Hurá, mám práci

Konecne jsem si vybrala sve posledni stesti a sehnala jsem praci. Pracuji pro jednu nursing agency, coz je agentura pro sestricky na volne noze. Budou me posilat do ruznych nemocnic a domovu duchodcu, zkratka vsude tam, kde zrovna bude nedostatek personalu. Uz mam za sebou dve sluzby:


V nedeli jsem pracovala na psychiatrii, dostala jsem na starost babcu, ktera si povidala sama pro sebe, ale obcas taky po mne neco chtela, takze jsem ji musela sledovat a snazit se ji rozumet. Bylo to docela narocne, protoze kdyz na vas nekdo huhna neco, co dava smysl, tak si to treba muzete zkusit domyslet, ale kdyz na vas nekdo huhna, ze jsou na stene ruzovi medvidci a abyste toho tretiho vpravo posunuli vic k oknu, tak uz to zas tak jednoduche neni.
No ale porad to jeste slo. Vcera jsem oproti tomu byla v domove duchodcu, kde jsem dostala na starost 12 dementnich (v pravem slova smyslu) inkontinentnich lidi, takze jsem umyla 12 zadku, vycistila 12 falesnych zubu,…
To uz zas tak srandovni nebylo. Ne ze bych to delala poprve, v Prazske organizaci vozickaru jsem to mela taky v popisu prace, takze si myslim, ze nejsem nejaka choulostiva princeznicka, ale tohle fakt bylo docela silne kafe. Celou dobu jsem se modlila, aby me neposlali do panskych pokoju, protoze umyvat stare podelane zenske je dost hnusne, ale kdybych mela umyvat 12 podobnych pripadu v muzskym provedeni, tak si nejsem uplne jista jestli bych chtela jeste nekdy s nekym spat.
Nicmene co me nezabije, to me zoceli, ze jo!! (jo?)
Obrovska nevyhoda tehlete agentury je, ze mi nikdy nerekne dopredu jak budu delat, a budou mi volat vzdycky tak 2- 3 hodiny pred sichtou, takze budu muset byt neustale v pohotovosti. Chtela bych si casem najit neco stalejsiho, abych si mohla cas planovat.
V nedeli jsem ostatne byla u jednoho quadruplegika, ktery hledal nekoho, kdo by se o nej dva dny v tydnu staral. Nakonec z neho vypadlo, ze hleda nekoho natrvalo, takze z toho nic nebylo, ale skoro me to ani nemrzelo. Ono videt stare lidi, jak se nemuzou sami ani najist a vypotrebovat je smutne, ale clovek si rekne, ze takovej je zivot. Tohle byl ale docela mladej kluk a mohl hybat akorat hlavou a nad pusou mu visely dve hadicky, pomoci kterych- nevim jak- otviral a zaviral vstupni dvere. Bydlel sam a vypadalo to tam jak v zakletem zamku. Vubec nechapu co tyhle lidi drzi pri zivote…fakt to nechapu.
No takze kdyz jsem tam odtud odchazela, tak jsem o tom popremyslela- v mem zivote take neni vzdycky vsechno tak, jak bych si predstavovala,ale jsou to v podstate same prokotiny, co resim- mam ruce a nohy, mam budoucnost, muzu pracovat, muzu studovat a muzu neco dokazat.

Kdyz uz je rec o tech prkotinach- s Kajou to jde asi definitivne do kytek. Ani uz me nebavi cist ty maily, co od nej chodi, protoze v jeho zivote se deje uplny hovno (pardon), takze jeden mail je jak ten druhy. Sel do skoly, pak se ucil, pak sli se spolubydlicim na pivo, pak sel spat a na vikend jel domu…

Vim, ze udrzovat dal tento „vztah“ je asi stejne tak perspektivni, jako udrzovat pri zivote pacienta v komatu, ale nejak si nemuzu pomoct. Je to podobna otazka jako u toho ochrnuteho kluka- co cloveka nuti, aby lpel na necem, o cem sam moc dobre vi, ze je to jen jedna velka mizerie a ze lepsi to nebude? Strach z nejistoty? Z toho, co bude? Z toho, že by mohlo byt jeste hur? Nevim…

Comments are closed.