Přečteno- Zlato světa

Zlato světa- kniha, ve které se Sebastiano Vassalli snaží popsat přechod Italů od fašismu k demokracii. Kniha byla napsána v roce 1987, ale vzpomínka na to, jak se čtyřicetimiliónový národ, který si po dvě desetiletí nedovedl představit nic jiného než fašismus, jednoho dne probudí do zcela nové situace a bez velkých morálních problémů se v ní zabydlí, je dosud palčivá. Není jediný, kdo se pozastavuje nad tím, že sbory 30 tisíc italských partyzánů se po osvobození přes noc zdesetinásobily, a že v umění zapomínat nemá italská povaha konkurenci- dalším takovým autorem, kterého toto téma trápí je třeba Leonardo Sciascia…ale teď zpátky k Vassallimu.

Struktura románu je poměrně složitá- jedná se o tři narativní vrstvy- v jedné se mladý a velmi chudý autor Sebastiano Vassalli snaží přesvědčit nakladatele a šéfredaktora, že je dobrý nápad napsat knihu o Italech, kteří se dostávají z fašismu. Nesetkává se ovšem s pochopením. Podle nich, jak vysvětluje šéfredaktor Sebastianovi do telefonu „přece román bez lásky není román.“
Sebastiano je však svým nápadem doslova posedlý. Aby měl co do úst, živí se, jak se dá:
……………………………………………………
„Jel jsem do S., do „přívětivého městečka“ (jak se to říká o každém) v piemontských vrších, na konferenci na téma Nové hranice románu. Tahle konference přišla jako na zavolanou, protože od dob Literatury a literárních přestupků (kde byl Sebastiano přistižen jak krade láhev vermutu)mě nikdo nikam nepozval. Samozřejmě, že jsem se tam jel najíst, ba přímo nacpat.Jel jsem vlakem, podle pokynů vytištěných na zadní straně pozvánky, kde se ve věci proplácených výdajů pravilo: jízdné za vlak, druhá třída, bez příplatků. Dostavil jsem se na radnici do příslušné kanceláře, kde mi vydali stravenky (šest kusů) slámově žluté barvy, platné v hostincích U hroznu a U podkovy. Určili mi i hotel (U pošty), kde mají být ubytováni ti, kteří stejně jako já nejsou ani proslulí, ani pozoruhodní, jsou jenom do počtu, ale i jich je zapotřebí pro úspěch konference. (Aspoň organizátoři si to myslí.) Významné osobnosti byly ubytované samozřejmě jinde, v Excelsioru. Jejich stravenky v barvě fuchsií byly platné U žabího stehýnka, což je pětihvězdičková restaurace, pravděpodobně v místě nejlepší. Obyvatelstvo o nich bylo informováno z plakátů ohlašujících konferenci, na kterých jsme my z Pošty byli shrnuti do výrazu „a ostatní“. Později jsem se dozvěděl, že někteří zvlášť vznětliví účastníci konference kvůli této diskriminaci sebrali klobouky a odjeli s výhrůžkou, že uspořádají protikonferenci a rozmáznou to v novinách. Jenže mě nějaká diskriminace nezajímá, jen když se člověk nají. Já mám hlad. Kvůli jídlu jsem schopen jakékoliv špatnosti a není pravda, že jsem líný, jak říká nakladatel. Naopak: co já se naoháním. Telefonuju vydavatelům novin, redaktorům nakladatelství, všem, které znám, i těm, které neznám, a nabízím se jim lacino na jakoukoliv práci, třeba i nedůstojnou, nebo nemorální. Od recenzí po udání. Od dopisu čtenářů po doučovací hodiny italštiny a aritmetiky pro redaktorské dětičky, po falešná svědectví před soudem, atd. atd.Všichni se tváří, že oceňují můj smysl pro humor, a říkají mi: „kdepak náš Sebastiano, pořád ve formě!“ a potom odpovídají: „Nech toho, teď je těžká doba pro každého. Jsme v krizi, sám to víš nejlíp.“ Jedině šéfredaktor O- ského věstníku mi poskytl střípek naděje, řekl mi: „Možná, že koncem měsíce budeme dělat anketu o starých lidech. Zajímalo by tě to?“ Zvolal jsem: „Samozřejmě! A jak! Staří lidé, to je moje vášeň!“
………………………………….
Tato část románu končí ve chvíli, kdy Sebastiano zajede do Turína za nakladatelem.
………………………………….
„Zdi nakladatelství byly zvenčí polepeny hesly a plakáty, které požadovaly „Konec propouštění!“ a obracely se s výzvou na jistou osobu (inženýra Mastrocola, nebo Mastrocchia, o jehož existenci jsem do onoho okamžiku neměl tušení): „Ruce pryč!“ Optal jsem se vrátného, co se děje, a on se na mne podíval, jako by říkal: Ty jsi snad spadl z višně? Kde to žiješ? „Nakladatelství,“ odpověděl mi „vyhlásilo úpadek a my ho zabrali na protest proti propouštění zaměstnanců a abychom překazili špinavý plány inženýra Mastrocchia (nebo Mastrocola, na jméno si přesně nedokážu vzpomenout), který by nás rád koupil.“ Do koše na papír odplivl nedopalek, který přežvykoval, a dodal: „Vážený pane. Právě takoví autoři jako vy nás dostali tam, kde jsme. Hamižníci k nečtení.“
…………………………………….

