přečteno- Pobřeží v plamenech

Román Wilbura Smithe Pobřeží v plamenech se odehrává na sklonku 1. světové války a dal by se rozdělit do tří tématických částí.

Část první se odehrává ve Francii a je to příběh o přátelství dvou mladých letců- Andrewa a Michaela. Létají proti německým pozorovacím balónům, což je činnost velmi nebezpečná, ale tito dva jsou dobří piloti a tak, zatímco ostatní kluci z jejich letky jsou většinou do pár týdnů mrtví, tihle se drží již několik měsíců. Michael se seznámí s krásnou mladou francouzskou hraběnkou Centaine de Thiry, do které se zamiluje a požádá jí o ruku. Andrew jim má jít za svědka, ale pár dní před svatbou je sestřelen a zabit. Michael, který si vyčítá smrt svého nejlepšího přítele, kterému mohl pomoci, kdyby měl dost odvahy, se chce pomstít a německého pilota, který Andrewa sestřelil, vyzývá na souboj. Udá čas a polohu, kde očekává, že se odehraje rytířský zápas jeden na jednoho, ale nečekal, že Němec přiletí s celým hejnem albatrosů. V lásce a ve válce je možné vše. Proti takovéto přesile nemá Michael šanci a ošklivou smrtí umírá.

………………………………………………………….

Šarlatový stroj se spustil shora, žraločí nos mířil přímo na Andrewa. Pět dalších vybraných německých pilotních veteránů ho následovalo dolů. Michael bez přemýšlení začal obrátku, která by ho zanesla na pomoc Andrewovi, a pak jeho ruce a nohy, jednající bez vědomého ovládání, obratu zabránily a dál hnaly žlutou SE5 v mělkém klesání do bezpečí britských linií.
Michael se ohlížel přes rameno a vířící letadla mu skládala obraz Centaininy milované tváře, těch velkých tmavých očí ztemnělých slzami, a slyšel její šepot silnější než střelba a řev motorů: „Přísahej mi, že přijdeš Micheli!“
S Centaininými slovy znějícími mu ještě stále v uších uviděl Michael, jak se německý útok převalil přes Andrewovo osamělé letadlo a Andrew opět jako zázrakem tu první smrtonosnou vlnu přežil a zavířil jim bojovně vstříc.
Michael se snažil přinutit sám sebe, aby žlutou SE5 otočil, ale ruce ho neposlouchaly a nohy na pedálech kormidla měl jako paralyzované. Díval se, jak němečtí piloti ženou osamělý zelený letoun, jako když smečka ovčáckých psů obklíčí zbloudilou bahnici, nelítostně si nadháněli Andrewa jeden druhému do rány.
Viděl, jak s nimi Andrew bojuje s nádhernou odvahou a leteckou obratností, odvrací zas a znovu jejich útoky a čelí jim střemhlav, jak nutí každého protivníka uhnout, ale vždycky tu byl zas někdo další, kdo na něj naletěl ze strany a pálil po něm ze špandavy.
Potom Michael uviděl, že Andrewovy zbraně umlkly. Zásobník lewisky byl prázdný a on věděl, jak zdlouhavý proces je jeho znovunabíjení. Kulomet Vickers na krytu motoru se jasně přehřál a zasekl. Andrew stál v kokpitu, bušil oběma pěstmi do závěru zbraně, snažil se jej uvolnit a von Richthofenův červený albatros se spustil do kritického bodu za Andrewem.
„Ach Bože, ne!“ slyšel se Michael kňourat, a pořád ještě utíkal do bezpečí, zdrcen stejně vlastní zbabělostí jako Andrewovou zkázou.
Pak se stal další zázrak, protože červený albatros, aniž by jedinkrát vypálil, lehce odbočil a na okamžik letěl na stejné úrovni jako zelená SE5.
Von Richthofen si musel všimnout, že je Andrew odzbrojen a odmítl zabít bezmocného muže. Když míjel jen pár metrů od kokpitu, ve kterém se Andrew pachtil se zablokovaným vickersem, pozvedl jednu ruku k lakonickému zasalutování- pocta odvážnému nepříteli- a pak se odvrátil a vyrazil za zbytkem prchajících britských SE5.
„Děkuju ti, Bože,“ zachroptěl Michael.
Von Richthofenova letka ho obloukem sledovala. Ne, všichni ho nesledovali. Jeden jediný albatros se od Andrewa neodloučil. Byl to nebesky modrý stroj s horním křídlem černobíle kostkovaným jako šachovnice. Klesl na kritický bod za Andrewem, který von Richthofen vyklidil, a Michael uslyšel rachotivý zvuk špandavy.
Kolem Andrewovy hlavy a ramen vyrazil plamenný květ, když mu vybouchla palivová nádrž. Oheň, nejnebezpečnější hrozba pilota, ho zahalil a Michael viděl, jak se Andrew zvedá z plamenů jako zčernalý a pokroucený hmyz a vrhá se přes okraj kokpitu, jak raději volí rychlou smrt pádem než plameny.
Zelená šála kolem Andrewova hrdla hořela, takže měl kolem sebe girlandu plamene, až se rychlost pádu zvýšila natolik, že vítr plameny sfoukl. Jeho tělo se obracelo s rukama a nohama roztaženýma do kříže a rychle zmizelo. Michael je ztratil z dohledu dřív, než dopadlo na zem, vzdálenou tři tisíce metrů.

