přečteno-Nebe nemá dno, ohlédnutí za Hanou Andronikovou

Knížku Hany Andronikové Nebe nemá dno jsem v knihovně půjčovala pro mamku a když už jsem ji měla doma, tak jsem si říkala, že si ji také přečtu. Dočetla jsem na 23 stránku, kde se píše- v lednu mi řekli, že mám rakovinu. věřím, že nejdřív musí stonat duše, aby ochořelo tělo, takže jedu léčit duši do deštného pralesa. A pak jsem knihu odložila. Připomněla mi Markétu M., mladou holku a mámu 5 dětí, se kterou jsem se potkávala v různých diskuzích. Ta si stála tak pevně za svým názorem: „já jsem přesvědčena, že na rakovinu se neumírá! Umírá se na to, že své zdraví a životy vkládáme do rukou lékařů, aniž bychom připustili, že odpovědnost je na nás samotných. Rakovina většinou nezabíjí, zabíjí chemoterapie, ozařování a jiné lékařské zákroky, příčící se lidskému rozumu i intuici“ že se rozhodla na něj vsadit svůj život. Rakovinu si léčila sama a začátkem prosince pravdivost svého výroku svým předčasným odchodem z toho to světa popřela. Když jsem se o její smrti dozvěděla, měla jsem vztek. Máma, která bude tolika dětem chybět, měla podle mého názoru vyčerpat všechny možnosti, které měla k dispozici a ne vsadit všechno jen na jednu kartu. Možná by jí to nepomohlo ani tak, ale alespoň by nemusela umírat s pocitem, že se z jejích dětí stanou sirotci proto, že se rozhodla blbě. A tak jsem se rozhodla knihu nečíst, protože jsem si nechtěla tenhle pocit připomínat.

Jenže pak jsem se náhodou začátkem týdne dozvěděla, že Hana Androniková v prosinci rakovině podlehla (zemřela krátce po Havlovi a tak zpráva o její smrti tiskem proběhla jen tak letmo, spíše vůbec.) a tak jsem si tu knížku v knihovně půjčila znovu. Její první dvě knihy Srdce na udici a Zvuk slunečních hodin se mi moc líbily a tak jsem to chtěla mít přečteno komplet.

A mám. Nebe nemá dno se od předchozí tvorby významně odlišuje. Na první pohled třeba tím, že autorka přestala používat velká písmena. Všechna písmena jsou stejně malá a žádné se nevyvyšuje, nebo alespoň tak si ten záměr překládám. Kniha má silně autobiografické prvky, Andronikova v ní zachytila své zážitky z několikaměsíčního pobytu v amazonském pralese. Mozaikové vzpomínky nás zavedou do tří míst v různých částech světa- do jihoamerického pralesa, Nevadské pouště a do Čech, ale hlavní cesta je cesta do duše hlavní hrdinky Amy, která se snaží vyrovnat jednak s pomalou smrtí svého otce a jednak s vlastní smrtelnou chorobou. Je to poměrně náročné čtení, jednotlivé pasáže, snové vize a vzpomínky od sebe nejsou nijak oddělené, takže to vyžaduje hodně soustředění, aby se člověk neztratil v toku slov, které plynou stejně jako v knize zmiňovaná 85 stupňová řeka. Na druhou stranu to je kniha, kde se dají vylovit skutečné perly.

Paradoxem je, že oproti mému očekávání se nakonec autorka ( i její hrdinka Amy) rozhodla chemoterapii podstoupit… a stejně jí to nepomohlo (což už v knize není.) Andronikové je škoda, měla české literatuře ještě hodně co nabídnout.

29.3.09

amo.
můžeš umřít.
až namaluješ všechnu krásu, kterou vidíš okolo.
až vyzpíváš všechny noty, které v tobě zní.
až napíšeš všechny příběhy, které jsi kdy žila.
jak jsi daleko?

