přečteno- Poselství od protinožců

Příběh vycházející ze skutečných zážitků Marlo Morganové, americké lékařky, které po pár letech úspěšné práce s australskými míšenci zavolá domorodý pouštní kmen, že pro ni má dar. Ona si zakoupí nový kostýmek, připraví si projev a očekává nějaký rautík, či něco podobného, a tak se dost podiví, když ji její průvodce zaveze do pouště. Tam se převleče do domorodých šatů, aby se mohla zúčastnit jejich obřadu, a než se naděje, tak všechny její věci, oblečení, doklady, šperky, boty, skončí v ohni. Kmen se vydává na několikaměsíční putování napříč australskou pouští a Marlo vybídnou, aby šla s nimi. Ne že by jí ta možnost lákala…ale také, vzhledem k vývoji situace, ne že by měla příliš na vybranou.

…………………………………….

Ještě než jsem se neobratně vyškrábala do terénního vozu v lodičkách s vysokými podpatky, bylo mi jasné, že jsem příliš nastrojená. Mladý řidič po mé pravici měl na sobě šortky, obnošené bílé tričko a tenisky obuté naboso. Když mi moji hostitelé řekli, že pro mě zařídí odvoz, představovala jsem si, že přijedou nějakým normálním autem, třeba Holdenem, pýchou australského automobilového průmyslu. Nikdy by mě ve snu nenapadlo, že mě vyzvednou v otevřeném vozidle. Přesto jsem byla ráda, že jsem se nastrojila, horší by bylo, kdyby se ukázalo, že nejsem dost svátečně oblečená na schůzku a banket, pořádané na mou počest domorodým kmenem u příležitosti předání ceny, kterou mi jeho členové udělili. Představila jsem se mladíkovi, ale ten jen přikývl, jako by s naprostou jistotou věděl, kdo jsem. Projeli jsme kolem zamračeného vrátného a vyrazili do ulic přímořského města, kolem řad domků s verandami, obchůdků se smíšeným zbožím a betonových parků bez trávy. Když jsme projížděli po obvodu kruhové křižovatky, kde se setkávalo šestero cest, musela jsem se přidržet kliky u dveří. Pustili jsme se novým směrem a já pocítila slunce v zádech. Začalo mi být v mém novém broskvovém kostýmku a barevně sladěné hedvábné blůze nepříjemně teplo. Očekávala jsem, že budova, kam míříme, bude na druhém konci města, ale mýlila jsem se. Vyjeli jsme na novou dálnici vedoucí podél moře. Setkání se patrně mělo konat za městem, dál od hotelu než jsem očekávala. Svlékla jsem si kabátek a pomyslela si, že bylo ode mne hloupé na nic se předem nezeptat. Od chvíle, kdy mi domorodci poprvé zatelefonovali, mě neopustila zvědavost, i když mě jejich pozvání nijak nepřekvapilo. Za mou práci se mi už dostalo mnoha veřejných uznání a projekt, na němž jsem pracovala v té době, se setkal s neobyčejným úspěchem. Tentokrát šlo o práci s dospělými míšenci žijícími v městském prostředí, kteří projevovali sebevražedné sklony. Postupně se mi v nich podařilo vyvolat pocit, že mají přece jen nějaký životní cíl, a zapojit je do pracovního projektu, který jim přinesl finanční úspěch. Toho si dříve nebo později někdo musel všimnout. Překvapilo mě jen, že kmen, který mě k sobě povolal, žil dva tisíce mil daleko odtud v poušti, na opačném konci tohoto světadílu. Až na různé poznámky, které jsem občas zaslechla, jsem toho o domorodých kmenech věděla málo. Nevěděla jsem, jestli jde o národ, který drží pohromadě, anebo jestli jsou mezi nimi značné rozdíly včetně jazykových, tak jako je tomu u amerických Indiánů. Nejvíc ze všeho jsem ale byla zvědavá na to, co jsem od nich měla dostat – nejspíš další vyřezávanou dřevěnou pamětní desku, kterou pošlu do úschovy v Kansas City, anebo možná jen kytici. To snad ne, ve čtyřicetistupňovém vedru! Jak bych si květiny s sebou odvezla v letadle ? Řidič se dostavil přesně v poledne, jak jsme se dohodli. Věděla jsem proto, že se patrně chystají mě pozvat na oběd. Co asi taková kmenová rada podává k obědu ? Doufala jsem, že to nebude typické australské jídlo uvařené profesionální firmou. Třeba připraví neformální bufet a já budu moci poprvé v životě ochutnat domorodé pokrmy. V duchu jsem se těšila na stůl obtížený jídly rozmanitých barev. Buď jak buď, byla jsem si jistá, že mě čeká úžasný, neopakovatelný zážitek, a těšila jsem se na nezapomenutelný den. V nové kabelce jsem měla 35 milimetrovou kameru a malý magnetofon. Nikdo se nezmínil o mikrofonech a osvětlení, ani o tom, že bych měla přednést projev, ale já jsem se přesto připravila. Schopnost předvídat je jedna z mých největších předností. Bylo mi přece jen už padesát a prožila jsem v životě dost trapných chvilek a zklamání na to, abych se na podobné události dobře připravila a moji přátelé často chválili mou předvídavost. V duchu jsem slyšela, jak říkají: „Ta má vždycky po ruce plán pro všechny případy.“ V opačném směru projel konvoj dálkových nákladních vozů s několika dlouhými přívěsy. Vyřítily se na nás z tetelivého horka středem silnice a můj řidič na poslední chvíli strhl volant na stranu a vytrhl mě tak ze zamyšlení. Sjeli jsme z dálnice a pustili se po křivolaké prašné cestě v oblacích jemného rudého písku, který za námi vířil na míle daleko. Pak se vyježděné stopy někam ztratily a já jsem si uvědomila, že před sebou už nemáme žádnou cestu. Vůz se vyhýbal křoviskům a drncal po hrbolaté písčité poušti. Několikrát jsem se pokusila zapříst rozhovor, ale hluk motoru a praskání křovisek otírajících se o podvozek to znemožňovaly Cesta byla tak nerovná, že jsem musela držet čelisti pevně sevřené, abych si nepřekousla jazyk. A řidič se sám očividně nechtěl pouštět do řeči. Hlava mi poskakovala ze strany na stranu, jako by patřila hadrové panence. Bylo mi čím dál větší horko. Měla jsem pocit, že se mi punčocháče roztékají na nohou, ale bála jsem se zout si boty, aby nevypadly ven a nezmizely navždy v ploché krajině barvy mědi, která se kolem nás prostírala kam oko dohlédlo. Nevěřila jsem, že by řidič zastavil. Pokaždé, když se mi horkem zamžily sluneční brýle, otřela