…………………………………………

Michaelovou smrtí ale válka nekončí, takže nešťastná Centaine má spoustu příležitostí jak svůj žal nad snoubencovou smrtí zahánět prací. Ze jejich zámku se stává lazaret a Centaine opečovává nemocné vojáky. Někdy v té době zjistí, že očekává Michaelovo dítě a když Němci zámek vybombardují a její otec v ruinách svého panství zemře, Centaine se obrátí na Michaelova strýčka s prosbou o pomoc. Ten jí zajistí místo ošetřovatelky na nemocniční lodi Červeného kříže a posílá jí i s její chůvou Annou, jediným blízkým člověkem, který Centaine zbyl, do Michaelova rodiště do Afriky.

Část druhá se odehrává na moři- loď, na které se Centaine plaví, je omylem torpédována německou ponorkou, která si ji ve tmě splete s křižníkem Neochvějným. Anně se podaří nasednout do záchranného člunu, o pár hodin později je vyzvedne právě křižník Neochvějný a odveze je na pevninu. Tam se Anna setká s Garrym, Michaelovým otcem a přemluví ho, aby se společně s ní vydal její svěřenku hledat. Najít děvče v Namibijské poušti je stejně pravděpodobné jako najít jehlu v kupce sena, navíc ani není jisté, že Centaine ztroskotání lodi přežila. Ale Anna se nehodlá vzdát, protože jí srdce říká, že dívka žije…

…a skutečně. Centaine se zachrání spolu s námořníkem Erniem na kusu plovoucího vraku, ze kterého si vyrobí plachetnici. Pohybují se směrem ke břehu, ale mají před sebou asi 150km, sužuje je žízeň a navíc na ně dostal chuť obrovský žralok…

………………………………………….

