Přečteno- Stalo se prvního září

Stalo se prvního září (nebo někdy jindy) je kniha, za kterou její autor Pavol Rankov převzal spousty ocenění. V loňském roce byla přeložena do češtiny, aby- jak píše na zadní straně Jan Rejžek- se s ní mohla seznámit i ta část české veřejnosti, která z nějakých důvodů (už?) nečte slovensky.

Důvod, proč je tato kniha výjimečná, je podle mého názoru ten, že přestože se vzhledem k tématu zcela nabízelo z ní udělat jedno velké slzavé údolí, je psaná svižně a vtipně, nehraje zbytečně na city. Máme příležitost sledovat životní osudy 4 spolužáku z Levic- Žida Gabriela Rosenberga, Maďara Petera  Rónaie,  Čecha Jana Bízka a jejich krásné spolužačky Márie Belajové, do které jsou všichni zamilovaní. Příběh začíná 1. září 1938 na levickém koupališti, kde chlapci závodí v plavání o možnost se o oblíbenou spolužačku ucházet. Protože se Gabriel během závodu málem utopí, není jasné, kdo je vítězem a tak se závody odsouvají vždy o rok. Jenže jak se kolem nich píší dějiny, Márii při závodech v plavání nemá šanci získat ani jeden z nich.

Rodina Bízkova musí kvapem opustit Levice, protože jejich český původ vydráždí k agresi bandu maďarských opilců, oslavujících návrat Levic- nyní už Lévy- do náruče Maďarska. Z přesvědčeného komunisty pana Belaje se stává člen fašistické Nyilaskeresztes Párt Hungarista Mozgalom. Péter musí narukovat do Budapešti a Gábor odjíždí  do Gyoru na nucené práce…. ke konci války se Péter, Mária a Gabriel opět potkávají v Levicích.

„Kde teď bydlí moji rodiče?“ zeptal se Gábor, když dojedl.

„To nikdo neví.“

„Jak to?“ vykřikl Gábor překvapeně, ale když uviděl vylekané pohledy Rónaiových, dal si dlaň před ústa, jako by ještě mohl vzít svůj výkřik zpátky.

Paní Rónaiová se podívala na manžela, jako by u něj hledala pomoc.

„Jsou pryč,“ řekl pan Rónai. „Někdy na jaře odvezli všechny Židy pryč.“

„Kam?“ zeptal se Gábor.

„Naložili je do vlaku a odvezli. Nikdo neví kam. Ani četníci to neví. To víš, úřady si vymyslely nejrůznější hloupá vysvětlení, ale těm nikdo nevěří.“

„Aha, takže je to pravda,“ vzdychl po chvíli Gábor. „Někteří munkaszolgálatosok mluvili o tom, že všechny Židy odvážejí někam pryč, ale nám se to zdálo neuvěřitelné. Jak by je mohli odvézt všechny? Ze všech měst a vesnic. Na to je zapotřebí hodně vojáků a četníků. A kam je dají? Kde je tolik domů, do kterých se vejdou?“

……………………………………………………………

Gabriel se přidá ke skupině ruských osvoboditelů, aby jim překládal a pomáhal chytat fašisty.

………………………………………………………..

Do Budapešti dorazili dvacátého šestého ledna. Byla ukrutná zima. Terénní automobil se jen pomalu posouval rozbombardovanými ulicemi mezi barikádami, převrácenými tramvajemi, hromadami sněhu a krátery po bombách. Město bylo úplně zničeno. Ubytovali se na kraji Pešti, protože centrum ještě nebylo vyčištěno od skupinek fašistů. S Gabrielem jich bylo šest. Kapitán, se kterým se seznámil v Levicích, se jmenoval Michail, druhý kapitán byl Kolja, staršinové Jurij, Grigorij, Ivan. U vchodu stála hlídka, ale tito vojáci nepatřili k jejich útvaru a každý den se střídali. Přicházeli z tábora sovětské armády, který byl někde na východě. Na druhé straně Dunaje v Budíně se stále zuřivě bojovalo. Výbuchy dělostřeleckých granátů se ozývaly ve dne i v noci.

