příběhy

Zjistila jsem, že mám hrozně krátkou paměť.

Sice vím, že mi mamka i babičky kolikrát vyprávěly příhody z mého i ze svého dětství, ale kdybych měla něco z nich převyprávět, nedám to dohromady. Mrzí mě to, chtěla bych jednou svým dětem umět povyprávět o tom, jak jejich prapradědeček s praprababičkou ukryli na konci války ze strachu před rabujícími vojáky všechen svůj majetek do kufrů, které schovali ve sklepě. Jenže Rusové když přišli, tak prolezli barák od sklepa po půdu a ty kufry našli…tak je jen čapli a odnesli, děda s babičkou jim de facto zabalili. Nezbylo jim nic, po válce byli chudí jak kostelní myši.
Nebo o tom, jak v den, kdy přijely ruské tanky běžela jejich prababička do obchodu kupovat zásoby mýdla, protože se bála, že bude válka a z dětství si pamatovala, že mýdla byl za války nedostatek. (To si zrovna pamatuji, protože jsme se o tom s našima teď o víkendu bavili.)
Před měsíce jsem po dlouhé době viděla svou babičku a došlo mi, že ta už mi žádné své příběhy vyprávět nebude a že spolu s ní odejde i mnoho příběhů, které nám nikdy nepovyprávěla, nebo které jsme zapomněli. Škoda přeškoda.
Data narození a jména předků, to se všechno dá dohledat v papírech, ale jejich příběhy, to jak žili, jak prožívali různé dějinné události, ale i třeba jaký byl jejich běžný život, co je těšilo, co je štvalo, to se nikde v papírech nedohledá… pokud si tedy nepsali deníček.
Nu, co s tím…snad jen se zasnažit, abychom alespoň dětství svých dětí měli patřičně zdokumentováno a zapsáno, aby se jim nepoztrácely vzpomínky- a to je také důvod, proč se snažím tady.
Už delší dobu mi ale leží na srdci, že bych chtěla blognout i svůj rok v Sydney, než to zapomenu. Žili jsme i jinde, v Německu, v Itálii, ale z toho už si nepamatuji skoro nic- tu Austrálii mám ještě pořád v hlavě (a ano, tou dobou už jsem také aktivně používala e-mail a digitální foťák, což je při sepisování memoárů výborná berlička:)

Jedinou povinností vypravěče je vyprávět příběh, říká se v Panu Polštářovi (což je mimochodem geniální divadelní hra, která spolu s Osiřelým západem patří k tomu nejlepšímu, co Činoherní klub momentálně nabízí) a tak jsem se rozhodla povyprávět  i svůj příběh z doby, kdy jsem ještě nebyla členem medvědí tlupy.

Comments are closed.