Přečteno- Putování mořského koně

Když jsem psala v roce 2005 recenzi  na Šabachovu knihu Putování mořského koně, hrozně jsem tu knihu zdrbla. Přišla mi málo vtipná, bez neotřelé myšlenky a naprosto nevyčnívající z šedi průměru. Teď, s odstupem času, to vidím trochu jinak- jen nevím, jestli je to dáno tím, že s přibývajícím počtem potomků moje nároky na literaturu prudce klesly, nebo tím, že některé pasáže člověk ocení až když se z něj stane rodič…

Je to příběh tatínka, který zůstane na mateřské dovolené se svým synem Pepínem, zatímco jeho žena Marie píše vědeckou práci.

Ze začátku si autor představuje tu tatínkovskou roli jak Hurvínek válku:

……………………………………….

Za chvíli půjdeme někam ven, budeme si povídat, dívat se kolem sebe, vyhřívat se na sluníčku, pak se najíme a tím taky nějaký ten čas zabijeme. Po obědě se natáhneme, a až se prospíme, tak si procházku zopakujeme. Pane bože, co je tohle za vědu? O takovém životě se mi možná nikdy ani nesnilo…

……………………………………….

a až Pepíno mu pomalu vysvětluje, kdo z nich dvou bude pískat a kdo skákat.

………………………………………..

„Garáž, udělej garáž!“ Nalil jsem vroucí vodu do šálku. Káva voněla. Miluju tyhle chvíle. Teprve po kávě do mě vstupuje energie a chuť k životu. „Garáž,“ ozvala se Pepínova mantra. „Potom ji postavíme,“ řekl jsem. „Potom.“ Pepínovi se vzedmuly tváře. Partie kolem očí mu naběhly, jako by ho v těch místech někdo přifoukl. Nechtěl jsem riskovat scénu takhle brzy po ránu. Rychle jsem řekl:“ Už jdem na to, ty kluku ušatá.“ Podal jsem Pepínovi ruku a smířlivě jsem dodal:“ Postavíme garáž pro deset aut najednou.“ Dítě okamžitě splasklo. Jenže já jsem taky jenom člověk. Hladké svaly se neptají, co máte zrovna teď v plánu. Rychle jsem vklouzl na záchod. Za dveřmi se ozval příšerný křik. „Kafe,“ napadlo mě. Představil jsem si Pepína, jak zvědavě natahuje ruku, a pak už jen ticho a sterilitu plastické chirurgie. Kalhoty na kotnících mi bránily v pohybu. Vyrazil jsem ven. Srdce jsem měl někde v krku a ruce se mi neovladatelně třásly. Křik okamžitě ustal. Pepíno si mě zvědavě prohlížel. „Garáž,“ řekl…

……………………………………….

A teď proč ten název?

……………………………………….

Večer přišla Marie. Vyprávěl jsem jí o našem výletu. Řekl jsem jí, že největší chudák v přírodě je mořský koník, do kterého samička uloží vajíčko a on musí porodit, zatímco ona se už ohlíží po dalším volovi, a poznamenal jsem, že s ním hluboce cítím a že si jeho podobu asi nechám vytetovat na prsa. A myslel jsem to jako nejlepší vtip, co jsem ten den udělal. Ale Marii vytryskly z očí slzy a řekla, že tedy seženeme nějakou paní na hlídání, ale z čeho budeme žít, jí potom není jasné atd. atd. Tak jsem se bránil a řekl jsem jí, že se máme s Pepínem moc rádi a ať je klidná, že to zkrátka zvládnu, a tak jsme se udobřili.

………………………………………….

On si v průběhu knihy začíná být pomalu jistý v kramflecích, zná už všechny maminky na pískovišti a zjišťuje, že celodenní péče o dítě je docela vyčerpávající. Jeho vlastní obzory se poněkud zužují.

………………………………………….

Pokoušel jsem si přečíst noviny, ale Pepíno se neustále na něco vyptával. Začten jsem několikrát řekl „ano“. Jenže Pepíno se ptal jestli může vysypat sůl na koberec. Těžko jsem ho mohl potrestat. Musím si příště dávat víc pozor.

Večer přišla Marie a byla strašně upovídaná. Normálně- to znamená před tím, než jsem zůstal doma s Pepínem- jsem to dokázal pouštět jedním uchem tam a druhým zase ven. Jenže teď jsem se přistihl, že mě to doopravdy zajímá. Všechny ty věci, kterým jsem nikdy nepřikládal žádnou důležitost. Třeba že nějaká pitomá tramvaj změnila trasu, nebo že támhleten už zase nemluví s támhletím a tak. Poslouchal jsem to všecko s otevřenou pusou. Musím si dávat víc pozor na svůj standart. Pak jsem jí zase já chvíli povídal o parku, ale zdálo se mi, že to Marie vůbec nevnímá…

……………………………….

