Přečteno- Zvuk slunečních hodin

Měla jsem asi pět minut na to, abych si v knihovně vybrala a zapůjčila nějakou pěknou knížku a nemohla jsem si zaboha vzpomenout na žádný titul ze seznamu „až budu mít jednou čas, tak si to určitě přečtu“. Projížděla jsem očima po barevných vazbách dnes vrácených knih (úvaha- když to někdo čte, tak by to mohlo být dobré) a nic mě nezaujalo. Tak jsem se došla paní knihovnice zeptat jestli by mi nemohla něco doporučit… něco třeba z období druhé světové války…něco odpočinkového… Něco odpočinkového z období druhé světové války? vykulila na mne knihovnice oči, jako kdybych si zrovna objednala horký led, nebo něco podobného…ale pak si vzpomněla na Zvuk slunečních hodin od Hany Andronikové. A bylo to přesně to, co jsem hledala.

Příběh začíná v Coloradu, kam Daniel Keppler přicestuje se svou ženou, třemi dospělými dětmi a vnukem Nikym oslavit přelom roku 1989/1990. Zatímco jeho rodinka nadšeně lyžuje, Daniel se zapovídá s paní domácí, Annou Vanierovou, aby zjistil, že je oba spojuje více, než jen to, že jsou oba Češi. Během vzpomínání na zážitky ze staré vlasti vyplyne poměrně rychle najevo, že paní Anna byla blízkou kamarádkou Danielovy matky Ráchel, se kterou společně prošly Terezínem i Osvětimí. Daniel obětuje oslavy Silvestrovské noci s rodinkou, aby s touto cizí ženou poskládal dohromady příběh svých předků.

……………………………………………………………………………………………………………..

V Kanadě jsem našel svoje štěstí. Kalila ho jenom jedna věc. Pocit křivdy. Ztráta. Nevyřešená záhada, která mě tížila od dob dětství po celý život, až do této chvíle. Matka. To byla konstantní bolest, někdy zasunutá, téměř zapomenutá a jindy, bez zjevné příčiny, sílila. Jako zbytková bolest končetiny po amputaci. Střepina v těle. Nikdo ji nedokázal dostat ven. Postupem času zarůstala do masa a víc a víc se stávala součástí těla. Přesto jsem o ní věděl. Ozývala se nečekaně, při bezděčném pohybu, najednou. Ostré hrany se čas od času ostře připomněly. Příběh bez konce, ke kterému jsem se neustále vracel. Celý život jsem toužil dohlédnout až na dno. Nesčetněkrát jsem hrál nedokončenou sonátu. A teď jsem měl v ruce chybějící part. Přede mnou seděla žena, která mi podávala stránku po stránce, rozplétala smyčky ve tvaru otazníků. Nasadila si gumové rukavice, oblékla bílý plášť. V prstech se jí blýskal skalpel, kterým otvírala starou ránu a bez tišicích tabletek, bez umrtvení, bez narkózy, se nořila do živého masa a hledala kus rezavého kovu. Působila novou, nepředstavitelnou bolest, aby střepinu vytáhla a zavřela ránu jednou provždy. I přes tu bolest jsem cítil hojivou moc odhalené pravdy.

…………………………………………………………………………………………………………………..

Společný příběh inženýra Tomáše Kepplera, potomka Němce a české vlastenky, a Ráchel, dcery česko-německých Židů se začíná psát začátkem třicátých let ve Zlíně. Tomáš získá místo coby projektant u Bati a pod rukama mu vyrůstá celé nové město- domky, co vyskakují jak houby po dešti, nemocnice, Tržnice, Masarykova škola, tovární komplex v Otrokovicích… zatímco Tomáš pracuje do úmoru, Ráchel si možnost pracovat musí horkotěžko prosazovat.

