přečteno- Pletky s osudem

Tak přeci jen ještě jednu Monyovou tady mám- Pletky s osudem. Knížka vypráví příběh dvou sester- dvojčat, kterým pomalu táhne na čtyřicítku. Milada je úspěšná malířka, má spoustu peněz a milujícího manžela, ale nemůže mít dítě. Olga má 15-letého syna, ale nemá peníze a nemá chlapa a obě dělají všechno proto, aby to bylo obráceně. Milada definitivně vzdá možnost, že by mohla mít dítě vlastní, ale chtěla by alespoň, aby měl vlastní dítě její manžel- a tak ho vysílá mezi prostitutky, hledat holku, které by udělal dítě a která by jim ho za úplatu přenechala. Jenže podcení svoji žárlivost a Luboš, který do toho jde ze začátku kvůli ní, tak zjišťuje, že i kdyby se přetrhl, tak jeho žena stejně nebude nikdy spokojená. Olga zase při procesu hledání svého nastávajícího manžela omylem otěhotní a protože si další dítě nemůže dovolit, jde na potrat…což jí její sestra, pro kterou je dítě smyslem života, nemůže odpustit.

Čekala jsem, že když jedné sestře dítě ke štěstí chybí a druhé přebývá, mohly by se dohodnout…ale to by ta knížka byla hodně útlá.

……………………………

Milada

Vychovali mě v přesvědčení, že dokážu všechno, co budu chtít. Donedávna to fungovalo. Na poslední výstavě se prodaly čtyři mé obrazy. Máma by na mě byla pyšná, kdyby ještě žila. A táta by byl pyšný, kdyby se byl neoženil s tou příšernou Valerií. Taky se svatbou mohl počkat. Aspoň rok po mámině pohřbu, ze slušnosti.

Ví bůh, co na Valerii všichni chlapi vidí. Zajímalo by mě, jestli se líbí i Lubošovi. Když jsem se ho loni ptala, tvrdil, že ne, ale jednou jsem ho zahlédla, jak Valerii pozoroval, když si upravovala podvazkový pás. A výraz, který při tom měl, mi byl silně povědomý, ačkoliv já podvazky nenosím. Tedy zatím ne. Pokud to takhle půjde dál, možná je nosit začnu.

Už je půl sedmé. Musím si vydrhnout ruce terpentýnem a pořádně se osprchovat. Večeři vařit nebudu. Po jídle Luboš vždycky usne a to dnes nesmím dopustit. Na lačno bychom to mohli zvládnout za noc i třikrát. Jsme jako králíci.

Terpentýn příšerně páchne. Nikdy si na ten smrad nezvyknu, i když mě Luboš utěšuje, že se terpentýn vyrábí z pryskyřice borovic, jejichž vůni naopak miluju. Kdyby bylo po mém, přestěhovali bychom se na chalupu. Malovala bych na dvorku, pod širým nebem. Spousta světla a čistý vzduch. To by teprve byla poezie v barvách! Tady můžu malovat leda tak pod čtyřmi žárovkami šedesátkami a namlouvat si, že je to slunce. A mrtvé ticho prázdného bytu pomalu ubíjí moji inspiraci. Jo, to na chalupě je úplně jiný ticho. Ptáci občas řvou, cvrčci cvrlikají, stromy sténají ve větru. Prostě tam pulzuje život. Tady se čas od času taky ozývá sténání. Ale bohužel jen mé vlastní. Sedím na bobku, objímám kolena a bulím. V poslední době častěji, než je zdrávo. Anebo si vlezu pod sprchu a nechám na sebe dopadat gejzír vody v plané naději, že vyhladí mou duši, která připomíná stočeného ježka. Proč by to nešlo, říkám si, vždyť kapky vody dokáží vyhloubit i kámen, stačí jen trpělivost. A málokdo má tolik zkušeností s trpělivostí, co já.

Někdy mě napadá, že je na čase to vzdát. A koupit si třeba psa. Navléct ho do jednoho z těch příšerných psích oblečků, pořídit mu zlatý obojek a vychrstnout na něho lety nashromážděné, nevyužité galony mateřské lásky.