jsem si je okrajem kombiné. Při sebemenším pohybu se mi z podpaždí lily proudy potu. Cítila jsem, jak se mi na obličeji rozpouští líčidlo, a ,představovala jsem si, jak mi růžový pudr, kterým jsem si poprášila tváře, stéká v červených stružkách po krku. Budou mi muset dopřát alespoň dvacet minut času, abych se mohla před slavnostním předáním ceny dát do pořádku. Budu na tom trvat ! Podívala jsem se na hodinky. Od chvíle, kdy jsme vjeli do pouště uplynuly dvě hodiny. V životě jsem nezažila takové horko a nepohodlí. Řidič mlčel a občas si něco pobrukoval. V tu chvíli mě napadlo, že se mi ani nepředstavil. Třeba jsem nebyla ve správném voze ! Ale to byl přece nesmysl. Nemohla jsem tak jako tak vystoupit a on vypadal, jako by si byl naprosto jistý tím, koho veze. Po čtyřech hodinách jízdy jsme zastavili u jakési chýše z vlnitého plechu. Venku seděly u malého ohýnku dvě ženy. Když jsme se přiblížili, obě povstaly a na tvářích se jim rozzářil srdečný úsměv na přivítanou. Byly středního věku, malých postav, poskrovnu oblečené a jedna z nich měla na hlavě pásku, zpod níž se draly neposlušné vlasy. Obě měly na pohled štíhlé, atletické postavy a kulaté, plné obličeje se třpytivýma hnědýma očima. Když jsem vystoupila z džípu, můj průvodce řekl: „Mimochodem, já jediný tu mluvím anglicky. Budu tvým tlumočníkem a tvým přítelem.“ No to se povedlo! pomyslila jsem si. Utratila jsem sedm set dolarů za letenky, hotelový pokoj a nové šaty, abych se mohla představit kmeni australských domorodců, a teď se dozvídám, že ani neumějí anglicky, natož aby se vyznali v tom, co se právě nosí. Nedalo se ale nic dělat, musela jsem se přizpůsobit svému okolí, i když jsem v hloubi duše věděla, že to není možné. Ženy při hovoru vydávaly zvláštní krátké zvuky, které nezněly jako celé věty, ale jako jednotlivá slova. Můj tlumočník se ke mně obrátil a vysvětlil mi, že než mi povolí zúčastnit se shromáždění, musím nejdřív projít očistou. Zprvu jsem nepochopila, co tím chce říci. Pravda, byla jsem po dlouhé cestě celá uřícená a zaprášená, ale bylo mi jasné, že tohle neměl na mysli. Podal mi kus látky. Rozprostřela jsem ji a zjistila jsem, že to je jakýsi druh oděvu, který se ovíjí kolem těla. Podle všeho jsem si měla svléci svoje šaty a obléci se do toho hadříku. „Cože ?“ zeptala jsem se nevěřícně. „To myslíte vážně ?“ Muž stroze zopakoval svůj pokyn. Rozhlédla jsem se kolem. Nebylo se tu kde převléknout. Co jsem měla dělat ? Přijela jsem z takové dálky a vytrpěla jsem si už tolik nepohodlí. Nemohla jsem teď odmítnout. Mladík se vzdálil. Ale co, pomyslela jsem si, bude mi příjemněji než v tom, co mám na sobě. Co nejdiskrétněji jsem si tedy svlékla své nové zašpiněné šaty, složila je na úhlednou hromádku a oblékla si domorodý oděv. Položila jsem svoje věci na nedaleký balvan, který ještě před chvilkou sloužil ženám jako sedátko. Připadala jsem si v tom hadru hloupě a litovala jsem peněz vyhozených za nové oblečení, jímž jsem tu chtěla udělat dojem. Mladík se znovu objevil, také převlečený. Stál přede mnou téměř nahý a bosý, stejně jako ženy u ohně, jen kolem beder měl omotaný kus látky jako plavky. Poručil mi, abych si svlékla všechno, co jsem měla na sobě: boty, punčocháče, spodní prádlo a veškeré šperky, dokonce jsem si měla vytáhnout i sponky z vlasů. Moje zvědavost se pozvolna vytrácela a na její místo začaly nastupovat obavy. Přesto jsem však udělala, co mi řekl. Pamatuji se, že jsem napěchovala šperky do špičky jedné ze svých bot. Také jsem udělala něco, co dělají přirozeně všechny ženy, aniž je to někdo učil: schovala jsem svoje spodní prádlo doprostřed hromádky oblečení. Někdo přidal na ohniště zelené větvičky a z doutnajících uhlíků vystoupil oblak hustého, šedého dýmu. Žena s páskou na hlavě vzala do ruky něco, co vypadalo jako křídlo z obrovitého černého jestřába, a rozevřela je jako vějíř. Začala jím přede mnou mávat od hlavy k nohám. Nevolky jsem se nadechla dusivého kouře. Žena pak ukázala prstem kolem dokola, jako by říkala „obrať se,“ a opakovala rituál za mnou. Pak mi pokynula, abych oheň překročila a prošla kouřem. Nakonec mi bylo řečeno, že jsem čistá, a že mám dovoleno vstoupit pod přístřešek z vlnitého plechu. Můj snědý průvodce se mnou vykročil ke vchodu a já jsem zahlédla tutéž ženu, jak sbírá mé věci a drží je nad ohněm. S úsměvem na mě pohlédla, a když se naše oči setkaly, pustila můj drahocenný majetek z rukou. Všechno, co jsem měla, zmizelo v plamenech ! Na okamžik se mi zastavilo srdce a zhluboka jsem se nadechla. Nevím, proč jsem nezačala křičet a protestovat, proč jsem se nepokusila své věci zachránit. Neudělala jsem to však. Výraz ženiny tváře ukazoval, že to nemínila ve zlém. Byl to spíš jakýsi projev zvláštní pozornosti vůči cizinci. Je prostě nevědomá, pomyslela jsem si: Nechápe, co, jsou to platební karty a důležité doklady. Byla jsem ráda že jsem svou letenku nechala v hotelu. Věděla jsem také, že tam mám jiné šaty a že až se konečně dostanu zpátky, projdu už nějak hotelovou halou v těchhle cárech. Pomyslela jsem si: No tak, Marlo, umíš se přece přizpůsobit. Tohle ti nestojí za žaludeční vředy. V duchu jsem si předsevzala, že později vyhrabu jeden ze svých, prstenů z popela: Doufala jsem, že než vyrazíme zpět do města, oheň vyhasne a popel vychladne. Všechno však mělo být jinak. Až zpětně jsem si uvědomila, co pro mě symbolicky znamenalo zbavit se všech mých cenností a šperků, které jsem považovala za nezbytné. Měla jsem se teprve naučit, že pro tyhle lidi čas nemá nic společného s tím, co ukazují ručičky zlatých hodinek vykládaných diamanty, které měly navždy patřit zemi. Mnohem později jsem pochopila, že zbavit se vazeb na předměty a oprostit se od určitých přesvědčení bylo prvním nezbytným krokem v mém vývoji směrem k bytí.

