přečteno- Pátá hora

Pátá kniha od Paola Coelha vypráví příběh proroka Eliáše, se kterým se setkáváme v okamžiku, kdy spolu s levitou, schovaní ve stáji, čekají na smrt. Vojsko krále Achaba a královny Jezabel prohledává domy a má za úkol zabít všechny proroky, kteří se nezřeknou víry v Hospodina.

……………………………….

Levita ještě mohl změnit své vyznání a uniknout smrti. Eliáš však žádnou volbu neměl: ke všemu došlo jeho vinou a Jezabel rozhodně žádala jeho hlavu.
„Anděl Páně mě přiměl, abych šel za králem Achabem a varoval ho, že nebude pršet, dokud v Izraeli nepřestanou uctívat Baala,“ řekl a div se neomlouval za to, že uposlechl andělových slov. „Boží mlýny však melou pomalu; dřív než začne sucho účinkovat, pobije princezna Jezabel všechny, kdo zůstali věrni Hospodinu.“
Levita na to nic neřekl. Přemítal, má-li od nynějška vyznávat Baala, anebo zemřít ve jménu Hospodina.
„Kdo je to Bůh?“ pokračoval Eliáš. „Je to On, kdo třímá meč vojáka, jenž popravuje ty, kdož nechtějí zradit víru našich praotců? Byl to On, kdo na náš trůn nastolil cizí princeznu, aby tak naše pokolení postihla všemožná neštěstí? Bůh zabíjí věrné, nevinné, ty, kdož ctí zákon Mojžíšův??“
Levita už se rozhodl; raději zemře. Vzápětí se rozesmál, protože představa smrti už ho neděsila. Pohlédl na mladého proroka vedle sebe a chláchol ho:
„S tím se obrať na Boha, když už pochybuješ o Jeho úradcích,“ řekl. „Já už jsem smířen s osudem.“
„Hospodin přece nemůže chtít, aby nás všechny nemilosrdně pobili,“ trval na svém Eliáš.
„Bůh může vše. Kdyby nedělal víc než to, čemu říkáme Dobro, nemohli bychom jej nazývat Všemouhoucím; On by ovládal jen část Vesmíru a existoval by někdo mocnější než On, kdo by střežil a soudil Jeho činy. V tom případě bych uctíval toho mocnějšího.“
„Jestliže On může vše, proč neušetří utrpení ty, kdo jej milují? Proč nás nezachrání, místo aby udílel moc a slávu svým nepřátelům?“
„Nevím,“ odpověděl levita. „Nějaký důvod však existuje a já doufám, že jej vbrzku seznám.“
„Nemáš odpověď na mou otázku.“
„Nemám.“
Oba zmlkli. Eliáše zaléval ledový pot.
„Ty se děsíš, ale já už jsem se svým osudem smířen,“ poznamenal levita. „Půjdu ven a skoncuji s touto agonií. Při každém výkřiku, který zaslechnu zvenčí, si s hrůzou představuji, jaké to bude, až přijdu na řadu já. Za tu dobu, co jsme tady zavřeni, už jsem umřel stokrát, a přitom jsem mohl umřít jenom jednou. Když už mám přijít o hlavu, ať je to co nejdřív.“
Měl pravdu. Tytéž výkřiky slyšel i Eliáš a už vytrpěl víc, než mohl snést.
„Půjdu s tebou. Nedokážu dál bojovat o pár hodin života navíc.“
Vstal, otevřel dveře stáje a dovolil, aby oba odhalil sluneční svit.

……………………….

