Přečteno- Sršeň létá v noci

Harald by žil pravděpodobně obyčejným životem dánského studenta, snil by o dívkách a poslouchal jazz, nebýt toho, že se jednoho večera opije v jazzovém klubu a nastříká na zeď hanlivý protiněmecký nápis. Je při tom chycen už už by se zdálo, že se celá záležitost obejde bez následků, když do vyšetřování vloží policista Peter Flemming. Mezi Peterovými a Haraldovými rodiči, kteří jsou sousedé na ostrově Sande, panuje dávná rivalita. Haraldův otec kdysi zostudil pana Flemminga a Peter vítá každou příležitost, jak svého otce pomstít; zařídí proto, aby byl Harald vyloučen z prestižní školy. Harald tuší, že bude potřebovat hodně odvahy k návratu na ostrov Sande, aby čelil hněvu přísného otce…ale mnohem více odvahy bude potřebovat, aby tam splnil úkol, kterým ho pověřila Hermia, snoubenka jeho bratra- aby detailně vyfotografoval zařízení umístěné uprostřed německé vojenské základny, díky kterému jsou Němci pokaždé včas podrobně informováni o pohybu britských letadel a dobrou polovinu jich posílají k zemi. Britové potřebují fotografie bezpodmínečně dostat do dvou týdnů, protože je jen jeden způsob jak pomoci Hitlerem napadeným Rusům- přimět velkým bombardovacím náletem Němce, aby stáhli letadla z ruské fronty. Ten velký bombardovací nálet je naplánován na příští úplněk a nepodaří-li se do té doby zjistit, na jakém principu radar funguje a jak ho vyřadit z provozu, bude to pro britské letectvo katastrofa. Harald má zařízení pouze vyfotit, dopravit ho do Anglie je úkol někoho jiného…jenže nebude-li nakonec komu film předat, musí ho tam doručit sám. Jen ještě tak vymyslet jak se nepozorovaně dostat přes Severní moře…

…………………………………….

