Přečteno- Slib

Zaběhnutý řád věcí, jemuž jsme přivykli, se kolem nás měnil.
Změnila se moje čtvrť. Před druhou světovou válkou zde žilo jen pár chasidských komunit. Pět let po ní se to tu chasidy jen hemžilo. Ze sirného chaosu koncentračních táborů přicházely k nám do Williamsburgu pouhé zbytky, jeden z podhůří, dva z vesnice, tři z městečka, tmavé, zádumčivé postavy v dlouhých černých pláštích s černými klobouky, dlouhými vousy a pejzy vlajícími po stranách vyhublé tváře, s očima nepřítomnýma, jako by to byly černé ohnivé koule zahleděné dovnitř do svých soukromých vidin pekla. V této části Brooklinu se usadili, aby zde znovu postavili svůj spálený svět. Rodiny byly zničené; a oni se znovu ženili a zakládali nové rodiny. Dynastie se rozpadly; starší chasidi se sešli a vytvořili nové dynastie. Děti byly povražděny; nové manželky jako by teď byly neustále těhotné. A pět let po válce se Lee Avenue, williamsburská hlavní třída, zaplnila jejich knihkupci, knihvazači, řeznickými krámy a hostinci, prádelnami, obchody se svíčkami, potravinami, zelinářstvími, domácími potřebami a železářstvími. Vývěsní štíty byly psané anglicky a jidiš, majitele zdobil dlouhý vous a jarmulka. Křesťané zpoza pultů vymizeli. Jak Italové, Irové a Němci, tak i pár rodin, které uprchly před španělskou občanskou válkou, všichni se odtud odstěhovali.

…………………………………..

Chodil jsem asi hodinu po Lee Avenue a míjel chasidské krámky. Někde měli ještě otevřeno. Byla tma, ledový vítr mě studil a po chodníku rozviřoval černý prach. Na ulicích byla spousta chasidů. Poslouchal jsem jejich maďarskou jidiš. Přestože patřili k mému lidu a přestože jsme měli stejné prapředky a studovali jsme stejnou Tóru, připadali mi tak cizí, tak vzdálení. Minul jsem synagogu, kam jsme se s otcem chodili modlit, a blok domů, kde bydlel Dannyho otec, a přemýšlel jsem o tom, jak tady tyto pozůstatky koncentračních táborů všechno změnily. Ti kteří zbyli, se stali zanícenými strážci božské jiskry. A všechno, co bylo doposud tradiční, tato zanícenost nyní přitahovala k sobě. Změnili všechno prostě tím, že přežili a překročili oceán. Chasidi tu jiskru přinesli do ulic Williamsburgu a lidé jako rav Kalman, kteří k nim nepatřili, byli jejich přítomností hluboce ovlivněni a považovali se za stejně horlivé strážce této jiskry a nikdy v Hirschově semináři se jim nepostavil, protože tato jiskra byla drahocenná. Bylo to jediné, co zbylo po krvi a vraždění, a člověk by ji svým nesouhlasem s jejími strážci mohl uhasit.

………………………………….

V knize Chaima Potoka, která se jmenuje Slib a volně navazuje na Vyvolené se opět setkáváme s Reuvenem Malterem a jeho přítelem Dannym. Reuven studuje na Hirchově univerzitě, aby získal smichu a mohl se stát rabínem, Danny už dostudoval, shodil vousy a pejzy a stal se psychiatrem. Reuven má ve škole trochu problém, protože spadá do třídy rava Kalmana, který do Ameriky přišel po válce a narozdíl od Rauvena a jeho otce, kteří ke studiu Tóry přistupují moderní vědeckou metodou (když nějaká část nedává smysl, usoudí, že během přepisování se někdo musel splést a snaží se rekonstruovat původní text) rav Kalman patří mezi ty nejortodoxnější z ortodoxních a jen představa, že má někdo tu drzost, aby dle svého uvážení upravoval posvátné texty, mu přijde jako rouhání. Někomu takovému on smichu dát rozhodně nemůže. Ostatně Reuven není jediný student ve třídě, který má s ravem Kalmanem problém…