„Halóó?“ beru telefon mokrou rukou. Celá jsem mokrá, jak jsem vyběhla ze sprchy, voda ze mě crčí a třesu se zimou. Je dost dobře možné, že si jen namlouvám, že je to zimou.

„Dneska mě nečekej,“ říká Luboš, „přijdu později.“

„Musíš přijít!“ křičím na něho. Stává se ze mě slušná neurotička. Asi jsem neměla nechávat kouření. Cigareta byla to jediné, co mě dokázalo jakž takž uklidnit. „Jsou ty správné dny pro další pokus. Nemůžeme si dovolit vynechat!“

„Ostatní lidé se milují, souloží nebo třeba i píchají. My děláme pokusy. Připadám si jak laboratorní krysa.“ Zavěsil.

Vzlykám. Za necelé dva roky mi bude čtyřicet! Musíme využívat každou šanci a on to moc dobře ví! Minulý týden mi dokonce vyčetl, že začínám být zlá a zahořklá. Ale jak nemám být zahořklá, když ten čas tak letí? Začali jsme před pěti lety a každou další menstruací jako bych ztrácela směr. Nevím, kam se můj život ubírá, nevím jestli se mi vůbec chce dál žít.

Luboš

Ještě než sluchátko zapadlo do vidlice, už jsem svých slov litoval. A především jsem litoval Miladu. Každý den, stále víc. Uzavírá se do klece z bolesti a nenaplněné touhy a já zůstávám vně. Moc dobře vím, že ji ztrácím. Měl bych bojovat o ni a ne proti ní. Měl bych ji podpírat, tolerovat, trpět s ní. Měl bych, ale nedokážu to.

„Odcházíme! Taxík čeká dole!“ nakoukla do kanceláře Zorka. Je jí dvacet dva. Pracuje u nás pár měsíců, tuším, že by si dala říct. Občas si s tou představou pohrávám, ale to je všechno. Ani nevím, jestli jsem charakter nebo jen srab.

„Já s vámi nepojedu,“ vylétlo mi z úst, sotva jsem zapadl na sedadlo vedle řidiče. Viktor, můj nejlepší přítel a společník v jedné osobě, se uchechtl: „Zase nucený manželský práce, jo?“

Nemyslel to zle, je to náš způsob humoru. A taky měl něco popito. „Tak nějak,“ přikývl jsem a okamžitě mě zaplavily výčitky, že Miladu zrazuju, že ji zesměšňuju před mladou holkou, která ví prd o životě.

„Dneska by to mohlo vyjít,“ řekl jsem ještě a vystoupil. Jako naprostý idiot.

„Odpusť,“ políbil jsem Miladu. Zastavila příval slz jako na povel.

„To nic,“ usmála se a začala se svlékat. Nechtěla slyšet omluvy, vyznání. Nechtěla něžnou předehru. Chtěla plemenného býčka. Pocit jakéhosi souznění či spojenectví, se kterým jsem vstupoval do dveří, se rozplynul. Zbyla jen nahořklá pachuť.

„Co kdybychom dnešní večer strávili opravdu spolu?“ zeptal jsem se. „Uvaříme si dobrou večeři, půjčíme si nějaký americký doják, vypijeme lahvinku a budeme si v posteli pro změnu jen povídat?“

„Až potom,“ odbyla mě. Neposlouchala, nevnímala naléhavý tón v mém hlase, nechtěla ho slyšet. Její obzor zaplňovala jediná vidina – fata morgána v plínách.

„Já to takhle nechci, rozumíš?“ štěkl jsem. Asi už spolu nedokážeme mluvit normálně. „Už mě přestává bavit, že mi mezi dveřmi rozepínáš poklopec, jako by to bylo to jediné, proč mě doma ještě trpíš. Nikam spolu nechodíme. Jsme tady zalezlí jak krtci a pořád jen souložíme a souložíme a přitom to ani jednoho z nás nebaví!“

„Ještě tento měsíc,“ zaprosila, „naposledy…“

Comments are closed.