Přečteno- po čertech dobrá kniha o čertech

Počkej se mnou na pohádku,
než půjdou malí čerti spát,
dozvíme se spolu vkrátku,
o čem se jim bude zdát.

Dědeček čert vezme knížku,
koukne, zda jsou v posteli.
Pohladí je po kožíšku,
postraší je anděly.

Tak spinkej už, můj maličký,
hebounký polštář růžky schová.
Sen tiše čeká za víčky,
a příběh končí v půli slova…

Neměli jsme s Medvědem v plánu Vojtu strašit nějakými nadpřirozenými bytostmi, ale tak nějak to vyplynulo samo. Od Mikuláše Vojta věří na čerty a co jsme se přestěhovali do paneláku, kde se neustále ozývají prapodivné zvuky, je o jejich soužití s námi pevně přesvědčen. Asi by bylo na místě mu to vymlouvat, ale přiznám se, že občas se to dost hodí. Stačí málo a z rozjíveného trpaslíka je rázem krotký beránek („ještě ty sousedy budeme chodit prosit, aby na nás občas zabušili,“ říkal tuhle Medvěd.)

Vojtův zájem o studium  života pekelníků je hluboký- z nás, rodičů, moc informací nevytáhne, navíc se nasbírané poznatky poněkud různí: já jsem mu tvrdila, že čerti bydlí v elektrice (což má pozitivní efekt ten, že Vojta odtahuje svou sestru od každé nezalepené zásuvky- co kdyby přeci jen nakonec něco vykouklo) a Medvěd mu zase říkal, že čerti bydlí nad námi (ti co dupou) a pod námi (ti, co buší do topení). A tak si Vojta v knihovně vybral krásný studijní materiál:

Kdyby čert na koze jezdil- české pohádky a verše o čertech

Staří čerti někdy zkusí
stejně jako lidičky,
když na chvíli hlídat musí
neposedné čertíčky.

Pytel blech je proti tomu
jak návštěva lázní.
Než dojdou ze školy domů,
nejeden se zblázní.

Hudruj nahlas, hudruj tence,
aby čírtě neuteklo.
hlídat malé umouněnce,
to je,prosím,pravé peklo!

……………………………………………………………………..

Až se všichni ševci ze Skutče sejdou na Košumberku

(Vladimír Hulpach)

Nevím, zda je pravdou, říká- li se o Skutči, že vznikla na místě, kde čert popadl čarodějnici a celou svou nečistou silou ji táhl do pekla. Babice se vzpouzela, vřískala, naříkala, ale rohatý se jenom smál: „Jen skuč, babo, jen si skuč. Stejně ti to nic platné není!“

No a místo dnešního Skuteč zněl ten název ve starých dobách vskutku pouze Skuč.

Dobře však je známé, že se o proslulost městečka zasloužili především příslušníci cechu svatého Kryšpína, tedy ševci. Byť se velké úctě ani netěšili, poněvadž ve chvíli „dyž se první švec narodil, celý svět se hned zarmoutil; andělé plakali, čerti v pekle řvali, “ jak klopýtá přes rýmy i jejich rytmus stará píseň. Zato ovšem boty, zvláště „červené dílo,“ kterak říkali holínkám i střevíčkům z červené kůže, na nichž se skvěla vyšívaná kvítka i zvířátka, bylo známo široko daleko. I v Brně, kam často pospíchali na trh s rancem bot na zádech. Nohy museli mít věru rychlé: vždyť z domova vyšli ráno a po polednách prý už viděli Špilberk. Přičemž některý z nich ještě dodělával nehotové páry za chůze!

Za dlouhá staletí si ševci ze Skutče vymohli mnohé privileje, a jak to bývá, někteří z nich i zpychli. Třebaže shůry dáno příliš neměli, když seli oves tak, že navrtali šídlem jamku do země a do ní vždy pečlivě uložili jediné zrnko, jak se jim posmíval téměř před sto lety spisovatel Primus Sobotka.

Zlobil se na něj i rohatý, zvláště když vychvalovali svoje zboží na jarmarku takovýmto způsobem: „Svršky k nepřečkání, podrážky k neroztrhání, a jestli tomu tak není, ať mě čert vezme!“

„Však počkej, vezmu si tě tak jako tak,“ umiňoval si pekelník, když zrovna poslouchal toho největšího křiklouna Karáska. Myslím, že se to stalo zrovna na trhu ve Vysokém Mýtě; rozezlený rarach sledoval od té chvíle prťavce jako stín, ale dlouho jej při žádné hříšnosti nepřistihl.

Až na cestě domů do Skutče. Ševci si to vykračovali pěkně ze široka, opasky řádně nabité penězi, ba i kořaličkou tak trochu zaváněli. Mezi nimi šly pak šátkářky, které naslouchaly řečem o všech jejich kouscích i úspěších na trhu a byly samé chichi a hihihi.