……………………………………………………………………………………………………………………

Svírala vysokoškolský diplom a malovala si budoucnost. Chtěla jít učit. A on byl proti. Záludně svázaný představou, že vdaná žena, kterou muž uživí, prostě nepracuje. Něco takového se nepřipouštělo ani u Bati. Vdané ženy se zásadně nepřijímaly, protože Baťa věděl, že dobrá pracovnice nemůže být zároveň dobrou hospodyní a matkou. Slovo muž, říkal Baťa, znamená živitel. A každý Baťuv muž vydělává dost na to, aby ze své mzdy a podílu na zisku uživil sebe i rodinu. Tomáš Keppler, uštěpačný glosátor společenských předsudků se zasekl.

Velkým nožem krájela cibuli na kolečka a slzela.

- Vyloučeno, prohlásil.

Rozlícená saň. Zbavená příčetnosti na něj řvala jako puma v kleci.

- Tak studovat jsem mohla, a pracovat ne? Tomu říkám pokrokové myšlení. Dává ti to smysl? Tak mi hernajs řekni, proč jsi mě nutil dostudovat? Abych ti líp uvařila? Dějiny! Studovala jsem dějiny, ne na kuchařku!

Hodila nakrájenou cibuli do hrnce, odložila nůž a vytáhla vařečku. Pozorně ji sledoval. Dokonalý profil, soustředěný pohled a sevřené rty. Modře pulzující žilka na spánku. Ucítil šimrání na jazyku. Cokoli teď řeknete, bude použito proti vám!

- Necháme toho. Nemá to smysl.

-Co nemá smysl? S tebou diskutovat? Nebo s tebou žít? Nemáš špetku soudnosti? Řeknu ti, co pro mě má smysl! Já- budu- učit!

Rozhazovala rukama, pěstí třískala do desky kredence, bila se v prsa. Věděl, že je paličatá, ale tohle přesahovalo všechny meze. S rukama v kapsách se na ni zadíval. Jen přes moji mrtvolu, řekl tiše, ale znělo to výhrůžně. Stál nebezpečně blízko a měl pocit, že se jí kouří z nosních dírek. Její oči. Totální ohrožení. Divoce se rozhlídla, pravá ruka vyletěla k dřevěnému špalku. Hrábla po nějakém předmětu. Rukojeť a záblesky kovu, ostří sekáčku na maso.

-Tak jo!

Šla k němu. V jejích pohybech bylo něco šíleného. Zůstal na místě, bez hnutí ji pozoroval. Ohryzek se mu pohnul jako píst, když ztěžka polknul. Strýc Karel mu kdysi řekl, že když se k němu přiblíží šelma, třeba medvěd, nebo vlk, nesmí se pohnout, nesmí dát najevo strach. Nejhorší, co můžeš v takovou chvíli udělat, je vzít nohy na ramena! Ano, tohle byla ta chvíle. Stál jako skála.

Rozbila se o něj napadrť. Když přišla až k němu, zhroutila se. Mezi vzlyky ho ujišťovala, že ho zabije, pokud jí neřekne jediný rozumný důvod, proč nemůže učit. Přitom pořád svírala sekáček. Promluvil k ní, něžně a konejšivě.

- Žádný rozumný důvod není, Ráchel. Budeš mě muset zabít.

Ušetřila ho. Nechala ho žít.- A on ji nechal učit.

……………………………………………………………………………………………………..

Ze Zlína se vyprávění posouvá do Indie, kde má Tomáš za úkol z exotického nic vydupat průmyslové město. On, jeho žena i malý syn Daniel se společně učí novou zemi poznat a milovat. Nic není tak, jak byl člověk z Evropy zvyklý…

………………………………………………………………………………………………….

Do kanceláře se přihnal Martinec s očima navrch hlavy.

-Šéfe, ve skladu jsou kobry. Jedna na druhé!

-No tak je vyžeňte.

- Ale- ale jak? Naši chlapi se jich bojí.

-Kruci. Doma dusno a v práci kobry.

Za pět minut se Tom objevil u skladiště s hrstkou zubících se domorodců v patách. Každý z nich nesl klacek a řežný pytel přehozený přes rameno.

-Tak Rudo, tady hoši vám předvedou, jak vypakovat pár hadů.

Sám za okamžik vpochodoval dovnitř s klackem v ruce. S Rudou Martincem zacloumaly pochybnosti.

- A nejsou ty mrchy jedovaté?