Vstoupili jsme otevřenou stranou do trojstěnného přístřešku bez dveří a oken, který byl jednoduše určen k tomu, aby poskytoval stín nebo byl útočištěm pro ovce. Uvnitř zvyšoval teplotu další oheň obložený kameny. Nic nenaznačovalo, že by přístřešek měl sloužit potřebám lidí. Nebyla tu podlaha, židle ani větrák, natož elektřina. Celá stavba byla vybudovaná z vlnitého plechu, který držely pohromadě vratké, zpuchřelé trámy. Moje oči, vystavené po čtyři hodiny slunečnímu jasu, rychle přivykly přítmí, stínu a kouři. Kolem byla skupina dospělých domorodců, někteří z nich postávali, jiní seděli na pískové podlaze. Muži měli na hlavách barevné ozdobné pásky a kolem paží a kotníků měli připevněná ptačí péra. Všichni měli kolem beder uvázaný stejný kus látky jako můj řidič; on sám nebyl pomalovaný, ale ostatní měli na tvářích a po celé délce paží a nohou nanesené bílé tečky, proužky a složité geometrické obrazce. Paže jim zdobily kresby ještěrů a na nohou a na zádech měli namalované hady, klokany a ptáky. Ženy nebyly tak slavnostně ozdobené. Téměř všechny byly stejně vysoké jako já, asi sto sedmdesát centimetrů. Většinou byly starší, ale jejich plet’ měla barvu mléčné čokolády a vypadala hladce a zdravě. Nikdo tu neměl dlouhé vlasy, skoro všichni je měli kudrnaté a krátce ostřihané. Ti s delšími vlasy měli na hlavě křížem krážem uvázanou pásku. Jedna velmi stará bělovlasá žena sedící blízko vchodu měla kolem krku a kotníků ručně namalované girlandy květin. Kresba byla umělecky zpracovaná, s podrobně vyvedenými okvětními lístky a tyčinkami uprostřed každého květu. Všichni měli na sobě jeden nebo dva kusy látky, ovinuté kolem těla jako já. Nikde jsem neviděla kojence nebo starší děti, jen jednoho dospívajícího chlapce. Můj pohled padl na nejslavnostněji oděnou osobu. Byl to muž s prošedivělými vlasy a přistřiženým vousem, jehož tvář vyzařovala sílu a důstojnost. Na hlavě měl oslnivou čelenku z pestrobarevného papouščího peří: Kolem paží a kotníků měl také ptačí péra, u pasu měl přivázaných několik předmětů a na hrudi mu visel ozdobný kotouč, dovedně vypracovaný z kamínků a semen. Některé z žen měly na krku pověšené podobné menší kotouče jako náhrdelníky. Muž se na mě usmál a vztáhl ke mně ruce. Pohlédla jsem do jeho černých sametových očí a zaplavil mě pocit dokonalého míru a bezpečí. Připadalo mi, že má tu nejpřívětivější tvář, jakou jsem kdy spatřila. Pohled na pomalované tváře mužů stojících vzadu s nabroušenými kopími v rukou ve mně však vyvolal rozporné pocity. Zmocňoval se mě vzrůstající strach. A přece se všichni tvářili neškodně a vládla tu nálada prosycená teplem a přátelstvím. Uvědomila jsem si svou vlastní hloupost. Tohle v ničem nepřipomínalo moje představy. Jak mě mohlo napadnout spojit si výhružnou atmosféru s lidmi, kteří vyhlíželi tak mírumilovně? Kdyby můj fotoaparát nebyly venku právě pohltily plameny, byla bych si mohla jednou nalepit do alba úžasné fotografie anebo bych mohla nadšenému publiku, přátelům a rodině ukázat zajímavé diapozitivy. Vrátila jsem se v myšlenkách k ohni plápolajícímu venku a otřásla jsem se při pomyšlení na vše, co v něm zmizelo: můj mezinárodní řidičský průkaz, oranžové australské bankovky, stodolarová bankovka, kterou jsem po léta nosila uschovanou v tajné přihrádce své peněženky od dob, kdy jsem v mládí pracovala pro telefonní společnost, moje oblíbená měkká rtěnka, kterou v téhle zemi nebylo možné koupit, moje diamantové hodinky a prsten, který jsem dostala od tetičky Noly k osmnáctým narozeninám – to všechno teď venku živilo plameny. Tok mých úzkostných myšlenek přerušil můj, tlumočník, který mě představil kmeni. Sám se jmenoval Úta a vyslovil to s protáhlým „ú“, které pak ukončil kratičkým „ta“. Přátelského muže s krásnýma očima domorodci označovali za kmenového staršího. Nebyl ve skupině nejstarší, ale jeho postavení se blížilo našemu pojmu náčelníka. Tu začala jedna z žen tlouci do rytmu malými tyčinkami a brzy se k ní přidaly další. Muži začali bušit do písku dlouhými kopími a ostatní tleskali rukama. Celá skupina začala monotónně prozpěvovat. Posunky mě vyzvali, abych se posadila na zem: Zahajovali tak coroboree neboli domorodou slavnost. Jedna píseň střídala druhou. Někteří domorodci měli na nohou kotníkové náramky z velkých suchých lusků, kterých jsem si předtím nevšimla a z nichž se teď staly pulzující řehtačky. V jednom okamžiku tancovala jediná osoba, vzápětí celá skupina tanečníků. Někdy tancovali muži sami, jindy se k nim přidaly ženy. Tancem pro mě znázorňovali svou historii. Konečně se rytmus hudby zpomalil a pohyby tanečníků se zmírnily, až nakonec ustaly docela. Zbyl jen pravidelný rytmus, který se sladil s tlukotem mého srdce. Všichni přítomní ztichli a znehybněli. Dívali se na svého vůdce, který vstal a přistoupil ke mně. S úsměvem se přede mnou zastavil. Zaplavil mě nepopsatelný pocit sounáležitosti a intuitivního přátelství, jako bychom se znali odedávna. Bylo to nejspíš tím, že jsem si v jeho přítomnosti připadala klidná a bezstarostná, jako by mě byl okamžitě přijal za svou. Náčelník si odvázal od pasu dlouhou koženou trubici vyrobenou z kůže ptakopyska a zatřásl jí vzhůru k nebesům. Pak ji na jednom konci otevřel a rozhodil její obsah po zemi. Kolem mne se rozlétly kamínky, kosti, zuby, ptačí péra a kožená kolečka. Několik členů kmene pomohlo označit místa, kam předměty dopadly. Používali ke kreslení v písku prstů na nohou stejně zručně jako prstů na rukou. Pak vrátili předměty zpět do pouzdra. Náčelník něco pronesl a podal mi je. Připomnělo mi to trochu hazardní hry v Las Vegas, a tak jsem také zdvihla trubici do výše, zatřásla jí a opakovala hru po něm. Pak jsem otevřela konec trubice a vysypala její obsah s pocitem, že nemám žádný vliv na to, kam co dopadne. Dva muži se spustili na všechny čtyři a s pomocí chodidla třetího měřili, jak daleko padly mé předměty od náčelníkových. Několik lidí cosi proneslo, ale Úta se tentokrát nenabídl, že mi přeloží, co řekli. To odpoledne jsem podstoupila ještě několik zkoušek. Zejména jedna na mě udělala dojem: podali mi jakýsi světlezelený plod, který měl slupku jako banán a tvarem připomínal hrušku, a vyzvali mě, abych ho podržela a požehnala mu. Co to mělo znamenat ? Neměla jsem ponětí a tak jsem prostě v duchu řekla: Bože, požehnej tomuto pokrmu, a podala jsem ho zpět náčelníkovi, který nožem odřízl vršek a začal ovoce loupat. Slupka nevisela dolů jako u banánu, ale kroutila se. Všechny tváře se v tom okamžiku obrátily ke mně. Cítila jsem se pod pohledem tolika temných očí nepříjemně. Všichni zhluboka vydechli jedním hlasem, jako by si to byli předem nacvičili: „Ách !