Některé děti na písku nemá autor ani trochu rád…

……………………………….
Na cizí děti jsem alergický. Pepíno je sladký. Nechápu jak by mohl někomu schválně ublížit. Když někdo říká: „mám rád děti“ a to říká každý, myslí tím buď za prvé: Aloise a Jindru, tedy ty svoje, nebo za druhé: něco moc a moc abstraktního.

………………………………..
… zato k některým maminkám získá takovou náklonnost, že sní o tom, jaké by to bylo, kdyby je dostal do postele. Jenže zatímco on o tom jen fantazíruje, jeho žena si najde milence- Viliho- chlapa, co přes den neřeší bábovičky na dětském hřišti.

………………………………..

V pokoji byla tma. Ale jinak bylo všechno nad slunce jasnější. Když jsem rozsvítil, skákal Vili někde v rohu a pokoušel se vrazit nohu do kalhot. Mžoural, oslněný světlem, a když mě uviděl, získal výraz veselého kozla od Josefa Lady. Marie seděla, hlavu v dlaních a celé tělo se jí otřásalo pláčem. Vili kolem mě protancoval, ztratil úplně rozum, teď už přeci nemělo smysl něco předstírat. Nohy se mu třásly, nemohl se trefit ani do jedné nohavice. Nevím, jak jsem v tu chvíli vypadal já. Vzpomínám si, že jsem měl v hlavě úplně vymeteno….

Řekl jsem Marii, aby přinesla loutkové divadlo. Nechápala proč, ale apaticky se za chvíli vrátila s krabicí. Sedl jsem si do křesla, koltem jsem stále mířil na Viliho přirození.“ U Eskymáků,“ řekl jsem,“ je jeden milý zvyk. Když jistý Eskymák něco provede druhému Eskymákovi, tak je soudí takhle: oba musí o příhodě, jež je přivedla k žalobě, vyprávět. A nevinný je ten, kdo vyprávěl příběh líp. Prostě, lepší vypravěč je ve výhodě. Ten, kdo prohrál, odchází sám do ledových plání. Začni!“ řekl jsem. „Co mám předvíst?“ zeptal se Vili. „Co mám hrát?“ „Dělej, mám to zmáčknout?“ popohnal jsem ho. „A ne, aby tě napadlo věci zamlžovat!“ A pak jsem seděl a díval se jak se Vili snaží. Občas jsem ho upozornil, že zadrhává, že hra nemá patřičný odpich a tak. Dostal k dispozici čerta jako sebe a princeznu jako Marii. Já- Kašpárek, prototyp kreténa z Kašperských Hor- jsem ležel na dně krabice. Marie seděla vedle mě a strnule přihlížela. Viděl jsem, že Vili se vůči ní v téhle chvíli chová jako padouch. Myslel si, že mě obměkčí, když z Marie udělá koketu, která ho svedla.

Vili-čert:“ Marie, neměli bychom dopustit, aby celá věc zašla příliš daleko. Jste mi sympatická, to ano, ale rád bych náš vztah udržel pod kontrolou, na úrovni, řekněme, hlubokého přátelství.“

Vili- Marie:“ Nemůžu za svoje city k tobě. Nemůžu dál předstírat, že jsem s ním (to jako se mnou) šťastná. Nesahá ti ani po kotníky, Vili!“

Tady zpečetil svůj osud. Marie se otřásla. Pak vstala, přešla rázně k Vilimu a dala mu facku. Upadl přes krabici a v očích měl slzy. Měl jsem už sto chutí nechat téhle komedie a tak jsem řekl: „vyprávění Marie bylo kratší, ale mně se líbilo víc. Ty půjdeš do ledových plání!“ Vili vstal a oblékl si sako. „Omyl, Eskymáku, do ledových plání se nechodí v saku. Ani v košili. Ba ani v kalhotách ne!“ Neviděl jsem nikdy chlapa, který by ochotněji plnil všechny mé příkazy. Vzpomněl jsem si na Bluherovo pojednání o mužském vybíjení libida. Nejlíp se vybíjí libido s koltem namířeným na cizí břicho. Marie se otočila a hryzala si ret. Vstal jsem a řekl jsem:“ Jdeme, Vili!“ Koltem jsem mu pokynul ke dveřím. Sestupovali jsme mlčky ze schodů. Venku byla tma a nevlídná zima. Vystrčil jsem ho ze dveří. Stál na chodníku a zakrýval si přirození. „Nemám teď vůbec chuť ti něco vysvětlovat. Prostě koukej vypadnout někam hrozně daleko. Někam strašně daleko od nás. A dávám ti definitivní sbohem. Příště už by to nešlo.“ Stál jsem a díval se za ním, jak panicky ťapká při zdi. Do tmy svítil jen jeho zadek.

2 Comments

  1. mura napsal:

    a jak to dopadlo?

  2. Sandra napsal:

    to je napsáno v té knížce:)