Jejich útvar se jmenoval Směrš, tedy směrť špionam. Každý den chytali fašisty. Kapitán Michail podal Gabrielovi lístek, na kterém byla adresa, a vyrazili. Terénní auto řídil jeden ze staršinů a Gabriel ho navigoval. Za nimi jelo nákladní auto. Postupovali podle mapy, ale mnoho tabulí s označením ulic bylo stženo, takže se Gabriel musel často vyptávat. To nebylo vůbec jednoduché, protože ulice Budapešti byly téměř vylidněné. Često museli bouchat na vrata, nebo dokonce vyrazit dveře a vytahovat domácí skrývající se pod postelemi, a to všechno jen proto, aby se od nich dozvěděli, jak se jmenuje ulice, na které se právě nacházejí. Gabriel nechápal jak je možné, že se Maďaři bojí svých osvoboditelů.

Když přijeli na místo, Gabrielova role byla splněna. Při zatýkání překládat nemusel, dokonce měl se zajištěnými zakázáno mluvit.

……………………………………………………………….

Gáborův zápal a touha po pomstě však pomalu slábne, když vidí, že jsou zatýkáni převážně lidé, co vůbec nevypadají jako fašisté. Nakonec mu jeden zatčený stařík prozradí, že se nejedná o fašisty, nýbrž o emigranty, kteří kdysi dávno uprchli před bolševickou revolucí …a Gabriel znechucen prchá zpátky do Levic. Tam se setká se svým kamarádem Janem, který v Brně při náletech přišel o celou rodinu a společně se rozhodnou odjet do Palestiny (přestože Jan není Žid.)

……………………………………………………………….

Hagsara se stala útočištěm pro lidi všech generací a mnoha zemí. Kromě Židů z Čech a Slovenska jich hodně pocházelo z Polska, Litvy a Rumunska. Někteří z nich se po osvobození koncentračních táborů ani nevrátili do země, odkud pocházeli, protože se báli, že je tam zabijí. Jiní se vrátili, ale po masakrech, k jakým došlo na podzim čtyřicátého pátého v Sosnovci a Lublinu, prchali pryč.

Jan byl z počátku velmi zmatený, když poslouchal, jak se vytahují, kdo zažil větší zvěrstva nebo ztratil víc příbuzných. Vtipkovali o utrpení, kterým prošli, a smáli se úderům, které dostávali. A nejraději měli protižidovské anekdoty. Ján tomu nerozuměl. „Nechápeš to, protože nejsi Žid,“ řekl jednou Gabriel, jako by tím něco vysvětlil.

Skutečnost, že Ján není Žid, samozřejmě tajili. Dohodli se na tom ještě v Levicích.

Dopoledne mívali vyučování. Byl to zvláštní rozvrh. Ivrit, English, rabín, traktor.

„Ivrit je moderní hebrejština, která nemá kromě slova šalom téměř nic společného s jazykem jidiš, kterým mluví někteří z vás,“ řekl na počátku první hodiny mladý učitel. Na konci pochválil Jána, který byl sám překvapen, jak se na něj slovíčka lepí. Nejhůř to šlo Gabrielovi a krásné mladé ženě, která se jmenovala Stefania. „Podívej,“ vysvětloval Ján Gabrielovi, „každé hebrejské slovo a každá věta mají podobné slovíčko nebo větu v češtině, nebo slovenštině. Když někomu nabízíš kaši, řekneš mu, ber, vaša kaša, ale hebrejsky bevakaša znamená poslužte si. Když se loučíš s nějakým machrem a chceš ho zase vidět, tak řekneš zítra von, macher, no a podobně i hebrejsky se na shledanou řekne lehitra ot machar. Když ti někdo něco dá, tak poděkuješ, protože on ti to dá- a toda je hebrejsky děkuji. Je to jednoduché, jenom si musíš pamatovat vhodné asociace. Večer je erev. Přehodili si písmena.

Gabriel přešel na Jánovu metodu, ale výsledek byl naprosto katastrofální. Jindy trpělivý učitel jednou řekl, že pochybuje, zda je Gabriel vůbec Žid. Ján dostal takový záchvat smíchu, že musel odejít z místnosti.

Angličtinu se učili jako jazyk nepřítele. Palestina byla pod britskou správou a oni ihned po příchodu museli umět mluvit s těmi, které odsud dřív, nebo později vyženou. Gabrielovi připadalo docela zvláštní, když jim jejich učitel vyprávěl o Palestině, kterou v životě neviděli, že je to jejich zaslíbená země, vlast, ze které musí dostat pryč kolonizátory, tedy Británii, které by- podle Gabriela- měli být všichni Židé vděčni za to, že pomohla porazit Němce.