Zastavil se na prahu a počastoval Martince vlažným úsměvem. Uštknutí je smrtelné, poznamenal suše.

- Ale ti, co zaklepou na uštknutí kobry, jsou zbaveni hříchů. Pohřbívají se celí, víte. Nespalují se. Je to vlastně vysvobození.

- Aha. To se mi ulevilo.

………………………………………………………………………………………………….

Být v Indii ševcem je tak jednoduché! Bez lejster, bez výučního listu, bez živnostenského glejtu. Sedí na ulici, pod zadkem kousek složeného plátna, které si roztáhne nad hlavu, když se rozprší. Žádné daně, žádná činže, žádný otop. Nic. Jen nepočetný vercajk, který snadno sbalí a přenese o ulici dál. Šídlo, kladívko bez topůrka a dláto místo knejpu. Občas zajde na smetiště, kde orve pár starých škrpálů, aby měl kůži na správky. Být ševcem v Indii je tak lehké! Až na to, že jsou nečistí. Dotýkají se kůže mrtvých zvířat. Nikdo z vyšší kasty by se něčím podobným nikdy neposkvrnil. Indičtí móčí, ševci bez živnosti, opovrhovaní a nečistí. Jako středověký kat nebo ras. Můžou se zbavit hanlivého přídomku „nečistý“, můžou se vymanit ze špíny ulice. Ano, to můžou. Jenom musí zaplatit. Zaplatit za přestup do vyšší kasty. Poplatek tučný jako deset dobře vypasených prasat. A na to chudý móčí z ulice nikdy nebude mít.

………………………………………………………………………………………………….

Brzdy autobusu zaskřípaly. Kálíghát! Hlas, který oznamuje cíl.

Vypotácel se z autobusu. Nikde nic. Jenom obyčejné, evropsky vyhlížející domy, nudné a přísné. Tuctové zahrádky se zeleninou a omlácený autobus polepený reklamou. Ostatní cestující nevypadají ani zmateně, ani podvedeně. Stačí kroky do úzké uličky mezi dvěma domy. Slepě se nechal vést. Evropské domy zmizely a jako když kouzelník vytasí z klobouku kytici, procházel tajemnou zahradou. Smyslná vůně květů v chumlu páry a šumícího hmyzu. Zahrada ráje. Na podrážky se mu začalo lepit bahno. Podivné bahno. To čvachtající, čpící bahno byla krev. Horká, čerstvá, tekoucí. Vzduch nasycený krví. Omráčený klopýtal přes pobíhající psy; hladoví, nadržení, rudými jazyky lízali stydnoucí krev. Nad tím rytmus, dunění a kvílení fléten. Brahmín je připraven. Zvuk bubnů se rozléhá nádvořím, dosahuje vrcholu, oči poutníků krvelačně září. Kněz se širokým mečem se blíží k oběti. Dřevěný špalek ve tvaru vidlice sevře krk a vražedný nástroj prosviští vzduchem. Zhypnotizovaný dav ve vlnách vzrušení. Z tepen stříkají proudy krve, hlava jehněte se válí v rudém tratolišti, katovi pomocníci odnášejí bezvládný trup. To všechno pro ni. Pro bohyni Kálí. Zem nasáklá životy obětních beránků. Všude se tísní zástupy poutníků, kupují věnce z květů měsíčku a obětují je mocné bohyni. Odlesky poledního slunce v kalužích krve. Kaktusový strom na nádvoří ověšený amulety žen, které přišly prosit o syna.

Nevěděl, jak se dostal dovnitř. Do chrámu se světle modrou mozaikou na nízké věži. Chrám bohyně Kálí. Sama Kálí zůstala v bezpečí své svatyně, ale ten pach krve musela cítit i tam. Byla všude. Omamná a znepokojující chuť krve. Ta vůně ho vzrušovala.

Sešel po schodech dolů ke břehu Huglí, odkud se ve spirálách zvedaly oblaky kouře. Mezi zástupy se potulují posvátní býci, vypasení zebu a sádhu, svatí mužové, jejichž oděvem je popel a jediným majetkem miska na vyžebrané jídlo. Obrysy mrtvých těl na hranici dřeva a monotónní mumlání brahmínů. Ghát. Schody klesají k řece, kde se myjí živí.

