Přečteno- Trojpovídka o dluzích

Tři krátké povídky po dluzích, které napsal Viktor Fischl se svým mladším bratrem Pavlem… a to  dluzích nejen finančních, ale i morálních, z nichž některé je splatit velmi obtížné a některé splatit, přes veškerou snahu, nelze. Kniha, navzdory různým osobním tragédiím, z nichž mnohé autoři skutečně na vlastní kůži zažili, zanechává ve čtenáři pozitivní dojem. Asi proto, že i v těžkých dobách se dají mezi lidmi objevit ryzí charaktery…a právě o těch Viktor Fischl píše často a rád.

………………………………………….

I toho odpoledne, o kterém vám chci vyprávět, mluvil otec se soudcem Kiliánem o Češích, ale tentokráte netlumili hlas a v jejich slovech, kterým jsem nerozuměl, bylo cosi hrozivého, cosi, co mi připomínalo dunění temných mračen před bouří, při němž jsem se vždy chytal maminčiny ruky.
Hrál jsem si zase v koutě se stavebnicí a olověnými vojáčky a bál se právě tak, jako když se blížila bouřka, zatnul jsem však zuby a statečně předstíral, že jsem pohroužen do hry, neoť má zvědavost byla větší, než můj strach, a já jsem musel vědět, oč se tu ti dva velcí vlastně přou.

„Vždyť je to Čech!“ řekl tatínek.
„Já vím,“ odpověděl soudce Kilián. „Já vím, ale co mám dělat? Tady je zákon, který dosud platí, a tady je vojín, který ten zákon porušil. Co může soudce- a to jsem právě já- dělat jiného, než ho za to odsoudit?“
„Víš stejně dobře jako já,  že ten člověk není zločinec. Je to Čech jako ty a já, jen snad o něco lepší. A za to má být zastřelen?“
„Tak káže zákon,“ vzdychl soudce a hlas se mu zlomil uprostřed slova.
„Copak nechápeš, že ty jako Čech ho nemůžeš soudit, nýbrž že bys ho naopak měl hájit?“
„Když ho neodsoudím já, odsoudí ho jiný. Jaký rozdíl? zákon je zákon. Co na tom mohu změnit?“
„Snad opravdu nic…I já pochybuji, že se toho chudáka ještě podaří zachránit. Ale víš, oč tíž se mu bude loučit se životem, pošle-li ho na smrt právě český soudce? A oč klidněji by umíral, kdyby věděl, že český soudce odmítl soudit bratra?“
„A co tedy mám dělat?“ vzdychl Kilián bezradně.
„Musíš říct ne. Musíš odmítnout vynést nad ním soud.“
„A dát se degradovat a sám být postaven před soud?“
„Můžeš onemocnět. Hovorka ti jistě dá vysvědčení a přijme tě do špitálu.“
„Nejsem lhář. Jsem soudce. Soudce nesmí lhát, soudce musí soudit.“
To byla poslední slova, která mi z té rozmluvy utkvěla v paměti. Otec a Kilián stáli ještě chvíli proti sobě a hleděli si do očí. Pak host odešel a ani mně nepohladil po vlasech, jako vždycky jindy.

Přišel zas až za několik dní v nezvyklou hodinu časně ráno. Tatínek právě dosnídal a chystal se do práce. Kočár čekal už před domem. Lidka v předsíni čistila boty a já jsem vyběhl ke dveřím ještě v noční košili. Jako by mně ani neviděl, šel přímo k otci a bez pozdravu řekl:
„Před hodinou byl popraven.“
Tatínek udělal pohyb, jako by mu chtěl položit ruku na rameno, ale v půli cesty se zarazil, napřímil se a začal si beze slova zapínat tvrdý límec důstojnické uniformy.
Na víc si nevzpomínám. Vím jen, že toho dne se u nás soudce Kilián objevil naposled. Už mne nikdy nevzal na klín a nikdy mi už nevyprávěl pohádky, ve kterých dobří byli odměňováni a zlí trestáni.

Pak jednou- muselo to být ke konci války, protože brzy nato jsem se vrátili do Čech- přišel otec večer z práce s tváří jakoby potřenou popelem, políbil maminku a řekl:
„Kilián se zastřelil.“
Ač jsem tomu jako tolika jiným věcem tenkrát nerozuměl, bylo v tatínkově hlase tolik hrůzy, že jsem se rozplakal.
Nemohl jsem usnout té noci a z vedlejšího pokoje zazníval ještě dlouho přidušený šepot mých rodičů.

Až po letech, pohříchu příliš krátkých, když jsem po tatínkově smrti listoval v jeho písemnostech, přišel jsem na dopis, kterým se soudce Kilián loučil s mým otcem, než přiložil hlaveň pistole ke spánku. Hranatým, přísným, ale vyrovnaným písmem svěřoval svou poslední zpověď listu papíru, teď po letech už po krajích zežloutlém.
„Měl jsi pravdu, příteli,“ psal, než vynesl ortel sám nad sebou. „Zákon není všechno. je něco víc, než zákon vydaný mocnými tohoto světa. Je něco víc. Je svědomí. Dnes vím, co jsem nevěděl tehdy, když jsem soudil a odsoudil Josefa Maryšku. Už vím, že je třeba postavit se na jednu stranu a říci ne, kdykoli tě někdo chce donutit udělat krok proti tvé straně, o níž věříš, že pravda je s ní.“

Comments are closed.