Ta druhá Šumava

Takže léto je definitivně za námi a s ním i poslední dovolená.

Tradiční sraz cyklopřívěsů na Modravě se tradičně povedl, ačkoliv jsme se s Medvědem shodli, že čím déle tam jezdíme, tím více na celé akci vidíme much. Ale tak tak to holt je, my si akorát můžeme zvážit, jestli příští rok pojedem zas, nebo ne. Dvě věci tedy velmi příjemně překvapily- za a) počasí. Loni jsme v bundách klepali kosu, letos pršelo jen jedno dopoledne (to abychom měli příležitost zajet do Kašperek- jak Vojta říká „na tu druhou Šumavu“ do dětského koutku a prostřídat se na masáži) a jinak svítilo krásně sluníčko, bylo parádně teplo.

Za b) překvapily příjemně dětičky- Vojtěch, protože aniž by předtím trénoval, začal jezdit úplně sám a najel poměrně dost kilometrů. Na follow me jsme ho připínali jen když byl hodně prudký kopec, nebo hodně prudký skopec. Z toho jsem měla vážně radost, byl to zase obrovský skok v jeho přerodu z malého kluka na velkého kluka. To byl tedy bohužel jediný bod, kdy příjemně překvapil, jinak se choval jak spraťour. Zlatá Valerína. To snad je nějaká předčasná puberta…nebo děláme něco špatně.

S Valerkou, oproti tomu, se začíná dát docela dobře domluvit, tak snad jí to vydrží. Šlapala o sto šest. Např. při cestě na Prášilské jezero (což byl náš jediný pěší výlet, dalo by se tam krásně dojet i s vozíčkem, ale to jsme předem nevěděli) skuhrala při výlezu z auta, že jí bolí nožičky, ale pak ušla víc jak 3,5 kilometru do kopce cestou tam a stejnou délku zpátky.

Uhunka se začíná stavět na kolínka a pohybovat píďalkováním vpřed. Přišlo mi, že je to nějak hrozně brzo, že by měla být ještě miminko, ležet a usmívat se a maximálně se sem tam překulit, ale doma jsem pak koukala na fotky a Vojta se v 5 měsících stavěl na čtyři úplně stejně, takže je to zřejmě normální, jen ten čas nějak hrozně rychle běží.

Tak to je co se našich dětiček týče. My s Medvědem jsme se (rovněž už tradičně) skoro celou dovolenou hádali, neboť oba trpíme selektivním viděním. Dle jeho názoru všichni tatínkové jezdili na samostatné vyjížďky a všichni se vraceli v době, kdy on teprve vyjížděl a to už nebylo tak hezké počasí a vracet se musel až za tmy. A že jsem dostatečně neoceňovala, že tu nejhezčí část dne trávil s námi. Já naopak neviděla ani jednu maminku, která by zůstávala na chatě sama se třemi dětmi a dále jsem viděla ty samé tatínky, co ihned po obědě dostali zelenou a pádili do kopců, jak dopoledne vozí dětičky ve vozíčku, aby si maminka odpočinula. A přišlo mi, že Medvěd zase neocenil, že ho vůbec každý den pouštím. Jak se zpívá v písni od Jahelky- svou pravdu máš a já mám zase jinou, možná se sejdou a možná se minou…tak ty naše pravdy se míjely dost. Je zajímavé, že se nám to stává vždycky zrovna tam, doma i na jiných dovolených jsme se vždycky dohodli, aniž bychom bedlivě sledovali, jestli si ten druhý neukousl z koláče větší kousek. Asi tam není pro Medvědy příznivé klima. Ačkoliv, jinak je to tam parádní.

Viděli jsme Jezerní, Tříjezerní a Chalupeckou slať.

Po cestě z Tříjezerní slati jsme málem přišli o Vojtěcha, protože Medvěd ho pod kopcem sundal z follow me, Vojtu odrazil, ať jede a připevňoval si follow me ke kolu. Já táhla vozíček a jela za Vojtou, ale byla to poměrně úzká silnice, kde nebylo kam uhnout, na jedné straně skála, na druhé řeka a než jsem se propletla mezi lidmi, byl asi 200 metrů přede mnou. No a pak na něj v zatáčce vyjel kamion. Volala jsem ,ať zastaví, zastavil, slezl z kola a zůstal stát uprostřed silnice. Kamion naštěstí také zastavil, asi 3 metry před ním, řidič bohudíky dával pozor…stačilo by, kdyby zrovna ladil rádio, nebo cokoliv a z Vojtěcha by byla placka. Zacouvala jsem s vozíkem, zaparkovala ho, doběhla Vojtu a i s kolem jsem ho sundala ze silnice. Pak teprve nás dojel Medvěd a divil se, co to tam vyvádíme.  Na mou poměrně hysterickou výtku, že vypustil dítě na silnici, kde jezdí kamiony, mi klidně sdělil, že tam ten kamion neměl co dělat. To je sice pravda, ale ne že by nám ta pravda k něčemu byla, kdyby na věc přišlo. A celkově měl tendenci situaci zlehčovat, což bylo dáno tím, že to neviděl, resp. že viděl stojící dítě před stojícím kamionem, neviděl jedoucí dítě před jedoucím kamionem…a že je to sakra rozdíl na pohled. Mně se pak ještě po zbytek dovolené zdály sny, jak si malá rybka pluje oceánem a najednou se proti ní žene velryba s otevřenou tlamou, apod. Po cestě zpátky na Modravu mi Vojta vyprávěl o krtečkovi, který má schopnost si lehnout pod kamion mezi kola, kamion projede nad ním a krtečkovi se nic nestane, já se tvářila jak masový vrah a Medvěd mne u toho natáčel, aby mi to doma mohl pouštět a říkat u toho- vidíš? TOHLE  je moje manželka!

Takže to byl výlet na Tříjezerní slať. Dále jsme byli pěšky na Prášilském jezeře, jak už jsem psala, a jeden den jsme relaxovali v Kašperkách. V sobotu bylo dětské dopoledne, kdy dětičky soutěžily v různých disciplínách a Vojta získal medaili, na kterou byl patřičně hrd.

A pak už se jelo domů. Já chci zpátky na Šumavu, skučela v autě Valerka a vymýšlela si, co všechno tam zapomněla a pro co je nezbytně nutné se vrátit. Já chci taky zpátky na Šumavu, skučel Medvěd. Já chci ještě jednu medaili, skučel Vojtěch. Mně bylo blbě a tak jsem skučela, abychom už konečně byli doma v posteli.

A tak nám skončila dovolená:)

2 Comments

  1. mura napsal:

    hm, hm, ještě pořád chceš to jedno tričko s velkou rybou jak žere malý rybičky? nebo mám zvolit jiný motiv? třeba menšího hnědovlasýho medvěda, jak tluče po hlavě klackem většího fousatýho medvěda?

  2. Sandra napsal:

    Jo, to by byl výbornej motiv:)