S traktorem se učili jezdit proto, protože se předpokládalo, že většina z nich začne svůj život v zemědělských osadách, kterým se říkalo kibucy. Gabriel prohlásil, že jestli se každý z nich skutečně stane traktoristou, tak zúrodní nejen palestinské pouště, ale budou muset proniknout přes Egypt na Saharu, jen aby měli co dělat. Stefania si do traktoru ani nesedla. Řekla instruktorovi, že je to ztráta času a nafty.

………………………………………………….

Nakonec je to paradoxně Jan, kdo v Palestině najde nový domov a zatímco se Gabriel vrací do Čech, jeho kamarád hájí zájmy židovského státu se zbraní v ruce. Teprve v době míru však poznává, že i tady se spíše než na člověka a jeho činy hledí na jeho původ.

………………………………………………….

Když bylo na konci měsíce uzavřeno další příměří, nabídla univerzita v Haifě speciální stipendium vojákům, kteří chtějí po válce začít studovat. Pro Jána to byla další šance začít nový život.

Prvního září byla aula univerzity plná mladých mužů v uniformách. Stáli v řadách před stolky, za kterými seděly pracovnice přebírající příihlášky.

Ján podal úřednici své papíry.

„Obor máte vyplněn…Ano“ brala si od něj zaměstnankyně univerzity jednotlivé tiskopisy, „v pořádku, potravinářská chemie…dobře, ano…a tady, potvrzení velitele jednotky máte taky. Dobře… máte všechno, chybí vám jen takový jeden malý tiskopis. Potvrzení rabinátu o židovském původu.“

„Já nejsem Žid,“ usmál se Ján.

„Jenže…“ úředince si Jána zvědavě prohlížela, „toto stipendium není určeno pro cizince.“

„Nejsem cizinec. Jsem voják izraelské armády. Máte tam přece potvrzení.“

„Ale na toto stipendium musíte mít potvrzení rabinátu.“

„Takže teď musím mít potvrzení?“ Jánův hlas se třásl hněvem. „A když jsem bránil kibucy před arabskými útoky, to jsem potvrzení rabína nepotřeboval? Když jsem bojoval u Akku, tehdy jsem potvrzení rabína nepotřeboval?“

Ján křičel. Lidé v celé aule ztichli a zvědavě se na něho dívali.

„Když do mě stříleli v Haifě, potvrzení jsem nepotřeboval? Když se naše jednotka dostala u Nazareta do křížové palby, potvrzení jsem nepotřeboval?“

„Uklidněte se prosím vás. Možná dostanete od univerzity výjimku,“ utišovla ho úřednice.

„Výjimku?“ Ján už byl ve tváři rudý a třásl se hněvem. „Jakou výjimku? Já nejsem Žid, s tím se nedá nic dělat. I am not a Jew!“

Otočil se a rychle odcházel mezi lidmi, kteří si ho zvědavě prohlíželi.

………………………………………………..

Z Petra, který dezertoval a prožil válku u Belajových ve sklepě, se stal pod vlivem pana Belaje nadšený komunista. Mění si jméno na Ronaj a začíná psát do novin. I jeho ale stojí hodně úsilí, aby mu ten zápal pro věc vydržel…

………………………………………………..

Peter se už několik dní trápil s reportáží o urychlení združstevňování na jižním Slovensku po červnovém Usnesení strany a vlády o upevnění a dalším rozvoji JZD. Usnesení obsahovalo instrukce o budování společné rostlinné a živočišné výroby, správné organizaci práce, rozvoji členské základny a podpoře socialistické soutěže v družstvech.

Na vesnicích se Peter při psaní reportáže nejprve setkával s odporem a nenávistí. Lidé se domnívali, že je dalším funkcionářem z města, který je přijel přesvědčovat, aby vstoupili do družstva. Když však rolníci zjistili, že Peter nepřišel agitovat, ale zjišťuje skutečný stav, jejich vztah se změnil. Začali mladého novináře považovat za advokáta ukřivděných, který konečně napíše pravdu. Jako by ta nebyla každému už dávno známá. A tak měl Peter po týdnu na stole plný sešit výpovědí o nespravedlivých dodávkách, které museli rolníci platit, o líných pacholcích, kteří se ze dne na den stali předsedy družstev, o prázdných stájích ve dvorech rolníků a dobytku, který se tísnil v provizorních chatrčích nových družstev. Zásada dobrovolnosti, kterou zdůrazňovala stranicko- státní usnesení, byla úplně popřena. Z tohoto materiálu musel napsat dvoustránkovou reportáž o úspěších združstevňování.

Peter to cítil nejen jako problém novináře, který neví jak s článkem začít, ale také jako problém komunisty, který vidí další omyl při budování socialismu.

