Přečteno- Norské dřevo

Tak šel čas a mně naráz bylo devatenáct. Slunce dál a dál vycházelo a zase zapadalo, státní vlajka klouzala nahoru dolů po stožáru a neděli co neděli jsem chodil na rande s dívkou svého mrtvého kamaráda. Co to vlastně dělám a kam to povede?

Norské dřevo od nejčtenějšího současného japonského autora Haruki Murakamiho, je knížka pojednávající jednak o tom, že mezilidské vztahy mohou mít mnoho podob a často bývají komplikované a druhak o tom, jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka.

Děj se odehrává na konci 60. let v Tokiu, kam mladý student Tóru Watanabe utíká studovat, aby byl co nejdál od domova, kde mu všechno připomíná jeho jediného kamaráda Kizukiho, který spáchal sebevraždu. Náhoda však tomu chce, že se po čase v Tokiu setkává v Naoko, Kizukiho přítelkyní, se kterou v době, kdy Kizuki žil, tvořili nerozlučnou trojku. Začnou se vídat a pomalu sbližovat, ale se stínem mrtvého Kizukiho v zádech, to není tak úplně snadné. Poté, co se spolu vyspí, končí Naoko v jakémsi sanatoriu, kde se snaží dát psychicky do kupy. Tóru tam za ní dojíždí a protože podle pravidel léčebny nemohou být pacienti se svými návštěvami o samotě, utvoří Tóru a Naoko trojici  s čtyřicetiletou bývalou učitelkou hry na klavír, Reiko. Tóru doufá, že se Naoko jednou uzdraví a slibuje jí, že na ni počká a že ji nepřestane milovat. Bohužel se mezitím poněkud zkomplikuje jeho vztah s kamarádkou Midori a tak si Tóru bude muset vybrat mezi jednou a druhou, mezi minulostí a budoucností, mezi skutečností v podobě Midori a snem v podobě těžce psychicky nemocné Naoko.

A proč zrovna Norské dřevo?

…………………………………………..

Zahraj Norwegian Wood, zaprosila Naoko.
Reiko přinesla z kuchyně pokladničku ve tvaru kývací kočky a Naoko do ní vhodila stojenovou minci vytaženou z peněženky.
„Copak se to děje?“ zajímal jsem se.
„Máme dohodu, že musím zaplatit sto jenů vždycky, když chci slyšet Norwegian Wood,“ řekla Naoko. „Protože tu písničku mám nejradši. Takže si ji dávám zahrát, jenom když doopravdy chci.“
„A já si pak mám za co koupit cigarety,“ řekla Reiko. Protřepala si prsty a pak zahrála Norwegian Wood. Její přednes byl opravdu jímavý, ale přitom ne kýčovitý. I já jsem vytáhl z kapsy sto jenů a vhodil je do pokladničky.
„Děkuji,“ usmála se Reiko.
„Při týhle písničce mi je občas hrozně smutno, sama nevím proč. Začnu mít pocit, že bloudím úplně sama hrozně hlubokým a tmavým lesem,“ řekla Naoko. „Jsem sama a je mi zima, kolem se stmívá a nikdo mi nepřijde na pomoc. A proto ji Reiko hraje jenom za peníze.“

…………………………….

Naoko ovšem není jediná, kdo v celé knize působí mírně psychicky narušeně, taková Midori, kupříkladu, také stojí za to. Ono, ostatně, jak říká Reiko v léčebně u oběda: „Jediní normální jsme tady my. A víš proč? Protože my o sobě víme, že jsme blázni.“

Midori (která má kluka) hovoří ke svému kamarádovi Tóruovi:

…………………………………

„Hele, Tóru, víš, co bych teď dělala ze všeho nejradši?“

„Nemám tuchy.“
„Tak nejdřív bych se natáhla na širokánskou měkkou postel,“ řekla Midori. „V bezvadný náladě, opilá, na obzoru ani jedno oslí hovno, a vedle bys ležel ty. A pak bys mě začal pomalu svlíkat. Hrozně něžně. Tak jako maminka svlíká malý dítě.“
„Hm…“ řekl jsem.

„A  já bych tam ležela jako ve snách, ale pak bych se naráz vzpamatovala a vykřikla: Co to děláš, Tóru, hned toho nech! Mám tě ráda, to víš, ale už někoho mám, nejde to. Já jsem v tomhle trochu staromódní. Přestaň. Prosím. Ale ty bys nepřestal.“
„Přestal bych.“
„Vždyť já vím. Ale tohle je fantazie, chápeš. To je něco jinýho,“ řekla Midori.
„A pak bys mi ho ukázal. Jak ti stojí. Já bych si hned zakryla oči, ale po očku bych se dívala. A pak bych řekla: Tak bohužel, tohle opravdu nepůjde. Něco tak velikýho a tvrdýho se do mně v životě nevejde.“
„Docela si mě idealizuješ, poslouchej.“
„Taky jsem řekla, že je to fantazie. A ty by ses pak zatvářil hrozně otráveně. A já bych tě pak utěšovala: no tak, nebuď smutnej.“
„A na to teď jako myslíš, jo?“
„Jo.“
„Ach jo,“ řekl jsem.