Harald si uvědomil, jak je nechráněný; stojí za plného denního světla uprostřed vojenské základny a fotografuje přísně utajované zařízení. Panika mu projela žilami jak jed. Pokusil se zklidnit a udělat posledních několik záběrů, které si naplánoval, aby ukázal tři antény z různých úhlů, ale byl příliš vystrašený. Udělal aspoň dvacet snímků. Řekl si, že to musí stačit. Zastrčil aparát do tašky a dal se do rychlé chůze. Zapomněl na své rozhodnutí dát se delší, leč bezpečnější severní trasou, zamířil na jih přes otevřené duny. Tím směrem byl vidět plot, hned za starou loděnicí, na níž narazil posledně. Dnes ji obejde z přímořské strany a na několik kroků ho skryje z dohledu.
Když se ke kůlně přiblížil, zaštěkal pes.
Rychle se rozhlédl, ale neviděl žádné vojáky ani psa. Pak mu došlo, že zvuk vyšel z loděnice. Vojáci určitě používají opuštěný domek jako psinec. Rozštěkal se i druhý pes.
Harald se rozběhl.
Psi se vzájemně burcovali, přidávali se další a štěkot začal být nepříčetný. Harald dorazil k objektu a zatočil k severu, aby loděnice zůstala mezi ním a hlavními budovami, dokud nedoběhne k plotu. Strach mu dal křídla. Čekal, že každou chvíli zazní výstřel.
Doběhl k plotu a nevěděl, zda ho někdo zahlédl, či ne. Vylezl na pletivo jako opice a přehoupl se přes ostnatý drát na vrcholu. Dopadl tvrdě na druhé straně a plácl sebou do mělké vody. Rychle se postavil a ohlédl se zpět skrz plot. Za loděnicí, částečně zakrytou stromy a keři, viděl hlavní budovy, ale žádní vojáci nebyli v dohledu. otočil se a utíkal. Tak sto metrů běžel mělkou vodou, aby psi nemohli sledovat jeho pach, pak zahnul do nitra ostrova. V tvrdém písku zanechával mělké stopy, ale věděl, že rychle stoupající příliv je za minutu či dvě zakryje. Doběhl do dun, kde už žádné viditelné stopy nenechával.
Za několik minut se dostal na polní cestu. Ohlédl se a neviděl, že by ho někdo sledoval. Těžce dýchaje, zamířil k faře. Proběhl kolem kostela ke kuchyňským dveřím.
Byly otevřené. Rodiče vždycky vstávali brzy.
Vstoupil dovnitř. Matka stála u sporáku, ještě v županu, a připravovala čaj. Když ho spatřila, polekaně vykřikla a upustila kameninovou konvici. Dopadla na dlážděnou podlahu a hubice se urazila. Harald zvedl oba kusy a řekl: „Promiň, že jsem tě vylekal.“
„Haralde!“
Políbil ji na tvář a objal. „Je otec doma?“
„Je v kostele. Včera večer nebyl čas na uklízení, tak tam šel rovnat židle.“
„Co bylo včera večer? V pondělí večer se žádné bohoslužby nekonaly.
Rada starších se sešla, aby projednala tvůj případ. Příští neděli budou číst tvé jméno.“
„Pomsta Flemmingů.“ Bylo mu zatěžko pochopit, že kdysi něco takového považoval za důležité.
Teď už hlídky vyrazily, aby zjistily, co psy tak podráždilo. Jestli jsou vojáci důkladní, možná budou kontrolovat blízké domy a hledat uprchlíka v kůlnách a stodolách. „Máti, jestli sem přijdou vojáci, řekneš jim, že jsem byl celou noc v posteli?“
„Co se stalo?“ zeptala se vystrašeně.
„To ti vysvětlím později.“ Napadlo ho, že bude přirozenější, když bude ještě v posteli. „Řekni jim, že ještě spím. Ano?“
„Dobře.“
Vyšel z kuchyně a šel nahoru do svého pokoje. tašku pověsil na opěradlo židle. Vytáhl z ní fotoaparát a uložil ho do zásuvky. Přemýšlel, že by ho schoval, ale na to nebyl čas, a ukrytý aparát byl důkazem viny. Rychle shodil šaty, oblékl si pyžamo a vlezl do postele.
Zaslechl otcův hlas z kuchyně. Vylezl z postele a šel poslouchat nad schody.
„Co ten tady dělá?“ zeptal se pastor.
Matka odpověděla: „Skrývá se před vojáky.“
„Propána, do čeho se ten kluk zase zapletl?“
„To nevím, ale-“
Hlasité klepání na dveře ji přerušilo. Bylo slyšet mladý mužský hlas, který německy řekl: „Dobré ráno. Někoho hledáme. Neviděli jste tu během pár hodin nějakého cizího člověka?“
„Ne, nikdo tu nebyl.“ Nervozita v matčině hlase byla tak zřejmá, že si jí voják musel všimnout, ale snad byl zvyklý, že se ho lidé bojí.
„A co vy, pane?“
Ozval se otcův pevný hlas. „Ne.“
„Je tu kromě vás ještě někdo?“
Matka řekla: „Můj syn. Ještě spí.“
„Musím prohledat dům.“ Bylo to řečeno zdvořile, ale bylo to oznámení, ne žádost o svolení.
„Půjdu s vámi,“ řekl pastor.
Harald se vrátil do postele a srdce mu prudce bušilo. Slyšel kroky vojenských bot na dlažbě v přízemí a otevírání a zavírání dveří. Pak boty dupaly po dřevěných schodech. Vešly do ložnice rodičů, pak do pokoje, kde dříve bydlel Arne, a nakonec se přiblížily k Haraldovu. Slyšel, jak se otáčí madlo ve dveřích.
Zavřel oči, předstíral, že spí, a snažil se dýchat pomalu a pravidelně.
Německý hlas se tiše zeptal: „Váš syn?“
„Ano.“
Chvíli bylo ticho.
„Byl doma celou noc?“
Harald zadržel dech. Ještě nikdy nezažil, že by otec zalhal i pro dobrou věc.
Pak zaslechl: „Ano. Celou noc.“
To ho ohromilo. Otec kvůli němu zalhal. Nelítostný, upjatý, sebejistý starý tyran porušil své vlastní zásady. Přece jen dokáže být lidský. Harald cítil, jak mu za zavřenými víčky vyrazily slzy.

Comments are closed.