přečteno- To na tobě doschne

Knížka Ivana Krause nazvaná To na tobě doschne, se mi zatím líbila ze všech jeho knížek nejvíc. Je to parádní oddychovka. Zatímco Medová léta mě příliš neoslovila, tímto souborem 22 povídek složených z historek z dětství sourozenců Krausových jsem se prochechtala od začátku až do konce. Věřím, že se tato útlá knížečka musela psát panu Krausovi úplně sama, protože vyrůstat v rodině složené ze sedmi tak výrazných individualit, to musel být legračních zážitků kopec. Ani nevím ze které povídky bych měla vybrat ukázku, přišly mi všechny vtipné…ale nakonec jsem vybrala kousek z vyprávění o tom, jak otec Kraus navštívil operu.

Připomnělo mi to nevím proč mojí kamarádku Zuzku, která takto jednou navštívila představení v jednom větším pražském divadle a součástí představení byla tombola jejíž hlavní výhrou byl automobil. A než došlo na slosování, ptali se diváků, zda by byli pro, aby se ten automobil daroval na charitativní účely. A že pokud s tím někdo nesouhlasí, ať si stoupne. No a protože Zuzka měla zrovna volně zavěšenou pozornost a myslela si, že si má stoupnout ten, kdo s návrhem souhlasí , tak si stoupla…a pak tam stála jak na pranýři a celé divadlo se koukalo na toho krkouna, co nepřeje auťák ubohým potřebným.

… ale zpátky ke knize a slíbené ukázce:

Otec vždycky tvrdil, že opery nesnáší. Říkal, že mu na opeře vadí hlavně ten zpěv. Jednou jsme se o tom bavili se strýcem Františkem, který neustále tvrdil, že jemu opera hodně dá. Otec to nemohl pochopit a byl toho názoru, že opera nemůže vůbec nikomu nic dát, spíše mu může leccos vzít, například náladu. Strýc však neustále hovořil o tom, o mu takové operní představení přináší, a tak myslím, že otec dospěl k názoru, že se opera k našemu strýci chová jako povodeň, která obvykle boří a bere s sebou vše možné, aby to nakonec přinesla do údolí jiným lidem.
„Nejhorší je, že je to zpívané,“ stěžoval si otec.
„To je právě opera,“ poznamenal strýc.
„Jenže právě ten zpěv člověka ruší,“ řekl otec a pak se bavili o tom, kdo vlastně chodí na opery. Strýc tvrdil, že to bylo vždy výsadou horních vrstev, kdežto otec zastával názor, že opera bývala před válkou místem trapných skandálů a senzací. pak vyprávěl o atentátu, který byl spáchán také v opeře. strýc řekl, že to byla zcela jistě náhoda, ale otec nesouhlasil. Měl dojem, že atentát spáchal anarchista možná i proto, že už představení nemohl snést.
Málokdo by asi dovedl pochopit, že otec s názory, které na operu měl, a odporem, který k tomuto žánru choval, na operu šel. Myslím si, že by otec na operu nikdy v životě nebyl šel, pokud by byl věděl, že na ni jde. Otec však byl na operu vylákán lstí. Tu vymyslela matka, která měla dojem, že i otec na operu musí jednou jít. Matka totiž zastávala názor, že člověk alespoň jednou v životě má prožít všechno. Tenkrát jsem si pokusil matce vysvětlit, že otec už na nějaké opeře jistě byl, když na něj tak hluboce zapůsobila, ale matka mi řekla, že otec nebyl na opeře nikdy, co je ženat a má rodinu. Domnívala se snad, že operní představení v přítomnosti členů rodiny zapůsobí na otce jinak, než kdyby něco takového viděl zcela sám? Tohle už mi dnes sami těžko zodpoví, a upřímně řečeno, nemělo by to dnes, po letech, žádný smysl. Otec byl tehdy pochopitelně přesvědčen, že jde na nějakou komedii, opera mu ani nepřišla na mysl. Do divadla jsme přišli včas. Vzpomínám si, že otce potěšilo, když zjistil, že jsme se dostali dovnitř s neutrženými vstupenkami.
Biletářka nás uvedla k místům. Byla uprostřed čtrnácté řady.
Na program si otec vzpomněl naštěstí až tehdy, když už začínali. Matka řekla, že si ho koupíme o přestávce.
Začala předehra. Otec byl zpočátku docela klidný. Ale pak se naklonil k matce a šeptal jí: „Asi se to zaseklo!“
„Co?“ ptala se udiveně matka.
„No opona přece,“ vysvětloval otec.
„Pssst…“ ozvalo se za námi.
Pak se konečně otevřela opona. Bylo to jeviště s několika papírovými domy a umělými zahrádkami, vzadu se kývalo papírové slunce. Nějaká tlustá paní přiběhla na zahrádku v kroji a dala se do vyčítavého zpěvu. podíval jsem se na otce. Sledoval tu osobu s přimhouřenýma očima, hodně nedůvěřivě. Teprve po chvíli, když se paní dala do sekání jakési trávy, kterou nebylo vidět, naklonil se k matce a řekl: „Teď se jim hodí i tahleta!“
Nevěděli jsme, co má na mysli. Ale když paní mávala vzhůru do provaziště, kde měl být skřivan, ozval se otec znovu.
„Je to od ní hezké, že zaskočila!“
V tu chvíli mi došlo, že to bude patrně složitější, než jsem si myslel a bylo mi otce líto, protože v sobě stále živil naději, že uvidí to, co očekával.
„Balet by byl lepší,“ poznamenal.
někdo za námi otce napomenul. Ke zpěvačce se přidal zpěvák. Šel do zahrádky a zpěvačku objal.Jeden z domů se zakymácel. Zpěvákům to bylo jedno, chytili se za ruce, poskočili si a pak se opřeli o plot. Zpívali něco o slunci. Dívali se přitom na balkón, jako by slunce bylo nějaký jejich známý a sedělo v první řadě.
„třeba je ten, co hraje hlavní roli, opilý,“ uvažoval otec, který zřejmě ještě stále hledal příčinu odloženého představení. Matka začala být nervózní. Čím déle byl otec v iluzi, tím to pro ni bylo horší.
Na jeviště přiběhla horda venkovanů.