………………………………….

doktorka nad lůžkem, titěrnou baterkou ti svítí do očí, zornice v pozoru jak vojáci, ani se nepohnou. jako ty. erudovaně špulí rty, pohodí hlavou. to je kóma vigile. no, co jste čekali? pro tebe je to možná kóma vigile, ty píčo nebeská. ale pro mě je to táta. slyším svý myšlenky, zaťaté zuby, ona už je ve dveřích. cítím tě za zády, tvoji ruku na rameni, vztek vadne, vysychá. zůstává mi jen strach a tvý ticho.
vedle za prosklenou stěnou se strhne povyk. někoho přivezli. personál poletuje, žehlička na prsa, masáž, žehlička, masáž, znovu a zase, střídačka, a ještě jednou. že by? teď naskočil, jen na chvíli a pak zase nic. ticho, jen rychlé pohyby, dech doktora a sestřiček, nechtějí se vzdát, nechtějí pustit toho muže, co jim modrá pod rukama. deset minut, patnáct, dvacet. napište tam exitus.
je to rychlé, jako když se řízneš do prstu. musím pryč, chci domů, i když nevím, kde to vlastně je. stejně jdu, nechám tě tady, mezi přístroji a těly s duší v nedohlednu.
čekárna na áru je vždycky prázdná, nikdo v ní nesedí, nepláče. a najednou je tu plno. sténání, skučení, zleva, zprava, valí se, rezonuje, není tu k hnutí. prostor přecpaný jedním člověkem. může jí být dvacet, možná míň, roztrhaná, v kouscích vaty a fáčoviny, ta holka leze po zdi. myslela jsem, že to není možný, ale teď to vidím, na vlastní oči. za dveřmi, kam ona nesmí, běží část jejího příběhu, paralelní svět, její muž, táta nebo brácha, a ona křičí, plazí se po bílé malbě, vrůstá do stěny. ještě jí to neřekli, ale ona už to ví.
svlékám nemocniční mundůr, návleky, roušku házím do koše. ještě se ohlídnu po holce, co se stala zdí, a zavřu za sebou.
v noci mi říkáš, že smrt je dar. můžeš si prý jen vybrat, co s ním uděláš. dar, který přijmeš, má nezměrnou hodnotu. dar, který odmítneš, je bezcenný.
najednou vím, že se nevrátíš.

máš pravdu, smrt je dar. a umírání taky, stejně jako celý pobyt tady na áru. kdyby měl člověk pocit, že bůh je vlažný, nudný páprda, tak stačí jeden den na áru a pochopí, jak se pánbůh umí odvázat. někdy je tady taková sranda, že se to nedá vydržet. třeba tvůj chorobopis. možná ani nevíš s jakou tady ležíš diagnózou. srdeční zástava s úspěšnou resuscitací. fakt to tam píšou, i když chápu, že mi nevěříš. zní to jako ten starý fór; operace se zdařila, pacient zemřel. jenže ty jsi na tom ještě hůř, protože tys uvízl tady. srandy je tu kopec. dnes tě vezli na zákrok, při kterém se vyřízne díra do krku, abys líp splynul s mašinou, co za tebe dýchá. tracheostomie říkali. kdyby ses náhodou probral, tak se neděs, byl bys bez zvuku, i když tobě by to asi nevadilo. přišly sem tři sestřičky a jeden bratr a chystali tě na sál, což je docela produkce. třicet minut s tebou šibovali, odpojovali hadičky a zapojovali zase jinak, aby tě mohli i s lůžkem odvést za panem doktorem. pozorovala jsem je a připadala jsem si jak v televizním seriálu, pohotovost, nebo jak se to jmenuje. dokonale sehraní, profesionální, milí a vtipní, a když to měli hotové, nachystané, přiběhla sestřička a ohlásila, že pan doktor odešel na oběd. ti čtyři, co tu na tobě půl hodiny rajtovali, se mohli porvat smíchy. a tak tě zase rozebrali. je tady fakt sranda, to mi věř.

bdělé koma. to proto, že někdy otevřeš oči; občas to vypadá jako bys procitl. říkají, že nemůžou nic dělat. ptám se, jestli by mohli skutečně nic nedělat. cukne to s nimi, málem se pokřižují. co tím myslíte? to nemůžeme, vždyť jsou na to zákony. nezlobte se, nejde to.

tak je to, můj milý, smrt si musíš vysloužit. jak je ta písnička, když jsem já sloužil to sedmý léto. chytili tě a napíchli na kůly, abys neupláchl. ještě na tobě udělají pár zbytečných pokusů, pro čisté svědomí, aby vyhověli útlocitné liteře zákona.