“ To se opakovalo pokaždé, když náčelník popotáhl za slupku. Nevěděla jsem, jak si mám tohle „ách“ vyložit, ale vycítila jsem, že se slupka normálně takhle nekroutí a že a už tahle zkouška znamená cokoli, vyšla jsem z ní dobře. Potom ke mně přistoupila mladá žena s mísou plnou kamenů. Byl to pravděpodobně prohnutý kus lepenky spíš než skutečná mísa, ale kameny, byly navršené tak vysoko, že jsem neviděla, na čem leží: Úta se na mě vážně podíval a řekl: „Vyber si jeden kámen, ale vybírej moudře. Může ti to zachránit život.“ Při těch slovech mi naskočila husí kůže, přestože mi bylo horko a byla jsem celá zpocená. Moje vnitřnosti reagovaly otázkou ve svém vlastním jazyce – se sevřeným žaludkem: Co to má znamenat, že mi to může zachránit život ? Podívala jsem se na kameny. Byly si všechny podobné, na žádném z nich nebylo nic výjimečného. Byly to obyčejné šedočervené oblázky velikosti mince. Přála jsem si, aby jeden z nich zazářil anebo se nějak odlišil od ostatních: Ale kdepak. A tak jsem začala hrát divadlo. Hleděla jsem na ně upřeně, jako bych si je vážně prohlížela, a pak jsem vybrala jeden z vrchu hromádky a vítězně jsem ho pozdvihla. Všechny tváře kolem mě se souhlasně rozzářily a já se v duchu zaradovala: Vybrala jsem ten správný ! Co jsem s ním ale měla udělat ? Nemohla jsem ho upustit na zem, tím bych je urazila. Tenhle kámen pro mě nic neznamenal, byl důležitý jen pro ně. Neměla jsem kapsy, a tak jsem si ho zasunula do záňadří, na jediné místo, které mě napadlo. A okamžitě jsem na obsah téhle nejpřirozenější kapsy zapomněla. Hned potom domorodci uhasili oheň, složili nástroje, posbírali svých několik věcí a vykročili do pouště. Řadili se do putovního útvaru a jejich hnědá, téměř nahá těla se leskla v jasném slunečním svitu. Zdálo se, že naše setkání skončilo. Nedostala jsem ani oběd, ani cenu ! Úta sice vykročil poslední, ale i on se začal vzdalovat. Když ušel několik metrů, otočil se ke mně a řekl: „Pojď. Odcházíme. „Kam ?“ zeptala jsem se. „Na cestu.“ „Kam ?“ „Napříč Austrálií.“ „Výborně ! A jak dlouho to bude trvat ?“ „Přibližně tři proměny měsíce.“ „Říkáš, že půjdete pěšky tři měsíce ?“ „Ano, asi tři měsíce.“ Zhluboka jsem si vzdychla. Pak jsem Útovi, který už byl daleko ode mě, oznámila: „To bude určitě báječná zábava, ale já s vámi jít nemůžu. Nemůžu prostě jen tak odejít. Mám své závazky, musím platit nájem, účty. Nejsem na něco takového připravená. Potřebovala bych to vědět předem, abych si mohla zařídit všechno potřebné. Pak bych se teprve mohla vydat na takovou cestu. Asi mi nerozumíš: nejsem australská občanka, jsem Američanka. Není možné, abych přijela do cizí země a jednoduše zmizela. Vaše úřady by se zlobily a úřady mojí země by po mně vyhlásily pátrání. Určitě by za mnou do pouště poslaly helikoptéry Třeba se k vám budu moci přidat někdy jindy, když mi dáte předem vědět, ale dnes to nejde: Dnes s vámi prostě jít nemůžu. Nehodí se mi to.“ Úta se usmál. „Všechno je v pořádku. Kdo potřebuje vědět, bude vědět. Moji lidé zaslechli tvoji prosbu o pomoc. Kdyby byl jediný člen kmene hlasoval proti tobě, nevydali bychom se na tuhle cestu. Vyzkoušeli jsme tě a byla jsi přijata. Nemohu ti vypovědět, jaká je to čest. Musíš to sama prožít. Je to to nejdůležitější, co ve svém životě podnikneš. Narodila ses, abys to udělala. Je to dílo Božské Jednoty, její poselství pro tebe. Víc ti nemohu říct. Teď mě následuj.“ Obrátil se a odcházel. Stála jsem a hleděla na australskou poušť. Byla nezměrná, pustá, a přesto krásná a pokračovala do nekonečna jako baterie značky Energizer. Stál tu džíp s klíčkem v zapalování. Ale odkud jsme přijeli ? Celé hodiny jsme nejeli po cestě, jen jsme donekonečna zahýbali a odbočovali. Neměla jsem boty, vodu ani jídlo. V téhle době teplota v poušti dosahuje až padesáti pěti stupňů. Těšilo mě samozřejmě, že všichni hlasovali, abych byla přijata, ale kdo se zeptal mě ? Vypadalo to, že rozhodnutí nezáviselo na mně. Nechtěla jsem s nimi jít. Žádali po mně, abych se jim svěřila do rukou. Vždyť jsem je vůbec neznala a ani jsme se nemohli dohovořit. A co když přijdu o místo? Tak jako tak to už se mnou bylo špatné a nečekala mě penze od žádného zaměstnavatele. Bylo to šílenství! Ovšemže nemohu nikam jít ! V duchu jsem si řekla: Vsadím se, že to je představení o dvou dějstvích. Nejdřív si hrají tady v téhle kůlně, pak odejdou do pouště a hrají si dál. Určitě nejdou daleko, nemají s sebou přece žádné potraviny. Přinejhorším ode mě budou očekávat, že strávím noc venku. Ale ne, pomyslela jsem si, stačí, aby se na mě podívali, a musí jim být jasné, že nejsem zrovna stvořená k táboření pod širým nebem. Kdepak, já se cítím nejlépe v horké koupeli s bublinkami ! Na druhou stranu, pokračovala jsem, když budu chtít, zvládnu to! Prostě budu muset prosadit svou vůli, když už jsem zaplatila za jednu noc v hotelu. Řeknu jim, že mě budou muset zítra ráno odvézt zpátky do hotelu, abych mohla uvolnit pokoj. Nebudu přece platit za další noc, jen abych udělala radost těmhle směšným nevzdělaným lidičkám. Pozorovala jsem, jak se skupina vzdaluje a zmenšuje. Neměla jsem ani čas, abych zvážila klady a zápory téhle situace podle mé vlastní metody nazvané „váhy“. Čím déle jsem stála a přemýšlela, co dělat, tím víc se ostatní vzdalovali. Navždy mi utkvěla v paměti slova, která jsem si tehdy řekla: OK, Pane Bože, máš opravdu ohromný smysl pro humor, ale tomuhle vtipu nerozumím !“ Se smíšenými pocity strachu, údivu a otupělosti jsem se pustila za kmenem domorodců, kteří si říkají Opravdoví Lidé. Nesvázali mě sice a neucpali mi ústa roubíkem, a přece jsem si připadala jako zajatec. Cítila jsem se jako obět’ nuceného pochodu do neznáma.

