přečteno- Osud mě má rád

Osud mě má rád je úplně první kniha Simony Monyové a je naprosto nemonyovská. Zřejmě z toho důvodu jí na oficiálních webových stránkách autorky vůbec nenajdete uvedenou. Byť je to příběh jak z Večerů pod lampou (ošklivá holka z vesnice se vyspí s neznámým vojákem, kterého potká v lese, a který jí prozradí jen své křestní jméno- Michal. Otěhotní a pedantský otec ji vyhodí z domu. Daniela najde azyl v Brně u své babičky, kterou předtím nikdy neviděla, porodí dceru Michaelu, zhubne, zkrásní, vystuduje vysokou školu…a pak už to všechno směřuje k velmi nepravděpodobnému happyendu:) tak po sérii knížek, které Monyová napsala později, a ve kterých vždy někdo někým manipuluje, někdo se chová k někomu hnusně, někdo někoho podvádí a které končí většinou nijak, nebo blbě, byla tahle harleqinka balzámem na duši.

„Budu mít dítě.“
Otec se prudce vymrštil od stolu.
Odkopnutá židle se s rámusem skácela na zem.
„Zopakuj to!! zařval.
„Budu mít dítě, ale na otce se mě neptej, táto,“ řekla co možná nejpřívětivěji.
„Tak ty máš parchanta a ještě si budeš diktovat podmínky, ty couro! Jsi stejná jako moje matka! Já bych tě…!“
Rázně máchl zvednutou paží a naznačoval pohlavek, ale Danielu neudeřil. V obličeji zbrunátněl a oddychoval namáhavě s hlasitým sípotem. Pak zvednul převrhnutou židli, těžce na ni dosedl a chraptivě mumlal: „Nejsi moje dcera, ty už nejsi moje dcera…“

Comments are closed.