Přečteno- Nezavěšujte se

Přestože knížka Nezavěšujte se je dle slov autorky Ireny Obermannové vůči chlapům nejsmířlivější, jakou kdy napsala, obávám se, že málokterý muž toto dílo ocení.

Já ale nejsem muž a knížka se mi líbila moc. Ostatně cosi, co začíná větami:

„Mohlo to být horší,“ vzlykla Eliška.
„Ale mohlo to být i lepší!“ vykřikla Sára.
Sára neměla ráda útěchy typu: Když vás posere pták, řeknete si, ještě že Pán Bůh nedal křídla kravám.

musí stát nutně za to:-)

…………………………………..

Jedná se o příběh dvou bývalých spolužaček, Sáry a Elišky, z nichž jedna je neobsazovaná herečka a druhá scénáristka, která píše dialogy k televizním seriálům, což je dle jejího názoru blbá a hodně špatně placená práce. Jedna má dospívajícího syna Tadeáše a druhá pubertální dceru Valérii a obě dvě mají bývalého manžela (každá svého). A protože zrovna mají pocit, že se jim ten život nějak nepovedl a že nemají s kým a pro co žít, sestěhují se společně do jedné domácnosti a vytvoří tak „rodinu moderního typu“. Aby měli všichni čtyři z čeho žít, rozhodnou se matky po večerech provozovat z domova erotickou linku…ale protože k tomu přistupují tak nějak svérázně, bývají ty jejich hovory s úchyláky platícími nekřesťanské účty za telefon, o všem možném, jen o sexu moc ne. Knížka o ženách, o mužích, o dělohách, penisech…a o štěstí.

……………………………………….

Sářině kamarádce Elišce vzali dělohu. Ne že by jí ten orgán někdo ukradl, to bohužel ne, byl totiž bezcenný. Elišce dělohu po zralé úvaze vyoperovali v jedné pražské nemocnici. Sára si ji vybavila. Ne tu nemocnici. Vybavila si bezcennou dělohu. V učebnici své dcery našla, jak ten orgán vypadá. Vypadá nezajímavě. Možná je opravdu zbytečné na něčem takovém lpět. Lékaři řekli Elišce, že jí je k ničemu, když už neplánuje děti.
„Ale většina dětí se přece rodí neplánovaně,“ upozornila lékaře Eliška.
Místo odpovědi se dozvěděla, že řecky se řekne děloha hysterion. Staří moudří Řekové se domnívali, že právě díky ní jsou ženy hysterické. A že hysterickým ženám by bylo nejlepší dělohu vyříznout. Nebo možná pro jistotu všem ženám.
„A co se má vyříznout hysterickým mužům?“ zeptala se Eliška svého lékaře, ale prý se nezasmál.

……………………………….

