Letní putování Podještědím (část druhá)

Nejvíce jsme využívali autobus na lince Stráž pod Ralskem- Liberec, který jezdil ve zhruba dvouhodinových intervalech a to od rána do včera, což je na zdejší poměry luxus. Umožnilo nám to navštívit spoustu krásných míst. Když to vezmu po trase:

Stráž pod Ralskem je docela ošklivé město, kde se čas zastavil. A teprve když tam člověk je, tak plně docení otázku Jana Šebelky v Liberecké příloze jednoho deníku, kterou položil Němci Heinrichu Schwarzkopfovi, který ve Stráži vyrábí italskou zmrzlinu: „Nemohu se nezeptat, kde jste se tady ve Stráži vzal? Nechci urážet zdejší obyvatele, ale nevím, co by sem mohlo přitáhnout mě.“ Není to zrovna taktní dotaz a obyvatelé Stráže, kteří ten plátek odebírají, měli jistě radost, ale tak nějak tu otázku chápu. Ovšem zpátky k té zmrzlině- je opravdu luxusní, jako když andělíček čůrá na jazyk. V denní nabídce jí mají okolo 115 druhů a trochu mě mrzí, že jsem byla srab a nedala jsem si nějakou opravdu specialitu, třeba svíčkovou příchuť, křenovou, slivovicovou, nebo uzenou. Mmch. svíčková zmrzlina se dělá opravdu ze zeleniny a z masa. Na jeden kilogram nesladké zmrzliny přijde skoro půl kila masa, prozradil v rozhovoru pan Schwarzkopf. Další zážitek ze Stráže kromě zmrzliny byla svíčková za 79Kč, porce jak pro havíře, domácí knedlíky, milá obsluha, dětský koutek a vycpaný králík s parožím na hlavě na zdi, vše v jednom v restauraci Na náměstí. Jiné než gurmánské zážitky ze Stráže bohužel nemáme, protože hustě pršelo. Škoda, protože Medvěd vykřikoval, že jestli přestane pršet, že vyzkouší lyžování na vodním vleku a já jsem si moc přála to vidět:-)

(Ve Stráži jsme pak byli ještě jednou, svíčkovou zmrzlinu jsem ochutnala a byť je to zajímavá zkušenost, zůstanu příště raději u příchuti, která obsahuje méně mrkve. Počasí bylo super, ale Medvěda na vodních lyžích jsem opět neviděla, protože tam byli zrovna závody. Tak třeba ještě bude příležitost někdy jindy.)

Hamr na jezeře je oproti Stráži půvabné místo. Lumpík Vojta po cestě do Hamru prokázal schopnost ujít 15 km ostrým tempem a únavu během okamžiku setřást ve vodě, čímž jsem definitivně přestala slyšet na výmluvu „mně bolí nožičky.“ Po cestě z Hamru s námi jela autobusem taková paní jak ze žurnálu, co si za ruku spořádaně vedla svou malou blonďatou vyparáděnou kopii a za ní jsem nastoupila já a ti moji dva zabahnění, špinaví, uječení rozjívenci a tak jsem se hluboce styděla. Pokud někdo víte jak se tyto čisťounké a tiché holčičky vyrábí, dejte mi prosím vědět, ráda bych těch znalostí v příští serii dětí využila:-)

Nejen na Hamru, ale i na Chrastné je bezvadné koupání. Tedy zejména pro děti a pro neplavce, protože dospělému člověku ještě asi v třetině rybníka sahá voda po pás. O zážitek se nám postarala rodinka labutí, která se přišla uvelebit hned vedle nás, ale zároveň nám labuťák dával velmi nepokrytě najevo, že mu naše přítomnost není milá a že když tam jsou teď oni, tak my máme vysmahnout. Valeríně to zřejmě přišlo jako přátelské gesto a tak se s nimi rozběhla seznámit blíže. Chytla jsem ji včas, ale jak jsem tam stála v plavkách s dítětem v náručí obklopená naštvanou labutí rodinkou, byla jsem ráda, že jsem neschytala nějaký ten klofanec na cestu.

V lázních Kunratice se léčí pohybové ústrojí. Věkový průměr pacientů, podle toho, co jsem viděla na lavičkách a kavárnách bude tak 75 let.