“ Moje nohy!“ Ernie se chytil za své rány a krev mu tryskala mezi prsty. „Mám pryč nohy. Ten čert mi sebral nohy.“
Téměř pod trámem něco obrovského zavířilo a tmavá trojúhelníková ploutev prořízla hladinu, proháněla se zbarvenou vodou.
„Čuchá krev,“ křičel Ernie. „Von toho nenechá, čert jeden. Všichni jsme mrtví.“
Žralok se obrátil, převalil na bok, takže viděli jeho sněhobílé břicho a široké rozšklebené čelisti, a vracel se, klouzal zářivě čirou vodou majestátními rozmachy ocasní ploutve. Strčil hlavou do krvavých obláčků, široké čelisti se rozevřely a lokaly chuť krve. Její pach a příchuť ho rozzuřily, znovu se obrátil. Voda se vířila a pěnila tím mohutným pohybem pod hladinou. Tentokrát zajel rovnou pod prám.
Ozvalo se zapraštění, jak žralok zezdola narazil hřbetem do voru. Centaine síla úderu porazila. Chytila se prámu zaťatými prsty.
„Von nás chce převrhnout,“ volal Ernie. Centaine nikdy neviděla tolik krve. Nemohla uvěřit, že jí v tom hubeném starém těle tolik je, a ještě pořád prýštila z Ernieho rozervaných pahýlů.
Žralok se otočil a vracel se. Další těžké zapraštění gumového těla o dřevo prámu je zvedlo do výše. Vor zakolísal, málem se převrhl a pak padl nazpátek na plochý kýl a poskočil jako korková zátka.
„Von toho nenechá,“ vzlykal slabě Ernie. „Už je tu zas.“
Obrovská modrá hlava žraloka vyvstala z vody, rozevřela čelisti a pak je sevřela na boku prámu. Dlouhé bílé zuby se zaťaly do dřeva, které zapraštělo a rozštíplo se.
Centaine připadalo, že se dívá přímo na ni. Ležela na břiše, držela se trámků voru oběma rukama. Žralok vypadal jako obludné modré prase, funící a ryjící do křehkých trámků malého voru. Zase zamrkal- bledá průsvitná membrána klouzající přes nehybné černé zorničky byla tím nejodpornějším a nejděsivějším, co kdy Centaine viděla- a pak začal potřásat hlavou, aniž by pustil bok prámu z čelistí. Házelo to s nimi prudce ze strany na stranu, žralok nadzvedl vor z vody a zmítal jím sem a tam.
„Kristapána, von nás přece dostane!“ Ernie se odtahoval od rozšklebené hlavy. „Von toho nenechá, dokud nás nedostane!“
Centaine vyskočila na nohy, balancovala jako akrobat, popadla tlusté dřevěné kormidlo a rozmáchla se jím. Vší silou je spustila na špičku žralokova prasečího rypáku. Z té rány jí zabolely paže až k ramenům, rozmáchla se zas a potom znova. Kormidlo dopadalo s gumovým žuchnutím, pak se odrazilo od ohromné hlavy, aniž by zanechalo na jejím smirkově modrém povrchu sebemenší stopu. Zdálo se, že žralok to ani necítí.
Dál pracoval na boku prámu, divoce jím lomcoval, že Centaine ztratila rovnováhu a spadla napůl přes palubu, okamžitě se ale vydrápala zpátky a vkleče dál tloukla do ohromné, nezranitelné hlavy, vzlykajíc námahou při každém úderu. Žralokovy čelisti odervaly kus dřeva a modrá hlava sklouzla opět pod hladinu, čímž dopřála Centaine okamžik oddechu.
„Vrací se!“ vykřikl Ernie slabě. „Ten se vrátí- nevzdá to!“
A když to řekl, Centaine věděla, co musí udělat. Nemohla si dovolit o tom přemýšlet. Musela to udělat kvůli dítěti. Na ničem jiném nezáleželo, jen na Michaelovu synovi.
Ernie seděl na okraji voru, ty strašně zmrzačené údy vystrčené před sebou, napůl odvrácen od Centaine, předkláněl se, aby viděl do zelených vod pod prámem.
„Už je tu zas!“ zavřískl. Řídké šedé vlasy měl ulíznuté do čela mořskou vodou a zředěnou krví. Pod tím řídkým porostem mu bledě probleskovala lebka. Voda pod nimi zavířila, žralok se vracel, aby opět zaútočil, a Centaine uviděla jeho temný trup vystupovat z hlubin zpátky k voru.
Centaine zase vstala. Ve tváři měla strnulý výraz, oči plné hrůzy. Pevněji sevřela těžké dřevěné kormidlo. Žralok narazil do dna voru a Centaine se zapotácela, skoro upadla, pak zachytila rovnováhu.
„Sám to říkal, že je mrtvý muž,“ snažila se sama sebe zocelit. Zvedla kormidlo do výše a upřela pohled na obnaženou růžovou skvrnku na Ernieho temeni- a pak se vší silou rozmáchla kormidlem jako popravčí sekerou.
Uviděla, jak pod tím úderem Erniemu povolila lebka.
„Odpusťte mi, Ernie,“ zavzlykala, když stařec přepadl kupředu a převalil se na okraj voru. „Už jste byl mrtvý a moje děťátko se jinak zachránit nedalo.“
Temeno lebky měl roztříštěné a vpáčené dovnitř, ale otočil hlavu a podíval se na ni. Oči mu planuly jakousí změtí citu a pokusil se promluvit. Otevřel ústa, pak oheň v jeho očích vyhasl, natáhl údy a ochabl.
Centaine klečela vedle něj a vzdychala.
„Bůh mi odpusť,“ zašeptala,“ ale moje dítě musí žít.“
Žralok se otočil a vracel se, hřbetní ploutev se mu tyčila výš než paluba prámu a Centaine jemně, skoro s něhou převalila Ernieho tělo přes okraj.
Žralok se zazmítal. Zvedl tělo v čelistech a začal je ohryzávat jako mastif kost. Prám se od něj vzdaloval. Žralok a jeho oběť se postupně ztráceli z dohledu v zelených vodách a Centaine zjistila, že ještě pořád svírá v rukou kormidlo.
Začala jím pádlovat směrem k pláži.

…………………………..