……………………………….

Ale i Midori, tak jako Tóru a Naoko, se musí vypořádat se smrtí blízkého člověka. V jejím případě se smrtí jednoho z rodičů a blížící se smrtí toho druhého.

………………………………..

Zabral jsem pro nás jeden ze stolů a Midori zatím na hliníkovém podnose přinesla jídlo pro nás oba. Byly to krokety se smetanovou omáčkou, k tomu salát a nadrobno pokrájené zelí a vařená zelenina, rýže a polévka misoširu, všechno servírované na stejných bílých plastikových talířích jako pro pacienty. Dokázal jsem sníst sotva půlku. Midori s chutí spořádala celou svoji porci.
„Ty nemáš moc hlad, Tóru, že jo?“ zeptala se Midori, zatímco usrkávala horký čaj.
„Opravdu skoro ne,“ řekl jsem.
„To dělá to nemocniční prostředí,“ rozhlédla se Midori kolem nás, „kdo není zvyklej, úplně ztratí chuť k jídlu. Všude tu něco smrdí, je tu špatnej vzduch, kolem samý nemocný, napětí, nervozita, beznaděj a bolest- člověku z toho přestane chutnat. Úplně se ti zcvrkne žaludek. Ale jakmile si zvykneš, je to v pohodě. A navíc, když se pořádně nenajíš, nesvedeš pak dobře pečovat o nemocný. Fakt. Starala jsem se takhle o dědečka, babičku, mámu a teď i o tátu, takže o tom už něco vím. Něco se může přihodit, a kdo ví, kdy se pak zase dostaneš k jídlu, takže je nezbytný pořádně jíst, jakmile to jenom trochu jde.“
„Myslím, že chápu, co chceš říct.“
„Občas se tu ukážou nějaký příbuzný, se kterejma sem pak zajdu na oběd, a úplně každej nechá půlku jídla na talíři jako ty, dívá se, jak všechno sním a pak řekne: Midori, já ti závidím tu tvoji chuť k jídlu. Já ji z toho všeho tady nadobro ztrácím. Jenže kdo se přitom stará o nemocnýho? Oni ne, já. A není to žádná legrace, to ti povím. Ostatní si sem jednou za čas přijdou, nasaděj soucitnej výraz, ale utírání zadků, odsávání chrchlů a mytí se celý nechává na mně. I kdyby opravdovej soucit nespočíval v ničem jiným než jen v utírání zadku, byla bych pořád určitě aspoň padesátkrát soucitnější, než všichni z nich dohromady. A oni se na mě ještě budou dívat vyčítavě a říkat mi: Tobě ale nějak chutná, Midori.“

……………………………..

Osobně mě ale nejvíc zaujaly dvě postavy, které se v knize vyskytují spíše okrajově- schopný a ambiciózní Nagasawa, který má v životě jasně stanovené cíle a za těmi se hrne, aniž by koukal nalevo napravo…

……………………………….

Za život jsem narazil na hezkou řádku všelijakých podivínů, ale Nagasawa byl unikát.

Byl mnohem sečtělejší než já, přitom ale nikdy nevzal do ruky knihu, jejíž autor by byl po smrti míň než třicet let. Říkal, že takovým knížkám nevěří.
„Neříkám, že by současná literatura byla špatná. Prostě se mi jen nechce zaobírat se čtením něčeho, co ještě neprověřil čas. Život uteče i tak dost rychle.“

…………………………….

