přečteno: Třetí dvojče

Další bestseller Kena Folleta, tentokrát z lékařského prostředí.

Mladá a ambiciózní genetička Jean Ferramiová se zabývá výzkumem jednovaječných a dvouvaječných dvojčat, pomocí kterých chce dokázat nakolik jsou zločinecké sklony a agresivita dědičné. Její vlastní život je v poslední době ovšem poměrně bouřlivý.
V práci slaví první velký úspěch, když uvede do provozu vlastní program, který vyhledává v databázích zdravotních pojišťoven a tak může narazit i na jednovaječná dvojčata, která vyrůstala odděleně a neměla o svém sourozenci ani tušení. Výrazně tím může posunout výzkum dopředu, ale zdá se, že její šéf o její úspěch příliš nestojí. Podaří se Jeannie si své místo udržet a ve výzkumu pokračovat i přes nepřízeň nadřízených?
V osobním životě to má Jeannie rovněž komplikované. Steve, se kterým se seznámila během výzkumu, je velice sympatický mladík, ale je v maléru. Je obviněn z brutálního znásilnění Jeaniny kamarádky Lisy a přestože tvrdí, že je nevinný, všechny důkazy mluví v jeho neprospěch. Jean tedy ví, že existuje ještě jeden člověk, který vypadá nachlup stejně a má stejnou DNA jako Steve…jenže ten Lisu znásilnit nemohl, protože už za jedno znásilnění a vraždu sedí. Takže buď se Jean ve Stevovi spletla, nebo má celá záhada ještě nějaké jiné vysvětlení… jenže lépe by doktorka Ferramiová udělala, kdyby se na celou záležitost vykašlala, protože postupně dává všanc nejen svou kariéru, ale i svůj život.

………………………………

„My tady zkoumáme nakolik je povaha člověka předurčena jeho genetickým dědictvím.“ Jakmile se dostala ke svému oblíbenému tématu, setřásla ze sebe rozpaky. „Rozhoduje o tom, jestli je člověk inteligentní, agresivní, romantický, nebo sportovec jeho DNK? Nebo to má na svědomí výchova? A jestli mají vliv oba faktory, v jakém jsou vzájemném vztahu?“
„To je prastará otázka,“ poznamenal Steve. V přípravce si zapsal přednášku z filosofie a tenhle problém ho neobyčejně přitahoval. „Jsem takový, jaký jsem, protože jsem se takový narodil? Nebo jsem produkt působení společnosti, v níž jsem vyrůstal?“ Vzpomněl si na jednoduchou formulaci, která toto dilema shrnovala: „Příroda, nebo výchova?“
Přikývla a dlouhé vlasy se jí zavlnily se jí zavlnily líně jako oceán. Steve přemítal, jaké jsou asi na dotek.
„My se tu ovšem snažíme vyřešit tuto otázku přísně vědeckou metodou,“ vysvětlovala Jeannie. „Víte, jednovaječná dvojčata mají stejné geny- naprosto stejné. Dvouvaječná dvojčata nikoliv, ale zato vyrůstají za normálních okolností v naprosto shodném prostředí. Proto studujeme oba typy sourozenců, srovnáváme je s dvojčaty, která vyrůstala odděleně a zkoumáme míru jejich podobnosti.“

Steve přemítal, co to tak asi má společného s ním. Navíc se snažil odhadnout, jak je asi Jeannie stará. Když ji viděl včera pobíhat po kurtu s vlasy schovanými pod čapkou, měl dojem, že je asi tak v jeho věku. Teď by řekl, že je jí spíš skoro třicet. Na jeho pocitech k ní to nic neměnilo, ale bylo to poprvé, kdy ho to táhlo k někomu tak starému.

