Přečteno- Želary

Knihu Květy Legátové Želary jsem četla rovnou několikrát, protože napoprvé člověk vůbec nemá šanci postřehnout kdo je kdo, kdo koho miluje, kdo koho nesnáší, kdo s kým žil a kdo koho zabil…

Jedná se o devět povídek líčících osudy lidí, kteří žijí v zapadlé obci Želary.

Vzhledem k tomu, že je to ucelený cyklus a že příběhy nejsou chronologicky řazené, tak se člověk musí prolouskat až ke konci, aby mu to všechno do sebe začalo zapadat.

Co jsem skutečně ocenila je to, že v jednotlivých příbězích jsou postavy vždy líčeny tak, jak je vidí ten, o kom ten daný příběh je…to znamená, že člověk čte a říká si- jo, to je ale skutečně fajn holka, taková oddaná kamarádka… a o kapitolu dál tu samou holku popisuje někdo jiný a vyjde z toho jako tupá mrcha…je to zkrátka jako v životě. Nic není černé, ani bílé, každý je někým obdivován, někdo ho má rád, někdo ho nemá rád… Tato plastičnost většinou v knihách chybí….

S výběrem ukázky jsem měla trochu problém, protože ono to tak nějak plyne, bez nějakých větších výkyvů, takže je obtížné vybrat nějaká obzvlášť působivá místa…ale něco jsem přeci našla.

………………………………

Když má člověka potkat něco osudného, většinou na to není připraven. Je to tak dobře. Cilka dostala chřipku, kterou měl někdo z rodiny každého půl roku, byla to banální záležitost, stačilo vypotit se. Pak se však ukázalo něco jiného. „To děvče nebojuje,“ řekla Lucka. Chodila k nim s doktorem každý den. Pobledlá, pohublá matka buď vařila Lucčiny čaje, nebo vysedávala u nemocné. Jídlo odmítala pohybem ruky, když ji nutili, rozkřikla se. Jindy tichá a pokorná, napadala dědečka útočnými slovy, že ji nepoznávali. Žeňa dlouho nic nechápala. Vyprávěla sestře drobné příhody a sestra se jim smála.

Po Cilčině smrti si připadala jako brouk, na nějž zčistajasna šlápli. Byla přesvědčena, že ji nepřežije. Ale pud sebezáchovy se v ní rval jako dravec, přestože škrtidla jí sotva dovolovala dýchat. Výčitky na ni vrčely jako vzteklý pes.

Byla tak slabá a ráno nám všem vařila snídani, stlala nám postele, abychom se mohli dále vyvalovat, čistila nám zablácené boty, když jsme se vozili po jílových skluzavkách-, byla jsem silnější a to, pod čím padala, bylo pro mě hračkou!

Tato neodčinitelná provinění drásají Žeňu na kost. Vina je vlkodlak, který se živí lidským masem, tělesné utrpení není nic proti duševnímu. Tluče hlavou o Cilčinu postel.

„Přestaň, nebo dopadneš jako ona!“ Vytřeštila na matku oči. Matka ji zvedá a vede do kuchyně, aby jí omyla zakrvácený obličej. Ve skutečnosti podpírají jedna druhou. Strach o matku ji nakonec pomohl překonat vlastní bolest.

Revírní si počínala jako šílená. „To je ta, co Vám byla trnem v oku?“ sápala se na dědečka. „To je ta, co Vám nešla do počtu?“ Raději jí šel z cesty. Byl schlíplý, polekán. Žeňa se z toho mohla radovat, ale ani ji to nenapadlo. Cele ji zaměstnávalo vlastní provinění, opékalo si ji na pekelném rožni, drtilo ji kosti jako pohádkový drak, a když se snažila vzpamatovat, syčelo jí do ucha svá prokletí. Neodvážila se nikomu svěřit, ani Lucce ne. Ačkoliv ji nějaký čas nikdo nekontroloval a mohla jít, kam chtěla, seděla nejčastěji na zídce za humny, kde ji nikdo nehledal. Civěla na bramborové pole- a neviděla je.

Na vrcholu zoufalství se vydala k velebnému pánovi. Obešla celou vesnici, nechtěla nikoho potkat. Kněz pracoval na zahradě, měl skloněnou hlavu a neviděl ji. Jeho blízkost ji posílila. V duchu si opakovala to, co jednou řekl z kazatelny, co ji vzrušilo jako vznešené poselství, co si doslova zapamatovala.

Až přestanete otročit světu, až naleznete blaho v pokoře, až budete schopni nezištné lásky, až pro vás víra nebude řetězem tíživých povinností, ale štěstí a dar, kterého nejste hodni, pak se stanete křesťany. Dřív ne, i kdybyste promodlili celý den.