Obraz, který se před ním vynořil, nikdy nezapomene. Asi půl metru vysoká a metr dlouhá hranice narovnaného dříví, na ní květy a bíle oděná dívka. Stehenní kosti uprostřed přeražené a nohy násilně přikrčené k hlavě. Nešetrné zacházení s mrtvou šetří peníze pozůstalých. I za dřevo se platí. Hranice se rozhořela, kolem je unavený klid, nikdo nepláče. Šaty zmizely a maso se pomalu škvaří, tváře a hrudník nabíhají do bizardních rozměrů, postava se svíjí v dramatickém tanci. Tělo vyschlo a začíná uhelnatět. Hranice a zbytky těla se rozpadají, otec mrtvé přidává k popelu obětní peníz zabalený do trusu posvátných krav. Oheň dohasl a zbylá hromádka sklouzla do vody. Řeka zasyčela bolestí a živí poutníci se myli dál, aby v bahnitých vodách zanechali svoje viny.

…………………………………………………………………………………………………..

Po pěti letech v Indii, které Daniel vnímá jako léta pohody a rodinného štěstí dostává Ráchel do sestry dopis, že jejich maminka umírá. Rodina se tedy vrací do Čech, přestože vracet se do Evropy v době, kdy je válka na spadnutí, je vyloženě hazard. To se také Kepplerům stane osudným, v okamžiku, kdy Hitler napadne Polsko a hranice se neprodyšně uzavřou, se Tomášovo pracovní povolení změní v bezcenný cár papíru, který k výjezdu na nové působiště- do Argentiny- nestačí. Válka požírá vše, co se dá schramstnout. Zbytky Rácheliny rodiny mizí postupně v transportech, nakonec odjíždí i sama Ráchel. Indie není jediné místo, kde ve vzduchu bývá cítit pach spáleného lidského masa, dalším takovým je Osvětim. Tomášově sestře Hildě zase bojuje manžel za Němce daleko na východě….

……………………………………………………………………………………………………

-Potřebuji pomoc

Vypadala jako by ho neslyšela.

- Oskar už tři měsíce nenapsal. Modlím se za něj a doufám, že ho nezajali. Slyšela jsem, co Rusi vyvádějí s válečnými zajatci. Nemůžu kvůli tomu spát!

- To je mi líto. Já jsem slyšel, co dělají Němci s Židy.

Nonšalantně se usmála. Kolem koutků se jí udělaly malé vrásky.

- Jsme na tom stejně Thomasi. Zoufalci, které válka odtrhla od jejich milovaných.

- A přesto je v tom nebetyčný rozdíl.

Vrásky kolem úst zmizely. Pěstěnými prsty si z rukávu modré blůzy sundala vlas. Zvedla obočí.

- Vypadá to, že i my jsme dnes každý na opačné straně fronty.

Usmál se.

- Ale nepřestali jsme být bratr a sestra.

Její pohled se najednou změnil. Byla v něm nečekaná vřelost a úsměv, který mu věnovala, byl opravdový. Něžný.

- Tak mi konečně řekni, co může malá sestřička udělat pro velkého bráchu.

…………………………………………………………………………………………………….

Pak dojde i na němé tváře…

…………………………………………………………………………………………………….

U sokolovny čekali němečtí oficíři. Odvod je německy Sichtung. Ozývaly se salvy výstřelů ze samopalu a vybuchovaly rachejtle. Venkovní cvičiště se proměnilo ve fingovanou bitevní vřavu. Někteří psi se dávali na útěk, jiní zalézali svým pánům mezi nohy, jeden se doslova podělal strachy. Můj Beny se nebál. Divoce štěkal, klepal se vzrušením, odhodlaný vrhnout se do bitevního šílenství. Čekal na povel. Ostrý jak břitva, poslouchal na slovo. Táta stál opodál v převleku klidného gentlemana, jenom oči podivně těkaly. Odvodové řízení skončilo a já jsem odcházel s pocitem hrdosti, s příchutí vítězství na patře. Když jsem tam viděl ty ustrašené chcípáky, co brali roha při prvním výstřelu, došlo mi, jak skvělého mám psa. Cestou domů jsem pěl chvalozpěvy na Benovu dokonalost. Táta mlčel. Vůbec nevypadal, že by měl z Benošova úspěchu radost.