Žena pokračovala: „Pokud je důležitější prostředí, měla by si dvojčata vyrůstající společně být podobnější a dvojčata vyrůstající odděleně by měla být hodně rozdílná a mělo by být jedno, jestli jsou jednovaječná, nebo dvouvaječná. Ve skutečnosti to naše poznatky nepotvrzují. Jednovaječná dvojčata jsou si velmi podobná bez ohledu na to, kdo je vychovává. A tak mají jednovaječná dvojčata vyrůstající odděleně víc společného než dvouvaječná dvojčata vychovávaná společně.“
„Jako Benny a Arnold?“
„Přesně tak. Sám jste viděl, jak jsou si podobní a přitom vyrůstal každý v jiném domově. To je typické. Naše katedra prozkoumala přes stovku párů jednovaječných dvojčat, která vyrůstala odděleně. V těchto dvou stovkách byli i dva renomovaní básníci a byla to identická dvojčata. Dva lidé se profesionálně zabývali psy- jeden byl cvičitel a druhý chovatel- a také to byl sourozenecký pár. Měli jsme tam i dva hudebníky- jednoho učitele hry na klavír a jednoho jazzového kytaristu- a opět to byla dvojčata. To jsou ovšem jen ty nejnápadnější příklady. Jak jste viděl dnes dopoledne, snažíme se vědeckými metodami popsat osobnost, IQ a nejrůznější tělesné charakteristiky a často docházíme ke stejnému výsledku: jednovaječná dvojčata vykazují vysokou míru podobnosti bez ohledu na to, kde vyrůstala.“
„Zatímco Sue a Elizabeth se od sebe dost liší.“
„Správně. A přitom mají stejné rodiče, žijí ve stejném domově, chodí do stejné školy, celý život jedí společně stejná jídla a tak podobně. Předpokládám, že Sue byla během oběda zticha, zatímco Elizabeth vám vyložila celý svůj život.“
„Ve skutečnosti mi vysvětlila, co znamená slovo monozygotický.“
Doktorka Ferramiová se zasmála a ukázala bílé zuby a mezi nimi růžový jazyk. Steve měl neobvykle příjemný pocit z toho, že se mu podařilo ji pobavit.
„Ještě pořád ale nechápu, co to má společného se mnou,“ poznamenal.
Zdálo se, že doktorky se opět zmocnily rozpaky.
„To je trochu složitější,“ připustila. „Ještě nikdy předtím se nám to nestalo.“
Náhle mu to došlo. Bylo to nabíledni, ale současně tak překvapivé, že ho to až do této chvíle nenapadlo.
„Myslíte si, že mám sourozence, o kterém jsem až do této chvíle nevěděl?“ vyhrkl nedůvěřivě.
„Mám pocit, že tohle je věc, kterou nejde nikomu říci po kouskách,“ přiznala se zřejmým zklamáním. „Ano, máte pravdu, je to tak.“
„Kruci.“ Cítil, jak se mu točí hlava. Tohle bylo velké sousto.
„Opravdu mě to mrzí.“
„Podle mě se nemáte proč omlouvat.“
„Ale mám. Když k nám lidé přicházejí, obvykle už vědí, že mají sourozence. Jenže já jsem vyvinula nový postup, jak hledat objekty pro náš výzkum, a vy jste náš první objev. To, že o svém dvojčeti nevíte, je ve skutečnosti skvělým důkazem, že můj postup funguje. Jenom jsem nedomyslela, že budu muset lidem říkat takové šokující zprávy.“

…………………………….

Rychle ucukla. Kruci, v tomhle klukovi jsem se teda hodně sekla! Vzápětí dostala ze strany mohutnou ránu do obličeje. Zaječela a trhla volantem. Vůz přejel přerušovanou čáru oddělující jízdní pruhy těně před náklaďákem. Ozvala se houkačka. Tvář ji bolela a v ústech cítila chuť krve. Snažila se překonat bolest a soustředit se na zvládnutí vozu. Pak si s úžasem uvědomila, že ji udeřil on. Tohle jí ještě nikdy neudělal.
„Ty grázle!“ zařvala. Koutkem oka zahlédla, jak napřahuje pěst k další ráně. Bez přemýšlení dupla na brzdu.
Hodilo ho to nečekaně dopředu a pěst ji minula. Udeřil hlavou do předního skla. Vzadu nespokojeně zakvílely pneumatiky, jak se mercedesu snažila smykem vyhnout dlouhá bílá limuzína. Jakmile se vzpamatoval, pustila brzdu. Vůz vyrazil dopředu. Pak ji napadlo, že by mohla v rychlejším pruhu na pár vteřin zastavit. Kolem se začala míhat osobní i nákladní auta, klaksony troubily. Jeannie byla hrůzou bez sebe- každou chvíli mohl do mercedesu někdo zezadu vrazit. A navíc jí plán zřejmě nevycházel- mladík se očividně vůbec nebál. Vjel jí rukou pod sukni, zachytil horní okraj punčocháčů a zatáhl. Ozval se trhavý zvuk a Jeannie měla nahá stehna. Snažila se ho odstrčit, ale byl prostě všude. Snad ji nechce znásilnit přímo tady na dálnici? V zoufalství otevřela dveře, ale nemohla se dostat ven……

One Comment

  1. Kamilla napsal:

    Foletta můžu v jakémkoli množství… někdy depka, ale vždycky vzrůšo!