…………………………..

Brzy Marlo pochopí, že tento ne zcela dobrovolný pochod je nejen dobrou příležitostí zhubnout, ale také poznat a učit se ze zkušeností lidí, kteří dokáží splynout s přírodou a kteří ještě mají řadu schopností, o něž jsme už my, civilizovaní lidé, dávno přišli.

…………………………

Napravo ode mne pracovalo několik žen jakoby na montážní lince. Zatímco jedna z nich šťouchala dlouhým klackem do podrostu a mezi kořeny uschlých stromů, druhá cosi sbírala a pokládala to na připravené listy. Na každý list položily další a zavinuly jejich obsah do jakéhosi balíčku. Balíčky pak opět jiná žena odnášela k ohni, kde je zahrabávala mezi žhavé uhlíky. Tahle podívaná ve mně vzbudila zvědavost. Mělo to být naše první společné jídlo, hostina, na kterou jsem se těšila už několik týdnů. Přibelhala jsem se blíž a nemohla jsem uvěřit svým očím. V sevřené dlani jedné z žen se svíjel obrovitý bílý červ. Zhluboka jsem se nadechla. Ten den jsem už přestala počítat, kolikrát jsem oněměla úžasem. Jedno však bylo jisté. Věděla jsem, že nikdy nebudu mít takový hlad, abych jedla červy! Člověk ale nikdy nemá říkat „nikdy“. Od té doby jsem se tohle slovo snažila vyloučit ze svého slovníku. Naučila jsem se, že existují věci, kterým dáváme přednost, a jiné, kterým se vyhýbáme. Slovo „nikdy“ nám ale nedává možnost vypořádat se s nepředvídanými situacemi a znamená nesmírně dlouhou dobu.

……………………………….

Ten den jsem se ale naučila něco o pozoruhodném vztahu domorodců k přírodě. Než jsme vyrazili na cestu, postavili jsme se do těsného půlkruhu s tvářemi obrácenými na východ. Náčelník kmene stál uprostřed a zpíval. Ostatní rytmicky tleskali rukama, dupali nebo se plácali dlaněmi do stehen. Trvalo to asi patnáct minut. Rituál prováděli každé ráno, a jak jsem později zjistila, hrál v našem společném životě důležitou roli. Byla to jejich ranní modlitba, meditace, stanovení cíle – můžeme tomu říkat jak chceme. Tihle lidé věří, že všechno se na zemi děje za určitým účelem. Všechno má svůj důvod a neexistuje nic jako náhoda nebo rozmar přírody, zrůda nebo tvor, který by nezapadal do svého prostředí. Existují jen nedorozumění a záhady, které ještě nebyly odhaleny nám, smrtelníkům.