Část třetí se odehrává v Namibijské poušti a trochu připomíná knihu Poselství od protinožců. Ta se sice odehrává na jiném kontinentě, ale v obou případech jde o to, že běloška zvyklá na civilizaci putuje pouští s lidmi, kteří žijí přírodním způsobem života a disponují schopnostmi, o které civilizovaní lidé již dávno přišli. V tomto případě je potíž v tom, že Křováci jsou bílými lidmi loveni jako divoká zvěř, a čím blíže je Centaine (přezdívaná Nam) svému cíly přidat se opět k „lidem svého kmene“, tím více jsou její noví přátelé v nebezpečí.

…………………………………….

Centaine klesla k zemi, zvedla hrst jasně oranžového písku a nechala si jej zklamaně proudit mezi prsty. Pak si poprvé všimla, že říční koryto je doširoka udupáno kopyty antilop a že je tu a tam písek navršen, jako by si tam děti dělaly hrady. O´wa teď kriticky zkoumal jednu z hromádek. Centaine se pracně zvedla a šla se podívat, co našel. Antilopy musely rýt do dna koryta, písek však stekl zpátky do díry a skoro ji zaplnil. O´wa mudrlantsky přikývl a obrátil se k H´ani.
„Tohle je dobré místo. Tady si uděláme studnu. Vezmi to dítě a ukaž jí, jak vybudovat přístřeší.“
Centaine byla tak vyprahlá a přehřátá, že cítila závrať a nevolnost, shodila však popruh svého vaku a unaveně šplhala po říčním břehu za H´ani, aby jí pomohla natrhat proutky ze stromů a trnité větve keřů.
V říčním korytě rychle vztyčily dva hrubé přístřešky tak, že zapíchly pruty v kruhu do písku, ohnuly je, aby se na vrcholku stýkaly, a zastřešily jeden větvemi a druhý ztuhlou smrdutou antilopí kůží. Byla to nanejvýš primitivní přístřeší, bez stěn, s podlahou z říčního písku. Centaine však vděčně žuchla do stínu a pozorovala O´wu.
Nejdřív odstranil otrávené hroty šípů, přičemž s nimi zacházel s pracnou opatrností, protože jediné škrábnutí by znamenalo smrt. Každý šíp zabalil do útržku syrové kůže a pak je vložil do jednoho z váčků na svém opasku.
Pak začal spojovat rákosové šípy k sobě, spoje slepoval kuličkou akáciové gumy, až měl jedno dlouhé rákosové stéblo, delší, než byl sám vysoký.
„Pomoz mi, květinko mého života,“ cukroval lichotivě na H´ani a rukama začli společně hrabat v písku. Aby písek nepadal zpátky do díry, udělali ji ve tvaru trychtýře- nahoře širokou, dolů se postupně zužující, až v ní zmizela O´wowa hlava i ramena a konečně začal vyhazovat hrsti tmavšího, mokrého písku. Hrabal ještě hlouběji, až ho H´ani držela za kotníky a celé tělo měl v díře. Konečně se ozval z hlubin ztlumený křik a ona mu podala dolů dlouhé duté stéblo.
Vzhůru nohama ve studně O´wa pečlivě umístil otevřený konec rákosu a pak kolem jeho otvoru upevnil filtr z proutků a listů, aby se neucpal. Obě ženy ho držely za kotníky a vytáhly z úzké studny. objevil se pokryt oranžovým pískem. H´ani mu musela vyčistit uši a oprášit pletence šedých vlasů i řasy.
Opatrně, po hrstech zaplnil O´wa studnu, ab se nenarušil filtr a rákos, a když skončil, pevně uplácal písek, ponechávaje nad povrchem vyčnívat jen krátký kousek rákosové trubky.
Zatímco O´wa dokončoval svou studnu, vybrala si H´ani zelený proutek, odstranila trny a oloupala jej. Pak pomohla Centaine odzátkovat vaječné láhve a naskládat je v úhledné řadě vedle studny.
O´wa se natáhl břichem dolů na písek a přiložil rty ke konci rákosové trubky. H´ani pozorně dřepěla vedle něj, řadu vaječných lahví na dosah a oloupaný zelený proutek v ruce.
„Jsem připravena, lovče mého srdce! “ řekla mu a O´wa začal sát.
