Přečteno- Srdce na udici

Osm povídek Hany Andronikové s názvem Srdce na udici, se mi snad líbilo ještě více, než její prvotina Zvuk slunečních hodin.

Osm povídek, osm vypravěčů, osm příběhů. Postavy se sice navzájem znají a jejich osudy se prolínají, ale to vlastně nehraje vůbec žádnou roli. Každá z nich si ve svém příběhu řeší svůj vlastní život.

Mladý lyžař Vilém se po autonehodě ocitá v nemocnici s přeraženou páteří…

……………………………………………………

Když gynekologa po deseti hodinách přivezli, byl zticha. Probral se, ale nehučel, nevřískal, neříkal nic. Že by mu fakt vyoperovali hlasivky? Modlil jsem se, aby začal mluvit. Po třech dnech bylo ticho na pokoji tak husté a šedivé, že se mě zmocňovala panika. Klel jsem, jak nejhůř jsem dokázal, sprostě a peprně; vyfukoval jsem do zatuchlého éteru ty nejodpornější prasárny. Potřeboval jsem překřičet strašnou tíseň, která mě přepadala při myšlence na budoucnost. A do toho proudu zvratků a sraček, do vnitřní očisty náhle zmrzačeného frajera, najednou, naprosto nečekaně Suknička promluvil. A pak mluvil a mluvil. Napovídal toho stohy, celé lány. Anglicky. Výhradně anglicky. S americkým přízvukem. Česky ani větu. Bylo to náramné. S ním jsem se odpoutal, zapomněl jsem na sebe, smál jsem se, bláznivě a hořce. Navíc jsem se procvičil v angličtině, jako bych byl na výletě ve Spojených státech. Vždycky jsem se chtěl podívat do Ameriky. New York, San Francisco, Las Vegas.

Bezradným sestřičkám jsem překládal doktorovy požadavky a občasné stížnosti na stravu. Se Sukničkou jsme probírali celosvětovou politickou situaci, zasrané bolševiky, poslední lékařské objevy, zázrak stvoření a věčné ženy. Stal se ze mě znalec gynekologických patálií, těhotenských komplikací a porodních bolestí. Klidně bych se uživil jako porodní bába.

Ošetřujícím lékařům se naše odborné semináře v cizím, navíc imperialistickém jazyce nelíbily. Takhle to nejde, říkali mi. Pan doktor se musí naučit znovu česky!

A tak jsem se zapojil do vyučovacího procesu v roli pedagoga- amatéra. Učil jsem doktora první česká slůvka. Máma. Táta. Hovno. Kurva. Šlo mu to rychle, jako učitel jsem se osvědčil. než mě převezli do Prahy, celkem slušně se domluvil.

………………………………………………………………………………

Doktoři se tváří velmi skepticky, že by se ještě někdy postavil zpátky na nohy, natožpak na lyže. Vilémův rok v rehabilitačním ústavu v Kladrubech je plný úspěchů i pádů…

………………………………………

Po opakovaném mučení na polohovacím lůžku jsem se posadil. Chvílemi se mi ještě zamotala palice, ale jinak jsem byl frajer.

A co teprve ten úžasný pocit, ta čirá, zběsilá slast, když jsem se poprvé posadil na vozík a zamířil k oněm vytouženým magickým dveřím na konci chodby. V euforii jsem poháněl kola, mocně se do nich opíral zesláblýma rukama. Jel jsem jako opilý a zhluboka nasával vzduch do splasklých plic. Byl jsem jednička, byl jsem vítěz. Kopl jsem do dveří a projel slavobránou. Tramtarará! Sám jsem se dovezl na záchod. Omamný a strhující zážitek. Po měsících odevzdanýho ležení, po bezpočtu tejdnů trapnýho zvonění na sestru při každý potřebě, po nekonečný řadě dnů a nocí ponižujícího sraní do mísy sem se moh zavřít v malý kabině páchnoucí dezinfekcí a mužskejma výkalama a bez cizí pomoci, beze svědků, úplně sám se vysrat. V naprostým soukromí.

Zaplavila mě vlna štěstí a nesmírná hrdost. Tak nějak bylo králům velkejch říší, když je korunovali.