Účelem rostlin je být potravou zvířatům a lidem, zpevňovat půdu, zvelebovat přírodu a udržovat rovnováhu v atmosféře. Bylo mi řečeno, že rostliny a stromy nám nehlasně zpívají a jediné, co po nás chtějí, je, abychom my zpívali jim. Moje vědecky zaměřené myšlení si tohle okamžitě vyložilo jako koloběh přeměny kysličníku uhličitého v kyslík a naopak. Hlavním účelem zvířat není být potravou pro lidi, ale někdy, když je to nutné, se k tomu uvolí. Dělají to proto, aby se udržela rovnováha v atmosféře, a také proto, aby člověku byli společníky a učiteli tím, že sama půjdou příkladem. Domorodci tedy každé ráno vysílají myšlenku nebo zprávu pro zvířata a rostliny před námi říkají: „Kráčíme vaším směrem. Přicházíme, abychom naplnili účel vaší existence.“ Je pak na rostlinách a zvířatech, aby se mezi sebou dohodla, kdo bude zvolen.

Kmen Opravdových Lidí nikdy nezůstane bez jídla, protože okolní svět vždy vyhoví jejich přání. Věří, že na světě je všeho dostatek. Projevují úctu k přírodě podobně, jako když se my shromažďujeme, abychom si poslechli klavírní koncert, a tím vyjádřili úctu k hudebníkovu talentu a naplnili tak jeho poslání.

Když nám jednou zkřížil cestu had, bylo jasné, že se před námi objevil, aby nám poskytl večeři. Společné jídlo bylo důležitou součástí našich večerních oslav. Pochopila jsem, že domorodci nikdy nepovažovali jídlo za samozřejmost. Vždy o něj nejdříve požádali, očekávali, že se objeví, a také tomu tak bylo. Přijímali však každý pokrm s vděčností, kterou patřičně projevovali. Členové kmene zahajují každý den tím, že poděkují Božské Jednotě za dnešní den, za sebe, za své přátele a za celý svět. Někdy požádají o určitou věc, ale i taková prosba vždy zní následovně: „Je-li to k mému nejvyššímu dobru a pro dobro všeho živého.“ Po ranním shromáždění jsem chtěla říci Útovi, že je nejvyšší čas, aby se se mnou vrátil k džípu, ale nikde jsem ho neviděla. Nakonec jsem se smířila s myšlenkou, že tu budu muset vydržet další den.

Domorodci si s sebou nenesli žádné zásoby, neseli žádné plodiny ani nic nesklízeli. Kráčeli rozžhavenou australskou pouští s vědomím, že každý den obdrží v hojné míře dary světa, a nikdy se nedočkali zklamání.

První den jsme nesnídali a jak jsem později zjistila, další dny většinou také ne. Někdy jsme jedli v noci, ale zpravidla jsme jedli bez ohledu na denní dobu, kdykoli se potrava naskytla. Často jsme jen tu a tam něco zakousli, ale nebylo to úplné jídlo jako u nás.

Nesli jsme s sebou několik měchů na vodu. Vím, že lidské tělo obsahuje zhruba 70 %. vody a že v optimálních podmínkách vyžaduje minimálně čtyři a půl litru tekutin denně. Všimla jsem si však, že domorodci potřebovali mnohem méně tekutin než já. Vlastně téměř vůbec nepili vodu z měchů, které jsme nesli, a jejich těla maximálně zužitkovávala tekutiny obsažené v jejich stravě.

Vodu jsme v době jídla používali k namáčení jakýchsi hnědých stvolů, které vypadaly jako uschlý plevel nebo neživé, vysušené klacíky. Z vody se však vynořily jakoby zázrakem proměněné v čerstvé stonky celeru.

Domorodci byli schopni najít vodu i tam, kde nebyla nejmenší stopa vlhkosti. Někdy si lehli na zem a slyšeli vodu pod zemí anebo napřáhli před sebe ruce dlaněmi dolů a zkoumali, zda je v hloubce. Pak zabodli dlouhá dutá stébla rákosu do země a sáli tak dlouho, až vytvořili malou fontánu. Voda byla sice tmavá a písčitá, ale měla čerstvou, osvěžující chuť. Přítomnost vody poznali už zdálky podle páry, která se tetelila v horkém vzduchu, a dokonce ji cítili i ve vánku. Ted’ už chápu, proč tolik lidí, kteří se vydají na průzkum australského vnitrozemí, rychle zahyne. Zde je možné přežít jen s domorodými znalostmi.

Když jsme nabírali vodu z pukliny ve skále, naučili mě, jak se mám k místu přiblížit, abych ho neznečistila svým lidským pachem, který by zaplašil zvířata. Voda konec konců patřila také jim, měli na ni stejné právo jako lidé. Domorodci si nikdy nevzali všechnu vodu, kterou našli, ať byly naše zásoby jakékoli. Všude pili vždycky na stejném místě a zvířata si počínala stejně, až na ptáky, kteří tohle pravidlo pomíjeli a volně pili, cákali se a káleli do vody.

