Přečteno- Židle pro Štefana

„Jak využijete svou budoucnost, poslední dny? Prací, službou Jehovovi… nebo pro sebe?“
Pro sebe znamenalo i sobecké chození do práce nebo školy, i pěstování ředkviček na zahradě a koukání na fotbal, hraní s dětmi a všechno, co bralo čas a odvádělo pozornost od služby… i po horách jsem dřív lezl jen
pro sebe…jak jsem se styděl.

Z knihy Martina Šmause, která nese název Židle pro Štefana jsem měl původně trochu obavy. Čekala jsem, co se tak může vyklubat z novely, ve které již první věta na záložce začíná- „vypravěč je typickým nehrdinou…“ ale obávala jsem se zbytečně, a kniha předčila veškerá má očekávání. Nevím co si představit pod pojmem „nehrdina“ ale pro mne je Martin (alespoň doufám, že se tak jmenuje, protože je to celé psáno v Ich-formě a nejčastější oslovení vypravěče je „vole!“) hluboce propracovanou a lidsky pochopitelnou postavou. Chlap ve středním věku, který žije střídavě ve dvou světech- v tom prvním má místo jeho žena Martina, kterou má i po letech rád, a děti Zuzanka a Pavlík. Ten druhý je světem kamarádů, chlapských dobrodružství, lezení po horách a dobývání vrcholů. Z jednoho světa utíká do druhého a pořádně spokojený není ani v jednom- když nad ránem balí lano, karabiny, osmy a expresky, aby ho za chvíli vlak unášel kamsi daleko, není mu jedno, že jeho žena zatím pláče do polštáře, ale na druhou stranu není ochoten se své volnosti a svobody vzdát. Když visí v mrazu na skále, přál by si být v teplé posteli vedle své ženy, když leží v posteli vedle své ženy, chtěl by viset kdesi na skále.

Další Martinovou láskou je pivo a posedávání po hospůdkách a putykách, o čemž dokáže krásně poeticky básnit. Potíž nastane, když po jednom takovém popití přes míru způsobí ostudu, která ho stojí místo. Jinou práci už na malém městě nesežene, ale nezdá se, že by mu to příliš vadilo. Ze jmenovky na schránce si seškrábne titul Ing. a zatímco jeho žena chodí do práce a živí rodinu, on si plánuje jak vybere úspory a s kamarády vyrazí do Himalájí…
Dny ovšem ubíhají a rozpor mezi chlapeckými sny a realitou stárnoucího chlapa se nedá přehlédnout- nejen, že Himaláje se ztrácí v nedohlednu, ale po čase Martinovi přijde zatěžko vykonávat i obyčejné úkony, jako je placení složenek, či vynášení smetí. Manželství s Martinou se rovněž dostává do krize, protože jsou oba se stavem věcí nespokojeni a oba to dávají druhému najevo.
A přesně tento v tento moment se coby deus ex machina zjevují dvě mladé sympatické slečny od Svědků Jehovových a přináší Martinovi přesně to, co mu v životě scházelo- smysl, řád, vyšší princip.

Martinovu manželku Martinu poznáváme jen skrze Martinovo vyprávění, nicméně je i tak zřejmé, že se jedná o ženu se svatou trpělivostí. Má za manžela pijana a horolezce, který věčně není doma, chlapa, který nikdy nesplní to, co slíbí, trosku bez zaměstnání a nakonec náboženského fanatika, který jí na malém městě dělá ostudu, když po sousedech obchází s časopisy Probuďte se a Strážná věž. I přesto přese všechno ho má ráda a snaží se rodinu slepit a vrátit manžela nohama zpátky na zem. Vydrží opravdu hodně- když jí Martin navrhne, že by nemuseli slavit narozeniny a Vánoce, když vezme za jejími zády Pavlíka a Zuzanku do sboru „na rozkoukání“… až teprve když zjistí, že ze své výplaty a rodinných úspor už tři měsíce financuje „šíření Pravdy“, aniž by o tom věděla, sbalí sobě a dětem kufry a odejde.

……………………………….

Konečně se všechno zjednodušilo, už jsem nebloudil. Mé nohy si zvykly vyšlapávat cestu mezi domovem, Sálem Království a službou, takový muší trojúhelník kolem žárovky… Přestala mě bolet hlava a nehryzalo svědomí z toho, co bylo. Už jsem se netrápil ani tím, co přijde.
A řádky pod mým jménem ve výkazu se plnily:

ON (opětovná návštěva), ND (nebyl doma), Z (zaneprázdněný), DBM (doma byl muž), DBŽ (doma byla žena), DBD (doma bylo dítě, nezapomenout napsat věk a pohlaví) nebo DBP (doma byl pes, domluvena ON)
Také jsem přijal křest, při výročním sjezdu na stadionu, v modrém nafukovacím bazénku na tartanové dráze. Ve jménu Jehovy, Otce, Syna a duchem vedené Společnosti. V každé přednášce a dokonce i v modlitbách se opakovalo: Společnost je naše matka, podle čtvrté kapitoly, šestadvacáté věty Pavlova listu Galatským, a proto musíme přijmout absolutní a neodvolatelný slib oddanosti, poslušnosti prvnímu přikázání:
V jednoho Boha, Jehovu, ale především jednu cestu, Organizaci a Společnost věřit budeš.
Ano, slibuju. Seděl jsem vedle paní Drozdové a s námi sto padesát, možná dvě stovky nových bratrů a sester v řadách sedaček mezi koulařským kruhem a výškařským sektorem, čekali jsme, až přijdeme na řadu, a z tlampačů nás doprovázely příběhy:
Nešťastná…klečela u sporáku a pouštla hořáky, ale modlila se tak vroucně, až se ozval zvonek, a za dveřmi- dvě sestry- a díky usilovnému studiu stojí dnes tato paní mezi vámi, aby se nechala pokřtít…prosím potlesk.
Pan Václav, spadl do řeky a topil se, když najednou… kolem šli bratr se sestrou v Pravdě…děkujeme i za něj, nového bratra, za nalezení nové rodiny, Otce i Matky…potlesk.
Žasl jsem, omráčený, kolik nás čeká v řadě a vstupuje do vody. Tisíce bratrů a sester na tribunách zpívaly Haleluja a tleskaly. Odcházel jsem mezi posledními a ještě se rozhlédl… a nikde, ani pod sedačkami nezbyl papírek, špaček, nic. Nikdo se nepopral ani neopil, dokonce si ani nezapálil, všechno bylo tak…čisté.
Ani jsem nemohl spát, jak jsem byl šťastný. Také proto, že se blížil konec, rok dva tisíce a druhého Kristova příchodu, jak se zjevil Janovi a jak přesně vypočítali badatelé Bible, bratr Russell a zakladatelé traktátní Společnosti.
A tak jsem začal vyklízet skříně, rozdávat knížky a nakonec vypověděl…nic na světě nemohlo být směšnějšího než životní pojistka.
Martina přestala bouchat dveřmi a vyschly jí slzy. Jen se třásla, očima házela střepy a já po nich nemotorně šlapal. Už nekřičela. Chtěla mě přitáhnout zpátky. Do hnízda, k Zuzance a Pavlíkovi, k sobě. Ale bez Jehovy.
Zkoušela to i jinak, když ji přemohla lítost, po svém:
„Proč jsme si nepořídili …další děťátko?“
Nerozumná, pošetilá ženská, docela se zbláznila, že touží po něčem tak zbytečném, jako je kočárek a plínky: V těchto posledních dnech běda těhotným a kojícím…ukazoval jsem jí článek ve Strážné věži…vztekle mi ji vytrhla a zmuchlala…stál mezi námi a rozděloval nás Jehova. Pro Martinu divný, nepochopitelný stařec, a pro mě, slepce, který dřív jen bloudil a najednou vidí- světlo. Nedá se to popsat, slova nestačí… když hluchý, který dřív o hudbě jen četl, poprvé uslyší- třeba fugu, dunící mezi sloupy, hřeb, který přibije k zemi, chvění z břicha až do prstů, z nehtů srší jiskry…jistota bez otazníků a podmínek, cennější než vlastní život a důležitější, než žena, děti…láska?
„V Novém světě jich budeme mít deset…sto,“ konejšil jsem ji. Odsekla:
„Jo…v tvým možná…ale já už tam nebudu, ani nechci.“
Martina byla cizí, a přece nebyla. Když jsem se jí dotýkal, nic to se mnou nedělalo…jen jsem cítil, jak se třese.
No, nešlo to, hlad byl pryč.
Martina celou noc proplakala. A ráno to zkusila jinak:
„Pavlík a Zuzanka říkali, že se jim ve škole smějou, kvůli tobě.“
„Děcka…co mají mezi sebou, za to přece nemůžu.“
„A nevadí ti, že se za tebe stydí vlastní děti?“
Nevědomé, hloupé…nezlobil jsem se na ně.
A chtěl jsem je chránit. V parku jsem dokonce umlátil hada, protože jsme na posledních shromážděních nemluvili o ničem jiném než proradných hadech a zrádcích, odpadlících. Utloukl jsem stvůru klackem a smetl ji do příkopu.
„To byl slepýš,“ řekl smutně Pavlík, když jsme přicházeli domů.
„Ne, Pavlíku,“ pohladil jsem ho, „had, Satan v podobě hada.“
Jak jsem byl statečný…a v duchu jsem už vymýšlel novou zkratku ve výkazu: UH, a jak mi všichni budou novou šifru závidět, i pan Cibulka. Jak budu dělat drahoty a usmívat se, ať zkusí uhodnout.
Pavlík i Zuzanka se dívali do země a mlčeli.
Když jsem přijal křest a pošta přivezla nové balíky Strážných věží, zastyděl jsem se, že pomáhám šířit Boží slovo, ale na cizí účet. Aby mě nezabolelo a krvácel za mě někdo jiný.
A tak jsem vybral u účtu peníze a přinesl je pokladníkovi, doktoru Průchovi.
Pět stovek jsem mu dal, ale hned jsem věděl, že je to málo. I doktor zdvihl obočí a ani nemusel nic říkat. Ne, zklamal jste mě, četl jsem z jeho očí, a že si křtu asi moc nevážím. Bránil jsem se: ale tam, na sjezdu, už jsem dal a hodně, na pronájem i režii, na vodu i světlo, pořád tam obcházelo několik pomocníků s kasičkou…je pravda, že ostatní házeli, jen když se starší díval, a když byl na záchodě, nedal nikdo, jen já.
Ale neměl jsem sílu odmítnout žádost vyslovenou bez jediného slova, nechat viset ve vzduchu jeho udivené obočí. A vybral jsem peníze ještě něklikrát, nejvíc, kolik mi dovolil limit.
Když přišel první výpis, ještě jsem ho stačil schovat. I druhý. Ale třetí už se mi zatlouct nepodařilo.

