Letní putování Podještědím (část první)

Zatímco v našem bytě probíhá rekonstrukce a dle fotek, které mi Medvěd vozí o víkendech ukazovat nezůstal panel na panelu, zahrála jsem si takovou zvláštní hru. Nazývat by se mohla třeba Survive a spočívá v tom, že vás vysadí na pustém ostrově a společně s vámi tam vysadí pár lumpíků. Lumpici jsou bytosti malého vzrůstu, kteří se pohybují neuvěřitelnou rychlostí. Jejich počet se neustále mění, ovšem nejmenší stálý počet je dva kusy. Lumpíky není možno likvidovat, naopak, cílem hry je zachovat je všechny v neporušeném stavu,což při jejich sebedestrukčních tendencích není snadný úkol. Dále je třeba dbát o ostrov a uhájit ho před poškozením, protože jinak na vaši hlavu dopadne hněv majitele ostrova a game bude over. Pro zachování vašeho psychického zdraví k vám čas od času na ostrov přibude nějaký spojenec, počet spojenců ovšem zřídkakdy odpovídá počtu přibyvších lumpíků. Vyhraje ten, komu se podaří přežít.

Ostrov:

Lumpiky jsme zkoušeli zabavovat prací:

I jinými aktivitami:

(fotky dodatečně smazány)

Seznamovali jsme je s domácím zvířectvem:

Chtěli jsme je seznámit i s lesním zvířectvem, nicméně v oboře Židlov, kde se na necelých 4000ha pase 700 jelenů a 300 muflonů jsme nachodili kilometry a nepotkali ani kopyto. Jediným dokladem toho, že tam někdy nějaké zvíře bylo byla místy udusaná tráva a kus čelisti včetně zubů (Medvěd tvrdí, že patřila jelenovi). Bylo to trpké zklamání, čekala jsem bůhvíco. To už je mnohem větší šance narazit v podvečer na srnky u nás za chalupou.

Nejvíce se osvědčily dlouhé, mnohakilometrové tůry, protože kdo pochoduje, nezlobí (poté, co se třem nejstarším z pěti přítomných lumpíků podařilo během okamžiku, kdy se ocitli bez dozoru, počmárat pastelkami celou stěnu a posázet ji dírami jak ementál, už jsme prakticky jen pochodovali a spali:-)). Poněkud limitující bylo, že jsme byli motorizováni pouze o víkendech, jinak jsme se museli spolehnout na své nohy a místní dopravu, která má svá specifika (např. jezdí 4x denně, z toho 2x v nějakou nepoužitelnou hodinu jako je třeba 5.25 ráno a také jsem si často vzpomněla na Samsona Lenka, jak vyprávěl, že když byl ještě malý Jarda, tak jezdil autobusem na prázdniny k babičce. Z vesnice do vesnice to trvalo nekonečně dlouho, autobus stavěl v každé díře a malý Samson měl pocit, že babička bydlí alespoň na druhém konci republiky. O pár let později sedl na kolo a cesta k babičce mu trvala 30 minut i s přestávkou na pívo. Takže asi tak.)

Vylezli jsme na pár zřícenin- na Děvín, kde se Vojta rozhlédl a prohlásil: když jsem byl malej, tak jsem tady bydlel a sežral mě tady hroch, ale protože jsem měl bundu, tak mě zase vyplivl ( Povídání o tom, co všechno Vojta zažil když byl malej je teď na denním pořádku a občas člověk žasne… a tahle věta mi zrovna nějak utkvěla v paměti.) Děvín je pozůstatek velikého hradu ze 13. stol, který byl v polovině 17 stol. pobořený Švédy. Dochovala se mj. obrovská hluboká studna a také docela rozsáhlé podzemní prostory, které však nejsou přístupné. Divila jsem se, že tam jsou zamřížované i malé vchody do jeskyní, když jinak tam není žádné zábradlí a po dešti je to tam v některých místech skutečně vo hubu, ale soused mi vysvětlil, že mříže do jeskynní instalovali ochranáři přírody kvůli netopýrům. To je fér, ochrana lidí se vyřešila cedulí- vstup na vlastní nebezpečí.