Stačilo, aby se členové kmenu podívali na zem a okamžitě poznali, která zvířata tudy předtím prošla. Jako děti se naučili podrobně pozorovat své okolí a rozeznat na první pohled stopy, které v písku zanechají jiná stvoření, ať už kráčejí, hopkají nebo se plazí. Z lidských stop dokonce poznají nejen o jakou skupinu šlo, ale jestli se člověk, který stopy zanechal, cítil dobře, anebo jestli jeho krok zpomalila nějaká nemoc. Sebemenší odchylka jim napoví pravděpodobný směr, kterým se člověk ubíral. Jejich smysly jsou daleko vyvinutější, než je tomu u lidí, kteří vyrostli v jiných kulturách. Jejich sluch, zrak a čich jsou až nadlidsky ostré. Stopy v písku vydávají vibrace, které jim toho poví daleko víc, než jsme my schopni vidět pouhým okem. Později jsem se dozvěděla, že domorodí stopaři prý dovedou poznat ze stop po pneumatikách rychlost, druh vozidla, den a dobu, kdy místem projelo, a dokonce i počet cestujících. Během několika následujících dní jsme jedli cibulky rostlin, hlízy a oddenky a jakousi podzemní zeleninu, která se podobala normálním i sladkým bramborám. Moji společníci byli schopni najít rostliny hotové ke sklizni, aniž je vytáhli ze země. Pohybovali chvilku rukama nad rostlinou a poznamenali: „Tahle roste, ale není ještě zralá, nebo: „Ano, tahle se chystá porodit.“ Mně všechny stonky přitom připadaly stejné, a když jsem jich několik vytrhla a viděla, jak je znovu zasazují zpátky, usoudila jsem, že raději počkám, až mi poradí, kterou mám vytrhnout. Vysvětlovali to jako vrozenou schopnost „proutkaření“ , která je dána všem lidským bytostem. V naší společnosti bohužel nejsme vedeni k tomu, abychom naslouchali vlastní intuici, dokonce ji považujeme za cosi nadpřirozeného či zlého, a proto jsem se musela znovu učit něco, co je přirozené. Nakonec jsem se naučila ptát se rostlin, zda jsou připravené naplnit své poslání. Požádala jsem přírodu o dovolení a pak jsem zkoumala půdu dlaní ruky. Někdy jsem pocítila teplo a jindy se mi začaly prsty neovladatelně škubat, když jsem se ocitla nad zralou rostlinou. Tahle schopnost pro mě znamenala ohromný krok kupředu na cestě k tornu, aby mě členové kmene plně přijali mezi sebe. Jako bych byla o něco méně Mutantem a stávala se postupně opravdovým člověkem. Bylo důležité nikdy nepoužít celou rostlinu i s kořeny a nechat něco na nový růst. Domorodci mají úžasnou schopnost slyšet nehlasný zpěv země, jak tomu sami říkají. Dovedou zachytit signály vydávané jejich přírodním prostředím, jedinečným způsobem je dešifrují a pak podle nich jednají, téměř jako by si vyvinuli jakýsi malý satelitní přijímač, kterým zachycují zprávy z celého světa.

V jednom z prvních dnů jsme procházeli přes vyschlé jezero. Dno brázdily nepravidelné, široké trhliny s ohrnutými okraji. Několik žen nasbíralo vyschlou bílou hlinku, kterou později rozdrtily na prášek používaný ke zdobení těl.

Ženy s sebou nesly dlouhé klacky, jimiž začaly rozrývat zatvrdlý povrch. V hloubce asi jednoho metru našly vodu a vydobyly odtud malé blátivé koule. Když je očistily, zjistila jsem ke svému úžasu, že jsou to žáby, které v suchých podmínkách přežívají tak, že se zahrabou hluboko pod zem. Po opečení bylo jejich maso stále šťavnaté a chutnalo jako kuřecí prsa. Během příštích měsíců se nám naskytly různé druhy potravy, kterou jsme ctili jako každodenní oslavu veškerého života na zemi. Jedli jsme zrní, ořechy, nespočetné druhy ovoce a zeleniny, maso z klokanů, z divokého koně, ještěrky, hady, brouky, ponravy všech barev a velikostí, mravence, termity, mravenečníky, ptáky, ryby, dokonce i maso z krokodýla.

První ráno ke mně přistoupila jedna z žen a vytáhla si z vlasů ušmudlaný pruh látky. Potom mi vyčesala vlasy vzhůru a upevnila mi je látkou na temeni hlavy v novém účesu. Jmenovala se lnspirátorka. Nebylo mi jasné, co nebo koho inspiruje, ale když jsme se spřátelily, usoudila jsem, že asi mne.

Ztratila jsem přehled o čase a o tom, kolik uplynulo dní a týdnů. Přestala jsem se vyptávat, kdy se vrátíme k džípu, protože mi to připadalo marné. Začalo se však dít něco jiného. Domorodci měli nějaký plán, ale bylo jasné, že v tuto chvíli jsem o něm ještě neměla vědět. Neustále jsem podstupovala nové zkoušky, jimiž hodnotili moji sílu, reakce, přesvědčení. Nevěděla jsem proč, ale někdy jsem se ptala sama sebe, zda lidé, kteří neumějí číst a psát, mají nějaký jiný způsob, jak známkují své žáky.

Některé dny byl písek tak horký, že`jsem slyšela, jak mi chodidla doslova syčí, jako karbanátky na pánvičce. Když puchýře na chodidlech vyschly a ztvrdly, začala se mi na nohou vytvářet jakási kopyta.

Časem se moje fyzická síla neuvěřitelně rozvinula. Nejedla jsem nic k snídani ani k obědu a místo toho jsem se živila pohledem kolem sebe. Pozorovala jsem ještěrčí závody, hmyz, který se před námi naparoval, objevovala jsem obrazy utajené v kamenech a na obloze.

Domorodci mi ukázali posvátná místa v poušti. Připadalo mi, že je pro ně všechno posvátné: seskupení skal, kopce, strže i hladké dno vyschlého jezírka. Zdálo se, že hranice území kdysi obývaných různými kmeny jsou stále ještě neviditelně označené. Ukázali mi, jak pomocí písní s určitým rytmem měří vzdálenost, kterou denně urazí. Některé písně měly stovku slok a přitom bylo nutné přesně dodržovat každé slovo a každou odmlku bez jakékoli improvizace anebo mezer, protože sloužily jako měřítko. Doslova jsme se prozpívali z jednoho místa na druhé. Tyto písně mi připomínaly měřicí metodu, kterou si vypracoval jeden můj slepý přítel. Domorodci odmítli psané slovo, protože by se jeho přijetím vzdali své vyvinuté paměti, kterou neustálým procvičováním udržují na optimální úrovni.

Den za dnem měla obloha stále stejnou pastelově modrou barvu, která jen občas měnila odstín. Sluneční paprsky odrážející se od třpytivého písku mi namáhaly a současně posilovaly oči, kterými jsem začala znovu opravdu vidět.

Přestala jsem považovat za samozřejmou schopnost těla obnovovat své síly během nočního spánku, způsob, jakým několik doušků vody utiší žízeň, a celou škálu chutí od sladké až po hořkou. Celý život se mi připomínala nutnost mít zajištěné postavení, chránit se před účinky inflace, kupovat nemovitosti a střádat na důchod. Tady bylo jedinou spolehlivou jistotou střídání ranního svítání a západu slunce. Překvapovalo mě, že tito lidé, jejichž postavení je – alespoň podle mých měřítek – jedno z nejnejistějších na světě, netrpěli žaludečními vředy, následky stresu nebo srdečními chorobami.

