Přečteno- Tovje vdává dcery

Knihu Tovje vdává dcery, předlohu slavného muzikálu Šumař na střeše, napsal ukrajinský spisovatel Šolom Rabinovič píšící pod pseudonymem Šolom Alejchem ( 1859- 1916) před více než 100 lety a přestože nemá víc než 120 stránek, psal ji rovných 20 roků (1894-1914, publikována byla až posmrtně, 1949).

Tovje je chudý povozník, který nemá ani vindru, zato má doma manželku Golde a sedm krásných dcer a všichni dohromady „třikrát denně, a to nemluvím o večeři, umírají hlady“. Jednou se na něj však usměje štěstí a v lese narazí na dvě ztracené cizinky, které odveze do města. Za to dostane takovou odměnu, že si může koupit kravky a stává se z něj mlékař. Ne že by zbohatl nějak výrazně, ale doba, kdy celá rodina téměř umírala hlady je pryč, a tak může Tovje začít přemýšlet, za koho by svoje dcery provdal …. největší štěstí nakonec asi udělá nejstarší Cajtl, o kterou si řekne bohatý řezník, ale ona se raději provdá z lásky za chudého krejčího, se kterým pak šťastně tře bídu s nouzí. Její sestra Hodl si vezme revolucionáře, který se ihned po svatbě odjede angažovat v zájmu prostých lidí, je za to zabásnut a následně vyhoštěn do nějaké díry daleko předaleko a Hodl odchází s ním. Chava uteče do města k popovi a tak za ní rodiče odsedí šive (sedm dní nejpřísnějšího smutku po pohřbu příbuzného) a přeruší s ní veškeré kontakty. Šprince se zasnoubí s milionářem, ale jeho rodina mu sňatek s chudou dcerou mlékaře vymluví, dané slovo je vzato zpátky a Šprince skončí špatně.

……………………………..

Přišel jsem dovnitř, vzal Golde stranou a ptám se jí:
„Co bys tak na příklad řekla, kdyby se naše Šprince stala milionářkou?“
„Co je milionářka?“ptá se Golde.
„Milionářka je žena milionáře,“ povídám jí.
Tak ona se ptá:
„A co je to milionář?“
„Milionář je člověk, který má milion,“ vysvětluju jí.
„Kolik je to milion?“

[...]