Druhá rovina románu jsou Sebastianovy vzpomínky na dětství: na internát a na rodiče, kteří se sice oba oháněli tím, že „myslí jen na jeho dobro“, ale ve skutečnosti mysleli jen každý na sebe, Otec, který byl despotický tyran s fašistickou minulostí, nyní žil z toho, že si dával inzeráty na seznámení a hledal v davu vdov, které mu válka poskytla, svou zlatonosnou slípku:
……………………………………..
„Desítky, stovky žen všeho věku, vzrůstu, sociálního původu a stupně vzdělání se s mým otcem dělily o domov, o postel, o obchodní záležitosti, o příbuzenstvo, o přátele. O vše. Vyhledával především početné rodiny složené ze samých žen. Vetřel se mezi ně, obloudil je. Přecházel z jedné jídelny do druhé, střídal ložnice vdov s ložnicemi stařen, neustále zachmuřený, se svou ponurou hluchotou, díky níž se stal nedostupným a nedovolatelným jako Bůh.“
„Šli jsme dál a on mi vykládal o životě a o světě, křičel na mě: „Dneska by všichni chtěli na školy, vyšvihnout se nad ostatní, úplně je to posedlo a nejraději by v Itálii měli samé advokáty, doktory, inženýry, jenomže chlapců, kteří mají ke studiu opravdu vlohy, Sebastiano, je ve skutečnosti pramálo! Jeden ze sta, jeden z tisíce! Metaře potřebujeme, nosiče, nádeníky, hrobníky! Stokaře, ano, prosím! Udržovat stoku pěkně v čistotě je práce společensky užitečná a poctivému, přičinlivému stokaři přináší ohromné uspokojení!“ Gestikuloval, prorokoval: „Ty budeš, Sebastiano, taky takovou práci vykonávat. Budeš stokař, nebo hrobník! Nebo nádeník, jsi rád?Co by to mělo za smysl chtít umíněně pokračovat ve studiích? Kdybys byl chytrý, neřeknu, ale ty jsi chudinko, jak bych to řekl? Trochu pozadu. Ne že bys byl úplný pitomec, ale zkrátka….“ Zastavoval se uprostřed ulice, což vyvolávalo bouři nadávek řidičů (tenkrát ještě nečetných) a pobavenou zvědavost chodců (kterých bylo naopak spousta). Pozvedal prst, provolával: „uvědom si, že tě neviním! Ty za to nemůžeš! To všechno máš po matce, po její rodině. Jsou to balíci, chápeš? Odjakživa byli všichni dědičně zatížení! Kdybys věděl, Sebastiano…Pářili se mezi sebou, příbuzní jedné krve! Volata měli jak melouny! Žáby a ještěrky žrali!“
Mně bylo tenkrát teprve osm, ale ty řeči mě zraňovaly v hloubi duše. Říkal jsem mu: „Jsem nejlepší ze třídy!“
„He? Cos to povídal? Mluv pořádně!“ Mrzký strůjce mých dní neslyšel ani ťuk a já mu každičké slovo musel opakovat třeba i šestkrát nebo sedmkrát. Křičel jsem na něj, řval jsem. Lidé kolem se smáli, já měl slzy na krajíčku. „No vidíš!“ prohlásil nakonec otec. Usmál se na ty, kteří na nás koukali, rukou si zaťukal na čelo, aby jim naznačil: je to prosťáček, mějte s ním slitování. Potom si blahopřál: „jsem rád, že sám uznáváš, že ti učení nejde. Aspoň jsi upřímný! Děláš dobře, že se svěřuješ mně, svému otci! Abys věděl, já bych stejně nehnul prstem pro to, abys šel na gymnázium, nebo dokonce, nedej bože, na vysokou školu! Zednický učedník je pro takového chlapce jako ty přece znamenité řemeslo.“
…………………………………………………..
Po smrti Sebastianových prarodičů, kteří platili jeho školné, se Sebastiano stěhuje ke svému strýci Alvarovi, na řeku, do zájezdního hostince U Ženisty, kde mu pomáhá rýžovat zlato. Tam se setkává s Fernandou, s jejími rodiči, s invalidou a dalšími postavami, které ho provází celé mládí, až do roku 59, kdy „Ženistu zachvátila vlna modernizace a znamenala konec všemu: obrovská lavina betonu, který na celé kilometry zkrotil řeku a proměnil ji v jakousi stoku, jíž protékal pramínek a která nevábně páchla bahnem.“

