přečteno- Otcomilky

Až do konce knihy mi vrtalo hlavou, proč Simona Monyová pojmenovala svůj výtvor Octomilky a nemohla jsem té záhadě přijít na kloub. Zřejmě proto, že se nejmenuje Octomilky, nýbrž Otcomilky.

Otcomilky- kniha o složitých vztazích dcer a otců. A nejen o tom. Máša s Heřmanem  by se rádi vzali, akorát okolí jejich vztahu moc nepřeje. Heřman má 2 děti z předchozího vztahu, které rozhodně nejsou nadšeni, že by si jejich otec měl vzít nějakou mladou kočku. Každé z nich pro to má své důvody, syn Jáchym je do své budoucí macechy zamilovaný a dcera Adéla zase visí na svém tatínkovi a vůbec se o něj nehodlá dělit s cizí ženskou, nebo nedej bože ještě s nějakým dalším případným miminem.

Máša má pro změnu rodiče, kteří jsou v Heřmanově věku a se sňatkem jejich dcery s nějakým vypelichaným kocourem zásadně nesouhlasí.

„Táta už tě nechce?“ ptá se Adéla, když vidí kopu posmrkaných papírových kapesníčků v kuchyni na stole. A já jako bych stále neměla dost, lovím v krabici a smrkám a smrkám.
Můj táta už mě nechce,“ vzlykám, ačkoliv jsem si pláč přísně zakázala, pro případ, že by na pověrách  o souvislostech plačících nastávajících matek a miminek bylo něco pravdy.
„To mě mrzí,“ říká Adéla a její hlas zní upřímně. Tak upřímně, že zapomínám brečet dál. „Opravdu?“ ujišťuji se.
„Opravdu,“ přikyvuje. „Mnohem lepší by bylo, kdyby tě nechtěl ten můj…“
Taktně přejdu rýpanec, částečně i z toho důvodu, že obdivuji, jak je pohotová a vtipná. „Ty máš báječnýho tátu, takovýho jsem si vždycky přála…“ povídám.
„A proto jsi ho teda musela sebrat mně?!“ štěkne Adéla a zavře se do svého pokoje.

……………………………

Heřmanova exmanželka Dita se zase stará o svého stárnoucího sklerotického protivného tatínka, který jí dělá z domova peklo na zemi. Kdysi to býval její miláček: Tátu celý život obdivovala, vzhlížela k němu. Proč jí to udělal? Proč dopustil, aby byla svědkem, jak si udiveně prohlíží příbor a neví, co s ním, jak přehrabuje popelnice a hledá, co mu tam údajně zase vyhodila?

To nemohl odejít jako máma?“Příští víkend vezmu Adélku do zoo, je tam nějaká akce pro děti…“ plánovala a ve čtvrtek už měla pohřeb. Bez utrpení, bez bolesti. Vzpomínky na ni byly průzračné, nezkalené. Voňavé, pěkně urovnané a vymydlené. Vzpomínky na ni byly takové, jaká byla ona.
Jaképak asi jednou budou budou vzpomínky na otce? Bude se do jejích myšlenek drát oblečený ve fraku, jiskřivě bílé košili s motýlkem a houslemi pod bradou?
Anebo podezřívavý, zapšklý, sklerotický dědek ve věčně pokecaném kabátku od pyžama vytěsní sólistu Státní filharmonie, na kterého byla celý život nesmírně hrdá?

………………………………

Název knihy sice nejde pořádně vyslovit, ale jinak mi námět i zpracování přišlo dobré. Z knížek od Monyové tato patří rozhodně mezi ty lepší.

A ještě další ochutnávka:

Kandidátka na macechu

„Neměla bych těm děckám něco koupit?“

„Samozřejmě,“ usmívá se Vendula. „Ovšem jedině v případě, pokud si nejpozději do roka přeješ platit jim i za to, že ti odpoví na pozdrav.“

Abyste tomu rozuměli… Vendula je pro mě naprostá a jediná autorita, co se týká výchovy dětí.

Pochopitelně, že jako většina lidí, i já vlastním matku a přísahám, že kdykoliv budu potřebovat poradit, jak zneškodnit na zahrádce krtka, ve kterém filmu je Ben Affleck nejvíc sexy nebo jaký vitaminový přípravek použít na problémy s nadýmáním, obrátím se s důvěrou právě na ni.

