Na cestach

premyslela jsem, ze by byl asi vhodny cas na to, abych sepsala par radku o nasem putovani po Australii, ale zoufale se mi do toho nechce. Nejsem na tohle sepisovani cestopisu nejak stavena. Lenka zacla svoje zazitky z cesty sepisovat uz predevcirem, tak jsem si to nejdriv malovala, ze to od ni (s)proste okopcim a bude to… jenze ted jsem koukala na to, co to vytvorila a zjistila jsem, ze je to dost nepouzitelne- pojala to trosku ve velkem, takze je ve svem vypraveni v pulce a uz ma napsano asi 5 stranek ve wordu. Kam se na ni delkou svych prispevku hrabu!!! Popisuje tam snad i kazde nase zastaveni na zachod.
Tak to vypada, ze se budu muset snazit sama:-) … anebo lepe. Neco z toho co napsala pouziju a neco dopisu…. co je moje a co Lenky se pozna podle toho, ze ona narozdil ode mne pise s hackama a carkama- to jen pro prehlednost.
Takze:
Vydali jsme se smerem na jih. Cesta podle pobrezi je plna turistickych atrakci, Lenka sehnala nekolik prirucek a zacala je studovat par tydnu predem, aby si vybrala co nejlip, ale myslim, ze nase dovolena je jasnym dukazem toho, ze by se clovek nemel spolehat na to, co kde v jakem turistickem pruvodci napisi.
Dle plánu byla první zastávka u městečka Kiama, kde se nachází vyhlášená atrakce zvaná Blowhole. Je to jakýsi přírodní tunel ve skále na pobřeží, kterým stříká voda dle průvodců až 60 m vysoko, přičemž vydává úžasný hukot, který zaujal již posádku kapitána Cooka. Vodotrysk je v noci osvětlen. Vypadalo to slibně, ale když jsme dorazili na místo, tak se žádný vodotrysk nekonal. Bylo totiž úplné bezvětří, moře vypadalo jako rybník. Dočkali jsme se asi dvou 2-3 metrových šplouchnutí. Rodina na mě koukala dost s despektem, jako kdybych přípravu našich cílů nebrala dost zodpovědně.

Dalším bodem programu byla návštěva pláže Hyath Beach, která má dle průvodců nejbělejší písek na světě. Podle schematického plánku jsme vyjeli správným směrem, dojeli jsme až k sousední pláži, ale když jsme pak u domorodců zjišťovali, jak dál, zjistili jsme, že se musíme vrátit asi 20 km. Když jsme nakonec dojeli k vytoužené pláži a vyběhli ven, nezdál se nám písek dostatečně bílý (odstín by se mohl nejspíš označit jako smetanově našedlý). Bylo mi doporučeno, abych příště nebrala ty průvodce doslova.

Ben Boyd byl dobrodruh a milionář zbohatlý z velrybářství v polovině devatenáctém století. Měl v úmyslu vybudovat město Boydtown jako hlavní město Austrálie. Dle všech průvodců stály pozůstatky města za zhlédnutí. Zmiňovali např. slavnou hospodu a nedostavěný kostel. Tak jsme se tam vypravili a naplánovali, že si tam koupíme jídlo k obědu. Na všech mapách je Boydtown zakreslen, tak jsme nečekali žádné problémy. Když jsme dlouhém hledání našli alespoň kemp s cedulkou Boydtown, tak se Sandra vypravila na recepci zeptat, kudy se tam jede. Ukázali jí, že ten hotýlek naproti, že to je ono. Vedle stála ještě jakási kaplička a to bylo vše. Jako kostel budoucího hlavního města jsme čekali něco 100krát většího. S velkým zklamáním jsme to tam obešli a zařadili tento zážitek do kategorie “Blowhole”. V autě jsem pak ještě znovu předčítala, co se píše o Boydtown v průvodcích a přemýšlela, zda autoři průvodců viděli na vlastní oči o čem píší, či zda to všichni neopsali od nějakého vtipálka. A už vůbec nerozumím tomu, jak toto NIC může být vyznačeno na mapě coby město.Při výpravě do Boydtownu jsme dosáhli nejjižnějšího místa našeho putování.Dál jsme namířili na severozápad.