U Osečné je komín a na něm hnízdí čapí rodinka. (Fotky čapí rodiny pod článkem, ať nemusíte příliš rolovat. Trochu jsem litovala, že nemám lepší zoom, ale ono s lumpíkama se stejně moc dobře fotit nedá. Čekala jsem až některý z čápů bude přilétat, nebo odlétat, ale zásadně si k těmto manévrům vybírali okamžiky, kdy jsem podávala dětem sušenku, pití, foukala kolena, odháněla hovada, řešila proč si Vojtěch musí sednout zrovna na místo, kde se předtím vyčůral a ještě si dá pod zadek můj svetr, atd. Ale tak něco málo jsem přeci jen nafotila.) Pod tím komínem je Mlékárenský rybník a v něm se v parných dnech cáchá spousta lidí. Valerína se ovšem přitopila v Ploučnici o pár metrů dál. Topila se tiše a distingovaně, nevydala ani hlásku, jen mávala rukama a nohama a očima, které měla nad vodou, na mně překvapeně hleděla. Skočila jsem pro ni oblečená a obutá, aniž bych měla původně v plánu se vykoupat v ledové vodě. Udržet lumpíky naživu je občas nejtěžší část soutěže. Od té doby už Valerína do vody neleze. Naučnou stezkou se dá projít okolo mlýna ze 17 století, kterému chybí mlýnské kolo, protože se rozpadlo a na nové nejsou peníze, kolem Jenišovského rybníka, který byl nově zrekonstruován a teď se pomalu napouští, až k prameni Ploučnice, nejvydatnějšímu prameništi ve střední Evropě.

V Doleních Pasekách začal výlet, jehož cílem byla Skalákovna na Mazově Horce. Původně jsem chtěla jít cestou Karoliny Světlé, ale udělala jsem chybu a zeptala se místní babičky na cestu. Ta mi asi po 20 minutách vymyslela nejlepší trasu, na které se vyhnu různým nebezpečenstvím jako jsou kousající psi, kteří na lidi vyskakují přes plot, apod., ujistila se, že jsem ji pochopila a já vyrazila. Po pár set metrech jsem narazila na ukazatel, který žaloval, že požadovaná cesta vede na druhou stranu, ale bylo mi blbé profrčet znovu okolo té babičky, co mi věnovala tolik času a energie, zamávat jí a s úsměvem vyrazit úplně opačným směrem. Navíc na Karolině Světlé srdcem nijak nelpím- pokud jsem od ní kdysi na škole něco četla, tak mě to asi nijak zvlášť neoslovilo, protože si to nepamatuji a tak jsem její cestu vynechala a vydala se po modré do Světlé pod Ještědem. Ono to je ve finále fuk, protože i na této cestě byly krásné výhledy a o Karolinu Světlou jsem také nebyla ochuzena- po cestě jsem narazila na místo, kde se údajně odehrával děj románu Kříž u potoka a pak ještě Z vyprávění staré žebračky. Světlá pod Ještědem je s autorkou, která si po ní zvolila svůj pseudonym, pochopitelně spjatá. Co jsem tak viděla, tak na každém druhém domě je cedule :x -té letní sídlo K. Světlé, nebo dějiště románu blabla. I v hostinci U Richtrů visí dlouhé povídání o tom, proč právě tento dům je pravděpodobně dějištěm knihy Vesnický román, ovšem otevřeno mají až od 16 hodin a tak padla moje představa, že se ve Světlé alespoň naobědváme. Na louce jsme viděli čápa, možná to byl ten z Osečné, kdo ví. Pak jsme došli na Skalákovnu. Skalákovna je jedno z mnoha skalních obydlí, které bylo v prostoru české křídové tabule vytesáno do skály a až do konce 19 století obýváno chudinou, která odtamtud byla poté násilím vystěhována. Toto konkrétně má 2 místnosti, dveře a 3 okna a bylo obydleno až do roku 1897. Také je to (jak jinak) dějištěm románu Karoliny Světlé Skalák. Zpátky jsem myslela, že se popovezu autobusem do Českého Dubu, ale dozvěděla jsem se, že ten, co měl jet za hodinu je „školák“ a o prázdninách nejezdí a další jede až za tři hodiny (jenže to už mi zase nic nejde z Dubu) a tak jsme šlapali do Rozstání. Za svou snahu jsme byli odměněni, protože u golfového hřiště jsme narazili na výbornou restauraci s krásným hřištěm pro děti. Jídlo bylo maximálně chutné (a to kdo mě zná, tak ví, že jsem mlsná koza) obsluha sice trochu vázla, ale zase se šlo s panem číšníkem domluvit, že jsem s dětmi čekala na hřišti a on na nás pokaždé zamával, když nám něco přinesl a tak nám to čekání pěkně příjemně uteklo. Cena byla také přiměřená (za 2 obědy, polévku, zákusek a 2 pití necelých 280Kč v restauraci patřící golfovému klubu příjemně překvapilo). A tak se nám výlet vydařil. „Tak co, Vojtí, co se ti líbilo nejvíc“ ptala jsem se cestou na autobus. „Hřiště.“ „A dál?“ „Oběd“ „Hm…a co ta Skalákovna?“ „Ale mami, to už bylo včera.“ Holt několik intenzivních zážitků je třeba vždy rozložit do více dnů:-)