…………………………………………………..

Ale třeba se doktoři mýlí a Vilém znovu chodit bude…jen mít tu správnou motivaci.

Další povídku vypráví Lena, mladá vdova, která se vrací z pohřbu milovaného manžela a vzpomíná jak na období svého dospívání v domě matky,  se kterou si příliš nerozuměla, tak na krátké a intenzivní chvilky štěstí po boku o generaci staršího muže, který ji naučil žít.

…………………………………………..

Cestou z pohřbu míjím hřbitov. Sníh křupá pod podrážkou, bořím se, protože mě neunese. A stromy se lámou pod bílou tíhou. Vidím tě v křesle, měsíc před smrtí. To ještě šlo se smát. Vidím tě na lůžku, bez pohnutí, dech ti uniká. Vidím tě odcházet. Vidím tě v rakvi. Víko je zavřené a já tě přesto vidím. I teď. Procházím kolem hřbitovní zdi, místo kouře vidím tebe.

Jsem příliš mladá, abych byla vdovou. Je mi třiadvacet. Co udělám se zbytkem života? Bolíš mě, ikdyž tu nejsi. Nechala jsem se ovládnout tvojí vůlí. A teď mi zůstala jen tvá vůle poslední. Změť čar na neosobních lejstrech, pár čísel a podpis. Chci se ti podvolit, ale chybí mi tvá vůle. Bez ní nedokážu rovně stát, rovně jít.

Jsem vdova.

……………………………..

Jedna z dalších vypravěček je paní Váchová, kuchařka v důchodu, která řeší, že se jí jeden z jejich synů odcizil a nechce se jí vůbec s ničím svěřovat. Pomoc hledá u kartářky i u psycholožky…aby ji vzápětí našla u někoho, do koho by to nikdo neřekl.

……………………………………..

Ten malej se mi vždycky se vším svěří. Ale z toho staršího nedostanu jediný rozumný slovo. Vždycky na mě vytáhne ty svý vytáčky. Myslí si, že je to kdovíjak chytrý, nebo vtipný nebo co. Taková konverzace je na prd.

Když si vzpomenu, jak jsem se na něj tehdy těšila. Můj první syn. Od začátku jsem věděla, že je to kluk. Ještě když jsem ho nosila pod srdcem, představovala jsem si, jak bude vypadat. Usínala jsem s blaženým pocitem, natěšená na okamžik, kdy ho konečně uvidím. Ale on jako by mě nechtěl. Už v břiše jsem cítila, že si drží distanc. Nechtěl si mě pustit k tělu. Občas do mě kopal tak, že jsem měla dojem, že už se nemůže dočkat, až bude venku. Chtěl pryč. A to mu zůstalo. Narodil se o dva týdny dřív, aby se mě zbavil.

Zážitky z porodnice mi už po letech vybledly. Až na jeden. Na ten se mi nedaří zapomenout.

Stála jsem tam sama. V porodních bolestech. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ve dveřích se objevil mladej doktůrek. Můžete chodit? Jo, tak pojďte se mnou.

Vedl mě temnou chodbou, liduprázdnou a studenou. Svítily tam jenom mdlý zářivky, šedivý a fialový. Dodávaly celý chodbě nádech přízraku, něčeho děsivýho. A já dostala strach. Nebyl to strach z bolesti. Ani mě nenapadlo, že bych to nezvládla. Přepadla mě taková vnitřní tíseň. Samota a pocit opuštěnosti. Kromě toho mladýho doktora tam nikdo nebyl. A ta dlouhá chodba jako tunel do márnice. Potřebovala jsem trochu lidskýho tepla, povzbuzení. Aspoň nějakou oporu.

Můj muž mě doprovodil jen ke dveřím porodního. Tam ho votočili. Prosklený lítačky s nápisem Porodní oddělení byly nepropustný jako vězení. Dál ho nepustili. Dál jsem musela sama. Tehdy byla porodnice uzavřenější než infekční. Na prahu oddělení se oddělil muž od ženy a dál šla jen ona, ona sama; bez blízký duše, vydaná na milost a nemilost cizím lidem. Číslo na ruce a uniformní košile. Byla jsem opuštěná a nejistá. Vytržená ze společenství lidí, pohozená do světa bílých postav a pachu dezinfekce. Tíseň mi praskala na rtech.