Na ulici se Eliáš setká tváří v tvář s vojákem, který na něj vystřelí z luku- a 2x mine. Protože nikdy předtím neminul cíl, vyvodí z toho, že je Eliáš pod boží ochranou a že by bylo nemoudré se ho snažit dále zabít. Eliáš uteče do pouště, ke břehům potoka Karit, kam mu havran nosí jídlo a Eliáš s ním rozmlouvá…

………………………

„Kdybys nebyl pracoval jako tesař, nebyl bys také schopen vkládat svou duši mimo sebe sama, tvářit se, že mluvíš jako havran, a chápat, že jsi lepší a moudřejší, než si myslíš,“ zněla odpověď. „Protože právě ve svém řemesle jsi objevil posvátno, které je ve všem.“
„Vždycky jsem rád předstíral, že si povídám se stoly a židlemi, které jsem vyráběl; nestačilo to? Ta žena měla pravdu; když jsem s nimi mluvil, obvykle se mi vynořily myšlenky, které mě jinak nenapadaly. Jakmile jsem však začínal věřit, že takto mohu sloužit Bohu, zjevil se anděl a – dál už to přece znáš.“
„Anděl se zjevil, protože jsi byl připraven.“
„Byl jsem dobrý tesař.“
„Tvořilo to část tvého učednictví. Ubírá-li se člověk vstříc svému osudu, musí mnohokrát změnit směr. Jindy zase jsou vnější okolnosti silnější a on se musí zaleknout a ustoupit. To vše patří k učednictví.“
Eliáš pozorně naslouchal slovům své duše.
„Nikdo však nesmí ztratit ze zřetele svůj cíl. I když – v určitých chvílích – uvěří, že svět a druzí lidé jsou silnější. Nevzdat se – v tom je celé tajemství.“
„Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych se stal prorokem,“ řekl Eliáš.
„Uvažoval. Byl jsi však přesvědčen, že je to nemožné. Anebo nebezpečné. Nebo nemyslitelné.“ Eliáš vstal.
„Proč si říkám věci, které nechci slyšet?“ zvolal.
Vyplašený pták uletěl.

………………………………….

Pak se mu zjeví anděl a vyšle ho do Sarepty, místními obyvateli nazývané Akbar, kde má zůstat do té doby, dokud se nenaučí obnovovat- pak teprve mu bude dovoleno se vrátit domů a zničit královnu Jezabel. V Akbaru má Eliáš vyhledat vdovu, která mu poskytne útočiště. Vdova ho přijme do svého domu, přestože je chudá a přestože je Eliáš nepřítelem jejich královny, ale když vdovin synek zemře, připadne vina za jeho smrt na Eliášovu hlavu. Vysílají ho na Pátou horu, kde sídlí jejich Bohové, aby ho Bohové sami potrestali. Na Páté hoře si Eliáš vyprosí u Hospodina zázrak- vrátí se do vdovina domu a jejího synka přivede zpět k životu. S vdovou se do sebe pomalu zamilují…

……………………………………..

Jednou odpoledne se vrátil domů dřív než obvykle a uviděl vdovu, jak sedí na zápraží.
„Co děláš?“
„Nemám co dělat,“ odpověděla.
„Tak se něco uč. V takových chvílích mnozí lidé přestávají žít. Nic je nemrzí, nepláčou, jenom nechávají plynout čas. Nepřijali výzvy života a život už je k ničemu nevyzývá. I tobě to nebezpečí hrozí; učiň něco, snaž se čelit životu, ale nevzdávej se.“
„Můj život už má zase smysl,“ řekla se sklopenou hlavou. „Od té doby, cos přišel.“
Na zlomek vteřiny pocítil, že by s ní mohl sdílet své srdce. Nechtěl však riskovat – ona určitě měla na mysli něco jiného.
„Začni něco dělat,“ řekl. „Čas bude pak tvým spojencem, a nikoli nepřítelem.“
„Čemu bych se mohla učit?“
Eliáš chvilku přemýšlel.
„Písmu z Byblu. Můžeš to potřebovat, kdyby ses jednou vydala na cesty.“
Žena se tedy rozhodla věnovat se učení tělem i duší. Nikdy nepomyslela na odchod z Akbaru, ale – podle toho, co říkal – Eliáš možná zamýšlí vzít ji s sebou.
Znovu se cítila svobodná. Znovu ráno vstala a s úsměvem šla ulicemi města.