Poslední zastávka na pobřeží byl Eden, středisko velrybářské oblasti. Turisticky atraktivní Killer Whale (velryba-zabiják) Museum nás naštěstí nezklamalo. Hlavní atrakcí je zřejmě zdokumentovaný příběh muže, kterého při lovu zraněná velryba spolkla, a když další rybáři velrybu dorazili, dotáhli na břeh a začali porcovat, tak našli pohřešovaného kamaráda v žaludku. Přečkal 15 hodin relativně bez úhony, jen měl vlasy, kůži a oči vybělené od trávicích šťáv.

Na Štědrý den jsme měli v plánu hlavní událost celé naší cesty: zdolání vrcholu Mt. Kosciuszko (2228 m). Plánování horských túr bylo na Tomášovi, to je jeho parketa. Zajeli jsme do Thredba, což je horské středisko ve výšce m a odkud vede sedačková lanovka. Tou jsme se přiblížili o dalších několik set metrů. Dle Tomášových propočtů jsme měli být 2 km od vrcholu a pak jsme ještě plánovali 9km zpět do Thredba. Počasí bylo pěkné, vítr byl na hřebeni poměrně silný, ale teplý. Kromě různých kytiček, které většinou právě kvetly, a mechů již v této výšce nebyla vegetace žádná. Jednotvárnost skal zpestřovaly jen hromady menších či větších kamenů. Vrcholy byly lemovány sněhovými jazyky. Všude stékaly větší či menší proudy vody, která byla jednak z tajícího sněhu, jednak ji uvolňovaly mechy, které do sebe nasáknou až sedminásobek své váhy. Cesta však vedla po vyvýšeném kovovém chodníčku (roštech), takže mokro v botách nehrozilo. Když jsme ušli 2km, došli jsme do místa, které se nazývá M.K. lookout – čili vyhlídka na horu M.K. Tam jsme konečně všichni pochopili, že nás Tomáš mystifikoval (což Sandra postřehla již u lanovky). Na vlastní vrchol hory to bylo ještě 4 km. Na těch 8 km navíc bychom potřebovali ještě téměř tři hodiny, které jsme neměli. Vyráželi jsme totiž až po obědě, abychom dorazili zpět do Thredba před 7 večer, kdy se tam měli zpívat venku koledy. Někteří z nás těžce nesli, že jim takhle hloupě unikla cenná trofej – výstup na nejvyšší horu Austrálie. Tomáš se chtěl utěšovat tím, že si výstup zopakujeme další den z druhé strany. To jsem ale rozhodně protestovala. Na to je Mt.K. National Park příliš rozsáhlý a má dost jiných zajímavých cílů.

Tak takhle jsme stravili Stedry den, sice jsme nevylezli na nejvyssi horu Australie, nybrz zustali stat trapne tesne pod vrcholem (kdyz teda pominu to, ze jsme dali uplne zbytecne $67 za lanovku) ale koledy v Thredbu jsme stihli a bylo to pekne.
Lenka zapomnela zminit dve australske zvireci neprijemnosti. Prvni jsou mouchy. Ty potvory vam vlezou vsude a strasne rychle se mnozi! Jsou u more, jsou na horach a jsou jich mracna. Lezou ti po tele, po ksichte, odezenes jednu a dalsich 10 si na tebe sedne. Po par dnech jsem uz fakt docela psychicky nezvladala, pripadala jsem si jak jedna velka mucholapka.
Druha neprijemnost jsou klokani. Klokani jsou bajecna, kamaradska, bezelstna zvirata, ktera se vubec neboji a klidne se daji pohladit, nebo nakrmit. Maji ale jeden fakt blbej zvyk a to ten, ze se pasou u silnice, hlavne za soumraku a kdyz je nejake prijizdejici auto oslni, tak zacnou skakat pres silnici. A to rovnou jeden za druhym. Hrozne moc jich timhle zpusobem zajde, nasi na minule dovolene take jednoho zajeli.
Ja jsme jeli na Stedry den z toho Thredba, tak jsme jich taky videli stat spoustu u silnice, vypadali jak stopari. Byla tam taky napriklad klokanice s mladatkem v kapse a mne se malem chtelo brecet, protoze mi bylo jasne, ze ten kdo pojede po nas, tak ji zajede. Premlouvala jsem Tomase, aby zastavil, ze bych je nejak zkusila zahnat od te silnice, ale byl to stejne napad odsouzeny k nezdaru, protoze oni se vazne vubec neboji.
Ostatne kdyz clovek prejede klokana, tak ma zastavit a podivat se za prve jestli jeste nezije a za druhe jestli nema v kapse zive mlade.