„Tak mě napadá, co bude s Hacumi, až odjedeš na několik let studovat do zámoří? Co si počne?“
„To je přece její věc, ne moje.“
„Počkej, teď tomu nějak nerozumím.“
„Podívej, já se v životě nehodlám ženit a Hacumi jsem to už říkal. Jestli se bude chtít za někoho provdat, klidně může. Já jí bránit nebudu. Jestli na mě bude chtít počkat, taky dobře. Je to jasný?“
„Hmmmmmm….“ udělal jsem velice významně.
„Ty si teď myslíš, že jsem svině, že jo?“
„To si tedy myslím.“
„Milej zlatej, svět, kde žijeme, je přece nespravedlivej už z podstaty. Já si to nevymyslel, tak to prostě odedávna chodí. Jestli chceš něco vědět, já jsem Hacumi nikdy ani jednou nepodvedl. Jakživ jsem se jí přece netajil s tím, že jsem svině a že se se mnou může okamžitě rozejít, jestli se jí to nelíbí.“
Nagasawa dopil pivo a zapálil si cigaretu.
„Mohl bych se zeptat, jestli je vůbec v životě něco, čeho se ty opravdu bojíš?“
„Tak poslyš, takovýho blbce ze mě zrovna dělat nemusíš,“ řekl Nagasawa.“ Jasně že mám v životě strach ze spousty věcí. To je přece normální. Já si akorát z toho strachu nehodlám vytvářet nějaký zábrany. Já chci žít stoprocentně naplno. Co chci, to si vezmu, co nechci, nechám tak. A v tom hodlám pokračovat. Případný problémy nehodlám řešit dřív, než nastanou. Když se nad tím zamyslíš, tak tě ten hnusnej nespravedlivej svět na druhou stranu výborně motivuje, abys rozvíjel všechny svoje schopnosti.“
„Nepřipadáš si tak trochu jako sobec?“ zeptal jsem se.
„Možná, rozhodně ale jen tak nesedím a nečekám, co mi kdo dá. Sám se snažím, jak nejlíp umím. Určitě přinejmenším desetkrát tolik, co ty.“
„To je možné,“ připustil jsem.
„Víš, jak se tak dívám kolem sebe, začínají mě lidi docela štvát. Říkám jim v duchu: proč se víc nesnažíte, proč se sebou něco neděláte? To je pořád jen samá nespravedlnost a skutek utek.“
Ohromeně jsem se na něj zadíval. „Poslyš, třeba se pletu, ale já měl odjakživa dojem, že naprostá většina lidí, co znám, dře jako šrouby.“
„Jenže to není žádné úsilí. To je jen obyčejná práce,“ povídá Nagasawa. „Úsilí, to je podle mě něco, co děláš sám od sebe, aniž by ti to někdo nakazoval.“
„Jako třeba, že se začneš učit španělsky, i když už máš své jisté, místo abys v tu chvíli jako většina lidí složil ruce do klína?“
„Přesně tak. Do jara budu umět perfektně španělsky. Už umím anglicky, německy a francouzsky, jakž takž i italsky. Co myslíš, že bych uměl, kdybych se nesnažil?“
Jak Nagasawa potáhl z cigarety, vzpomněl jsem si náhle na Midoriina tatínka. Toho by asi nenapadlo začít se učit španělsky podle televize. A nejspíš by ani nehloubal, jestli je nějaký rozdíl mezi prací a úsilím. Neměl by na to možná ani kdy. Měl v životě práce nad hlavu a ještě musel jezdit do Fukušimy pro dceru, co utíkala z domu.

……………………………

A Tórův spolubydlící na koleji přezdívaný Extrém, který je rovněž neuvěřitelně cílevědomý jako Nagasawa, ale narozdíl od Nagasawy, kterému nevadí po cestě vzhůru šlápnout občas někomu na nohu, jsou projevy Extrémovy cílevědomosti spíše úsměvné, až dojemné.

……………………………..

