Přečteno- Zdivočelá země

Na knížku Zdivočelá země od Jiřího Stránského jsem dostala tip a vůbec mě ani nenapadlo si to spojit s tím známým seriálem. Ten jsem ostatně nikdy neviděla, jen jsem registrovala v ukázkách, že se tam prohání Dejdar na koni… ale kniha je výborná a na seriál, až zase poběží, se podívám ráda.

……………………………….

Do Krušnohoří se po skončení války vrací rodák, podplukovník Antonín Maděra, pilot RAF, aby uskutečnil svůj sen chovat koně, který mu překazila válka. Zde potkává partu kluků hrajících si v téměř liduprázdném pohraničí plném opuštěných domů, pobíhajících koní a nejrůznějších zbraní, na kovboje. Léto roku 1945 je v blízkosti německých hranic opravdu takovým novodobým Divokým západem, kde k výstřelu není daleko. Jak odsunutí Němci zpoza hranic tak i českoslovenští dobrodruzi si sem přicházejí něco utrhnout a nabrat si z toho co tu museli dosavadní obyvatelé nedobrovolně zanechat…

Osud zavede Mada, jak byl mezi spolubojovníky v Anglii nazýván, do největšího statku v okolí, aby tam s kovboji, a zezačátku i trochu podivínským Martinem Kandou, začali hospodařit a bojovat proti osudu…a to rovnou na několika frontách. Antonín je koňák, ale farmaření se musí učit vyloženě za pochodu, navíc na rozlehlém poničeném statku, kde co si neodvezli původní majitelé, to zničili Rusové, nebo rozkradli místní. Dobytek sehnaný pracně po širém okolí je třeba uhlídat  před nájezdy hladových Němců a ještě musí zbýt čas na politické bojůvky. Kdosi se totiž snaží Maděru vyšoupnout a na jeho místo dosadit syna původního majitele statku- Karla Kutcheru, který byl oficiálně prohlášený za mrtvého, ovšem o statek svých předků se dere až příliš živě. Tento bývalý Maděrův nejlepší kamarád z mládí, který ukončil před válkou jejich přátelství svým vstupem do řad henleinovců, má stále vlivné známé a stačilo by, aby zmizeli ti čtyři rodáci, co se do Svatého Štěpána po válce vrátili a kdo dosvědčí, že ten člověk s novou identitou je bývalý zapálený fašista?

Aby toho nebylo málo, zdá se, že je někde v okolí ukryt archiv gestapa, který fašisté hodlají dostat zpátky za každou cenu… a tak také zjišťujeme, kdo je vlastně Martin Kanda a s jakým cílem přišel do pohraničí on.

……………………..

Na Zdivočelou zemi navazuje knížka Aukce, která by měla pojednávat o osudech Maděry, jeho ženy Ilonky a kaubojů v rozmezí let 48-89. Vzhledem k tomu, že Maděra byl anglický letec, nebude to zřejmě příliš veselé čtení…nicméně to nebyla ani tato kniha. Drsná doba, drsné prostředí a drsní lidé, kteří se bleskurychle dokázali oprostit od zbytků humanity.

…………………………

…ale to už Brabenec mluvil a mluvil, aby si to ptáček, jemuž zpíval, během posledních dvou set metrů ještě nerozmyslel. Ale nejen proto.

„Takhle jako vy jsem vocaď taky už šel. Dvakrát. Poprvý, že naprosto nic nefungovalo a připadal jsem si tu zbytečnej, a podruhý, že mi to lezlo na mozek…Ale no jo, ty Němci. V noci jsem na to zase musel myslet. Že jsme něco zvorali. Když jsme o tom mluvili v lágru, bylo to úplně jasný a bezpochybný. A pak před nima stojíte v tom vedru a ne že se potíte, ale spíš se topíte ve vlastní šťávě. A můžete si stokrát opakovat, co provedli vám a statisícům dalších, kolik lidí povraždili a pustili komínem, jenže znáte to- každá písnička se vobehraje. A co bylo vůbec nejhorší- že mi to zároveň připomínalo ty procedury, který voni prováděli s náma. A hlavně s Židama. Náklaďáky bez plachet  vyvolávání popisnýho čísla domu a tak. A z baráku vám pak vyjde ženská s dětma a nějakej ten dědeček či babička- vždyť rukovali i šedesátiletý a nikdo z nich se ještě nevrátil. A jestli se vrátil, tak se vypařil za čáru. A já do toho s decimálkou.

Jedna Němka měla taky přes váhu a Hrstka jí to od decimálky vrátil, a ona rozbalila jeden ranec, vyndala z něj takovou porculánovou vázu, krásně malovanou a zřejmě vzácnou- a praštila s ní vo zem. A poklidně ranec zase zavázala, a když šla kolem mě a mejch lejster, vodplivla si. Mám to zavrtaný v makovici dodnes a v noci se mi to zase zvopáklo…i na jméno bych si vzpomněl…vím, že to končilo -diger, nebo tak nějak…“

„Rudiger,“ přerušil ho Maděra, aniž vlastně chtěl, a kdesi za očima, nebo kde se mu zadrápl smutek- bednář Rudiger byl všechno, jen ne nacista, především evangelík, každou neděli je fuksa vozila na valníčku, jímž přes týden rozvážel své bednářské zboží po okolí, dolů do města do modlitebny. Před očima mu naskočil nápis nad dílnou: BOTTCHEREI a pod ním menšími písmeny Karl Rudiger u. Sohn. Nejspíš zašel jako pes někde v Rusku, s ním se určitě nikdo nemazlil.

„Rudiger nebyl henleinovec,“ řekl,“podle dnešní terminologie by byl asi antifašista. Kdyby žil. Jestli žije.“

Brabenec chvíli mlčel. „Řekla mi to. Voboje. Ikdyž se od vašeho odchodu mohli dát k náckům stokrát, takovejch bylo…Nechala se zapsat do seznamu, naložit věci a až pak mi to řekla. Co jsem moh dělat? Udělat si poznámku. Jediný, co se mi povedlo, že je nešoupli do…sběrnýho tábora…vidíte to, málem jsem řek lágru…ale do evangelický modlitebny. Je tam zřízená kuchyň a ona tam vaří. Tam se zase soustředěj antifašisti.“

„Ale ti by snad měli spíš zůstat na svým, ne?“

„Prosím vás, český vosídlenci by je uštípali. Dyť jste to včera viděl u Koně. Nebejt vás…“

„Takže Rudigerová je sice antifašistka, ale jejich bednářství dostane Čech…“

Comments are closed.