Začala jsem vidět krásu a celistvost veškerého života v těch nejneočekávanějších výjevech, jako například v hadím hnízdě, v němž se svíjelo na dvě stě plazů tlustých jako palec, kteří svým pohybem vytvářeli nepřetržitě se měnící vzor, podobný malbám na starověkých vázách. Vždycky jsem hady nenáviděla. Teď jsem je ale začala považovat za nezbytné pro vyváženost přírody a pro přežití naší skupiny, za tvory, jež je natolik těžké přijmout s láskou, že se stali součástí umění a náboženství. Nedovedla jsem si představit, že bych dokázala pozřít uzeného hada, natož syrové hadí maso, až přišla chvíle, kdy jsem to udělala. Naučila jsem se vážit si každé kapky tekutiny obsažené v potravě.

Během naší cesty jsme se setkali se všemi extrémy počasí. První noc jsem použila přidělenou kůži jako matraci, ale když noci začaly být chladné, stala se z ní pokrývka. Ostatní většinou leželi na zemi v náručí některého jiného spáče a čerpali navzájem teplo ze svých těl. Za nejchladnějších nocí se zapálila řada ohňů. V minulosti prý domorodce na cestě provázeli ochočení psi dingo, kteří jim pomáhali při lovu, dělali jim společnost a hřáli je za studených nocí. Proto se dodnes v Austrálii chladná noc označuje jako „noc na tři psy“.

Několik večerů jsme si lehli na zem do zvláštního kruhu, abychom tak lépe využili našich pokrývek a zachovali a přenášeli tělesné teplo. Vyhrabali jsme brázdy, do nichž jsme nasypali žhavé uhlíky, a zahrnuli je pískem. Polovinu kůží jsme položili pod sebe a druhou polovinou jsme se přikryli. Každé teplé místo sdíleli dva lidé a naše chodidla se dotýkala ve středu kruhu.

Vzpomínám si, jak jsem si jednu chvíli položila ruce pod hlavu a zahleděla se na nekonečné nebe nad námi. Cítila jsem, jak mě obklopuje podstata těchto čistých, nevinných a láskyplných lidí. Kruh duší, který se tu utvořil s ohýnkem plápolajícím mezi každou dvojicí, musel z nadhledu, z kosmu nad námi, vypadat nádherně.

…………………………….

„Všechno na světě má svůj účel. Nic není náhoda, neexistují žádné zrůdy nebo tvorové, kteří nezapadají do svého prostředí. Jsou jen věci, kterým lidé nerozumí. Ty si myslíš, že mouchy jsou špatné, a proto ti působí utrpení, ale je to jen proto, že nemáš potřebné porozumění a moudrost. Popravdě jsou to nezbytná a užitečná stvoření. Když ti vlezou do uší, vyčistí ti je od ušního mazu a písku, který se ti tam každou noc dostane, když spíš. Všimla sis, že všichni máme výborný sluch? Mouchy nám lezou také do nosu a čistí ho.“ Ukázal na můj nos. „Ty máš malé nosní dírky, zatímco my máme velké nosy jako medvídek koala. V příštích dnech nás čekají ještě větší vedra a ty budeš trpět, protože nebudeš mít čistý nos. Ve velkém vedru nesmíš ani otevřít ústa. Jestli tady někdo potřebuje mít čistý nos, tak jsi to ty. Mouchy lezou po tvém těle a berou si pouze to, co se z něj vylučuje.“ Napřáhl ruku a řekl: „Podívej se, jak hladkou kůži máme my a jak drsná je tvoje. Nikdy jsme ještě neviděli člověka, který by měnil barvu tím, že putuje. Když jsi k nám přišla, měla jsi jednu barvu. Pak jsi byla celá rudá a teď schneš a opadáváš. Jsi každým dnem menší a menší. Ještě nikdy jsme neviděli nikoho, kdo by si svlékal kůži a nechával ji za sebou na písku jako had. Mouchy potřebuješ k tomu, aby ti čistily kůži, a až jednoho dne dojdeme na místo, kde nakladly vajíčka, poslouží nám za potravu.“ Zhluboka si povzdychl upřeně se na mě podíval a řekl: „Lidé nemohou existovat, jestliže se budou vyhýbat všemu, co jim připadá nepříjemné, místo aby se to snažili pochopit.“

………………………………………..

Jednou jsem se zmínila o kanibalismu. Dočetla jsem se o tom v dějepisných knihách a občas jsem zaslechla své australské přátele žertem prohlašovat, že domorodci požírají lidi, dokonce i své vlastní děti. Zeptala jsem se, jestli je to pravda. Ano, odpověděli. Od počátku věků lidé experimentovali se vším možným a tak tomu bylo i zde, na tomto kontinentě. Existovaly domorodé kmeny, které měly krále, některým dokonce vládly ženy, někteří unášeli členy jiných skupin a někteří jedli lidské maso. Mutanti zabijí, odejdou a zanechají mrtvé tělo na místě. Kanibalové zabíjeli a používali mrtvých k uchování života. Cíl jedněch ani druhých není o nic lepší. Zabít člověka, ať už je to v sebeobraně, z pomsty, kvůli pohodlí anebo pro potravu, je totéž. Opravdoví Lidé nezabíjejí vůbec a to je odlišuje od nás, proměněných lidských bytostí. „Ve válce neexistuje žádná morálka,“ řekli. „Kanibalové však nikdy nezabili v jednom dni víc lidí, než kolik mohli pozřít. Ve vašich válkách se zabíjejí tisíce lidí během několika minut. Stálo by možná za to navrhnout vašim vládcům, aby se ve válce obě strany dohodly na pouhých pěti minutách otevřeného boje. Pak by měli nechat rodiče padlých přijít a posbírat roztrhaná těla jejich dětí, vzít je domů, pohřbít a oplakávat je. Potom, pokud by si to stále ještě přáli, se mohou dohodnout na dalších pěti minutách boje. Není snadné najít smysl tam, kde není.“ Tu noc jsem ležela na tenké kůži, která mi chránila oči a ústa před prachem, a přemýšlela jsem o tom, jak daleko lidstvo došlo v určitých směrech, zatímco v jiných se dalo na špatnou cestu.

…………………..

Velmi poučná kniha…

Comments are closed.