Přečteno- Ulice zvaná Mamila

Ulice zvaná Mamila je vyprávění o ulici vedoucí k Jaffské bráně, kterou definitivně promění šestidenní válka. V první části nazvané Ulice plná snů v podstatě najdeme převyprávěné Jeruzalémské povídky a všechny postavičky, které už známe- Menachema Salze, majitele kiosku, nosiče břemen, hvězdáře Maxe Himmelfarba, starého rabbiho Yedidyu a mnohé další, na které se v Jeruzalémských povídkách nedostalo.
V části Kiosk v Jeruzalémě je popsané jaro roku 1967 a čekání na válku, pak ticho před bouří, kdy z ulic zmizí všichni mladí muži, protože dostanou povolávací rozkaz, dlouhé čekání a pak krátká šestidenní válka, po které už ulice vedoucí k Jaffské bráně nikdy nebude jako předtím.
V části Soud si hrbatý soudce, kterého známe z Dvorních šašků a který již dávno není soudcem, znovu obléká pomyslný talár, aby vynesl rozsudek nad obviněným, který měl tu moc zabránit tolika utrpení a zbytečné předčasné smrti a nikdy ji nevyužil- nad Bohem.

……………………………………………

Jediný spor, v němž jsem neměl převahu nad obviněným, byl spor tak obvyklý v ulici vedoucí k Jaffské bráně- spor s Bohem.

Abych řekl pravdu, nejednou se mi zastesklo obléknout si znovu soudcovský talár v této při, dokonce jsem se nebál, že budu obviněn nejvyšším soudcem z pohrdání soudem. jediná věc, která mě trochu trápila, byl pocit jisté zaujatosti, protože jsem znal obviněného více než šedesát let, a během toho času se mi o něm v hlavě nahromadilo tolik špatností, že to mohlo ovlivnit moji nezaujatost. Nyní, v každém případě, mě opustila poslední pochybnost.
Najednou jsem seděl ve svém taláru, ale místo soudní síně jsem se díval skrz okno na nebe letní noci poseté hvězdami. Nahoře, v korunách dvou cypřišů stál obviněný. Požádal jsem ho, aby přistoupil, a přestože nereagoval, netrval jsem na tom. Již od začátku obviněný odmítal spolupracovat a choval se u soudu nepřípustným způsobem. Celou dobu si zastíral tvář tmavou rouškou noci, takže jsem se většinou na něj obracel, aniž bych ho mohl vidět a nebyl jsem si jist, zdali je skutečně přítomen na tom místě, kam jsem směřoval svoji řeč. Avšak bylo všeobecně známo, že obviněný je nadán schopností být všude, která mu umožňuje vědět a slyšet vše. Ta okolnost mi způsobovala zvláštní obtíže. A ještě horší samozřejmě bylo, že se zřejmě rozhodl neodpovídat na žádnou otázku.
[...]
Žaloba se skládala především z případu Jakuba Birnbauma, dobrého člověka, dobrého sklenáře, který se celý život choval spravedlivě, sloužil lidem i Bohu v počestnosti a spravedlnosti, a k němuž se přesto osud zachoval jako kočka k chycené myši, odejmul mu veškerá práva a nakonec i všechnu radost do života. Skutečnost, že byl Jakub Birnbaum ve své andělské trpělivosti schopen se se vším smířit, nebyla zmíněna v obžalobě, protože bylo těžké ji pochopit.
Ani ostatní z ulice vedoucí k Jaffské bráně nebyli v obžalobě opomenuti. Každá mezera v rozbitých dásních ulice byla připomenuta, i ti, z jejichž lebek a kostí by se dala vystavět pohoří, všechny oběti, které se vznesly jako kouř, který ve chvíli, kdy se stal těžkým a tmavým mrakem, by mohl zaplavit celou zemi krví.
V obžalobě nic nechybělo, a tak jsem si byl jistý, že bude snadné dokázat všechny její body. Obviněný, v tom lepším případě, by mohl žádat, aby byly uznány polehčující okolnosti, s nimiž soud nebyl od počátku obeznámen.
Poté co jsem přečetl obžalobu, přistoupil jsem k vyšetřování. Obviněný byl seznámen se svým právem nevypovídat, jak je stanoveno ze zákona, pokud by ho odpověď, podle jeho mínění, mohla poškodit, a soud si vyhradil právo uznat skutečnost, že se obviněný rozhodl mlčet.
Přede mnou byla římsa, přes niž jsem se díval do hvězdného nebe, jako se soudce dívá do soudního sálu plného zvědavých očí, a byla tam také položena kniha vázaná v černé vazbě, jako bývají soudní spisy. Avšak když jsem ji otevřel, byla to kniha Job a většina otázek, s nimiž jsem se chtěl obrátit na obžalovaného, se v ní už nacházela. Bylo jasné, že už někdo dávno přede mnou položil tyto otázky.
Trochu jsem zaváhal. Možná se tento soud už konal? Možná se znovu obnovuje v každé generaci? Možná jím musí projít každý? není to snad protiprávní? Nebylo tak porušeno pravidlo res judicta, které praví, že není možno postavit někoho před soud podruhé za tentýž přestupek? Zdalipak jsem neměl žalobu stáhnout, jestliže tisíce soudců přede mnou shledalo obžalovaného nevinným?
Jak jsem pravil, trochu jsem váhal, ale proces už nebylo možno zastavit. Soud byl připraven, vyšetřování započato a bylo třeba ukončit řízení. A tak jsem začal s přílivem otázek. Avšak jedinou odpovědí, které se mi dostalo, bylo ohromné ticho.

Comments are closed.