„Já jsem vdovin bratr a Aronkův strýc,“ odpověděl, „telegraficky mě přivolali z Jekatěrinoslavi a právě jsem přijel.“
„Když je to tak, pak vás tedy vítám- šolom alejchem,“ řekl jsem a posadil se. Když viděl, že jsem se posadil, řekl mi: „Posaďte se!“
„Děkuji vám, už sedím. Jak se vám daří a co u vás dělá konstituce?“
Ani mě neposlouchal. Nic neodpověděl, posadil se do houpací židle, ruce v kapsách, vystrčil břicho se zlatým řetězem a povídá:
„Zdá se, že vám říkají Tovje.“
„Ano, když mě volají číst toru, tak mě oslovují:“ Nechť povstane reb Tojve, syn reb Šnajer Zalmana…“
„Poslyšte, reb Tovje, načpak ty dlouhé řeči? Dejme se hned,“ povídá, „do obchodu.“
„Dobře. Král Šalamoun už dávno řekl: Všechno má svůj čas- když tedy jde o obchod, tak obchod, vždyť jsem živnostník.“
„Vidím, že rozumíte obchodu. Proto s vámi budu mluvit jako s obchodníkem. Chci, abyste mi řekl, ale upřímně, kolik nás to všeho všudy bude stát. Ale jen upřímně, prosím.“
„Když na mně chcete, abych s vámi mluvil upřímně, tak vám upřímně řeknu, že nevím, o čem mluvíte.“
„Reb Tovje,“ řekl znovu a neobtěžoval se vytáhnout ruce z kapes,“ ptám se vás, kolik nás bude stát celá ta legrace.“
„Záleží na tom, jak si tu legraci představujete. Když chcete mít svatbu nóbl, jak jste zvyklí u vás, pak vám musím upřímně říci, že nejsem s to zaplatit to sám.“
Podíval se na mne, jako bych se zbláznil.
„Buď ze sebe děláte hloupého, nebo jste hloupý doopravdy. Ale já nevěřím, že jste hloupý. Protože kdybyste doopravdy byl hloupý, nebylo by se vám podařilo dostat mého synovce do svých spárů. Dělal jste, jako byste ho pozval do svého domu na blincesy o svátku Šavout, a pak jste mu nastrčil hezké děvče- jestli to byla vaše dcera nebo ne, o tom se nechci šířit… Jeno je jisté, že mu zamotala hlavu, zalíbila se mu, ovšemže on jí také, o tom není třeba mluvit. nevím, snad je to slušné děvče a myslí to chudinka doopravdy, o tom se nechci šířit… ale nesmíte zapomínat, kdo jste vy a kdo jsme my. Jste přece rozumný člověk, jak vás mohla napadnout taková věc, že by se mlékař Tovje, co nám dodává sýr a máslo, mohl dostat do naší přízně? Že si dali slovo, to nevadí. Mohou je odvolat. To není žádné velké neštěstí. Když to bude stát trochu peněz, aby mu vrátila dané slovo, nejsme proti tomu, beze všeho. Jestli dcera, nebo ne, o tom se nechci šířit…“
Bože na nebi, myslel jsem si, co ode mne ten člověk chce?
A on mluví a mluví, že prý si nemám myslet, že mi něco pomůže, když budu dělat ostudu a rozhlásím, že se jeho synovec ucházel o dceru mlékaře Tovje. Abych to pustil z hlavy, jestli si myslím, že jeho sestra je člověk, z něhož je možno ždímat peníze… Po dobrém, proč ne, to je možno z ní pár rublů dostat, ať si myslí, že dává milodar, vždyť jsme lidé a musíme občas člověk člověku pomáhat…
Chcete vědět co jsem mu na to odpověděl? Já nešťastník mu neodpověděl nic. Ztratil jsem úplně řeč. Vstal jsem, otočil jsem se ke dveřím a odešel. Jako před ohněm, jako před morem jsem utíkal. V hlavě mi hučelo, před očima se mi dělaly mžitky a v uších mi pořád zněla slova toho člověka: „mluvme upřímně“, „dcera nebo ne dcera, ždímat vdovu, ať si myslí, že dává milodar.“ Došel jsem ke svému vozíku, položil hlavu na žebřinu- nesmějte se mi- rozplakal jsem se.

……………………………

Bajlka si oproti tomu skutečně milionáře vezme, ale štěstí jí to také nepřinese- její choť se za svého chudého tchána stydí a tak mu zaplatí za to, aby odjel někam daleko a už se u nich neukazoval.

V knize je ovšem, kromě Tovjeho strastí s vdáváním dcer, také humornou formou pojednáno o neveselé situaci Židů na konci 19.stol. (Rabinovič sám zažil krvavé vlny pogromů, které následovaly po nařčení Židů ze zabití cara Alexandra II)

