přečteno- Sebeléčení

V knize nazvané Sebeléčení- Můj život a vize- vypráví Meir Schneider svůj životní příběh. Narodil se jako slepé dítě hluchým rodičům, což samo o sobě není úplně nejlepším startem do života. Po mnoha bolestivých operacích byl lékaři prohlášen za nevyléčitelného slepce. On to však nevzdal a – i přes nesouhlas jeho nejbližších- se pomocí speciálních cviků na oči k vidění propracoval- může číst bez brýlí, řídit auto ,… Jeho pokrok je v knize popisován souběžně s příběhy lidí, se kterými pracoval a kterým pomohl- lidé s obrnou, očními problémy, roztroušenou sklerózou, poruchami páteře, artritidou,… Zkrátka dle Meira Schneidera není žádná nemoc nevyléčitelná.

Moje máma byla u Meira Schneidera předloni v Americe na kurzu a nyní podle jeho metody vede Kurzy lepšího zraku. Také přeložila jeho další knížku, která teď zrovna vyšla, jmenuje se Šance pro oči- deset kroků k nápravě zraku vlastními silami a- jak už název napovídá- tak se věnuje jednotlivým cvikům, které mohou zlepšit různé oční problémy.

Ale teď zpátky ke knize první, která vypráví o Meirově životě- pár ukázek:

Byla to Savta, matka mé matky, která si první uvědomila, že jsem slepý. Bylo to v Levově, nedaleko od Kyjeva na Ukrajině, nedlouho poté, co jsem se narodil. Pečlivě mě několik dnů pozorovala, a když si byla jistá, modlila se k Bohu, aby jí dal sílu a moudrost, se kterou by přijala tuto novou tragédii- dalšího postiženého potomka v rodině.
Oba mí rodiče byli hluší. Moje matka Ida ztratila sluch, když jí byly tři roky. Byl to výsledek nemoci, jejíž diagnózu nikdo nedokázal určit. Můj otec Avraham upadl děvečce, sloužící v jeho rodině, když mu byl rok. Utrpěl poškození mozku, jehož důsledkem byla hluchota. Potkali se na školním plese v Levově, zamilovali a vzali. Matka mého otce, která se velmi bála, že mohou mít postižené dítě, spala s nimi v jednom pokoji, aby jim zabránila v početí dítěte. Milostnému styku však nelze zabránit. Moje matka otěhotněla a porodila moji sestru Bellu. Bella byla naprosto zdravá. A tak, plni důvěry, počali rodiče po pěti letech další dítě.
Narodil jsem se šilhavý, s glaukomem (přílišný tlak v očích), astigmatismem (nepravidelné zahnutí rohovky), nystagmem (bezděčný pohyb očí) a katarem (zakalení duhovek). Krátce řečeno, byl jsem slepý. Můj otec byl velmi zaneprázdněn chodem svého fotografického ateliéru a moje matka, jako hluchá, cítila, že je neschopná uspokojit speciální potřeby slepého chlapečka a čilé pětileté dcery. Tak se její rodiče přestěhovali do Levova, aby mohli Bellu a mě opatrovat.

………………………………………

Během následujících tří let jsem si uvědomil svoji slepotu. Žil jsem v nepřívětivém šerém světě- stále byla tma. Mnoho zvuků přicházelo náhle a neočekávaně. Zřídkakdy jsem věděl, kde vlastně jsem. Ten svět byl celý tvrdý a měl spoustu ostrých hran, pouze Savta byla něžná a měkká.
Pouze ona mě mohla ukonejšit. Pouze u ní jsem se cítil v pohodě. Svět se pro mě vždy trochu rozjasnil, když ona byla poblíž a já se k ní tiskl a naslouchal jí. Všude jsem chodil za ní. Když šla nakoupit, nebo do knihovny, křičel jsem po celou dobu, po kterou byla pryč, i když mě ujistila, že odejde jen na chviličku. Moje matka mě samozřejmě neslyšela, a i když viděla, že se otřásám pláčem, nedokázala mě zastavit. Až když se Savta vrátila a já uslyšel její něžný milující hlas a cítil její vřelou, konejšivou náruč, uklidnil jsem se.

……………………………………………………

Po operaci jsem měl obě oči úplně zakryté obvazem. Když mi ho sundali, byl jsem schopný rozlišit světlo, stíny a dokonce nejasné obrysy. Lidé si obyčejně myslí, že být slepý znamená být ponořen do naprosté tmy, ale poté, co jsem prožil úplnou slepotu, když mé oči byly zakryty obvazem, uvědomil jsem si, že slepota je relativní a že zrak mám, i když velmi slabý.

……………………………………………..

