přečteno- Řeka Bohů

Navzdory všemu jeho bombastickému vychloubání a ješitnosti mě otrok Taita přitahoval a já k němu pocítil náklonnost překlenující tisíciletí, která nás dělí, píše Wilbur Smith v doslovu své knihy Řeka Bohů. Zapomněl ještě zmínit Taitovo poněkud černobílé vidění světa, se kterým já jsem měla trochu problém. Zejména v první části knihy jsem si připadala jak když jsem si spletla v knihovně přihrádku místo Smithe jsem si půjčila Steelovou.  Taitova paní Lostris je nejen nejkrásnější, ale zároveň také nejvzdělanější, nejšlechetnější a nejcudnější panna v celém Egyptě, její vyvolený Tanus je rovněž neuvěřitelně chytrý, spanilý, udatný a čestný a jejich láska je čistá, ale jak už to tak bývá, komplikovaná. Všechny překážky je však, s vydatnou pomocí věrného otroka Taity, který je chytrý jak vopice a nebýt jeho vynálezů, které lidstvo postrčily kupředu, tak ještě dnes sedíme všichni v jeskyních a křesáme pazourky, možno překonat.

Kniha je vlastně volným přepisem svitků, které byly skutečně objeveny roku 1988 v hrobce do té doby neznámé egyptské královny. Ale na to, aby to byla skutečnost mi ten příběh přijde strašně naivní. Podle toho, co jsem kdy četla o životě na jakémkoliv dvoře, tak všude panovaly intriky, boje o moc a o přízeň mocných, drby, závist, udavačství…zatímco tady se faraonova manželka Lostris miliskuje se svým milencem faraonovi přímo před nosem, uplete si tak malou kukačku, kterou podstrčí faraonovi, ten si vůbec ničeho nevšimne a milence své ženy ustanoví vychovatelem malého prince a umožní tak šťastné rodince se často o samotě scházet…a všem to přijde v pořádku, žádné drby nekolují, nikdo necítí potřebu nasadit faraonovi červíčka pochybnosti do hlavy a čtverky Lostris- Tanus- Taita- princ Memon se tak zbavit. Skoro se až nechce věřit. Má to ještě o něco méně uvěřitelné pokračování, ale to už tu nechci prozradit, abyste mohli žasnout sami.

Co se mi naopak líbilo beze zbytku, je objevování země Cush. Z této části knihy jsem také vybrala pár ukázek:

Před námi si malé stádo neznámých šedých zvířat pochutnávalo na plodech spadlých z horních větví stromů. Blížili jsme se k nim klusem a já si je zvědavě prohlížel. Měli nesmírně veliké uši, se kterémi mávali kolem hlavy jako s vějíři. Začali zvedat choboty do výšky a já měl dojem, že nás navětřili, pokud vůbec měli někdy možnost poznat pach člověka a koní.
Byla mezi nimi i mláďata. Matky je držely uprostřed skupiny a stály nad nimi jako na stráži. Dojala mě jejich mateřská péče a poprvé mi něco našeptalo, že asi nebudou ani zdaleka tak pomalá a hloupá stvoření, jak se na první pohled zdálo. „jsou tu jen samice,“ sděloval jsem přes rameno k Tanovi za sebou. „mají u nohou mladé a jejich kly jsou malé a bez velké hodnoty.“
„Má pravdu, ale podívej se za ně.“ Ukázal mi prstem přes rameno. „To musí být určitě samci. Všimni si jejich výšky a jaká mají široká břicha. Podívej, jak se jim lesknou kly.“
Signalizoval jsem ostatním vozům a za skupinou mláďat s matkami jsme odbočili směrem ke dvěma statným samcům, ale museli jsme se vyhýbat větvím ulomeným ze stromů a kličkovat mezi vyvrácenými kmeny vzrostlých akácií. neměl jsem tehdy ani potuchy o úžasné síle slonů, a proto jsem poznamenal k Tanovi: „Tady se musela lesem přehnat pořádná bouře, když nadělala takovou spoušť. “ Ani mě nenapadlo, že to může mít na svědomí sloní stádo, vypadali tak mírně a krotce.
Vyhlédnutí sloni nás zvětšili a postavili se proti nám. Až nyní jsem si uvědomil jejich skutečnou velikost. Zdálo semi, že obloha potemněla šedými bouřkovými mraky, když rozprostřeli plachty svých uší.
„Jen se podívej na ty kly!“ křičel tanus. Byl natolik rozrušen, že nemyslel na nic jiného, jen a trofej, kterou si z honu odveze. Koně také ucítili pach neznámé zvěře, znervózněli a začali se plačit. Bylo těžké je zvládnout a udržet ve směru.
ůten vpravo je větší,“ vypískl Memon. „Toho bychom měli dostat prvního.“ To štěně bylo každým coulem po svém otci.
„Slyšels královský rozkaz? Jedeme na toho vpravo,“ smál se Tanus. „Kratasovi musí stačit ten druhý.“
Pozvedl jsem tedy pěst a přikázal rozdělit útvar do dvou proudů. Kratas se svými pětadvaceti vozy odbočil vlevo, zatímco my jsme drželi přímý kurs na obrovitou šedou horu, ze které vyzývavě trčely mohutné žluté kly, silné jako sloupy v Horově chrámu.
„Jeď přímo na něj!“ vykřikl Tanus. „Dojeď k němu, než uteče.“
„hyjé!“ pobídl jsem Trpělivost a Čepel do plného calu. Čekali jsme, že se obr dá na útěk, jakmile zjistí, že je v nebezpečí. Žádná zvěř, kterou jsme kdy lovili, nevyčkala našeho prvního nájezdu. Dokonce i lev před lovci utíká, pokud není zraněný, nebo zaskočený. Proč by se tyto tlusté obludy měly chovat jinak?
„Má velikou hlavu, bude z ní snadný terč,“ pochvaloval si Tanus, když zakládal šíp. Zabiju ho jediným šípem dříve, než stačí utéct. Jeď blíž k tomu jeho směšnému dlouhému nosu.“
ostatní vozy jely za námi, jeden za druhým jako na provázku. Podle plánu jsme se měli před kořistí rozdělit do stran a za jízdy na ni střílet z luků a potom, jak kázala klasická taktika, prudce otočit a zaútočit znova.
Dojeli jsme již na úroveň pravého boku slona, ale ten stál dál a nehnul se z místa. Asi jsou ta zvířata skutečně tak hloupá, jak vypadají. Bude to snadná kořist a už jsem cítil Tanovo zklamání při vyhlídce na takový slabý lovecký zážitek.
„tak pojď ty starý tupče!“ křičel Tanus vyzývavě. „Nestůj tak pitomě a braň se!“
Slon jako by slyšel výzvu a porozuměl jí. Zvedl chobot a vydal silný ohlušující zvuk, až se koně polekali a prudce zpomalili. Nárazem na přední čelo vozu jsem si odřel žebra a chvilková ztráta kontroly nad párem znamenala vybočení vozu ze směru.
Samec ještě jednou zatroubil a vyrazil.
„Při Horovi, podívej, kam běží!“ zařval Tanus překvapením, protože zvíře místo útěku směřovalo přímo na nás. Rychlostí by předčilo každého koně a hbitostí se vyrovnalo rozzuřenému leopardu zaskočenému smečkou chrtů. Při každém dlouhém kroku vykopávalo do vzduchu spršky prsti a prachu a bylo u nás dříve, než jsem stačil znovu ovládnout spřežení.
Vzhlížel jsem k němu nahoru, protože už stál takřka nad námi a natahoval chobot, aby nás z vozu vytáhl jako zátky z lahve. Jeho velikost byla neuvěřitelná a zrovna tak i vztek v jeho  očích. To nebyly oči zvířete, ale spíše oči nějaké inteligentní a ostražité lidské bytosti. Neměl nic z prasečí lenivosti, byl to odvážnáý a strašlivý protivník, jemož teď musíme ve své nevědomosti a opovážlivosti čelit.
Tanus vystřelil první šíp. Trefil slona doprostřed čela a já čekal, že se po zásahu zhroutí, když mu bronzový hrot vnikl do mozku. Nevěděl jsem, že slon má mozek jinde, než by každý očekával. je umístěn daleko vzadu, v lebce pevné jako skála, chráněný masou houbovité kostní hmoty, která zadrží každý šíp.
zvíře se ani nezastavilo, a dokonce ani nezměnilo směr. Jen chobotem sáhlo po šípu, uchopilo ho za konec a podobně, jako by to udělala lidská ruka, střelu vytáhlo a odhodilo stranou. Krví potřísněný chobot obrátilo znovu proti nám.
Byli jsme bezbranní, vystaveni zuřivosti té bestie .