O výchově dětí ale neví zhola nic. Za důkaz mého tvrzení snad lze považovat skutečnost, že její jediný syn tráví již třetí rok v nápravném zařízení a její jediná dcera podléhá depresi z vlastní nedokonalosti častěji než erotickým touhám. Dalo by se přímo říci, že žije pravidelným depresivním životem…

„Myslíš, že to bude tak zlý?“ ptám se a hrozně moc chci slyšet, že ne, že jsou případy, kdy děti přilnou k nastávající manželce svého otce rychlostí vteřinového lepidla. A jejich svazek je posléze podobně pevný a neoddělitelný.

Kdyby podobná informace vzešla z úst Venduly, měla by pro mě obzvláště cenu. Vendula je totiž člověk, který vám pohostinně klidně i o půlnoci namaže med na chleba s máslem, ale toho bohdá nebude, aby vám ho mazala kolem huby.

„Nebude to zlý, Mášo,“ říká mi přesladce a ze srdce mi tak urve kus žuly, který mě vzápětí zavalí, „bude to mnohem, mnohem horší.

Když mraky pláčou

Přijíždím před dům přesně na čas a radostně zjišťuji, že je kde zaparkovat. Otáčím se na vozovce a mezera mezi auty, která se před chvílí zdála být dostačující i pro náklaďák se smrskla jak nylonky po vyvářce.

Pokud nechci přijít pozdě, a to rozhodně nechci, musím tam svého stařičkého žigulíka vecpat.

Nepatřím mezi typické hrdinky populárně-naučných příruček. Abych se zorientovala, nemusím si natáčet mapu po směru jízdy, levou ruku od pravé rozeznám, aniž bych na nich nosila barevně odlišné fáborky, a docela bravurně dokáži zaparkovat mezi dvě vozidla při krajnici.

Ne však dnes.

Nervózní jak maturantka před zkušební komisí manévruji auto tam a zpět, a když už si myslím, že se mi to jakžtakž povedlo, ozývá se rána a řinkot skla.

Rozhlížím se, kde je ta bába, co hází láhve do kontejneru, ale ulice je liduprázdná. Toužebně si přeji, aby zpoza rohu vyjukl štáb skryté kamery.

Místo toho na mě juká rozbitý reflektor Audi TT.

Doprčic! To tam nemohl stát třeba favorit?!

Skláním se a odhaduji rozsah škod.

Můj Dědek má rovněž pár šrámů, ale na ty bohatě postačí tmel a izolepa. Stříbrná audina bude vyžadovat více než jen kosmetické úpravy.

Chvíli se hrabu v kabelce, ve které běžně nosím půlku domácnosti, vytahuji vizitku a tužkou na obočí připisuji: Je mi to líto!

Až když vizitku strkám za stěrač, všimnu si, že i mraky se nade mnou rozplakaly.

Zvedám kabelku nad hlavu jako ochrannou stříšku s vědomím, že nastávající macecha by neměla vypadat jako Vodník z Kytice, vytahuji z kufru auta dárky a chvátám ke vchodu.

Mám čtvrt hodiny zpoždění, obrovskou trému a zcela propocenou halenku. A to jsem prosím doma v notné míře použila antiperspirant, který měl způsobit naprostou revoluci mezi ostatními, běžnými deodoranty a mimo jiné i spolehlivě zamezit pocení. Aspoň to tvrdila ta nažehlená nána v televizní reklamě. Teď by mě měla vidět!

A ještě ke všemu se mi začalo chtít na záchod…

Normálka. Vždycky když jsem ve stresu, chce se mi na záchod. Bohužel ne vždy se to hodí tak málo jako dnes.

Lidi jsou svině

„Pocem! To bude asi ona!“ syčí Adéla s nosem přilepeným na chladivou tabuli okenního skla. „Přijela v takové staré popelnici a nedaří se jí zaparkovat. To je sranda!“

Jáchymovi v žádném případě nepřipadá legrační, že se jejich otec hodlá znovu oženit. Do poslední chvíle si myslel, že to dají s mámou zase dohromady. Určitě si to myslela i máma, protože když jí Adéla o svatbě řekla, viděl ji pak brečet. Dělal, že si ničeho nevšiml.