Na Stohánek jsme lezli v příznivém počtu 4 dospělí na 2 lumpy a méně příznivý počet nedoporučuji. Je to v podstatě vysoký šutr s mírně zaobleným vrchem, bez jakéhokoliv zábradlí. Jediné bezpečné místo nahoře, kam se tam dají dětičky umístit, je díra s ohništěm a místností vydlabanou v pískovci, kde se údajně odehrával děj románu Karoliny Světlé Poustevnice. Pokud se mi ještě někdy v životě podaří vyrazit na čundr bez dětí, chtěla bych tam přespat. Také by se tam dobře páchala vražda.

Po cestě zpátky jsme shlédli pomník generálmajora Sochora, hrdiny SSSR, který tam v 50. letech za nevyjasněných okolností, nejspíše za pomoci STB, zemřel. Dál jsme se ztratili a tak jsme omylem viděli ještě Divadlo.

Výlez na Ralsko byla jediná pořádná sportovní událost. 2,5 km jsme se škrábali do kopce nějakým psychoterénem, abychom vzápětí zjistili, že tam skoro pod vrchol vede asfaltka. Medvědovi to připomnělo jak šel Hurvínek na Kokořín a mně reklamu Život je hořký, bohudík. Po cestě zpátky jsme asi ve třetině potkali namakaného týpka, za nímž povlávala bíle oděná Barbie, která do toho krpálu klopýtala bahnem v botách na jehlách. „Vidíš“ zaslechla jsem ho, „když tam vylezlo to dítě“ ukazoval na Vojtu, „tak ty musíš taky.“ Její odpověď mi odnesl vítr, ale zněla mírně nesouhlasně. Tipovala jsem je na rande s překvapením- mladík se tváří tajemně a slibně, dívka se připraví na ples v opeře a chlapec se s ní chystá vylézt na Mount Everest. Nicméně už to, že v těch botách dolezla tam, kam dolezla, je důkaz její obrovské lásky.

Kromě zřícenin jsme ještě viděli pár šutrů.

Dlouhý kámen:

Široký kámen:

Sloní kameny:

Čertova zeď:

Do Kotle jsem se jela podívat na kole. Vojta pořád vykřikoval, že jedeme do Pekla a pravdu měl v tom, že ta cesta byla opravdu trochu pekelná. Není lepší příležitost jak zjistit, že cesta, kterou jste šli již mnohokrát, vede mírně, leč neustále do kopce, jako když za sebou táhnete 54 kilový vozík. Lípa v Kotli je stará asi 400 let. Je vykotlaná a když jsem si vevnitř stoupla, měl jsem nad sebou ještě takové tři metry díry. Docela zvláštní pocit, už dlouho se mi nepodařilo být uvnitř stromu.

Pak následovaly dvě poněkud neúspěšné výpravy. Nejprve jsme se snažili vylézt na kopec zvaný Zábrďák. Začali jsme v Zábrdí u hřbitova, pak jsme se škrábali bahnem do nějakého kopce. S kočárem to vůbec nešlo, tak jsem to chtěla vzdát, ale strejda vymyslel nějaký rafinovaný způsob jak vylézt až nahoru. Sice to moc nefungovalo, ale zase jsem se náramně zasmála jak už dlouho ne. Nakonec jsme tam ve třech ten kočár nějak vytlačili, i Vojtu s kolem a narazili jsme na cestu, která vedla požadovaným směrem. Jenže pak se stočila, ještě trochu stočila a skončili jsme opět v Zábrdí u hřbitova. Výborná akce.

Podruhé jsme se snažili najít Rasovu rokli. Podle mapy a vyprávění těch, co měli větší štěstí, by to měla být vytěžená malá čertova stěna, ze které zbyla průrva mezi 20metrovými pískovcovými stěnami, která je nahoře zpevněná čedičovými sloupy, aby se nezavírala. Jeden den jsme tam šli lesem z Kněžiček, až jsme došli na nějaké rozcestí, odkud jsme vyzkoušeli všechny možné cesty a žádná nikam nevedla. Tak jsme to zabalili a šli jsme do Českého Dubu.

