přečteno- Zapuzená královna

Po rozmluvě s biskupem Danielem a poté, co dal odeslat list uherskému králi Imrichovi, se Přemysl Otakar nechtěl zdržovat na Pražském hradě. Jak už to tak muži mívají v povaze, především se potřeboval vyhnout Adlétě. Nechtěl jí nic vysvětlovat, obával se jejích výčitek, pláče, stížností a nářků. Proč by jí měl něco říkat, až přijde čas, však se to dozví. Jakkoliv v boji tváří v tvář nepříteli nepoznal strach, představa rozhovoru s vlastní manželkou mu naháněla hrůzu. Co jí má říci, že se s ní rozchází, že jejich manželství je od začátku neplatné, že ji zapuzuje? To poslední slovo si schovával až k rozvodovému procesu, představa, že by jí to měl říci někde v soukromí, ho však naplňovala doslova děsem. Nesnesl by pohled na její tvář plnou zoufalství, nechtěl jí ublížit a přesto věděl, že jí bude muset ublížit. Není vyhnutí, má- li se jeho manželkou a českou královnou stát ta oslnivě krásná šestnáctiletá Konstancie.

Přemysl, kterému v Míšni říkali pro nevyslovitelnost jeho jména Otakar, byl velkou láskou princezny Adléty z rodu míšeňských Wettinů, která se za něj proti vůli svého otce markraběte Oty provdala a zřekla se veškerého dědictví. Jenže v okamžiku, kdy se Přemysl stává českým králem, zatouží po jiné ženě- sedmnáctileté temperamentní uherské princezně Konstancii. Adlétě nezbývá než svést v zájmu svých dětí i sebe samé poslední rozhodující boj o svého manžela. Bude úspěšná a pomůže jí papež Inocenc III., nebo si Přemysl Otakar I. prosadí svou?

Díky tomuto popisu na konci knihy Anny Březinové, i díky jejímu názvu jsem si myslela, že knížka bude o Adlétě a jejím boji o manžela s krásnou a mladinkou uherskou princeznou, nicméně tak to rozhodně není. Vlastně netuším, proč se kniha jmenuje Zapuzená královna, protože má 220 stran a Adlétina konkurentka Konstancie se objevuje až na straně 190. Prvních 190 stran je věnováno popisu složitých vztahů Přemyslovců na knížecím stolci. V době, kdy se mladý Přemysl seznámil s Adlétou, byl vyhnancem z vlastní země a hřebelcoval jejímu otci ve stájích koně. O tom, že jednou dosedne na trůn, si zatím mohl nechat jen zdát, ale i přesto se do něj Adléta zamilovala. Stála mu po boku po celou tu dobu, co on bojoval za možnost se vrátit domů a ujmout se vlády. Po mnoho let, zatímco se na Pražském hradě střídal kníže Bedřich s Konrádem Otou Znojemským, biskupem Jindřichem Břetislavem a dokonce Přemyslovým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem. Zatímco se Přemysl věnoval v Čechách různému politikaření a bojůvkám, tak Adléta mu v Míšni rodila a vychovávala děti. Kolikrát jsme o ní po několik kapitol ani neslyšeli, protože byla v Míšni dobře zaparkovaná, zatímco nás vypravěč provázel spletitými stezkami českých dějin. Ke konci knihy Přemysl dosáhl svého a kromě toho, že své protivníky porazil, nebo přežil, si ještě na císaři vymohl královský titul. V tu chvíli by se asi hodilo, aby ze své věrné manželky, která toho po něj tolik obětovala a stála při něm, když byl jenom pán z Nemanic s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou, udělal královnu…jenže to už jsme na straně 190, kdy se Přemysl setkává s Konstancií, šestnáctiletou sestrou uherského panovníka, která by se novému českému králi do jeho politických plánů i do postele hodila mnohem více, než stárnoucí manželka, kterou kvůli němu vlastní otec vydědil.

Tím, že Přemysl manželku zapudí a jejich manželství nechá prohlásit za neplatné, se jejich děti stanou levobočky a ztratí nárok na trůn, ale co už…když se kácí les, tak létají třísky. Adléta za sebe a své děti zabojuje u papeže, ale i ten vidí všechny zúčastněné jako figurky na šachovnici a jeho vlastním zájmům lépe poslouží, když prokáže českému a uherskému králi laskavost, než aby se zabýval nějakou křivdou a nespravedlností. (Tedy alespoň v knize, někde jinde jsem četla, že se papež za Adlétu postavil, což jí ovšem příliš nepomohlo, protože spory se táhly a než se vyřešily, tak ona zemřela zlomená žalem někde v klášteře.)

Takže tak. Zapuzená královna je v podstatě vedlejší postavou, kniha je vypravována ve třetí osobě- a to má ještě autorka takový dosti osobitý styl vyprávění, trochu jako: milé děti, teď si na hodině dějepisu povyprávíme příběh o Přemyslovi. Pokud spisovatelka Anna Březinová není povoláním úča, tak se minula povoláním. Malou ukázku, abyste pochopili, o čem mluvím:

Přemýšlím, zda se to všechno tak opravdu mohlo odehrát. z toho, co jsem až doposud uvedla, vyplývá, že se Adléta chovala přinejmenším jako blázínek a Přemysl toho samozřejmě využil. Jenže, přiznejme si, všichni zamilovaní jsou vlastně trošku blázni, ztrácejí soudnost a dělávají náramně podivné věci. A je lhostejné, zda se tak děje dnes nebo na sklonku 12. století, tedy v době našeho příběhu. Adléta zjevně zamilovaná byla, možná ne hned, zpočátku byla patrně jen trochu zvědavá, ale postupně se z její zvědavosti stala mánie, posedlost a chtě nechtě své posedlosti propadla. Kronikáři mlčí o podrobnostech jejího vztahu k Přemyslovi, jistě se jí na to ani netroufali zeptat, kdepak, těm chyběla drzost dnešních bulvárních novinářů. A co sám Přemysl, zamiloval se také? Neodolal vášnivé dceři míšeňského markraběte, nebo jenom vycítil příležitost? Kdo ví! V každém případě o všem rozhodl rytířský turnaj, o němž jsem se zmínila v závěru minulé kapitoly.
Upřímně řečeno, vlastně ani nevíme, zda se v Míšni nějaký takový turnaj, jehož by se zúčastnil budoucí český král, skutečně odehrál. Ale troufnu si předpokládat, že mezi vámi, milé čtenářky a milí čtenáři, je dost romanticky založených duší, jimž není proti mysli zpestřit děj tohoto románu kláním s dřevci a meči, při němž sice nejde o život, ale jistě o čest, slávu a přízeň krásných dam. Dnes samozřejmě dáváme přednost fotbalovým nebo hokejovým utkáním, ale jsem hluboce přesvědčena, že pokud jste někdy, třeba při návštěvě starobylého hradu, narazili na vystoupení nějakého klubu historického šermu, jistě vás zaujalo stejně jako naše dávné předky.

Tak jako proč ne, ale osobně upřednostňuji nějakého méně ukecaného vypravěče. Nemyslím si, že by byl čtenář debil, kterému je všechno nutno předžvýkat…

Zapuzená královna rozhodně není kniha o boji dvou žen o jednoho muže. Není to dokonce ani kniha o boji jedné ženy o jednoho muže, nepočítáme- li zmínku o tom, že Adléta napsala dopis papeži. Je to kniha, která poměrně pěkně zachycuje období rychle se střídajících knížat na knížecím stolci a složitou cestu prvního Českého krále na trůn.

Comments are closed.