……………………………

Otroky jsme potřebovali víc, než zlato a slonovinu. Celá naše civilizace a způsob života byl založen na vlastnictví otroků, na systému tolerovaném bohy a posvěceném věkovitým používáním. Sami jsme byli schopni přivést s sebou z Egypta jen málo otroků a pro přežití a další růst národa bylo nezbytné nahradit ty, které jsme museli v Egyptě zanechat.
Tanus nařídil okamžité vyslání všech expedičních sil. Velení si vzal na starost sám, protože nikdo nevěděl, co nás nahoře na řece čeká. Kromě zajatců ve válkách jsme my Egypťané vždy nakupovali otroky od cizích obchodníků a toto byl po staletích, alespoň pokud já vím, první případ, kdy jsme byli nuceni opatřit si je sami. Byl to pro nás neznámý sport, stejně jako lov slonů, ale tentokrát jsme alespoň nepředpokládali, že naše kořist bude krotká nebo slabomyslná.
Tanus ještě stále nechtěl jezdit s nikým jiným než se mnou. Ani neúspěšný pokus Kratase s Remremem o rozbití nových kol h nepřesvědčil o jejich kvalitách. Jeli jsme v čele, ale hned za námi následoval vůz řízený nejmladším subalterním důstojníkem Modrých, korunním princem Memonem.
Do Memonovy posádky jsem vybral dva nejlepší vozky. Vlastní princova váha dovolovala přibrat dva muže navíc. Ani princova síla se ještě nerozvinula natolik, aby mohl vůz zvednout a přenést přes případnou překážku, která by se nedala objet. Princ prostě pomoc dalšího muže potřeboval.
Třetí den cesty od vodopádů jsme narazili u břehu řeky na první vesnici. Tvořila ji skupina bídných chatrčí z trávy, příliš hrubě postavených, než abychom je mohli nazývat chýšemi. Tanus poslal muže dopředu na obhlídku a za svítání jsme je jediným zátahem obklíčili.
lidé vybíhali ze svých ubohých příbytků a byli příliš zmatení a zaskočení na to, aby kladli nějaký odpor  nebo aby se alespoň pokusili utéct. Ustrašeně se tlačili k sobě a s ústy dokořán zírali na kruh vozů a štítů postavených okolo nich.
„Dobrý úlovek!“ prohlížel si je s uspokojením Tanus. Muži byli urostlí a štíhlí s dlouhými končetinami. Převyšovali velkou většinu mužů v našich řadách, dokonce i Tanus se zdál menší ve srovnání s domorodci. Chodil mezi nimi a rozděloval je do skupin, jako když farmář třídí dobytek.
„Jsou tu opravdu vynikající kusy,“ liboval si. „Podívej na tu nádheru,“ pravil a vytáhl mladého muže s vynikající stavbou těla. „Za toho bych v Elefantině kdykoliv dostal deset kroužků zlata.“
Jejich ženy byly pevné a zdravé. Měly rovná záda a bílé, pravidelně rostlé zuby. Každá dospělá žena držela při boku jedno dítě a druhé vedla za ruku.