[...] Koncem týdne odevzdal reportáž o združstevňování na jihu Slovenska. Šéfredaktor nakonec souhlasil se zkrácením jejího rozsahu na polovinu. I tak však půlku strany zabraly dvě veliké fotografie: Družstevnice soudružka Tóthová při ranním dojení a Dostali jsme nové traktory.

……………………………………………………………

Peter si buduje kariéru, ale svým přátelům se snaží se vždycky pomoci. Pan Belaj, Máriin tatínek se stane jedním z dětí, které požrala revoluce a přestože byl do fašistické strany nastrčen soudruhy, je obviněn ze špionáže a odsouzen. A z Márie se rázem stává dcera fašisty, což s sebou přináší řadu problémů…

…………………………………………………………….

Peter seděl ve sborovně a pozoroval ředitele, který byl z návštěvy novináře přímo z tiskového orgánu Komunistické strany Slovenska viditelně nesvůj. Ředitel každou chvíli pohlédl na otevírající se dveře a vykřikl, aby je teď nerušili. Když už se zdálo, že budou mít konečně klid, podíval se na Petra přes tlustá skla brýlí, na kterých se shromáždily několikadenní otisky prstů a dobné kapky zaschlé polévky. Potom si olízl masité, temně červené rty, hlasitě mlaskl a rozpovídal se: „Mohutný nástup kulturní revoluce, která nevyhnuteně doprovází velký rozmach našeho hospodářství, podpořilo Národní shromáždění také školksým zákonem schváleným v tomto roce. jak jistě víte, dneškem začíná v našem socialistickém školství nová éra. Stali jsme se osmiletou střední školou. u nás tuto změnu nechápeme jen jako nějaké administrativní přejmenováí nebo mechanické sloučení. jdeme k podstatě. Zlepšujeme výchovu i výuku, protože výuka bez výchovy není ničím. Je důležité mít na paměti, že vychováváme nového socialistického člověka. Mládež nová, mládež Gottwaldova. Řeknu vám takový příklad, soudruhu redaktore. Na konci června za mnou přišla jistá mladá žena, nepopírám, mimořádně půvabná. Představila se jako absolventka pedagogické fakulty.“

Peter potěšeně vytáhl blok, aby si začal psát poznámky. Tušil, kdo je ta nová učitelka.

„I diplom tady nechala,“ pokračoval ředitel. „Přijal jsem ji, jak by také ne. Ale…Já mám na lidi čich. Nedalo mi to a trochu jsem se u zdejších informoval…já totiž nejsem Levičan, přišel jsem z Trnavy. No a vykouklo šídlo z kapsy. Děvenka je dcerou chlapa odsouzeného za válečné zločiny. Nechal jsem ji celý minulý týden, ať si připraví třídu. Špendlila obrázečky na nástěnku, kreslila na tabuli zvířátka. Prosím. Ale dnes ráno jsem si ji zavolal a povídám, milá slečno, už ne soudružko, slečno, váš otec byl fašista a my tady musíme vychovávat socialistického mladého člověka. takže mám pro vás nabídku. Tam na druhé straně školního dvora je nově otevřená školní jídelna, běžte tam pěkně škrábat brambory. Potřebujeme pomocnou kuchařku. Prosím, dokažte, že vaše láska ke Gottwaldově mládeži je upřímná.“

Ředitel se zachechtal a spokojeně si zamnul ruce.

„No, co vy na to, soudruhu redaktore?“

Peter mlčel. Hněv se naučil potlačovat už dávno. Teď horečně přemýšlel, jak by mohl Márii  pomoci.

„Vrátím se ke své reportáži,“ začal pomalu Peter.“Chci psát o vás, soudruhu řediteli, o žácích i učitelích. V Bratislavě na svazu mládeže jsem dostal jméno jedné soudružky, která se v době studia osvědčila jako angažovaná studentka, kádrová rezerva a teď prý pracuje ve vaší škole. Nemyslete si, soudruhu řediteli, většinou si nedávám do reportáží mluvit, ale tentokrát je to takříkajíc státní zájem upozornit na soudružku, se kterou jsou veliké plány.“

„Říkáte, že je to učitelka z našeho pedagogického sboru?“ divil se ředitel.