Po pěti operacích byly mé čočky takřka úplně zničené. Bez brýlí jsem mohl vidět jen rozmazané světlo a tušit nejasné obrysy. Dr. Stein, světově proslulý oční lékař, který prováděl poslední operaci, prohlásil, že mému zraku již nelze nijak pomoci, a já byl státem Izrael úředně prohlášen za slepce. Bylo mi šest let.
Doma jsem byl zlobivý a vzpurný. Často jsem mrštil svými brýlemi na zem a dupal po nich. Způsob, kterým koncentrovaly světlo do mých očí, byl bolestivý, a i když skla byla příliš silná, než aby se rozbila, podařilo se mi aspoň rozbít obroučky. Oči mě neustále bolely, cítil jsem se beznadějně polapen v temném vězení stínů a obrysů.
V tu stejnou dobu jsem si začal být vědom i toho, že jedna moje část je pokojná a přijímá vše, co se děje. Dokonce i v mých nejhysteričtějších momentech jsem věděl, že věci nejsou tak zlé, jak se zdají.
Vždy jsem užíval své ruce k tomu, abych „viděl“ strukturu a tvar věcí. Velmi rád jsem cítil tvary mé rodiny- jejich tváře, ruce, paže, břicha, nohy, chodidla. Přestože moje smysly čich, chuť a sluch byly velmi ostré, byl to hmat, kterým jsem skutečně objevoval a seznamoval se se světem.
Poněvadž můj svět postrádal vidění, bylo komunikování s mými hluchými rodiči velmi obtížné. Nenaučil jsem se posunkovou řeč a nikdy jsem nepochopil, jak je důležité natočit své rty k jejich očím vždy, když k nim promlouvám. Můj otec mě často popadl za hlavu, někdy i proti mé vůli, a zvedl mi obličej vzhůru, aby mohl odezírat z mých rtů.
jeho hlas zněl jako protékající vodovodní kohoutek kapající do kávové konvice- „Bůp, bop, blů blů blop…“ Ale já jsem si vycvičil sluch tak, abych mu rozuměl a věděl jsem, kdy mi říká: „Přestaň převracet tu zatracenou lampu.“
Samozřejmě to s sebou neslo spoustu pohrom. Když jsme si s otcem vyšli ven, často jsem se ztratil. Stál jsem na místě a vzlykal, ale on mě neslyšel. Potřebovali jsme nějakého Dobrého samaritána, kterému došlo, jaký máme problém, abychom se opět sešli.

…………………………………………………

Když jsem začal pravidelně provádět cvičení a skutečně relaxovat, objevil jsem, jak neuvěřitelně citlivé jsou mé oči na světlo. Dokonce se zavřenými víčky jsem cítil, jak mi oči uhýbají před sluncem, a když jsem si ruce zakryl dlaněmi, tmu, kterou jsem pak vnímal, naplnily zářivé barevné hvězdy, což někdy trvalo i hodiny.

……………………………………………..

Před šesti měsíci mi Isaac řekl, že během jednoho roku budu dobře vidět, a já jsem byl rozhodnut, že to dokážu.
Po měsících fanatického slunění, relaxace s dlaněmi a mrkání mě Isaac naučil střídání míst zaostření pohledu, cvičení ke zlepšení zrakové ostrosti a v mém případě i k ovládnutí mého stále strašlivého nystagmu. Nystagmus je bezděčné kmitání očí, které může velmi zhoršit vidění. Střídání míst zaostření pohledu mi velmi pomohlo naučit se zaostřit na určité předměty a přivedlo mě k vědomému vidění, což znamená dívat se jak svou myslí, tak svýma očima. Ať už s brýlemi, nebo bez, viděl jsem pouze jednu velkou skvrnu, takže mě Isaac vedl, abych byl schopen vidět detaily. Například řekl, že když se dívám na domy, měl bych se snažit přijít na to, kde jsou umístěna okna. Mínil tím to, že když jsem se díval třeba na budovy, měl jsem mít na paměti, že mají okna, a pak se je snažit lokalizovat. Kolem jedné velké budovy jsem procházel vždy, když jsem mířil na pláž. Bylo to kousek od místa, kde jsem žil. Několik týdnů jsem se zde den co den zastavoval a snažil jsem se zrelaxovat oči tak, abych zpomalil svůj nystagmus a mohl tak uvidět nerozmazaný obraz. Představoval jsem si, jak asi okna vypadají, a snažil se je objevit někde, kde jsem předpokládal, že by mohla být. Nakonec, jednou v pátek večer, jsem je uviděl. Zavolal jsem Isaacovi, abych mu oznámil svůj úspěch, ale na něj to nezapůsobilo. Řekl mi: „Teď se podívej, kde jsou klimatizátory. Nacházejí se ve spodní části oken.“ Samozřejmě jsem nikdy klimatizátory neviděl, a ani jsem netušil, jak to asi vypadá. Ale praktikoval jsem přemísťování zaostření pohledu každý den, a už po týdnu jsem byl schopen vnímat něco, o čem jsem si myslel, že to jsou klimatizátory.
Tímto způsobem jsem pomalu začal učit své oči vidět.

……………………………………………………………

Pro moji rodinu bylo těžké přijmout toto zlepšení. Věděl jsem, že se mi zlepšuje zrak, oni mě však stále považovali za slepce, zvláště proto, že můj „lékař“ byl jakýsi mládeneček a moje terapie jen jakési „nesmyslné pohyby“. Pokoušeli se mě zastavit v provádění očních cviků. Tento neortodoxní přístup, jak se zdálo, ohrožoval všechno, v co věřili. To, jak cviky působí a jakých úspěchů jsem dosáhl, pro ně nemělo žádný význam. Stejně jako má učitelka Braillova písma očekávali, že přijmu svůj osud a naučím se s tím žít. Má rodina se obávala, že má očekávání jsou nereálná a že z toho budu později zklamaný.

Comments are closed.