Sebastianova matka slouží v A. u jednoho bývalého námořního kapitána, který si sám nedojde ani na záchod. Léta se pro něj obětuje (a taky- jak říká- „pro Sebastianovo dobro“) a pracuje bez mzdy za mlhavý kapitánův příslib, že na ni bude myslet ve své závěti. Spáchá sebevraždu „dva nebo tři dny po otevření jeho závěti, v níž strašák odkazoval: jí kompletní prostírání s vyšívanými ubrousky, podložky pod skleničky, veškerou výbavu na podávání nápojů a další příslušenství, a mně slavný kord „zakalený ve válce krví nepřítele.“
………………………………………….

“ Šel jsem za matčinou rakví a oči jsem měl suché. Neplakal jsem. Pamatuji se, že jsem byl trochu nesvůj a taky jsem se trochu styděl za svou necitelnost, ale nedalo se s tím nic dělat, ať jsem si nakrásně opakoval „Mámu máš jen jednu“ a „Nikdo tě už nebude mít tak rád jako ona“, protože hned nato jsem si vždycky pomyslel: „To není pravda! Ta měla ráda spíš svého strašáka, nebo sebe, ale mě ne.“ Rozbrečel jsem se teprve později, když jsem si uvědomil, že prázdniny na jezeře skončily a že musím zpátky na řeku proplachovat písek. Písek…V té době jsem měl písku plné zuby. V S. jsme se strýcem Alvarem zůstali asi deset dní, protože matku ne a ne vylovit, pořád se to protahovalo a my tedy ubíjeli čas, jak jsme uměli nejlíp: vycházkami, hovory, vyjížďkami. Poprvé v životě jsem byl turista, navštívil jsem místa, kde jsem nikdy předtím nebyl, viděl jsem svět a lidi a pochopitelně bych byl rád v takovém životě pokračoval, jenže všechno má svůj konec, bohužel! Museli jsme se vrátit do hostince U ženisty.“

…………………………………………………….