Při cestě na Ještěd jsme dali na radu souseda a vystoupili na Výpřeži, abychom zjistili, že tam odtud vede nahoru jen jedna cesta sjízdná pro kočárek a to sice po silnici. To nás nelákalo a tak jsme se vydali po žluté přes Televizní cestu dolů do Horního Hanychova na lanovku. Byla to nakonec dobře zvolená trasa, pěkně jsme se prošli a cesta lanovkou byla pro děti zážitkem. Nahoře jsme chvíli na střídačku mžourali do dalekohledu, protože taťulda tvrdil, že lze z Ještědu vidět naši chalupu, ale nic jsme neobjevili a tak jsme si šli sednout do restaurace na svíčkovou. Kupované knedlíky, šlehačka ze spreje a maso jak podrážka za 160Kč mě nějak neoslovily, ale když jsem se Vojty ptala co se mu ten den líbilo nejvíc (čekala jsem, že si vzpomene na dětský koutek, nebo na cestu lanovkou) tak trval na tom, že tnedlíty a masíčto.

Výlet do liberecké zoo by neměl chybu, nebýt toho zatraceného vedra. Když se člověk musí jít ochladit do pavilonu tropů, je to dost na pováženou. V jednu chvíli jsem tam měla skutečně krizi a při představě cesty domů, která obnášela hodinu v dopravních prostředcích a 3km pěšourem, jsem si říkala, jestli jsme to trochu nepřepískli. Pak se ale ochladilo a tak to bylo fajn. Bílí tygři jsou nádherná zvířata. Šelma s pomněnkově modrýma očima vypadala nevinně, ikdyž do sebe zrovna ládovala jednoho chlupatého králíčka za druhým. Krmení lachtanů bylo také super, akorát se mi v tom davu na chvíli ztratila Valerína z dohledu a ve mně hrklo při představě ztracené uječené malé holčičky, která umí říct jen máma, táta, Vojta, auto, helma, bagr, traktor (což je mimochodem velmi užitečná slovní zásoba holčičky z města)a pár citoslovců. Naštěstí se moje dětičky dají dobře lokalizovat podle svých hlasitých verbálních projevů a tak to dobře dopadlo.

a teď ti čápi u Osečné:

poslední dvě fotky, to je čapí rodina při snídani, v tu chvíli jich tam bylo 5 a situace se stala trochu nepřehlednou:-)

A to je vše, tím se s vámi loučím a odjíždím do Hradce. Příští příspěvek bude o tom, jak jsme prožili záplavový víkend v Hrádku nad Nisou.

2 Comments

  1. Sejra napsal:

    Chudák hunt (rozuměj ten poslední vůz U -rudy) tak nějak celej nakřivo, asi jako sláva a pád českého rudného hornictví:-)))) To žlutý před ním se menuje lopatový přehazovací nakladač a ve škole sme ho rýsovali. Pěkně tuží na pauzák:-) A já jenom 8 x, než byl pan učitel spokojen:-))))

    P.S. Dyž fotíš děti, zkus si dřepnout na bobek tak, abys měla objektiv ve výši jejich očí. Fotky sou mnohem lepšejší. Některý i tak máš a je to lepší. Já si dřepnout nemůžu, tak se aspoň hluboce předkláním, takže vypadám jak při vyšetření tlustého střeva, všichni divně koukají a večer mě bolí záda…

  2. Sandra napsal:

    Díky za tip, Sýre, ikdyž já mám největší problém s focením věží. Ty mi vždycky vyjdou šikmější než šikmá věž v Pise.