„Co je to?“ zděsil se otec.
„Ticho!“ řekl někdo před námi.
„Na tohle jsme přeci nepřišli!“ ohradil se otec.
„Tak jste měl zůstat doma! zněla odpověď toho člověka.
„Nechte si ty rady!“ zlobil se otec.
Matka mu šeptala, aby byl zticha. To ho jen podráždilo, protože si myslel, že matce je zcela jedno, co hrají.
„Už to trvá půl hodiny a nenajde se nikdo, kdo by to omluvil!“ řekl.
Zprava i zleva na něho začali syčet. otec se ve tmě rozhlížel a hledal je.
„No a?- Vám je to snad jedno?“ ptal se nakvašeně.
Zavrzala sedadla.
Lidé začali nadávat.
Potom nějaký ženský hlas na balkóně zapištěl: „Vyhoďte ho!“
To otce rozzuřilo. Zaplatil a cítil se ošizen a podveden. Diváci mu připadali jako flegmatičtí idioti, kterým je zcela jedno, nač přišli a na co se dívají.

Jeviště se mezitím proměnilo v jakýsi zpívající nával. ze všech stran, dokonce i z orchestru, se na jeviště valili venkované. Někteří z nich s sebou vlekli i děti. Vypadalo to, že jim nebude stačit jeviště. Čím víc jich bylo, tím mohutnější byl zpěv.
„Propadlo…“ zaslechl jsem říci otce.
„Cože? ptala se ho matka, která mu patrně nerozuměla.
Otec se pořádně nadýchl a zakřičel, aby mu matka rozuměla. V tu chvíli ho však slyšelo celé divadlo. Otec nemohl tušit, že skladatel napíše své dílo tak, že zrovna v tom okamžiku sbor utichne a zcela umlkne.
„Aby zapnuli propadlo! zařval do naprostého ticha. Bylo to ohromující, mohutné, ale krásné zařvání. Těšilo mne, že člověk, který zařval na tak velké divadlo, je náš otec. Mé pocity však ostatní diváci nesdíleli.

………………………………………………

Další ukázka z neméně vtipné kapitoly Mikuláš, je zde.

…………………………………………

Kdyby jednou moje děti vzpomínaly na své dětství s takovýmto něžně ironickým humorem, považovala bych to za sukces. Protože i když si pan Kraus dělá ze svých rodinných příslušníků legraci, je hrozně znát, že měli (mají) mezi sebou pěkné vztahy. I proto je ta knížka taková nadušihladící.

One Comment

  1. mura napsal:

    je to dobrá kniha. ale ještě o fous víc se mi líbila medová léta