………………………………..

Ale před veškerou snahu Eliáš nedokáže zabránit válce, město Akbar lehne popelem, spousta lidí zemře- mezi nimi i vdova, která poskytla Eliášovi přístřeší i srdce – a ti co přežijí a mají sílu odejít, ruiny města opouští. Zbydou jen starci, děti, vdovy a Eliáš. To je veliká příležitost k tomu, naučit se obnovovat…

……………………………………………

Chlapec jako by od té doby, co mu přinesl vodu, zase nabyl aspoň trochu chuti do života. Eliáš ho poslal na pomoc starci, který uklízel smetí a trosky, ale dlouho ho u té práce udržet nedokázal; hoch si teď hrál vzadu na náměstí s ostatními dětmi.
„Tím líp. Však se ještě zapotí, až bude velký.“ Nemrzelo ho však, že ho celou noc nechal o hladu pod záminkou, že musí pracovat; kdyby se byl k němu choval jako k ubohému sirotkovi, oběti zlých asyrských vrahů, hoch by se nikdy nezbavil malomyslnosti, která se ho zmocnila po příchodu do města. Teď ho chtěl nechat pár dní samotného, aby našel své vlastní odpovědi na to, co se stalo.
„Jak můžou děti něco vědět?“ vyptávala se dál žena, která ho žádala o jídlo.
„Zkus to zjistit sama.“
Eliášovi pomocníci ji pak viděli, jak mluví s dětmi, které si venku hrály. Děti jí něco říkaly, ona se otočila, usmála se a zmizela v rohu náměstí.
„Jak si přišel na to, že děti budou něco vědět?“ zeptal se stařec.
„Protože jsem byl také kdysi dítě a vím, že děti nemají minulost,“ řekl a znovu si vzpomněl na rozhovor s pastýřem. „Noc, kdy došlo k přepadení, je vyděsila, ale už to pustily z hlavy; město se změnilo v obrovskou zahradu, kde se mohou potulovat a nikdo jim v tom nebrání. Přitom nakonec objeví potraviny, které si obyvatelé uložili do zásoby, aby vydrželi obléhání Akbaru.
Dítě může vždycky naučit dospělého tři věci: být bezdůvodně spokojený, stále se něčím zabývat a umět vymáhat všecko, co si přeje. Kvůli tomuhle chlapci jsem se vrátil do Akbaru.“

………………………………………

Eliáš znovu přezkoumal každý svůj krok; od té doby, co nechal tesařiny, přijímal své poslání bez námitek. I kdyby nebylo opravdové – a on byl přesvědčen, že takové je -, neměl nikdy příležitost vidět, co se dělo na cestách, jimiž odmítl jít. Bál se totiž, že by ztratil svou víru, svou oddanost, svou vůli. Domníval se, že by bylo nebezpečné, kdyby zkusil cestu obyčejných lidí – mohl by si na ni nakonec zvyknout a oblíbit si to, co by spatřil. Nechápal, že i on je člověk jako druzí, přestože slyší anděly a čas od času přijímá příkazy od Boha; byl natolik přesvědčen, že ví, co chce, že se choval úplně stejně jako ti, kdo se nikdy v životě k ničemu důležitému nerozhodnou.
Utekl před pochybností. Před porážkou. Před okamžiky nerozhodnosti. Hospodin však byl šlechetný a zavedl ho do propasti nevyhnutelného, aby mu ukázal, že člověk musí zvolit – a nikoli přijmout – svůj osud.
Už před mnoha a mnoha lety, za podobné noci, Jákob nedovolil, aby Bůh odešel dřív, než mu požehná. Tehdy se jej Hospodin zeptal: “Jaké jest jméno tvé?“
O tohle šlo: mít jméno. Když Jákob odpověděl, Bůh mu dal jméno Izrael. Každý má nějaké jméno od kolébky, ale musí se naučit pojmenovat svůj život slovem, jež si zvolil, aby mu dal smysl.
„Já jsem Akbar,“ řekla žena.
Teprve zkáza města a ztráta milované ženy umožnily Eliášovi pochopit, že potřebuje nějaké jméno. A v téže chvíli nazval svůj život Osvobozením.
………………………………………………….