Třetí narativní vrstvu tvoří úryvky z chystaného románu o exodu Italů z fašismu:
Brindisi, září 43 (úryvek)

„Vstoupil generál Puntoni. Vypadal zdrceně, koktal. Řekl, že se dostavili členové společenské delgace uctivě žádají Jeho Výsost o přijetí. Král odvětil: „Očekávám je.“ Povstal a čtyři muži jenom v košilích vešli do místnosti způsobem, jako kdyby vcházeli do baru, všichni najednou a ve vzájemném hovoru. Jako první před něj předstoupili důstojníci s vyhrnutými rukávy košil a v krátkých kalhotách nad kolena (shorts) a představili se: „Frank Mason Mac Farlane, lieutenant general (generálporučík) of His Majesty Army.“ „Maxwell Taylor, brigadier ( brigádní generál) of United States Army.“ Pak přišli na řadu diplomaté, bez kravat, aby se v přítomnosti poraženého krále předvedli s nedbalostí a arogancí, jaká se sluší právě na vítěze: Američan Robert Murphy a Brit Mac Millan. Ten druhý byl spisovatel a intelektuál dosti známý v londýnských salónech a nyní hleděl s neskývaným zděšením na obrazy na stěnách královy pracovny. (Byla to skutečně bezvýznamná dílka místních malířů minulého století.) O čem s nimi mám hovořit? pomyslel si král, a zdravil je jednoho po druhém anglicky, velmi zdvořile a přívětivě. Vypadají jako zahradníci. Promluvím s nimi o zahradničení. Frank Mason Mac Farlane se posadil, hlučně a aniž požádal o dovolení, a ostatní ho napodobili. Italský král zůstal stát, přičemž byl přibližně stejně vysoký jako sedící návštěvníci. „Do you like gardening?“ optal se jich. Neboli: „Máte rádi zahradničení?“

Vítězové na sebe pohlédli. Nejspíš bude blázen, pomyslel si Murphy. Porážka mu zřejmě zatemnila mozek. Generál Mac Farlene rozložil mapu a objasnil v hrubých rysech vojenskou situaci, která, jak řekl, není nijak záviděníhodná, Němci jdou prudce do protiútoku mezi Battipagliou a Salernem, snaží se zahnat Angloameričany zpátky na moře a mají celkem šance na úspěch. „Ach ano, Němci,“ odvětil král smířlivě. „Také jsem se s nimi setkal na cestě z Říma.“ „Kdybyste sem zavítali zjara,“ vykládal, „viděli byste skutečně pozoruhodná květenství, ale jsem si jist, že i nyní naleznete v apulském kraji dosti zajímavého k vidění. Lze říct, že se v italském podnebí v různých místech a různých obdobích daří vždy určitým druhům flóry.“

Generál sebral mapu, složil ji a zastrčil do kapsy. Pomyslel si: Je naprosto zbytečné povídat si a ztracet čas s tímhle boobym (ťulpasem). Vstal a ostatní vstali také. „Můžeme Vám být v něčem prospěšní?“ optal se Mac Millan krále. „Zajisté,“ odvětil král. V duchu se ptal sám sebe: Co mám po nich žádat? Co může žádat poražený král po vítezných zahradnících?

„Pošlete mi vajíčka, abych jimi mohl obdarovat královnu.“ Připomenul: „Ale ať jsou čerstvá!“

…………………………………………

Mám- li to shrnout, Vassalli je jedním z nejvýznamnějších italských poválečných autorů a, což mě samotnou překvapilo, je docela čtivý. Knížka mi přišla zajímavá, protože si z ní člověk může udělat docela dobře obrázek nejen o životě poválečných Sebastianových současníků, ale i o životě generace jejich rodičů. Lépe se to ovšem čte, pokud má člověk alepoň rámcový přehled o tom, jak kdy s kým a proti komu Itálie za druhé světové války bojovala.

2 Comments

  1. mura1 napsal:

    Teda tys musela mit z ctenarskeho denniku za jednicku trikrat podtrzenou. by ses tema recenzema mohla zivit, fakt. :)

  2. Sandra napsal:

    To je bezesporu zajímavej nápad, akorát nevím, kdo by mi za to platil:)