Potřebovala jsem, aby se na mě někdo usmál. Doktor šel dva kroky přede mnou. Šel svižně, moc se na mě neohlížel. Doběhla jsem ho a zkusila s ním srovnat krok. Ani jsem si moc neuvědomovala, co dělám. Chytila jsem ho za ruku. Zmatená, plná strachu z něčeho neznámýho. Jako dítě, co se ztratilo v davu. Jako pes, co strká hlavu do pánovy dlaně, aby se ujistil, že někam patří. Vzala jsem ho za ruku; jemně a úpěnlivě. V tom doteku byla prosba. Strach a odevzdání.

Trhl sebou. Podíval se na mě, odtažitě a znechuceně, jako kdyby na něj sáhl samo malomocenství. Prudce se mi vyškubl, zrychlil krok. Rozklepala se mi brada, kolena jsem měla z vosku. Všechno uvnitř se mi stáhlo. Vlekla jsem se za ním, za studeným mužem v bílým, podél studený zdi a polykala jedno z nejhorších odstrčení v životě.

Kdykoliv si na to vzpomenu, udělá se mi fyzicky špatně. Celej vleklej porod byl vedle toho jen trochu úmornější výlet do neznáma.

………………………………….

Pokaždý ho ráda vidím. Pojď dál. Jak se máš?

- Dobře. Co vám zase kde upadlo? Brácha mi nechal vzkaz, že se mám stavit.

- A co by nám upadávalo?

Zarazil se. Já myslel, že chceš něco vopravit, nebo že se něco podělalo na baráku. Proč bys jinak volala?

- Protože s tebou musím mluvit.

- A jéje.

To je celej von. Už se kroutí. Bože, to bude práce, než z něj něco dostanu. Nebuď už dopředu jak ježura naježenej. jenom mi řekni pravdu, prosim tě. Mně můžeš říct všechno, já jsem tvoje máma.

- Ježišmarjá, mami, vo co de?

No to mi řekni ty, Jardo, říkám mu. Ty mi pověz, co se děje! Na to on vždycky, že se prý pořád moc vyptávám. No protože od něj se člověk tak něco doví. Ty mi snad někdy něco povíš? Tak kdy přestaneš s tou habaďůrou a konečně mi představíš tu svou paní.

No jak ten se zatvářil. Velkej údiv a překvapení. Herec jeden. Kdyby mi to kartářka všechno neřekla, tak bych mu uvěřila, že on nic.

- Jakou paní, mami? Jakou paní? Že já jsem sem jezdil!

Říkám mu, nehraj to na mě, já vím všecko! A on na to, že jsem se zbláznila. Supěl a koulel vočima. No trvalo mu, než se uklidnil. Posadil se do křesla, přímo se do něj zhroutil, jenom vrtěl hlavou, jasně, ty víš všechno, mami, ty jsi totiž nedostižná, víš. Říkal to posměšně, jako kdybych byla padlá na hlavu. Prohrábl si rukou vlasy, to je fakt dobře, mami, že víš všechno, to jsem fakt rád. A jestli nechceš nic vopravit, tak já zas pojedu.

-Vím, že máš známost! Že chodíš s ženskou s dítětem!

Chvíli na mě zíral, jako by nerozuměl, ale věděl moc dobře, moc dobře věděl o co jde. Poznám to na něm, mě neoblafne. Pak se začal smát, prý tak s kýmpak to chodím, s ženskou, nebo s dítětem? No, to jsou ty jeho fóry, říkám mu, s tím na mě nechoď, tohle na mě neplatí.

Zvážněl. Podíval se na mě, zase zakroutil hlavou. Jako kdyby nevěřil, že jsem skutečná, že jsem z masa a kostí. Že stojím před ním a snažím se, celou svou bytostí se snažím k němu přiblížit. Že se mu snažím porozumět. Být jeho máma.

