Hrádek pod Nisou

Ten víkend jsme chtěli jet na výlet do Žitavy, ale jak se říká- chceš-li rozesmát Boha, ukaž mu svůj diář.

S Hrádkem nad Nisou je Medvědova rodina spjata už 65 let, bydlí tam děda, babiččini bratři a jejich děti s rodinami. V sobotu jsme byli očekáváni na oběd. Že jsme skutečně dojeli a nezůstali uvězněni někde v polích byla shoda šťastných náhod. Medvěd přejel odbočku, kterou obvykle jezdíme a tak jsme jeli jinudy, obvyklou cestou bychom už nedojeli. I tak celou dobu hustě pršelo a po silnici se valila masa vody, z kopců a polí se pak valila další voda. Bezejmené potoky se změnily v divoký živel, projížděli jsme okolo prvních zatopených domů. A pak jsme dojeli do Hrádku. Děda bydlí na kopci, ale když k němu Medvěd odbočoval, říkal- musíme nakoupit potraviny do zásoby, ta Nisa ještě trochu stoupne a už se odtud nedostaneme. Myslela jsem, že u dědy necháme děti a rovnou to otočíme na nákup, ale štěstí, že měl děda zásob dost a že jsme nejeli, protože jinak bychom se nestihli vrátit, zůstali bychom na druhé straně řeky  a docela by mě zajímalo jak by si tam ten téměř 85letý pán s našimi drahoušky poradil. Než jsme snědli oběd, tak byla zatopená silnice a my jsme, ještě asi s dalšími 20 sousedy zůstali odříznuti od okolí. Pak vypli elektřinu a plyn. Medvěd ještě prozřetelně natočil několik kbelíků vody, pak přestala téci i voda. Štěstí, že ho to napadlo, mě by to třeba nenapadlo vůbec. Ostatně jsme byli jediní, kdo měl nějakou vodu v zásobě, sousedé improvizovali jak se dalo, vařili z minerálky, apod.

Odpoledne přestalo lít jak z konve a už jen mírně poprchávalo, tak jsme se vybavili pláštěnkami, holinkami a deštníky a šli jsme prozkoumávat okolí. Nad hlavou nám létalo asi 5 vrtulníků, které vyzvedávaly lidi v zatopených domech pod kopcem. Létaly tak nízko, že z domů okolo odlétávaly tašky (ne, to z kopce nebylo vidět, to jsme viděli až den poté).

Fotky (není to úplně dobře vidět): záchranář vyzvedává člověka z okna domu, na druhé už jsou skoro ve vrtulníku, na třetí je to tak, jak jsme na to koukali, na čtvrté je zatopená příjezdová cesta, na páté je sousedovic barák.

Večer voda trochu opadla, tak se šel Medvěd kousíček projít po silnici vedoucí do centra. Večer bez elektřiny byl skutečně zábavný, Medvěd byl pryč, děda a děti spali a já čučela do noci. V celém Hrádku svítila jen tři světýlka na protějším kopci, jinak se všude rozprostřela tma.

Ráno jsme se šli projít do města. Teprve za denního světla, poté, co voda opadla, se ukázala ta pohroma v plném rozsahu. Apokalypsa.

K  jednomu Medvědovýmu strejdovi jsme se přes řeku nedostali ani následující den, bratránek je hasič a při stavbě obydlí počítal se 100letou vodou, takže měl v obýváku „jen“ asi 20 čísel vody. Druhý strejda měl vytopené garáže a zahradu. Říkal, že ta voda přišla tak bleskově, že sotva stihl vyvézt auta na kopec a když se vracel od druhého, tak už se brodil po kolena ve vodě. Ještě se přebrodil zachránit zvířata, ale stejně se mu utopili králíci a kvočna, co seděla na vejcích. Pár fotek od něj ze zahrádky:

Vzpomínal, stejně jako děda, na povodeň v roce 1958. Tehdy část Medvědovy rodiny bydlela v domečku u řeky (kde ostatně bydlí dodnes, tam jsme se právě nedostali) a spolu s ostatními tam žila Medvědova praprababička, tehdy už ležák. Všichni vzpomínali jak stěhovali do patra motorku a babička volala: Nenechte mě utopit! A Medvědův praděda, který sloužil u Kriegsmarine řekl- kuš, babo, první jde motorka, ta stála 11 tisíc. Zřejmě svou tchýni miloval. Pak vzpomínali, jak se dědova maminka brodila po prsa ve vodě, aby babce přinesla polévku, ale nepočítala s vymletým chodníkem a propadla se celá do vody i s polévkou. Vtipné historky, když je člověk poslouchá po 50 letech, ale když to člověk zrovna prožívá, tak to moc vtipné není.

Viděli jsme spousty zoufalství a beznaděje. Starého pána, co zvracel poté, co po návratu z evakuace našel svůj dům v troskách. Vytopené nově postavené domy, na kterých ti lidé jistě mají hypotéky. Lidi, co si kousek od vody stavěli bezbariérové bydlení pro své handicapované dítě.

Naprostou neinformovanost. Sousedka nám říkala, že slyšela, jak v ten osudný den v šest ráno jezdili hasiči a volali na lidi, že se žene velká voda, že v Jablonci s v Liberci vypouští přehrady. Většina lidí ale, včetně těch, co bydleli kus od vody nevěděla nic. Ostatně, zažila jsem když hasiči jezdili a volali něco o pitné vodě. Bylo rozumět jen: pitná voda! a to bylo ve dne a byla jsem venku. Tento způsob oznamování závažných záležitostí obyvatelstvu mi nepřijde příliš šťastný. Možná, že když každou chvíli zkouší sirény, tak by je třeba mohli použít, když se něco děje. Včas, ne až s křížkem po funuse.

Elektřina nešla 50 hodin, pak to zprovoznili, což mě docela příjemně překvapilo. Když jsem viděla ty stožáry spadlé do Nisy, nečekala jsem to. Voda nešla ještě hodně dlouho poté. S ostatními následky povodní se město bude vypořádávat ještě několik měsíců, let.

Comments are closed.