V každém okamžiku obnovy jsme věděli, že se Asyřané vrátí. Věděli jsme, že jim jednou budeme muset naše město předat a spolu s městem i naše úsilí, náš pot, naši radost z toho, že je město krásnější než dřív.“
Ve světle ohně se zaleskly slzy, které stékaly lidem po tvářích. I děti, které si obvykle při večerních setkáních hrály, tentokrát dávaly pozor na to, co se říká. Eliáš pokračoval:
„Na tom nezáleží. Splnili jsme svou povinnost vůči Hospodinovi, protože jsme přijali Jeho výzvu i poctu Jeho boje. On na nás před onou nocí naléhal a říkal: choď! My jsme Ho však neposlouchali. Proč?
Protože každý z nás už si vyřešil svou budoucnost: já jsem se chystal svrhnout Jezabel z trůnu, žena, jejíž jméno je teď Znovunalezení, zase chtěla, by se její syn stal lodníkem, muž, který se dnes jmenuje Moudrost, si nepřál nic víc, než strávit zbytek života popíjením vína na náměstí. Zvykli jsme si na posvátné tajemství života a nepřikládali jsme mu žádnou váhu.
Tu si Hospodin řekl: oni nechtějí chodit? Tak ať zůstanou hodně dlouho stát!
A teprve tehdy jsme pochopili Jeho poselství. Ostří asyrských mečů nám vzalo naše mladé muže a zbabělost odvedla naše dospělé. Nechť jsou ti druzí v této chvíli kdekoli, zůstali stát; smířili se s boží kletbou.
My však jsme s Hospodinem bojovali. Stejně tak jako bojujeme s ženami a s muži, které v životě milujeme, protože takový zápas je naším požehnáním a umožňuje nám růst. Využíváme příležitosti, jíž je nám tragédie, a plním svou povinnost vůči Němu, dokazující, že jsme schopni uposlechnout příkazu chodit. I za nejhorších okolností kráčíme vpřed.
Jsou chvíle, kdy Bůh vyžaduje poslušnost. Jsou však také chvíle, kdy si přeje vyzkoušet naši vůli a vyzývá nás, abychom pochopili Jeho lásku. Tomu jsme porozuměli, když se zřítily akbarské hradby: odhalily nám obzor a umožnily, aby každý z nás viděl, čeho je schopen. Přestali jsme o životě uvažovat a rozhodli jsme se jej prožívat.
Výsledek stojí za to.“
……………………………………………..

„Pokračuj tedy, dokud tě Pán nepovolá zpět do Izraele,“ řekl anděl. „Vstaň a dokazuj dál, že tvůj boj má smysl, protože jsi dokázal překonat proud Nevyhnutelného. Mnozí se přes něj plaví a ztroskotají; jiné zase proud strne do míst, jež jim nebyla určena. Ty ses však s plavbou důstojně vyrovnal, dokázal jsi udržet směr své lodi a bolest se snažíš přetvořit v čin.“
„Škoda, že jsi slepý,“ řekl Eliáš. „Jinak bys viděl, jak z práce sirotků, vdov a starců znovu povstává město. Brzy bude všechno jako dřív.“
„Doufám, že ne,“ pravil anděl. „Zaplatili ostatně vysokou cen za to, aby se jejich životy změnily.“
Eliáš se usmál. Anděl má pravdu.
„Doufám, že se zachováš jako člověk, před nímž stojí jeho druhá příležitost: nedopusť se znovu téže chyby. Nikdy nezapomeň na smysl svého života.“
„Nezapomenu,“ odpověděl Eliáš, celý šťastný, že se anděl vrátil.

Comments are closed.