Hlasitě funí, mami, proč to všechno děláš? Proč na mě furt tak dotíráš? No protože jsem jeho máma, ne? Protože jsem tvoje máma! A ty seš můj kluk. A chci ti říct, že mně nevadí, že má dítě. Klidně ji můžeš přivíst. Na tom přece nic není, když je rozvedená s dítětem.

Dal si obličej do dlaní a něco hučel. Když zvedl hlavu, pochopila jsem. Není rozvedená. Bože, to je ale malér. Jardo, nechce se ona rozvádět kvůli tobě? Co? Tak jakpa to je, řekni! Mně to přece můžeš říct.

Zase se začal tak přiblble smát. Je mu přes třicet a pořád se chová jak puberťák.

Najednou promluvil. Řek, že není rozvedená. Přiznal to. Přikývla jsem. Teď ho nesmím přerušit. Sbírá sílu, vidím, že chce něco říct. Jenom neví jak. Pálí mě jazyk, chtěla bych mu pomoct, ale musím mlčet. Teď musím mlčet. Čekám, až najde slova.

- Ona, mami, totiž ani nemá dítě.

- Hm?

_ Ano. Ona ani nemá manžela.

- Co?

-No, tak. Ona totiž žádná ona není! Říkám to jasně? Ona žádná není. není. Ani rozvedená ai vdaná ani s dítětem ani bez. Prostě není.

To jsem mohla čekat. Zase mi lže. Pořád mi lže. A ještě na mě řve. To je vrchol. Co ty na mě křičíš, ty lháři! Já to vím najisto!

- Najisto! A kdo ti to řekl? Že by pánbůh? Tys byla v kostele?

Tak jsem mu to řekla, že jsem byla u kartářky. Ona to ví určitě! Prý je to na sto procent!

Vyprskl smíchy. Tvářil se tak pobaveně, že jsem měla nutkání vyhodit ho z domu. Ale to bych neudělala. je to přece můj syn. A navíc, on už by sem nikdy nepřišel. Ztratila bych ho. Navždycky. A to bych nepřežila.

Praštil do futer. Na sto procent! Pak nechápu, proč mě tady tak dlouho vyslýcháš. Když už to víš. Od kartářky!

Chtěla jsem, aby mi to řekl sám. Aby se mi svěřil.

No protože jsem to chtěla slyšet od tebe!

Vstal a vzal si brašnu s nářadím.

- Tak příště, až o mně budeš chtít něco vědět, zeptej se rovnou kartářky. Bude to tak lepší.

Bylo mi do breku. Najednou mě přepadla taková hořkost, beznaděj. Bože, Jardo, proč ty seš takovej?

Otočil se. Stál ve dveřích a díval se na mě. Zuřil. Poznala jsem to, protože mu naběhly žíly na krku. Vždycky když zadržoval vztek, měl krk jak bejk.

- Sakra, mami, proč ty seš taková?

…………………………………..

Jsou tam i další příběhy a další vypravěči- Viktorek, kterému se rozvedli rodiče a jeho dětství je vyplněno častým stěhováním, změnou školek a škol a loučením s lidmi, které měl rád.

Matematik, který najde na chalupě truhličku po své mamince, otevře ji a zjistí tak tajemství svého původu, které truhlička skrývala dlouhých 50 let. Potíž je v tom, že to tajemství je taková rovnice o jedné neznámé a všichni, co znali výsledek jsou už dlouhá léta po smrti. Může se informace nenávratně ztratit, když nejnovější poznatky teorie strun o černých dírách ukazují, že informaci, kterou zachytí černá díra, lze získat zpět?

A tak dále, každý příběh je jiný a mně se líbily všechny.

Knížku můžu rozhodně doporučit.

Medvěd si to přečetl také a mám prý tlumočit jeho názor, že je kniha slabá, že je to limonáda pro ženský. Že přes pár zajímavých momentů jako je vyprávění o životě v cizinecké legii a teorii superstrun, se každá povídka vždy znovu rozplizne v rozjímání o vztazích. Můj postřeh k jeho postřehu je ten, že v tom případě nechápu, proč se celý dnešní den zašíval na záchodě, aby knihu přečetl na jeden zátah:-)

One Comment

  1. Vlasta napsal:

    Prave jsem v pulce a muzu tez vrele doporucit.