Extrém vstával každý den přesně v šest s „Rodem pána“ jako budíkem. Aspoň nějaký smysl tedy ty ranní kejkle se státní vlajkou měly.
Pak se oblékl a odešel do umývárny, kde pokaždé strávil neuvěřitelně dlouhou dobu. Někdy jsem měl skoro dojem, že si tam snad postupně vyndavá z pusy všechny zuby a jeden po druhém je pulíruje. Nakonec se vrátil do pokoje, vyklepal ručník tak, aby na něm nebyly záhyby, a dal ho sušit na topení, uklidil mýdlo a kartáček do přihrádky a začal cvičit podle rádia.
Obvykle jsem si pozdě do noci četl a pak ráno vyspával do osmi hodin. Svým šramocením při vstávání ani zapnutým rádiem a zahájením své ranní čtvrthodinky mě proto většinou neprobudil.
Vždy se mu to ale povedlo, jakmile v jeho cvičení s rádiem došlo na poskoky. Nebylo úniku. Byly to takové rány, že začala nadskakovat celá postel.
Vydržel jsem to tři dny- k životu na koleji potřebujete sem tam i nějakou tu trpělivost- ale čtvrtý den ráno jsem usoudil, že čeho je moc, toho je zkrátka moc.
„Ty, hele, nechceš si ty svoje čtvrthodinky jít pořádat někam na střechu?“ ozval jsem se. „Takhle se tu totiž nedá moc spát.“
„Ale vždyť už je půl sedmý,“ zatvářil se Extrém překvapeně.
„Taky jsem si všimul. Já totiž v půl sedmý obvykle ještě spím. Nedovedu si vysvětlit proč, ale je to tak.“
„Kdybych chodil cvičit na střechu, lidi ve druhém patře by si stěžovali. Pod náma je ale nastěstí skladiště, takže moje cvičení tu nikomu nemůže vadit.“
„Tak si běž na dvůr na trávník.“
„To taky nejde. Nemám tranzistorák a až na dvůj by mi nestačila šňůra. A b-bez hudby z rádia cvičit nemůžu.“
Jeho rádio byl opravdu neuvěřitelně předpotopní typ se šňůrou. Já měl tranzistorák, ale daly se na něm chytit jen samé FM stanice s hudbou. Ach jo.
„Hele, navrhuju kompromis. Rádio snesu, ale přestaneš dělat ty skoky. Jsou fakt hrozně slyšet. Souhlas?“
„S-skoky? Jaký skoky?“ zatvářil se Extrém překvapeně.
„Jo, skoky. Takový to hopsání.“
„Já nic takovýho nedělám.“
Rozbolela mě hlava. Ze zoufalství jsem začal poskakovat po podlaze a pobrukovat si melodie z ranních čtvrthodinek na NHK.
„Tak se podívej. Takovýhle skoky! Doufám, že ti to předvádím dost názorně.“
„A-aha. No jo. Já za-zapomněl.“
„Takže,“ řekl jsem a posadil se na postel,“ byl bych moc rád, kdybys právě tyhle poskoky propříště vynechával. Stav se tu třeba na hlavu, ale skákání laskavě vynech a nech mě v klidu a míru spát.“
„Ale já to nemůžu vynechat. Cvičím to každej den už deset let. Jakmile začnu, dál už mi to jde úplně samo. Když něco vynechám, tak se za-za-zaseknu.“
Došly mi argumenty. Co se asi tak dalo říct?
Ale můj spolubydlící nebyl nelida. Udělal gesto. „H-hele Watanabe, vždyť můžeš cvičit se mnou, mně to přece vůbec vadit nebude.“ Usmál se na mně a odešel se do jídelny nasnídat.

……………………………………….
Extrém studoval na nějaké státní škole geografii.
„Studuju m-m-mapy,“ řekl mi, když jsme se viděli poprvé.
„Tobě se líbej mapy?“ zeptal jsem se ho.
„Jo. Po promoci chci jít do Státního zeměpisnýho ústavu dělat m-m-mapy.“
znova jsem musel žasnout, kolik různých cílů a smyslů může na světě mít lidský život. Byla to jedna z věcí, které mě po příchodu do Tokia nejvíc překvapily. Že totiž potřebuje i lidi- nemusí jich být moc, ale potřebujeme je nevyhnutelně- které nejvíc ze všeho zajímá kreslení map. Přesto se mi zdálo hodně zvláštní, že zrovna Extrém, který se zakoktává už při samotném slově „mapa“ chce jít pracovat do Státního zeměpisného ústavu. Extrém občas zadrhával v řeči, někdy víc, jindy skoro vůbec. Při slově „mapa“ se zakoktal úplně vždycky.
„A c-co studuješ ty?“ zeptal se.
„Drama.“
„Drama? Ty hraješ divadlo?“
„Ale ne, čteme hry a pak je různě studujeme a zkoumáme. Racina, Ionesca, Shakespeara, a tak.“
Kromě Shakespeara mu ta jména neříkala nic. Upřímně řečeno, mně taky ne. Poprvé jsem je zahlédl teprve v předběžném nástinu svých letošních přednášek.
„Tebe takový věci zajímají?“ zeptal se mě.
„Vlastně nijak zvlášť.“
Tím jsem ho naprosto vyvedl z míry. Když ho něco takhle překvapilo, začal Extrém vždycky strašlivě koktat. Přepadly mě z toho výčitky svědomí.
„Mně bylo jedno, co půjdu studovat. Etnologie nebo dějiny Dálného východu, to je mi fuk. Teď mě prostě zajímá divadlo.“
Ale takovým vysvětlením jsem Extréma nepřesvědčil.
„To nechápu,“ řekl na to a zatvářil se doopravdy zmateně.
„J-já mám rád m-mapy a proto chci m-m-m-mapy taky studovat. Jel jsem kvůli tomu na univerzitu sem do Tokia a n-naši mi na to posílají peníze. Ale proč jsi šel studovat ty?“
A měl úplnou pravdu. Už jsem neříkal nic.

…………………………….

Comments are closed.