V Dubu se mi o největší zážitek postaral strýček, který si plete nejen názvy, ale i místa, takže místo Osečná říká Olešná a místo Dubu říkal Dubá a neustále tam pátral po nějakém hradu. Nakonec vlezl do autobusu a požadoval lístek z Dubé do Olešné. Také se dával s každým do řeči a na dotaz odkud jsme, neudával polohu naší chaty, nýbrž vysvětloval, že on je z Karviné a my jsme z Prahy, čímž způsobil, že Vojta chodil po cestách a volal na lidi do zahrádek- Ahoj, já jsem Vojta a jsem z Prahy.

Další den vzal strejda s přítelkyní děti na výlet a já jsem odjela pátrat znovu po Rasově rokli. Táta říkal, že z Kněžiček to není možné najít, pokud člověk neví přesně kde to hledat, ale že z cesty by to mělo být vidět. Tak jsem jela na kole ze Smržova do Kněžiček a projížděla všechny odbočky vlevo a pokaždé dojela někam do pole, nebo do lesa, až jsem narazila na cestu, kde už jsme pátrali den předtím a v tu chvíli jsem si říkala jestli nejsem debil, že svůj jediný den bez dětí za poslední tři měsíce strávím popojížděním na kole po zarostlých nesjízdných cestách, co nikam nevedou. A tak jsem Rasovu rokli vzdala, beztak je to tam prý nebezpečné. Oddrolují se tam kusy pískovce a padají dolů v celých plátech, člověk nemá kam uskočit, ještě by mi tam něco spadlo na hlavu.

Ve Smržově v hospodě měli kupodivu otevřeno. To je hospoda u které se musím pozastavit. Loni to vedli nějací dva mladí kluci. Kuchař měl na hlavě dredy a když jsem se ho ptala, co by mi doporučil, říkal, že nic. Myslela jsem, že si dělá legraci, ale když to donesl, tak jsem pochopila, že to myslel vážně. Pak zkrachovali, dlouho to bylo zavřené a před nedávnem to tam začal provozovat nějaký jistý Pepa. Vypadá to tam ovšem úplně nachlup stejně, jako předtím. Jídlo mi ale chutnalo, tak jsem mu zaplatila místo požadovaných 129Kč 135Kč. „To mi ale dáváte moc,“ podivil se Pepa. „To je v pořádku, tomu se říká dýško.“ „Aha, řekl Pepa a tvářil se tak udiveně, že bych si skoro vsadila na to, že jsem první, kdo mu tam kdy nechal o korunu navíc.

A to je prozatím vše, článek byl příliš dlouhý, tak jsem ho rozdělila na několik částí, pokračování příště. Že jsou některé fotky větší než jiné nebyl záměr, nýbrž omyl, ale už nemám čas to předělávat. Zítra opět odjíždím mimo dosah netu, takže se tu mějte krásně:-)

4 Comments

  1. Krispina napsal:

    Dobré pojetí prázdnin s klubkem hadů, postarali jsme se jistě o jeden z vrcholů survival game. (Už se ale rýsuje na obzoru 1. září, kdy otevrou se brány školek a pozřou lumpy i s chlupy.) Jsi z toho trochu nakřivo, aspoň podle nakloněných fotek :-)

  2. Sandra napsal:

    Ne, to není z toho, to mé fotografické oko je křivé, nějak prostě neumím fotit rovně. Jo jo, školka, už aby to tu bylo:-)

  3. mura napsal:

    lumpika, kdyz byl malej, jistojiste pozrela zaba. soude podle toho pekne zeleneho xichtiku

  4. Sandra napsal:

    Copak zelený xichtík, ten se umyl ve sprše. Horší je to s těmi fleky od asfaltu na nejlepších kraťasech, které Vojtovi na tuto malovací akci zůstaly jako vzpomínka.