Zpod přístřešku Centaine pozorovala, jak se O´wa mění v lidské měchy: hruď se mu vzdouvala a klesala, jako by zdvojnásobila svůj rozměr při každém syčivém vdechnutí vzduchu, a pak Centaine přímo cítila, jak silný podtlak je v trubce. O´wovy oči se těsně zavřely, zmizely v síti povislých vrásek a tvář mu potemněla námahou do barvy čokolády. Tělo mu pumpovalo a pulsovalo, nadýmal se jako ropucha a zase  splaskával a nadýmal se, jak se namáhal vytáhnout těžkou váhu vzhůru tenkou dlouhou rákosovou trubičkou.
Náhle vydal mňoukavý hrdelní zvuk, aniž by přerušil rytmus svého mocného sání a H´ani se předklonila a jemně mu zasunula oloupaný proutek do koutku úst. Diamantově zářivá kapka vody vybublala O´wovi mezi rty a skanula po proutku. na okamžik se zachvěla na jeho konci a pak skápla do vaječné láhve, kterou pod ní H´ani přidržela.
„Dobrá voda, pěvče mé duše,“ povzbuzovala ho H´ani. „Dobrá sladká voda!“ A proud z mužových úst se změnil v setrvalý stříbřitý pramínek, jak ho nasával a vypouštěl. Musel vynaložit obrovské úsilí, protože vytahoval vodu téměř z dvoumetrové hloubky, a Centaine v úžasu hleděla, jak naplnil vaječnou láhev, pak další a ještě třetí bez přestávky.
H´ani dřepěla nad ním, hýčkala ho, povzbuzovala, upravovala proutek a láhve, tiše na něj vrkala a náhle Centaine zasáhl zvláštní pocit empatie vůči tomu párku malých starých lidí. Uvědomila si, jak mezi nimi radost, tragédie a těžkosti vytvořily svazek tak pevný a silný, že jsou téměř jediným stvořením. Viděla, jak je ta těžká léta nadala humorem, citlivostí, prostou moudrostí a silou, nejvíc ze všeho však láskou, a záviděla jim beze zloby.
Kdybych tak, pomyslela si, kdybych tak mohla být připoutána k nějaké lidské bytosti tak, jako jsou tihle dva spoutáni navzájem! A v ten okamžik si uvědomila, že je začala milovat.
Konečně se O´wa odvalil od trubičky a ležel v písku, lapal po dechu, těžce oddechoval a třásl se jako maratónský běžec po závodě. H´ani přinesla jednu vaječnou láhev Centaine.
„Pij, Nam,“ nabídla jí Centaine.
Skoro zdráhavě, bolestně si vědoma námahy, kterou bylo zapotřebí k získání každé nedocenitelné krůpěje, se Centaine napila.
Pila úsporně, zbožně, a pak láhev vrátila.
„Dobrá voda, H´ani,“ řekla. Ačkoliv byla poloslaná a promíšená se starcovými slinami, Centaine teď naprosto chápala, že sanská definice „dobrá voda“ znamená jakoukoli tekutinu, která v poušti uchová život.
Vstala a došla k O´wovi ležícímu v písku.
„Dobrá voda, O´wa.“ Klekla si vedle něj a uviděla, jak ho ta námaha vysílila, ale zašklebil se na ni a zatřepal hlavou, ještě příliš unaven, než aby vstal.
„Dobrá voda, Nam,“ souhlasil.
Centaine si odvázala lanko, které měla kolem pasu, a podržela nůž oběma rukama. Už jí zachránil život. Možná by jí ho zachránil i v těžkých dnech, které jí ještě čekají, kdyby si jej nechala.
„Vezmi, O´wa,“ nabídla mu ho. „Nůž pro O´wa.“
Zíral na nůž a temné, krví podlité rysy jeho svraštělé tváře pobledly, z očí mu zmizel všechen výraz.
„Vezmi, O´wa,“ nabízela mu ho. „Nůž pro O´wa.“
„To je příliš,“ zašeptal, zíraje zraněnýma očima na nůž. Byl to dar nevyčíslitelné ceny.
Centaine se natáhla, vzala ho za zápěstí a obrátila mu ruku dlaní nahoru. položila mu nůž do ruky a složila mu kolem něj prsty. O´wa seděl v ostrém slunci s nožem v ruce a hruď se mu zvedala stejně mocně, jako když vysával vodu ze studně. Z koutku jednoho oka se mu skutálela slza a skanula mu hlubokou rýho podél nosu.
„Proč brečíš, ty starý hloupý člověče? otázala se H´ani.
„Pláču radostí z toho daru.“ O´wa se snažil zachovat důstojnost, ale hlas měl přiškrcený.
„To je hloupý důvod k brečení,“ řekla mu H´ani a čtverácky zamžikala, když zakrývala svůj smích jednou štíhlou půvabnou ručičkou.

………………………..

Pěkné, poutavé…ale nemůžu si pomoct, hlavní hrdinka mi k srdci nepřirostla. Za kámošku bych ji nechtěla…

Comments are closed.