Byli to však nejprimitivnější lidé, jaké jsem kdy potkal. Ani muži, ani ženy na sobě neměli nejmenší kousek oblečení a nestydatě nechávali svoje genitálie obnažené. Jen mladší dívky nosily kolem pasu jednoduchou šňůrku korálků zhotovených ze skořápek pštrosích vajec. Na první pohled bylo zřejmé, že všechny dospělé ženy byly obřezány tím nejhrubším způsobem, o kterém jsem se již dříve zmínil. Později jsem se dozvěděl, že k této operaci používali nože z pazourku nebo bambusové třísky. Přirození měly znetvořené a zredukované na pouhý otvor uzavřený střípkem kosti nebo slonoviny. Mladé dívky ještě nebyly takto zmrzačené a já se rozhodl nepřipustit další obřízky a dosáhnout, aby takový zvyk byl napříště postaven mimo zákon. V tomto ohledu jsem si mohl být jistý podporou mé paní.
Kůži měli úplně černou a jejich nahá těla se zdála v ranním slunci fialová. Barvou připomínala přezráléčerné hrozny. Někteří se natírali pastou z popela a bílého jílu, do kterého špičkami prstů vykreslili primitivní vzory. Vlasy měli natřené směsí volské krve a bláta a upravené do vysokých lesklých helmic, které ještě zdůrazňovaly jejich už beztak obdivuhodnou výšku.
Jedna věc mě od začátku zarážela: neměli mezi sebou žádné staré lidi. Jak jsem později zjistil, podle zvyku zavedli své zestárlé příslušníky na břeh řeky a tam jim zpřeráželi válečným kyjem nohy a nechali je napospas krokodýlům. Věřili, že krokodýli jsou převtělení mrtví předkové a že se oběť, kterou je nakrmí, stane sama součástí tohoto procesu.
Neznali žádné ozdoby z tepaného kovu. Za zbraně jim sloužily dřevěné kyje a špičaté hole. Hrnčířské umění se jim vyhnulo a nádoby vyráběli z plodů divokých rostlin. Nepěstovali žádné plodiny a živili se rybami, které chytali do proutěných košů. Chovali však stáda zakrslého dobytka s dlouhými rohy, a jak se zdálo, byl to jejich nejcennější majetek. Pouštěli jim žilou na krku a zachycenou krev míchali s teplým mlékem z vemena a tuto sraženinu pili s největším potěšením.
Po nějakém čase pozorování jsem zjistil, že nedovedou číst ani psát. Znali jediný hudební nástroj, buben vydlabaný z dutého kmene stromu, a jejich zpěv se silně podobal vrčení a štěkotu divoké zvěře. Jejich tance nápadně parodovaly sexuální akt. Řady nahých mužů a žen se k sobě vzájemně blížily, tanečníci naráželi do sebe boky a třeli se kyčlemi, až se spojili. Když k tomu došlo, změnila se parodie v realitu, v bezuzdné a neřestné páření.
Když se mě princ Memon vyptával, jakým právem chytáme tyto lidi a vlastníme je jako dobytek, odpověděl jsem: „Jsou to divoši a my jsme civilizovaní lidé. Stejně jako má otec povinnost pečovat o syna, tak i my je musíme pozvednout z jejich zvířecího života a ukázat jim skutečné bohy. Za to nám zaplatí svou prací. “ Memon byl bystrý hoch a po tomto vysvětlení se už nikdy více neptal na mravnost takového počínání.

………………………………………..

Kniha má 736 stránek, je to počtení na dlouhé zimní večery, ale je psána neuvěřitelně čtivě. Rozhodně to stojí za přečtení.