Pozdravila a šla k jádru věci. „Velebný pane, mám smrtelný hřích. Nejsem schopná nezištné lásky.“ Kněz narovnal záda. „Copak jsi provedla?“ Řekl to příliš lehce. Její naděje na rozhřešení byla ta tam. Přála si, aby místo něho měla před sebou evangelického pastora z Vydří, který podle pověsti nešetří rákoskou. Jak ten by ji našvihal a jak by mu byla vděčná! Přišlo jí na mysl, že od velebného pána se nedá očekávat vůbec nic. Opakovala ponuře: „Mám smrtelný hřích“ „Jaký?“ Uvědomila si, že její hřích nemá jméno. „…ubližovala jsem Cilce.“ „Jak jsi jí ubližovala?“ „Nechala jsem jí dělat práce, které jsem mohla udělat sama.“ „…měla ti to za zlé?“ „Ne, ona taková nebyla….byla z nás nejstarší a o všechny se vždycky starala…Jenže pak jsem já byla silnější než ona.“

Velebný pán má v očích naprosté nepochopení. Pastor z Vydří jí nejde z hlavy. Vyslechl by ji?

„Mělas ji ráda?“ Je natvrdlý, nebo co? „Měla jsem ji moc ráda.“ „Pověz mi pěkně co máš na srdci, Blaženko. Pojď, sedneme si. Vím, že ti zemřela sestra.“ Bodejť by nevěděl, když ji pochovával! „Trápíš se kvůli tomu a zdá se ti…“

„Nic se mě nezdá! Je to pravda! Mám smrtelný hřích!“ Nikdy v životě nebyla k nikomu tak drzá. „Rozmysli si to, Blaženko, které přikázání jsi porušila?“ „Ten hřích nemá jméno!“ vyjela na něho. „Každý hřích má jméno.“

Na to ji chce chytit? Posmívá se jí? Ano, posmívá se jí, jako se jí posmívali odjakživa všichni.

„Když má jméno, tak mně je řekněte,“ zaburácela. „Nemůžete, protože nic nevíte! O lidské špatnosti nevíte nic! Napadala ji jen přemrštěná slova. Takhle nikdy nemluvila. „Mluvil jste k nám o výčitkách svědomí a sám ty výčitky neznáte! Řekla jsem vám všecko. Nejsem schopna nezištné lásky. Co pak to nestačí?“ Uštvaně dýchala. Napřáhl paži, jako by ji chtěl vzít za ruku, ale gesto nedokončil. Díval se na ni užasle a do vědomí se mu prodíraly vzpomínky na utrpení, které ho kdysi rvalo, jako teď rve to ubohé děcko. Mít svědomí, znamená trpět.

„Rozumím ti, Blaženko, věř mi. Vím, co mi chceš říct, Zavrtěla hlavou v smutné beznaději. A kněz jí svěřil to, co doposud nesvěřil nikomu- kromě své matky.

„Když mně bylo čtrnáct, hráli jsme si s kamarády na sekanou, jestli to znáš- s nožem. Můj nejvěrnější kamarád zakopl a svalil se na otevřenou kudlu, kterou jsem držel ostřím vzhůru. Probodl jsem ho. Zabil jsem ho.“

„Zabil jste ho?!“ opakovala Žeňa jako v mátohách. „Ano“

„Nemohl jste za to.“ „Prožil jsem totéž co ty, snad to bylo ještě horší.

Sedí mlčky na lávce z bílé břízy. Žeňa si uvědomuje vůni rezedy. Neuvěřitelně se sblížili. Všemi dalšími dny je bude provázet truchlivé společenství.

„Bůh Vám odpustil, velebný pane,“ ujišťuje ho děcko, neboť muž, který jí sedí po boku, nese těžší břemeno než ona.

„Bůh ano, Blaženko. Ale klidu nabudeme, až si odpustíme sami.“

Jak dobře mu rozuměla!

„Odpustil jste si?“

Vycítil z jejího hlasu napětí, pochopil důležitost odpovědi a pronesl vědomou lež.

„Ano, Blaženko, po dlouhém čase.“

2 Comments

  1. jana napsal:

    Myslela jsem, že jsem to četla, ale teď mi došlo, že jsem četla Jozovu Hanuli, podle které právě natočili ten film… (jak se stane doktorka ženou dřevorubce) nebo jsem mimo? Tuhle scénu si totiž vůbec nevybavuju…

  2. Sandra napsal:

    Jj, je v tom trochu zmatek, ale autorčina prvotina Želary má s filmem společný skutečně jen název, protože ten film je natočený podle novely Jozova Hanule…aby se to nepletlo:-)