Další den přišel úřední dopis. Nervózně jsme čekali, až se táta vrátí domů. Když trhal obálku, třásly se mu ruce. Byl to rozkaz. Povolávací rozkaz. Máme Benyho přivést na zlínské nádraží a předat ho k dispozici říšské armádě. Nechápavě jsem se díval z táty na dědu, do dvou ztuhlých obličejů. Jejich oči se mi vyhýbaly. Nakonec mi táta vysvětlil, že si Benoše vybrali k vojenským účelům. Prostě ho odvedli. Jako vojáka na frontu. A tak mi konečně došlo, co znamenala bojová přehlídka zlínských psů u sokolovny. Sichtung. Do německé armády.

O týden později jsem šel s dědou a Benym na nádraží. Zkoušel jsem Benymu všechno vysvětlit, ale nevím, jestli mi rozuměl. Sám jsem tomu nerozuměl. Přešlapovali jsme na peroně, ze kterého jsem před osmi měsíci zamával mamince a vyhlíželi lokálku z Otrokovic. Přijela načas. Vypadalo to, že můj Beny je jediný pes, kterého si vybrali. Z prostředního vagónu vystoupil voják v uniformě wehrmachtu, rozhlédl se a zamířil k nám. Držel v ruce náhubek a vodítko s koženým obojkem. Nejdřív oslovil dědu, který s ním prohodil pár vět německy, a pak mi naznačil, abych Benovi sundal obojek a navlékl ho do nového postroje. Děda mi pomáhal. Když jsme Benymu nasadili německý náhubek, podal vodítko vojákovi a něco mu řekl. Pohladil jsem Benyho a poručil mu, aby šel s vojákem. Beny se ani nepohnul, ale nespouštěl ze mě oči. Voják ho zkusil přinutit násilím, ale pak mi pokynul, abych šel s ním k vlaku. Nastoupil jsem do vagonu a přikázal Benovi, aby si sedl. Vzal jsem ho kolem krku.

- Hodný pes. Zůstaň, Beny, zůstaň.

Poslušně zůstal na místě. Třásl se, uši v pozoru. Slyšel jsem jeho dech, tiché, rytmické kníkání, které ze sebe vyrážel, jak napjatě čekal, až zavolám „Ke mně!“ Visel na mně pohledem, promlouval ke mně celou bytostí. Určitě nevěřil, že bych ho mohl nechat odjet.

Když se lokálka rozjížděla, kutálela se mi po obličeji rozmazaná hořkost. Vzpomněl jsem si, jak odjížděla maminka a říkala, že se zase brzy uvidíme. Byl jsem o půl roku starší a věděl jsem, že Beny se mi nikdy nevrátí.

………………………………………………………………………………………………….

V posledním roce války se musí ukrývat i Daniel, aby, coby židovský míšenec prvního stupně, neskončil v transportu také. Po válce čekávají Tomáš s Danielem na Wilsonově nádraží a mezi davy vyhlíží Ráchel. Zdá se, že pobyt v Osvětimi přežila, proč se tedy nevrací?

Na tuto otázku hledá Daniel odpověď i po téměř 45 letech a dost možná ji konečně nalezne…

……………………………….

Zvuk slunečních hodin je knížka, která vyšla v roce 2001 a  ještě téhož roku celkem zaslouženě obdržela Literární cenu Knižního klubu a v roce 2002 také cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Na to, že se jedná o autorčin debut je to dílo s neobyčejně širokým záběrem, navíc je Androniková milovnicí krátkých vět, takže se kniha čte snadno a rychle. Další díla této autorky si připisuji na seznam „až budu mít jednou čas, tak si to určitě přečtu“ :-)

Comments are closed.