11 Comments

  1. Vlasta napsal:

    Tak vzhledem k tomu, že jsem Reku bohu cetla nepocitatelnekrat bych si dovolila nesouhlasit:) Postavy rozhodne nebyly liceny tak idealisticky jak pises a intrik konrketne ze strany Intefa bylo dost a dost…Taita se sice lici jako nejkrasnejsi a nejchytrejsi a celkove vseumel, nicmene z tonu a kontextu knihy vyplyva, ze to neni mysleno az tak vazne a autor poukazuje nekolikrat na domyslivost Taity…nicmene souhlasim, ze kniha je naramne ctiva, stejne jako druhy a treti dil – ctvrtemu se ale radeji vyhnout.

  2. Sandra napsal:

    Já věděla, že budeš nesouhlasit:-) Intrik ze strany Intefa bylo dost, ale v podstatě pouze z jeho strany- což je jasné, Intef je hlavní záporák. Víš ještě o nějakých dalších dvořanech, které kuli pikle, nebo všichni podlehly kráse Lostris a nikomu nevadilo, jak obrovský vliv na faraona má nějaký otrok? A po odstranění Intefa zlo, závist a intriky zmizely ze světa?

  3. Vlasta napsal:

    tak takovej kral Arkoun taky nebyl uplnej kladas…a treba Rasfer taky nebyl zrovna milacek:) bandu ťuhýků bych taky nerada potkala…Lostris taky všichni nepodlehli, třeba ten jak ho pak poslala z lodi pryč hledat tu cestu, už jsem zapomněla jak se jmenuje..samozrejme je to roman, ne verny popis skutecnosti takze urcita naivita tam je ale teda k Daniele Steel bych to neprirovnavala:)

  4. Sandra napsal:

    Tak ono přirovnání ke Steelové není urážka, i Steelová je čtivá…jen jsou ty její zápletky trochu šablonovité a postavy vykresleny trochu černobíle- klaďasové jsou neuvěřitelně kladní a záporáci neuvěřitelně záporní…a podobný pocit jsem měla při čtení Řeky Bohů, minimálně u první poloviny příběhu.

  5. Vlasta napsal:

    neeee, Steelova NENI ctiva:))))

  6. Sandra napsal:

    Tak já měla Steelovou v ruce naposledy na gymplu, ale jestli mne paměť neklame, tak čtivá je v rámci daného žánru dost. Nesmíš od toho čekat víc, než to nabízí. Je to nenáročná odpočinková četba,myslím, že nemá ambice vejít do dějin literatury:-)

  7. Inka napsal:

    Ja jsem Reku Bohu cetla nekolikrat a myslim, ze z pohledu Taity – sobestredneho a neskromneho otroka, je to presne. Jeho oblibenci jsou nej nej nej a zaporaci proste hrozni. Ten pribeh je zajimavy, samozrejme smysleny, ale proc ne, ke kniham Steelove se nevracim, ale tuhle knihu uz znam skoro nazpamet….

  8. Kostěj napsal:

    Nevim, no. Mám pocit, že nejhorší, co člověk může při čtení tý knížky udělat, je myslet si, že jde o historickej román :) Je to prostě dobrodružná pohádka a jako takový je to třeba brát. Napsaný to je ovšem mistrovsky, o tom žádná.

    Mimochodem – ať tě Isis i Horus chrání před kterýmkoliv z dalších tří pokračování.

  9. Sandra napsal:

    Tak jako dobrodružná pohádka je to parádní…a teď mám dilema jestli si tu dvojku a trojku půjčovat, když jeden tvrdíte, že za to stojí a druhej, že ne. Asi mi nezbude, než si to půjčit a udělat si vlastní názor:-)

  10. Kostěj napsal:

    IMO je dvojka těžce průměrnej thriller, trojka podprůměrná historická fantasy a čtyřka bezcenný porno. Ale třeba mi jenom něco uniklo :)

  11. Sandra napsal:

    Hehe, říkala jsem si, jestli jsem, s tou Steelovou nebyla moc drsná…ale ty jsi ještě drsnější:-)