Jáchym dost často předstírá slepotu, hluchotu a mnohdy i prostoduchost. Je to tak pohodlnější a bezpečnější. Lidi jsou svině.

„Slyšíš? Pocem!“ vzrušeně se chichotá Adéla.

Jáchym slyší, ale nedbá.

Nutnost ochranného zbarvení.

Jinak by nejspíš zase bulil.

„Tak to je teda gól! Ona nacouvala Horáčkovi do toho novýho sporťáku! Ježiši! Já se snad picnu!“ piští Adéla.

Jáchym si přeje, ať se už konečně picne a dá jednou provždy pokoj.

„Panebože, to je ale kráva!“ svíjí se Adéla smíchy a hned zatepla utíká tatínkovi vyslepičit všechny novinky.

Jáchym potají doufá, že otcova nevěstinka nebude větší kráva než jeho mladší sestra, to by nepřežil.

Život na levačku

„Tati! Tati, stala se hrozná věc. Ta tvoje Máša asi nabourala auto panu Horáčkovi,“ zkroušeně mrká Adélka na svého otce. A ten, aniž by vnímal smysl jejích slov, jihne nad dokonalostí dcerunky.

Je na ni pyšný. Adélka, to je to, co se mu v životě skutečně povedlo, to, nač může být právem hrdý.

Všechno ostatní je tak nějak na levačku. Jeho nastávající je velice pěkná žena, ale bohužel už druhá v pořadí. Jako fotografovi na volné noze se mu daří, ale novináři o něm stále tvrdošíjně píší jako o známém brněnském fotografovi nikoliv o známém fotografovi. A to prosím fotil Belmonda, Pavarottiho, Terezu Maxovou, Hrabala i Václava Havla!

Plným právem tedy očekával, že v osmačtyřiceti letech by jeho věhlas mohl sahat dál než k Devíti křížům.

A to není všechno… Vlastní docela pěkný půdní byt, ale má na něm nesplacenou hypotéku něco přes půl milionu, na dovolenou děti bere každé léto k moři, ale jen do Chorvatska, nové auto si nekoupil už šest let, ještě nikdy nejedl lanýže a nepil šampaňské značky Cristal…

Jo, a má syna, ale vůbec si s ním nerozumí. Někdy si dokonce říká, jestli je ten kluk vůbec normální. Je mu skoro šestnáct a neumí pořádně promluvit. Taky v něm není špetka citu, všechno jakoby mu bylo jedno. No, a pokud má být upřímný, tak právě nejchytřejší asi taky nebude.

Adélka, to je něco jiného. Heřman kolikrát v úžasu hledí na tu kouzelnou bytůstku a nechápe, jak mohli s Ditou něco tak půvabného zplodit.

Ne že by Dita nebyla pěkná ženská. Obzvlášť zamlada, když ještě nenosila brýle a ten přemoudřelý výraz paní doktorky, bývala docela kus.

Ale na Adélku neměla nikdy, Adélka už teď přitahuje mužské pohledy jak plamen svíčky noční hmyz a to jí je sotva dvanáct. Za chvíli aby si pořídil vzduchovku na odhánění nápadníků.

„Tati? Ty mě nevnímáš!“ zatváří se vyčítavě.

Heřman má tenhleten výraz na ní strašlivě rád, a tak situaci záměrně protahuje.

„No, tak! Poslouchej mě!“ špulí Adélka rozhořčeně rtíky a vypadá zase jako malá holčička. A pak se začíná hihňat a věší se mu na krk: „Tatínku, tatínečku, neboj… my se nějak skamarádíme a já v létě půjdu za drůžičku! V jednom časáku jsem viděla šaty, který byly naprosto suprový a děsně by se na tu svatbu hodily… byly jak z filmu Nevěsta na útěku nebo možná ještě lepší…“

Je to hodná holka, dme se pýchou tatínek. S ní problémy nebudou, ale jestli Mášu přijme Jáchym, to ví bůh.

Pořád mu ještě není schopen odpustit, že odešel od jejich matky.

Jakpak by se ale jemu líbilo žít s bachařkou? Ukliď si to po sobě! Zase jsi neumyl vanu! Kdy se konečně naučíš splachovat?A co ty drobky na lince?! Musíšsem chodit v botách, právě jsem vytřela?! Proč jezdíš jak šílenec? Kolikrát jsem tě žádala, abys neházel do koše ponožky naruby, myslíš že mi je příjemné obracet tvoje smradlavé fusakle?Zhasni, když tam nejsi! Ale taky: Nechrápej! Nesrkej! Neposmrkuj! Neprď! Nemlaskej!