……………………………………

Abe Greenfield byl celkem dobrý student Talmudu, ale bylo patrné, že tuto stránku vidí poprvé. Jeho vystrašené oči v bledém obličeji byly naplněné studem. Zabodával je do textu a pokračoval ve čtení. Za chviličku ho rav Kalman opět přerušil. „Je to součástí čeho?“ vyštěkl ostře. „Co nám Reš Lakiš říká?“
Abe Greenfield  upíral pohled do knihy.
„Je součástí čeho?“ trval na svém rav Kalman.
Viděl jsem, jak Abe Greenfield zoufale projíždí očima Rašiho komentář.
„Teď studujete Rašiho?“ rozhorlil se rav Kalman. „Teď? Při vyučování ho studujete?“
Abe Greenfield se díval do svého Talmudu.
„Připravil jste se Greenfielde?“
Abe Greenfield zavrtěl hlavou. Seděl se sklopenýma očima, cítil se prachbídně a vrtěl hlavou.
„No, aspoň že nejste připravený. Kdybyste byl připravený a nevěděl, přemýšlel bych, jak jste se mohl ocitnout v mé třídě. Povězte mi, Greenfielde, proč nejste připravený?“ zeptal se.
Abe Greenfield řekl velmi ustrašeně, že neměl čas se připravit.
Podíval jsem se na něj. Všichni se na něj teď dívali.
Rav Kalman se zatahal za vousy. „Vy jste neměl čas? Co tím chcete říct, že jste neměl čas?“
Abe Greenfield hleděl do otevřeného Talmudu a mlčel. Díval jsem se na něj s lítostí. Řekl to jediné, co jak každý věděl, se ravu Kalmanovi a nakonec žádnému učiteli Talmudu říct nesmí.
„Je někdo z rodiny nemocný?“ ptal se rav Kalman. „Nebo jste vy nějak nemocný?“
„Ne.“
„Co tím chcete říct, že jste neměl čas?“
„Dnes odpoledne se píše písemka z matematiky,“ řekl Abe Greenfield. Velice důležitá písemka. Všechen čas věnoval tomu, aby se na ni připravil. Mluvil anglicky rozechvělým hlasem.
Rav Kalman rozvážně típl cigaretu do popelníku na stole. Setřel drobná smítka popela ze zavřeného Talmudu. Zadíval se na Abe Greenfielda. „Vy máte matematickou písemku,“ poznamenal ledově. „Vy jste přišel na šiur nepřipravený kvůli písemce z matematiky?“
„Je to závěrečná zkouška,“ hájil se Abe Greenfield. Nyní se díval ravu Kalmanovi do očí. Byl bledý, ale měl semknuté rty. Krátce jsem se rozhlédl kolem. Všechny zraky se soustředily na něj. Abe Greenfield byl nejtišší žák ze třídy. Seděl na té židli skoro rok a půl a nikdy neřekl slovo, pokud nebyl vyvolán. Byl to nesmírně nadaný matematik. Získal stipendium na Massachusettský technologický institut. Nakonec se ale rozhodl pro postgraduál na Hirchově univerzitě a zároveň studoval seminář, aby získal smichu. Měl široké brýle, velké oči a poněkud uhrovitý obličej. Byl stydlivý a uzavřený. Nikdy na nikoho nepromluvil první a když ho někdo oslovil, odpovídal koktavě, se strnulým úsměvem na tenkých rtech, a nikdy se nedíval zpříma na toho, s kým hovořil. Nyní hleděl na rava Kalmana. „Dnes jsem poprvé přišel nepřipravený,“ prohlásil.
„Poprvé?“
„Ano.“
„Pochopil bych to, kdybyste nebyl zdráv.“
„Byl jsem zdráv.“
„Kvůli matematice jste neměl čas na Tóru?“
Abe Greenfield nic neříkal. Poškrábal se na tváři a mlčky se díval na rava Kalmana.
„Jak člověk může něco takového udělat?“
Abe Greenfield mlčel.
„Jak si člověk může dovolit něco takového udělat?“
Viděl jsem, jak se Abe Greenfield na židli narovnal. Oči jako by se mu za brýlemi vypoulily. Stále nic neříkal.
„Vy jste si vybral, že?“ pronesl rav Kalman chladně. „Rozhodoval jste se mezi Gemarou a matematikou a zvolil jste matematiku. Ano? Chápete, co to znamená něco si zvolit, Greenfielde? Volba říká světu, co je pro lidskou bytost důležité. Když si člověk musí vybrat, zvolí si to, co je pro něj nejdůležitější, a ta volba říká světu, jaký ten člověk je. Rozumíte mi, Greenfielde?“
Greenfield neodpovídal. Díval jsem se mu na ruce položené na Talmudu. Rytmicky zatínal a rozevíral pěsti. Teď měl ve tváři strnulý, prázdný úsměv.
„Vy jste nám tedy Greenfielde dal najevo, co je pro vás nejdůležitější. Volil jste mezi Gemarou a matematikou a zvolil jste to druhé.“
Abe Greenfield nic neříkal. V místnosti panovalo mrtvolné ticho.