„Ano, je to soudružka,“ Peter vytáhl z náprsní kapsy peněženku, pootevřel ji a tvářil se, že tam má lístek, ze kterého čte, „soudružka Mária Belajová.“

Ředitel vydal zvuk podobný zachrochtání:

„To je…není…totiž… Tak je to. Dneska je prvního září a soudružka Belajová, podobně jako ostatní učitelé, pracuje se žáky. Nejdůležitější den školního roku, chápete. Školní rok je jako revoluce a první září jako výstřel z Aurory. Velmi na něm záleží. Nerad bych soudružku Belajovou vyrušoval v době vyučovacího procesu.“

„Chápu,“ přikývl Peter, „měl bych přijít až odpoledne.“

„Přesně tak,“ vydechl ředitel, „přijďte v jednu. Soudružka Belajová vás tady bude čekat. Připravím ji na vás.“

Peter rychle vyšel z budovy školy. Přeběhl přes dvůr ke školní jídelně. Zadní vchod byl odemčený. Peter už ode dveří viděl Márii ohnutou nad velkým hrncem. Vykročil přímo k ní. Kuchařky si ho zvědavě prohlížely. Když přišel blíž, Mária k němu pozvedla červené uplakané oči.

„Odpoledne se uvidíme. Nesmíš nikomu říct, že se známe. Nikdy jsi mě neviděla, neznáš moje jméno,“ zašeptal. Zaskočená Mária se nezmohla ani na slovo. Jen nechápavě hleděla na záda odcházejícího Petra.

……………………………………………………………

Gabriel si na radu svých praktičtějších přátel mění jméno na Ružovič a začíná pracovat jako účetní

…………………………………………………………….

„Musíš si změnit jméno.“

„Já?“

„Samozřejmě. Rosenberg tě usvědčuje ze židovského původu.“

„Usvědčuje?“ Gabriela Jánova slova urazila. „Copak je to hřích, že jsem Žid?“

„Hřích ne. Je to důkaz o trestném činu. Oni vidí mezi židovským původem a sionistickým spiknutím přímou souvislost, to mi věř.“

[...]

Výměna peněz znamenala mimořádnou práci i pro Gabriela, který pracoval v národním podniku Tatranské chaty jako účetní. Pod vedením náměstka ředitele v noci z třicátého prvního května na prvního června přeceňovali zboží. Náměstek dostal oběžníkem velmi jasné instrukce, že všechna čísla v tabulkách se mění ve stejném poměru 5:1. Až nad ránem se však Gabrielovi podařilo ho přesvědčit, že v tomto poměru se mění jen cena jednotlivého zboží, ne jejich množství. Gabriel trval na tom, že když bylo před reformou ve skladu sto kilogramů mouky, zůstane tam sto kilogramů i po reformě. Totéž platí pro cukr, sůl, fazole a čaj. Náměstek nakonec souhlasil, ale od té doby se na Gabriela díval jako na byrokratického vrtáka.

Pro Gabriela byla výměna peněz užitečná, protože mu potvrdila správnost jeho životní filozofie. Nejlepší je být chudý. Neměl žádné úspory, takže o nic nepřišel. Byl velmi překvapen, když se doslechl o kuchařce z hotelu ve Smokovci, která vyskočila z okna jen proto, že přišla o mnohaleté úspory.

Ján jako zaměstnance I. chemicko- potravinářského vědecko- výzkumného ústavu Československé armády se o měnové reformě dozvěděl den dopředu. Podnikl potřebné kroky na ochranu svých úspor. V Piešťanech je promrhal do poslední koruny se ženskými.

……………………………………….

Více neprozradím, ale knížku vřele doporučuji. Osudy naší čtveřice sledujeme až do 1. září 1968 a stihnou toho prožít ještě hodně. Navíc ruka krásné Márie je stále ve hře…

Je to skutečně zajímavé počtení na kterém je dobře vidět, jak se cesty osudu klikatí. Přestože je to výpověď o (opět si půjčím větu z přebalu knížky) „celé té zatracené generaci, která, kdoví proč, musela všechno zažít na vlastní kůži“, je to zejména příběh velkého přátelství, které se i ve zlých časech dokáže poprat s rozdílným původem a náboženským i politickým smýšlením.

Jedinou výtku bych měla k překladu- je sice hezké, že nám to přeložili ze slovenštiny do češtiny, ale nechápu, proč všechny maďarské výrazy, kterých je v knize poměrně dost, zůstaly bez povšimnutí a nenašlo se pro ně trocha místa ani v poznámce pod čarou, ani ve slovníčku na konci knihy. Pro koho ta kniha tedy je překládána, pro české čtenáře, co nerozumí slovensky, zato hovoří plynně maďarsky?

Comments are closed.