Vždyť ta ženská už neuměla promluvit normálně! Co by se jí asi tak stalo, kdyby po něm opláchla občas vanu? Jasně že nic. Zabralo by jí to sotva pár vteřin… Jenže na to Dituška čas neměla. Ovšem na věčné peskování a lamentování si ho udělala vždycky.

„Tatínečku… koukni, to je ale legrační, jak si dělá deštník z kabelky!“ tahá ho k oknu Adélka.

„Asi byla u holiče… chce se vám líbit,“ kroutí se Heřman a malinko se za Mášu zastydí. Její příjezd si přece jen představoval jinak.

„Hlavně když se líbí tobě,“ uklidňuje ho dcerka dospěle.

A Jáchym? Ten stojí a čumí. Jako obvykle! Kdepak by se od něho dočkal nějaké podpory.

Fraška k sežrání

Je to potvora falešná, zalyká se odporem Jáchym. A nechápe, jak je možné, že otec Adéle tu její komedii baští. Jinak je to děsně chytrej a schopnej chlap.

Několikrát se dokázal proboxovat k Montoyovi, v Montrealu fotil bratry Schumacherovi a Pedra de la Rosu a k loňským narozeninám Jáchymovi z Francie dovezl podepsanou fotku Barrichella… Lukáš z béčka za ni Jáchymovi nabízel patnáct stovek!

Tomu Jáchym asi nikdy neporozumí – chlap, co vystavuje fotky po celé Evropě, co procestoval půl světa a fotí lidi, který normální smrtelníci znají jen z časáků nebo z televize, a přitom se div neposere z dvanáctileté prolhané holky!

Zvonek u dveří jako by byl napojen přímo na Jáchymovu nervovou soustavu. Jelikož nedokáže zmizet, aspoň se tváří, že se tak stalo. Pro okolí je nepřítomen.

Otec po něm mrskne vzteklým pohledem a jde otevřít.

Adéla otce zvědavě následuje, aby jí náhodou něco neuteklo. A taky aby její milovanej tatíček třeba nedal té své vyvolené pusu.

Vždyť ta holka žárlila i na mámu! Věčně se mezi ně pletla, přisazovala si, a ještě pak předstírala, jak je jí líto, že se budou rozvádět. Ve skutečnosti měla radost. Myslela si, že bude mít tatínka sama pro sebe.

Však jí pěkně sklaplo, když otec přiznal, že se hodlá znovu oženit.

A teď jí nejspíš sklaplo podruhý, všímá si potěšeně Jáchym sestřina protaženého obličeje. To ji nenapadlo, že by si otec mohl najít kočku, která vypadá, jako by vstoupila k nim do předsíně přímo z obálky těch pitomejch časopisů, co s kamarádkama furt hltají.

Akorát že všechny modelky jsou na rozdíl od té tátovy přítelkyně zmalovaný jak plakát.

Ona se snad nemaluje vůbec, přemítá Jáchym a ať dělá co dělá, nedokáže ji nenávidět. I když si slíbil, že ji nenávidět bude. Kvůli mámě.

Jenže to ještě netušil, že místo cizí protivné ženské přijde nejistá, nervózní mladá holka v džínové bundě a teniskách. I ty zplihlý vlasy jí dodávají takovej ten ledabylej šmrnc.

„Ahoj, omlouvám se za zpoždění… Asi deset minut mi zabralo, než jsem se trefila do té audiny před domem,“ povídá a nervózně si přitom strká vlasy za ucho.

Je to fakt třída, kucká smíchy Jáchym, čímž si vyslouží další otcův nakvašený pohled. Máša to zaregistruje a omluvně na něho zamrká.

2 Comments

  1. rybka napsal:

    Pravidelne sem chodim citat tvoje recenzie na precitane knihy. Su vyborne!
    Az teraz mi doslo, ze by sa patrilo aspon podakovat :-) Moc moc diky za ne! Samozrejme aj za vsetky ostatne clanky tuna na blogu.

  2. Sandra napsal:

    rybko, rádo se stalo:)