„Je důležité se rozhodnout,“ říkal rav Kalman. „Člověk musí být přinucen k tomu, aby volil. Teprve když jste přinucen volit, zjistíte, co je pro vás důležité. je úplně jasné, Greenfielde, že Gemara pro vás nemá takový význam jako matematika.“
Abe Greenfield si poškrábal pupínek na tváři. „Jedná se o závěrečnou zkoušku,“ vysvětloval. „Je to jediný případ, kdy jsem se dostavil nepřipravený.“ Tvář měl napjatou, ale hlas mu zněl kňouravě.
„Vybral jste si,“ konstatoval rav Kalman. „Že ano? Vy jste si vybral.“
Abe Greenfield se na židli zavrtěl.
Rav Kalman se postavil pře jeho lavici a z výšky si ho prohlížel. Přál jsem si, aby ho nechal na pokoji. Své mu k tomu už řekl. Proč mu už nemůže dát pokoj? Nechte ho být, říkal jsem mu v duchu. Copak nevidíte, jak mizerně mu je?
„Povězte mi něco, Greenfielde. Vy se pokoušíte získat z matematiky doktorát?“ zeptal se rav Kalman posměšně.
„Ano, pokouším se,“ odpověděl Abe Greenfield roztřeseným hlasem.
„A jak dlouho to trvá, než získáte takový dok-to-rát?“
„Roky.“
„Roky. Trvá to roky. A kolik času za ty roky odeberete ze studia Tóry?“
Abe Greenfield neříkal nic.
Nechte ho být, říkal jsem si. Proboha, nechte ho být. Proč jste si zasedl zrovna na něho?
„Kolik času tím odeberete, Greenfielde?“
Abe Greenfield stále neříkal nic, ale zrudly mu tváře.
„Neumíte mluvit? Zdřevěněl vám snad jazyk?“
Rav Kalman byl nelítostný a já cítil, že se mě začíná zmocňovat vztek. Volba. Psal o tom, že lidé jsou nuceni se rozhodovat. Četl jsem si o tom v jeho knize o etice před dvěma dny, když jsem jel za Dannym podzemní dráhou: „Člověk musí být občas přinucen k tomu, aby si vybral, neboť pouze na základě jeho volby zjistíme, jaký ve skutečnosti je.“
„Kolik času tím odeberete, Greenfielde?“
„Co po mě chcete?“ zeptal se Abe Greenfield tiše.
„Co po vás chci?“
„Připravoval jsem se na zkoušky z matematiky. Co je na tom tak hrozného?“
„Rozhodl jste se.“
„Nevím, o čem to mluvíte, když říkáte, že jsem se rozhodl.
Jedinkrát jsem přiše nepřipravený. Jednou. Za celý rok a půl jsem pouze jednou nebyl připravený.“ Zvedl hlas. „Co po mě chcete? Veřejně mě tady zesměšňujete?“ Mluvil teď vysokým hlasem. Ne hlasitě, ale vysokým, pronikavým hlasem. „Děláte ze mě odstrašující příklad. Využíváte mě. Nejsem žádné dítě. My nejsme děti. Tohle není evropské ghetto. Nemůžete mě takhle využívat. Měl byste se mi omluvit. Dopustil jste se hříchu tím, že jste mě veřejně zesměšňoval. Měl byste se aspoň omluvit.“
Rav Kalman se na něj udiveně koukal.
„Omluvte se,“ řekl Abe Grenfield.
„Dost!“ zakřičel rav Kalman. „Takhle se hovoří s učitelem!?“
„Vy se neomluvíte?“
„Dost!“
„Neomluvíte se?“
Rav Kalman na něj upíral své tmavé, úzké oči a zdál se neschopný odpovědi. Obličej mu zbledl. Přejel si prstem po uzlu na kravatě. Pak rychle přešel ke svému stolu a zapálil si cigaretu. Držel ji v prstech a třásly se mu ruce.
„Neomluvíte se?“ opakoval Abe Greenfield stále hlasitěji. Seděl a zabodával vypoulené oči do rava Kalmana. Potom se pomalu postavil.
„Přestaňte se do mě strefovat,“ řekl náhle klidně  a tiše.
Rav Kalman na něj zíral. Ve třídě to zašumělo.
„Přestaňte se do lidí strefovat,“ pokračoval Abe Greenfield s očima upřenýma na rava Kalmana. „přestaňte se do nás strefovat.“
„Co říká?“ ptal se rav Kalman třídy. Zjevně nerozuměl anglickému výrazu „do někoho se strefovat.“
Ze třídy se ozvalo rozzlobené mručení.
„Posaďte se, Greenfielde,“ řekl rav Kalman. Hlas se mu třásl. Vypadal poněkud vylekaně. Znovu se dotkl uzlu na kravatě a nervózními. kvapnými pohyby zhasil nedopalek. Na stole byl popel. Nevšímal si toho. Zdálo se, že neví, co si s Abe Greenfildem počít.
„Posaď se,“ řekl někdo ze spolužáků.
Ale on zůstal stát, napjatý, nervózní a s divokým pohledem v očích. „Právě jste promarnil deset minut. Za letošní a loňský rok jste promarnil celé hodiny.
Tohle odebírá čas ze studia Tóry.“