Jenže sotva se ten Karásek začal vychloubat, jak kterého kupce ošidil, najednou se řeč i smích všem přetrhly.

Prošli Sřemošicemi a dostali se právě pod zříceninu hradu Košumberka, která trčela z roviny jako strašidelný ježatý balvan, když najednou obloha celá zčernala, prořízly ji klikaté blesky a všude kolem se rozlehlo ohlušivé burácení hromu.

Horempádem se rozběhli ševci i ženské ke starému hradu, aby se tu skryli před tou činou. Ale ani ve věži se tuze dobře necítili.

„Přímo vidím, když v téhle hladomorně pan Vilém Slavata lidi pět neděl zimou a devět dní hladem trýznil, aby je pak navíc do komína a smrdutého místa zavřel. A jenom proto, že prý nechtěli být katolíky,“ šeptal vystrašeně Karásek mladé šátkářce Verunce, před níž se ještě před chvílí tolik naparoval. Než mu ale mohla odpovědět, ozval se další švec, tentokrát hodně nahlas, ve snaze přehlušit dunění hromu:

„Jen aby to nebyl konec světa! Víte, co se říká- že nastane, až se všichni ševci ze Skutče sejdou právě tady, na Košumberku. A jak se koukám kolem, žádný tu opravdu nechy…“

Ani nedořekl, když se ozvala strašlivá rána, až se hrad otřásl v základech, a všechno zahalil štiplavý sirný kouř. Když se konečně rozplynul, stál uprostřed lidomorny rarach a tak se smál a tak se vysmíval:

„Konec světa?Kdepak, jenom tady pro Karáska, který na trhu šidil…“

A už se na ševce, polomrtvého strachy, sápal svými přerostlými, nestříhanými drápy.

Bůhví jak by to všechno dopadlo, nebýt Verunky. Než se milý čert nadál, přiskočila k němu a pořádně ho švihla proutkem klokoče.

Každý ví, že prut z klokočového keře slouží k poznání čarodějnic, stejně jako učiní bezmocným vodníka i rohatého . Což se v oné chvíli stalo. Rarach se přestal na Karáska sápat, svěsil ruce a stál docela nehnutě, zkrátka mouchy snězte si mě. Hned také přestalo bouřit a ševci i šátkářky se rozutekli z hradu, jako by jim za patami hořelo. Jen Verunka ještě pro jistotu uvila kolem čerta z klokočí věneček, aby se snad moc rychle nevzpamatoval.

Potom se přidala k ostatním, a když už přicházeli do Skutče, zeptala se ševce Karáska:

„A opravdu jste na trhu šidil?“

„To víš, že ne,“ zasmál se švec, „to jsem se jen tak vychloubal.“

Verunka přikývla:“ Vždyť jsem si to myslela! Sotva by vám, strýčku, jinak pomohl před pekelníkem jenom proutek klokočí!“

………………………………………………………………………………………..

Čertí verše má na svědomí František Novotný, autorů pohádek je mnoho, namátkou vybírám jména- Václav Čtvrtek, Zdeněk Mahler, Jitka Molavcová, František Nepil, Božena Němcová, Jan Werich a mnoho dalších.

Hodně se mi líbily pohádky Vladimíra Hulpacha (jednu z nich jsem přepsala jako ukázku) protože jsou takové poučné. Je vidět, že autor kraj, o kterém píše, dobře znal a měl ho rád (ale pokud ti ševci skutečně ušli těch stoněcomálo kilometrů ze Skutče do Brna za dopoledne, tak  tento fakt pravděpodobně inspiroval Jana Drdu k sepsání pohádky O létajícím ševci:-)

A úplně nejvíc se mi líbila pohádka Marie Kubátové O čertovské muzice- Pohádka české poštovní známky…ale zase vám sem nebudu přepisovat všechno, že jo, to byste pak vůbec neměli motivaci si knížku sehnat:-)

Pro Vojtu jsou ty pohádky zatím příliš složité, většinu z nich ostatně stejně ocení spíše dospělý, než dítě… ale obrázky Karla Franty jsou půvabné pro všechny, bez rozdílu věku. Dávám sem obrázek jednoho pekelníka, který vypadá jako táta jedné mé kámošky…kdo zná, ocení:-)

3 Comments

  1. Vlasta napsal:

    toho pana bych chtela potkat:)

  2. Sejra napsal:

    Víru v existenci čertů je třeba podporovat. My to taky živili v dětech, co to šlo. Pak jednou šíleně zlobili a žena jim říká: „Nezlobte, čert to vidí a příde si pro vás.“ Děti: „Hehehe.“ Táta, potajmu se plížíc venku za oknem: „Blebleble, hú.“ Děti: „Maminko pomóóóc!“

  3. nominek napsal:

    Ty básničky jsou bezvadné…
    U nás jednu dobu fungovala „liška“… Chudák k tomu přišla, jak slepý k houslím.