No, co jsme jeste videli- byli jsme pozorovat delfiny, coz byla docela legrace. Delfini vypadali jako by je nase spolecnost vylozene bavila, plavali v hejnech pred lodi, ruzne se tocili a vrteli a skakali. Dalin se snazil je nejak poradne vyfotit, ale bylo to hrozne tezke. Na 60 z tech 100 fotek, co vyfotil, byla videt jen morska hladina. (jeste ze mame digitalni fotak)

Jeden den jsme travili tim, ze jsme zdolavali horu Holubnik, ktera byla desne vysoka a pripominala mi vylez na Klic. Vyhled tam byl, pravda, pekny, ale kdyz to srovnam s vyletem na Kokorin…
Cestou zpatky jsme se stavili na berry farme, kde si zaplatis to, co natrhas, ale muzes se tam u toho trhani i docela najist (kdyz se tedy nenechas od toho farmare chytit) takze by nas to byvalo bylo vyslo velmi levne, kdyby za nama Tomas nervozne nepostaval a nerikal- nejez to, vzdyt ty vubec netrhas, ty jenom zeres- jako kdyby nepochopil, ze ucelem nebylo natrhat co nejvic, ale sezrat co nejvic!!:-)
Ale boruvky vypadaji uplne jinak nez ty nase (fotku pridam)

Koupali jsme se pod posvatnym aboriginskym vodopadem (mozna jako jedni z poslednich, protoze svaz aborigincu narokuje uzavreni cele tamni oblasti). Ti odvaznejsi z nas jezdili z toho vodopadu dolu jak po klouzacce.

Na plazi jsme povecereli se stadem klokanu, z cehoz mame asi 60 fotek ze kterych jsem vybrala asi 32 ktere budu tisknout. Nevim sice koho bude bavit si prohlizet pul alba plneho klokanu, ale mne ty fotky prijdou vsechny tak genialni, ze si proste nemuzu vybrat 3 nebo 4.

V Canberre jsme stravili 2 noci a vubec nevim co si o tom meste mam myslet. Je to hlavni mesto ve kterem vubec nic neni… tedy nic krome budovy parlamentu, stare budovy parlamentu a obrovske budovy ve kterem je muzeum venovane 102 tisicum Australanu, kteri zemreli v ruznych valkach ve 20 stoleti. Pak je tam jeste par baraku, letiste, botanicka a zoologicka zahrada, univerzita (spis orientovana na vyzkum, studentu by tu asi moc nesehnali) a vysila odtud ABC. No a to je vsechno- coz o to, to nezni jako malo, ale ono je to bezvadne vystavene mesto ve kterem nikdo nezije. Na ulicich nepotkate zivacka. Najit nejakou kavarnu, nebo fast food je umeni. Silnice jsou snem kazdeho ridice, protoze jsou siroke, prehledne a nejsou na nich skoro zadna auta. Vlastne je to moc hezke mesto, ale pokud zrovna neprijede nejaka slavna zahranicni navsteva, tak je tu vzruchu jak v Karizku. (ikdyz- zase jsou tu verejna zasedani vlady, clovek si tam muze sednout a koukat jak na sebe poslanci buci:-))

Cestou zpatky jsme se jeste jednou stavili u Blowhole, abychom zjistili, ze opravdu nestrika a tim nase dovolena slavne skoncila.

Lenka je spoluautorem clanku, jeji prispevky nebyly redakcne upraveny.

Comments are closed.