Sára teď byla v optimismu trénovaná. Oslovili ji totiž z jedné televize, zda nechce zkusit vymyslet námět pro seriál. Všichni chtěli seriály, seriály se staly nejžádanějším dramatickým tvarem, na všech televizních stanicích běžely seriály a všechny byly veselé a nalévaly divákům do žil tuny emocí, které diváci dávno neměli. A všechny byly ze života- ze života televizních diváků, podivného kmene, který nikdy neopustil teplo svých jeskyní, aby mu neunikl žádný díl žádného televizního seriálu. Ty příběhy tedy nebyly ze života Sáry, nebo Elišky. V televizi žádali něco pro lid, neboli pro všechny, neboli pro většinového diváka.
„Jak takový člověk vypadá?“ dotazovala se Sára, a oni nejdřív krčili rameny, a pak přišli s vědeckými výzkumy. Nejčastějším divákem televizního seriálu je prý žena, padesát pět plus, která trochu nedoslýchá. Pak to upřesnili- také trochu nevidí. Sára se podivila.
„Také nemá moc vysokou inteligenci,“ řekli jí.
„Aha,“ znovu na to Sára ve snaze aspoň trochu se té dámě podobat.
„Nechápe filmový střih a většinu dialogů. Musí se na ni pomalu. Ona se vlastně moc na tu televizi ani nedívá, víte, ona při tom vaří a žehlí a telefonuje…
„Aha,“ znovu na to Sára.
„Někdy ani není doma, dojde si třeba na nákup…“
„Ale pak je úplně jedno, co se té paní líbí, a můžu si psát, co se líbí mně!“ v Sáře vzplála naděje.
„To zas ne. Víme, že má ráda legraci.“
„Já také!“ zajásala Sára.
„Ale nesmí té legrace být moc,“ varovali ji.
Od té doby Sára říká masovému divákovi Slepá bába. A miluje ho, vlastně ji. Sára se chce starat o Slepou bábu, aby se díky její slepotě, hluchotě a demenci mohla postarat o svou dceru a o sebe. Aby byla legrace, ale ne moc. Tak proto musela během pár dnů dopsat námět a poslat ho e-mailem do televize. Tedy ne, že by tam na to tak nedočkavě čekali. Prostě jí umožnili zúčastnit se soutěže o nejblbější seriál pro nejblbější bábu. Takových, co by se rádi bábě zalíbili, je v konkurzu víc. Kdo vyhraje může volat Slepá bábo, pojď si pro mě, a točit se se zavázanýma očima tak dlouho, dokud neupadne.

……………………………………………………….

Řidič před nimi zastavil. Možná ani ne moc prudce, možná šlo o kolaps zcela jiného druhu, ale to už nikdo nezjistí. Jisté bylo jen to, že Sára nezabrzdila.
„No jo, ženská!“ vykřikl řidič, který mezitím vystoupil a obhlížel škodu. Podle Sářina soudu žádná nebyla, ale on byl zjevně jiného názoru.
Telefonoval hned na policii a magistrála se definitivně ucpala. Sáru nenávidělo půl Prahy. K tomu, aby vystoupila, by potřebovala odvahu Sedmi statečných. Neměla odvahu ani jednoho, ale přesto se vysoukala z auta. Eliška vše sledovala zpoza dobře utěsněného okýnka. Řidič pochopitelně nebyl nikdo jiný, než princ, na kterého se před chvílí zadívala.
Policajti přijeli až moc rychle. Chtěli papíry a další papíry. Jenže další papíry Sára neměla. Doklad o povinném ručení, například. Neměla ani občanku, ale nesvěřila se jim, že ji ztratila už před rokem.
„Tak to bude opravdu velká pokuta,“ oznámil jeden policajt.
Řidič kýval hlavou, asi se těšil. Asi byl zlý, zlý muž z magistrály. Sára si ho narozdíl od Elišky prohlídla až teď. Bohužel to byl také její typ, což jí tu prekérní situaci neulehčovalo. Měl delší vlasy a oči plné smutku za všechny smůly světa. Až na tuhle, samozřejmě.
„Máte aspoň to povinné ručení zaplacené?“ zeptal se druhý policajt.
„Já nevím.“
„Jestli ne, tak to je za dvacet tisíc,“ řekl policajt.
Sára se rozplakala. Zlý muž, ke kterému by se tolik hodila, obrátil oči v sloup. Ty oči, na které by ji dostal, kdyby chtěl. On však nechtěl. Šlo mu o náhradu škody, kterou způsobila.
„Tak co provedeme, madam?“ zeptal se policajt.
Konečně jí ruplo v kouli.
„Co bysme asi tak prováděli?“ zaječela. „Dvacet tisíc nemám! Tak si to auto prostě vemte! A víte co, vemte si s ním i tu paní, co sedí uvnitř!“
Policajti nechápavě třeštili oči. Řidič řekl: „Ale my to auto nechcem! A tu paní už vůbec ne!“
„Chcete říct, že je bezcenná? Něco vám povím- máte naprostou pravdu! On ji totiž nechce nikdo. Je po operaci, rozvádí se a brzo nebude mít kde bydlet. Co s ní, že jo? Hoďte ji třeba do popelnice. Ale to auto určitě nějakou hodnotu má! Na shledanou, pánové.“
Sára se otočila na podpatku a vydala se napříč magistrálou kamsi do dálek, nejspíš za svou šťastnou hvězdou. Bohužel ji nikdo nepřejel, zácpa, kterou způsobila, byla zcela neprodyšná.
„Počkejte, ženská bláznivá,“ doběhl ji Zlý muž, který nevěděl, že by mohl být princem jejím i princem Elišky. O té druhé možnosti ostatně nevěděla ani Sára. Zlého muže to nezajímalo. Zajímala ho karoserie jeho vozu.
„Domluvil jsem se s nima, že jako nic neviděli, nic neslyšeli. Koukejte, už odjíždějí. Určitě to povinné ručení máte doma. Všechny ženský, který jsem kdy znal, povinný ručení nakonec našly. A tomu mýmu autu vlastně nic není. Chtěl jsem se vám omluvit. Ta paní vypadá tak smutně. Víte, měl jsem těžkej den.“
Nechtěla ho poslouchat. Znovu se rozeběhla magistrálou, pro změnu v protisměru, ale nebylo to nic platné. Ani tentokrát ji bohužel nikdo nepřejel. Možná to bylo proto, že ji Eliška nutně potřebovala.

