návštěva Karviné

Karvinou mám poměrně prochozenou, jezdili jsme tam každé léto za babičkou, ale letos jsem ji poprvé prozkoumávala z pozice matky s malými dětmi. A nutno říct, že tam po této stránce chcíp pes. Hřiště tam jsou- až na pár výjimek- ta, na kterých jsem si před čtvrt stoletím hrála já, některé prolézačky byly natřeny, jiné ani to ne. Oplocené nebylo ani jedno hřiště,které jsem potkala, se všemi nepříjemnostmi jako jsou psí výkaly, které to s sebou nese.
Další jev, který mě poněkud udivil a který je v Praze věcí nevídanou, byla spousta malých dětí bez rodičů. Bohužel to neuniklo ani Vojtovi, takže se vždycky zeptal nějakého chlapečka: „Kolik je ti roků- pět? A kde máš rodiče- doma?“ a pak se otáčel na mne a vyčítavě říkal VIDÍŠ?!? a zahlížel na mne jak Belzebub, že mu také nejsem ochotná dopřát kousek té svobody. Budu muset oživit historku o pánovi, co krade děti. Má to bohužel to riziko, že se opět bude Vojťas na potkání vyptávat cizích pánů: „A pane? Nejste vy náhodou ten pán, co krade děti?“

No, takže zpátky k té Karviné- na fotce č. 1 je náměstí, na fotce č. 2 zámek

V případě hnusného počasí jsou dvě možnosti, kam se schovat- do centra pro rodinu Sluníčko v Jurkovičově ulici, nebo do kavárny Baby café u dětského hřiště v parku Boženy Němcové. To první jsem nakonec nevyzkoušela, protože bylo hezky, ale do kavárny jsem se stavila…a musela by být hodně velká průtrž mračen, abych tam šla znovu. Za pobyt v koutku si účtují 30Kč na dítě (a pak že je v Praze draze!) a obsluha byla nepříjemná až běda. Ale hřiště je v parku Božky Nebožky pěkné, takové atypické, má tvar slovanského hradiště.

U některých věcí je zase hezké, že se nemění…například obora, ve které chovají srnky a daňky a jiná podobná zvířata, které Valerka oslovuje jednotným označením KOZO!

Areál Loděnice je sice nově (a parádně) zrekonstruovaný, ale voda je pořád jak z Brčálníku (Proč? Když už do toho vrazili tolik peněz?)

Do Chotěbuzi jezdí většina lidí do archeoparku, kam bych se také chtěla jednou podívat, protože to vypadá úžasně…ale pro předškolní děti to prý ještě není a tak jsme si alespoň prohlédli Rybí dům. Výstava ryb byla ve třech místnostech- v jedné byla menší akvárka s méně známými akvarijními rybičkami (fotky č. 3,4,5), ve druhé byla obrovská akvária s velkými rybami, která končila až o patro výš, ve třetí místnosti, otevřenou vodní plochou ohrazenou jen nízkým schůdkem. Z horního patra to vypadalo jako neškodný bazének, jako takové brouzdaliště s rybičkami, děti si zakoupily granule, které rybičkám házely, vesele se u toho nakláněly, a já si říkala, že to nevadí, že budou mokré, že je stejně vedro k zalknutí a brzy uschnou. Naštěstí mi vůbec v tu chvíli nedocházelo, že ten prima bazének je víc jak 4 metry hluboký, to mi docvaklo až venku na hřišti, kde jsme se zakecala s paní učitelkou, která se se svojí školkovou třídou byla dívat na rybičky, dokud si školní děti neprohlédnou archoeopark. Ta mi líčila tak sugestivně, jak byla orosená až na prdeli, že jí některé to dítko do toho akvárka spadne a utopí se, že už jsem se úplně viděla, jak se vrhám za Valerínou mezi rybičky a návštěvníci o patro níže si na nás ukazují prstem…a tak jsem byla opravdu ráda, že už to máme za sebou:)

Kromě výstavy rybek je v Rybím domě také rybí restaurace, kde si kromě pstruhovin, lososovin, sumcovin, štikovin a jeseterovin můžete dát i žralokoviny, krevety a jiné mořské příšerky. Dala jsem si kuře. Ušlo.

Po cestě z Chotěbuzi do Karviné jsme míjeli Louky, kde jsme viděli nový kostelík S. Barbory, který na první pohled upoutá svým neobvyklým tvarem. Jeho tvar slzy má vyjádřit smutek nad devastací krajiny, kterou poznamenala těžba černého uhlí a jménem odkazuje na původní barokní kostel, který stával o pár kilometrů dál a intenzivní důlní činností ho tak poddolovali, až se jaksi poněkud rozpadl.

Do Petrovic jsme šli pěšky, protože většinu spojů byla zrušena. Naplánovat si cestu tak, aby se člověk dostal busem tam, tam něco vyřídil a pak zase odjel busem zpátky, je tak obtížné, až je to prakticky nemožné. Ale díky tomu jsme zase zjistili, že mají v Petrovicích u školy pěkné nové hřiště:

Byli jsme tam navštívit dědu a babičky sestru, kde Valerka zaujala tím, že si vyžádala náplast na rozbité koleno a pak si kromě kolena oblepila i všechno možné, včetně pusy. Navrhovala jsem jí, ať si to tak nechá, ale huhňala na mne skrze tu náplast, že to by nemohla mluvit. Tak zase nic…alespoň jsem si to vyfotila:)

Co se všech těch našich tří staroušků týče, daly by se mé postřehy shrnout do dvou bodů

* je rozhodně lepší se rozkládat fyzicky než psychicky

* každá špatná vlastnost a zlozvyk se stářím prohlubuje a proto je nejlepší se všech nešvarů zbavit, dokud je čas

A tak náš výlet do Karviné skončil. Do Olomouce jsme odjeli RegioJetem, což bylo naprosto úchvatné. Čisté místenkové kupé za běžnou cenu o šesti místech, dokonale čisté záchody, zdarma voda, káva/čaj z čerstvé máty, noviny a časopisy, jídlo tam prodávají levněji než v obchodech a koupit si můžete nejen klasické pochutiny, ale třeba i ovocnou mísu za 40Kč, nebo různé zeleninové saláty. Pivo stojí 20Kč. Okouzleni jsme byli všichni, včetně strejdy, který nás do Olomouce doprovázel…jen ten mátový čaj v kombinaci s tím pivem za dvacku nebyl dobrý nápad:-)

Děti byly nadšené a v Olomouci litovaly, že už musíme vystupovat- a o návštěvě Olomóce zase příště.

4 Comments

  1. Ivuska napsal:

    Já tu Valerku žeru!!!

  2. Sandra napsal:

    Jo, občas je k sežrání a občas k zakousnutí. Chvílemi bych se nezlobila, kdyby ten mix byl třeba 70% Valerína: 30% člověk:-)

  3. Sejra napsal:

    A šachty nikde…

  4. Sandra napsal:

    sorry, no, příště:-)