Všechno prasklo.
Martina rozlepila obálku a viděla svoji výplatu i moji podporu, a pak jen sloupec záporných čísel. Vybuchla vzteky.

[...]

Slyšel jsem pobíhání a kňourání dětí a nakonec dusot kroků na schodech, poskakování narychlo sbalených kufrů a tašek a prásknutí dveří. Ozvěna mě profackovala.
„Běž, no jen si běž…táhni,“ neudržel jsem se.
Najednou bylo v domě ticho. Úplné, absolutní.
Ve dne mě zaměstnávala služba. Ale v noci jsem s Martinou mluvil jako dřív, ptal se Zuzky, co uděláme k večeři, zkoušel Pavlíka z počtů…odpovídal jsem za ně do ztichlého nábytku a prázdných zdí, zase jen sobě. Sny přetékaly úzkostí, probouzel jsem se zpocený a ráno si chrstal do očí studenou vodu.
Ptal jsem se i pana Cibulky, proč ji Jehova nechal stranou, proč jí neotevřel dveře Společnosti, našeho malého stáda?
Starší nezaváhal. Nasadil si brýle na čtení a nalistoval:
„…nepřišel jsem na zem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina…Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden, kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne…“
Syn, ne podle Matouše, ale…Pavlík, můj Pavlík?
Dcera…Zuzanka?
Ne, nebyl jsem Ho hoden. Ale chtěl být.
Po shromáždění si mě pan Cibulka s doktorem Průchou vzali stranou:
„Asi by bylo lepší, pro nás i pro ně, kdybyste…nechci, nechceme vám nic zakazovat ani přikazovat…přečtěte si, Pavel Korinťanům: …i s modláři abyste se přestali stýkat…abyste s takovými ani nejedli.“
„Vaše paní,“ pokračoval starší, „asi to nevíte, ale několikrát u nás byla, chtěla, abychom vás uvolnili, vyvázali ze služby…ne, nemožné jsme jí slíbit nemohli.“
„Společnost, my…máme už jisté zkušenosti…musíte se zbavit sentimentu, falešného a zavádějícího….nesmíte se v těchto, posledních, dnech vracet a ohlížet, co bylo, ale s důvěrou se obrátit k tomu, co bude.“
„Buďte rád, že to dopadlo takhle,“ přidal se doktor Průcha,“ bude to pro vás jednodušší…a věřte, že spousta bratrů a sester takové štěstí jako vy nemá.“
„Štěstí?“
„Ano…znám to z vlastní praxe. Denně…v nejednotných rodinách často, téměř vždycky dochází k těžko řešitelným rozporům, tenzím…A kompromis, jak jistě uznáváte, je v těchto zásadních otázkách těžko představitelný.“

………………………..

Martin se po jejich odchodu upne ke svým bratrům a sestrám ve sboru a stane se nejhorlivějším z horlivých šiřitelů Slova, ale jestli se jedná o cestu ke štěstí a spáse, nebo cestu do pekel Vám neprozradím- knihu si rozhodně přečtěte sami.

Klady této novely jsou jednoznačně- příběh ze života, který se v podobné formě může přihodit Vám, Vašim dětem, nebo sousedům a detailně propracované charaktery dvou „obyčejných“ manželů středního věku, kteří balancují mezi láskou a odcizením. Dále pak čtenář dostane možnost nakouknout pod pokličku a přičichnout k praktikám náboženské společnosti Svědků Jehovových, což je- vzhledem k tomu, že jsou obecně považováni za sektu obestřenou tajemstvím- velice zajímavé počtení. Rozhodně se nedá opomenout autorova práce s jazykem- některé obraty jsou tak neotřelé a původní, že to čtenáře zarazí i uprostřed napínavého textu.

Trochu mne naopak zklamalo, že kniha graduje asi tak do dvou třetin, ale ke konci ztrácí na tempu. Čekala jsem alespoň nějakou „pecku na závěr“, ale žádnou jsem nenašla. Na druhou stranu „pecky na závěr“ se objevují jen ve filmech z Hollywoodu, v životě málokdy… takže možná i toto by se dalo považovat za výhodu.

Comments are closed.