…………………………………………….

Reuvenův otec vydá o své vědecké metodě studia knihu, což bude jako píchnout do vosího hnízda. Řada jeho kolegů v ješivě, kde učí, se obrátí proti němu a žádají jeho hlavu. V ortodoxních židovských novinách o něm vycházejí hanlivé články a autorem několika z nich je rav Kalman. I Reuven, který nosí otcovo jméno, je najednou středem pozornosti. Krom toho, že má otce s pochybným přístupem ke studiu Tóry, má Reuven ještě jeden škraloup- přátelí se s Abrahamem Gordonem a jeho rodinou. Abraham Gordon je spisovatel, který si ve svých knihách klade řadu otázek typu: Věříte, že stvoření proběhlo tak, jak je líčí Bible? Věříte v zázraky? Věříte, že Bůh řídí osudy všech živých tvorů? Jak má člověk přijímat vědecké objevy archeologie, antropologie, biologie, astronomie a fyziky? Apod. Reuvenovi se Gordonovy otázky líbí, ale nelíbí se mu jeho odpovědi. Podle Abrahama Gordona si náboženství vytvořil člověk a jeho cílem bylo naplnit smyslem určité stránky lidského života, rituály pozvedaly všechni lidské činnosti a Bůh přestavoval člověkem stvořenou touhu po jakémsi ručiteli opravdové smysluplnosti vesmíru. Za tyto své názory byl Gordon exkomunikován a Reuven by se s ním neměl stýkat, pokud nechce mít ve škole problémy. Jenže to není dost dobře možné, je totiž jediný, s kým je Michael, Gordonův psychicky nemocný syn, ochotný mluvit. Michael je Dannyho první pacient a aby ho vyléčil, rozhodne se s ním provést takový experiment…zavřít ho na samotku, do ticha, aby začal pociťovat touhu s někým komunikovat. Ale protože není úplně jisté, jakým směrem se tento pokus na dítěti vyvine a Reuven je jediný, komu ten kluk věří, je třeba, aby byl nablízku…kdyby něco.

Jenže rav Kalman, aby mohl dát Reuvenovi smichu, potřebuje vědět jistě v co přesně Reuven věří a co bude předávat dál, když se stane rabínem a učitelem. A tak si Reuven bude muset ujasnit, kde přesně se na té čáře, kde jedním extrémem je bigotní rav Kalman a druhým nevěřící Abraham Gordon, vlastně stojí…

……………………………………………..

Posadil jsem se do křesla a zůstal chvíli sám. Uvědomil jsem si, že přemýšlím o otci, jeho knize a ravu Kalmanovi. Najednou jsem si připadal vyprahlý a prázdný. Došlo mi, že měsíce, kdy jsem žil napjatý mezi dvěma světy, dnešní večer konečně skončily. Skončily tím, že jsem zřetelně pocítil, jak hluboká ta oddělující propast ve skutečnosti je a že ji skoro nejde překračovat- pokud člověk není tak pevně zakořeněný v jednom světě jako Danny Saunders, aby ho v tom druhém mohli zajímat pouze lidi, ale ne jejich myšlenky.
Nacházel jsem se někde v meziprostoru na tenkém a zatím neviditelném spojujícím lanku a nevěděl jsem, jak tu spojnici zhmotnit pro sebe sama, natožpak pro obyvatele obou světů. Třeba to ani nejde. Snad má rav Kalman pravdu. Možná je nutné zaujmout pozici a jeden nebo druhý svět úplně odvrhnout. Kdybych byl přinucen k volbě, vybral bych si svět Abrahama Gordona. Svět rava Kalmana byl příliš prosáklý zatuchlým pachem starých knih, mrtvými představami a východoevropskou náboženskou horlivostí. Ale byla to neradostná volba. Nemyslím si, že by mě někdy odpovědi Abrahama Gordona dokázaly uspokojit. Přistihl jsem se, že závidím Dannymu jeho pevné ukotvení v chasidském světě- a ke svému naprostému překvapení jsem v tom okamžiku zjistil, jak rozzlobený jsem na svého otce pro jeho knihu, jeho metodu studia a pro maličký, zešeřelý mezisvět, který pro nás dva vytvořil.

……………………………….

Comments are closed.