Toulky okolo Hradce

Litice a Potštejn, dva hrady u Vamberka pojí společná historie. Navíc jsou kousek od sebe, 6km procházkou podél Divoké Orlice.

Bohužel na kočárek to není úplně vhodný terén, přestože nám jedna místní obyvatelka tvrdila, že to s kočárkem v pohodě projedeme. Možná spíš měla říct, že tam tudy ten kočárek v pohodě přeneseme, protože jsme ho tahali asi třetinu cesty.

Litice: (prohlídka krátká a pro děti zajímavá, např. si mohli vyzkoušet stavbu brány z kostek apod.)

Potštejn (hrad): bez průvodce se jít nedá a prohlídka s průvodcem je dlouhá, takže jsme jen nakoukli.

Původně jsme měli jít tou samou cestou i zpátky do Litic, ale nakonec jsme se s Medvědem dohodli, že on dojde pro auto sám a já zatím s dětmi navštívím v Potštejně na zámku strašidelný sklep Bubákov. Vojtíšek nám ale udělal čáru přes rozpočet, protože upřednostnil dalších 6 km cesty před návštěvou strašidelného sklepa (chápu) a cukrárny (nechápu:-).

A tak jsme si děti spravedlivě rozdělili a zatímco se mužská část naší výpravy vydala pro auto a po cestě se zabavovala tím, že sbírala věci, které nám po cestě tam odpadly (nejméně očekávaný, ale o to radostnější byl nález dvou okurek a škrabky ) já s Valerínou jsem navštívila zámek Potštejn, stavily jsme se v zámecké cukrárně, obešly jsme park (polovina ho byla uzavřena kvůli špatnému stavu jakéhosi gigantického stromu, u kterého se každou chvíli očekával pád. Místo toho, aby byl ten strom pokácen, tak  uzavřeli kolem dokola plochu, kam až by dopadl, což byla většina parku…taky řešení) ráchaly jsme se v kašně a sbíraly kamínky. Do Bubákova jsem bez Vojty nešla, bylo tam poměrně drahé vstupné a pro Valerku by to nemělo žádný přínos. (Možná dobře, že jsme tam nešli, potkala jsem tam rodiče s předškolákem, se kterými jsme se potkali už v Liticích a ta maminka mě varovala, ať tam s dětmi nelezu, že to její už poměrně veliké dítě tam brečelo strachy.)

Pak se v pět zámek uzavřel a my jsme v parku osaměly. Valerka si přesypávala kamínky z jedné ruky do druhé a já si lehla na rozpálenou zídku, koukala líně na nebe a poslouchala šplouchání vody v kašně. Byly to nádherný okamžik, patrně nejhezčí chvíle z celého léta… bohužel netrval dlouho, po chvíli si Krokodýlka všimla, že matka propadla zahálce a přispěchala mi skočit na hlavu.

Nicméně i krátkých okamžiků pohody je třeba si považovat:-)

Comments are closed.