……………………………………

V době o které mluvíme, byla Sára rozvedená už dlouho. Její první muž, se kterým měla Valérii, se vznášel v oblacích. Líbilo se jí to, chtěla se vznášet s ním. Jenomže pak přišla na to, že on ji tam nahoře nechce, že podle něj má ona zůstat dole. Tak na něj nějakou dobu vzhlížela, prala mu prádlo a starala se o jejich dítě. Pak mu začala to vznášení prachobyčejně závidět. Říkala si- proč zrovna já? Proč právě já mám být doma, dole, na dně? Zeptala se ho na to a dozvěděla se, že ji šíleně miluje. Usoudila, že tedy právě proto, že žádná jiná není hodna hledět na něj se zakloněnou hlavou. Chvíli se z toho radovala, ale dlouho jí to nevydrželo.
Když mu řekla, že končí, byl překvapený. Dokonce plakal. Znejistilo ji to tehdy. Nekřivdí mu? Dnes s jistotou ví, že mu křivdila a že to bylo správně. Teda správně- to není přesný výraz. Správně z hlediska matematického. Opravdu na tom byla hůř, než on, opravdu žil na její úkor, opravdu mu dělala služku. Ale on o tom opravdu nevěděl. Správněji- nedokázal o tom vědět. Dodnes je z jejich rozchodu celý zraněný a ukřivděný. Tvrdí, že ji stále miluje. Ona jeho ne. Ona jen nechápe, že on nic nechápe.

Sáře se po rozvodu ulevilo. Když si odkroutila tu největší bolest, zamilovala se do jistého Martina. Zamilovala se do něj asi hlavně proto, že byl úplně jiný než její bývalý manžel. Zásadně se nevznášel. Martin stál oběma nohama na zemi a líbilo se mu, že se vznáší ona. Mávala mu seshora a byla šťastná, že někoho takového potkala.
Časem si však začala připadat osamocená. Martin ji tam dole nechtěl. Bavilo ho, dívat se na ni zpovzdálí. Ale ona chtěla být s ním. Nabyla dojmu, že by mu ráda prala a žehlila. Ale tohle on po ní přece nemohl chtít. A mimochodem- je přece ženatý. Miloval však jen Sáru. Když se s ním rozešla, byla si jistá, že mu křivdí. A že už nikdy v životě nepotká chlapa, kterému by rozuměla.

…………………………………………………………………….

A to jsou prosím úryvky vybrané jen z prvních 10 stránek, takže jak vidíte, knížka je velmi výživná:)

Comments are closed.