………………………………

Zdravstvuj, Vaše Blagorodije,“ odpovídám celkem vesele a přitom si říkám: No nazdar, ty čekáš na Mesiáše, a tu máš místo něho četníka! Vyskočím a jdu mu naproti. „Vítejte, Vaše Blagorodije,“ říkám znovu, „co je nového ve světě a copak hezkého mi nesete, vážený pane?“
Srdce mi dělá kotrmelce. Už bych rád slyšel, s čím přišel, ale on, jak se zdá, má času dost. Pomalu si zapálí cigaretu, vypustí oblak kouře, odplivne si a povídá mi:
„Kolik času bys tak potřeboval, Tovje, abys mohl prodat chalupu a svých pár švestek?“
Zdálo se mi, že mluví z cesty.
„Proč bych měl prodávat svou chalupu? Překáží snad někomu?“
„Nepřekáží nikomu,“ povídá“ jenže jsem tě přišel vykázat z vesnice.“
„To je všechno?“ povídám, „nic jiného? Čím jsem si u tebe vysloužil takovou čestnou pozornost?“
„To já nevím, já tě pryč neposílám, to tě posílá kraj.“
„Kraj? A co má kraj proti mně?“
„proti tobě nemá nic. Ty nejsi jediný a nejen odsud se vyhánějí židé, ale ze všech vesnic, ze Zlodajevky, Rabilevky, Kostolomevky a ze všech ostatních! Ba i z Anatevky, která dosud byla městečkem, ale za tím účelem byla prohlášena za vesnici, vyženou všechny vaše.“
“ I Lajzra Volfa, řezníka? A šocheta a rabína také?“
„Všechny, všechny,“ povídá a ukazuje rukou, jako by se rozháněl kosou.
To se mi jako trošku ulevilo. Jak se říká: všeobecné utrpení- poloviční útěcha. Nicméně však mě to přece jen strašně žralo a vztek mě pálil jako oheň. Povídám tomu četníkovi:
„Poslyš, Vaše Blagorodije, uvědomuješ si, že já žiju v této vesnici mnohem déle, než ty? Víš ty, že tady v těchto končinách bydlel můj otec, dej mu Pán Bůh nebe, a můj děd a bába, dej jim pán Bůh nebe?“
Nelením a vyjmenuji mu celou rodinu, kde který z nich žil a kde umřel…. Četník trpělivě poslouchal, a když jsem domluvil, povídá:
„Ty jsi zajímavý žid a umíš mluvit. Ale k čemu jsou mi ty tvoje historie o tvém dědovi a bábě? Ať v klidu odpočívají! A ty, Tovje, sbal svá fidlátka a jeď si, jeď si do Berdičeva!“
To už mě opravdu rozčililo. Nemáš dost na tom, žes mi přinesl takovou zvěst, ty Esaue, ještě si ze mne budeš utahovat? „Sbal si a jeď do Berdičeva,“ mi říká. To jsem nemohl tak nechat. Musel jsem si aspoň trochu ulevit, odpovědět mu od plic.
„Vaše Blagorodije,“ povídám, „co jsi tady pánem, už mnohokrát jsi slyšel, že by si na mne některý ze sousedů stěžoval, že ho Tovje okradl, nebo oloupil, ošidil, nebo mu něco vzal? Jen se zeptej kterého sedláka chceš, jestli s nimi nevycházím jako nejslušnější soused. Copak jsem dokonce nešel mnohokrát k tobě, blahorodí, prosit tě jménem sedláků, abys jim tolik neubližoval?“
Hned jsem viděl, že se mu má poslední slova nelíbila. Vstal, zamáčkl prstem cigaretu, odhodil ji a povídá mi:
„Nemám čas tady s tebou klábosit. Dostal jsem písemný rozkaz a po jiném mi nic není. Pojď a podepiš mi to, jsou ti povoleny tři dny, abys mohl všechno prodat a přichystat se na odjezd.“
Na to jsem mu zdvořile odpověděl:
„Ty mi dáváš tři dny času? Kéž bys žil tři roky za to v štěstí a blahobytu! Kéž by ti Pán Bůh nastokrát oplatil za tu šťastnou zprávu, kterou jsi mi dnes přinesl až do domu.“

…………………………………….

Vyprávění je hutné a vyzrálé, jako židovská anekdota, píše se na obalu. A to sedí. Kniha, co je i po uplynutí celého století vydávaná a čtená musí obsahovat nutně něco, čím zaujme. V tomto případě to jistě není děj, ten se dá shrnout do pár vět a není to nic zas tak extra- takže zbývá styl. Ten je skutečně originální. Tovje je šíleně ukecaný, napůl mlékař, napůl filosof, každou větu prokládá různými rčeními a vymyšlenými citáty ze svatých knih. Ze začátku mě to šíleně rozčilovalo, jsem zvyklá číst rychle a orientuji se na děj a v této knize se prakticky nic nedělo, jen Tovje žvanil a žvanil. Jak z té židovské anekdoty. Ale pak jsem si na toto pomalejší tempo zvykla a místy se docela pobavila.

Comments are closed.