…………………………………………………..

stará omlácená toyota má polepené přední sklo křížem krážem, řidič musí být bystrozraký, zkušeně trhá volantem, auto skáče po rozbředlé hlíně jak jojo. gloria se děsí a snad se i modlí, aby se za dva dny dostala zpátky. za zabláceným oknem farmy, koně, krávy a pár odvážlivců na motokárách. po třech hodinách kostitřasu, během kterého enrique nepochopitelně klimbá, řidič zastavuje. vítejte v honorii. rio pachitea se vylévá, rozvodněná hustá kaše čpí bahnem, loďaři odmítají plout.
hej, tigre, pojedeš?
starý tygr se nebojí, přikyvuje, enriqua i dámy převeze. vychrtlý, bezzubý, nosí kargo na palubu, opatrně skládá, vyvažuje. pak mávne na hrstku tichých domorodců, ať si taky nastoupí. tygr odráží, loď cáká, řádně ponořená, naložená proviantem, z enriqua jde klid. žena vedle glorie se směje ve zlatě. dlouhé bílé vlasy a obě nohy jeden puchýř, sahá jí až pod kolena. gloria zírá, vyzvídá. šla jsem přes vařící řeku, víte, skákala z kamene na kámen, ale neměla jsem brýle. a ten kámen, na který jsem šlápla, nebyl kámen, ale pěna. no, démon ohně mi dal co proto, málem jsem přišla o nohy.
rio pachitea, chladná a dravá, řeka v barvě indiánů, prámy a větve sviští kolem jak jelení parohy. ama si zapisuje krajinu, osamělé chýše, lidské tváře v bárce, peřeje, co nechávají za sebou. má ráda ten pocit, když neví, kde se nachází, to zvláštní chvění, když neví, kam padne další krok, jaký výhled přijde za zatáčkou, za horama, za řekou. ví, že bloudí, aby našla, co  kdysi dávno vlastnila, ví, že je to v ní. v cizích krajích se rozeznává a obdivuje ty, co všechno najdou, když zůstanou ležet doma na ošuntělém gauči. ona musí harcovat, ustavičně bloumat, aby se v ní něco pohlo, aby něco docvaklo.
tady vystupujeme.
vstupní brána pralesa, je čas na gumáky. enrique jí bere velký batoh, ten menší zvládne sama. gloria je neoblomná, svůj batoh hodí na záda, chce ho mermomocí nést, sílu na to má. v prvním prudkém kopci supí, vaří, nedaří se, ujíždí. ááááá, enriquééé! jede dolů po břiše, bahno ji nechytí, rukama lapá, hrabe po nohách větví a chábí. nevraživá žahavka jí zatne krvavý šrám přes celou dlaň.
to nic není, to se zahojí.
enrique teď nese dva batohy, k tomu svoji tašku, lehkonoze stoupá, a snad se ani nepotí. za ním duo gringa & gringa, funí, plazí se. glorio, vidíš tu krásu? ne. leje ze mě jak z necek, žere mě kdeco, i když jsem se slila repelentem. ty mrchy probodnou všechno, i košili a kalhoty!
ama se na ni dívá, jako by nemohla uvěřit. znají se krátce, necelý rok. ama ví, že její hlavní předností vždycky byli přátelé, měla by psát oslavné ódy na svůj největší klad, na své poklady a pokladnice. kde by jinak byla? někdy si říká, jak k nim přišla. svět je malý, když je opředený sítí hlasů, tváří, těl; rukama ji drží, nenechají propadnout.
glorio, mám pocit, že jsme se v iowě potkaly, abys se mnou mohla do džungle.
taky mě to napadlo. to bych totiž nevymyslela!
zastávka na nadechnutí, na posledním kopci výhled, který táhne dolů, svádí k letu, horizont jako z filmu, nebo kde to viděla.
enrique, počkej!
gloria s enriquem sjedou pátou reprízu stejného rozhovoru:
jak je to ještě daleko?
už jen kousek, docela malý kousek.
ne, to mi nestačí. jak je to daleko, kolik minut, dvacet, třicet?
maximálně patnáct.
co to říkal, glorio?
že ještě patnáct minut.
tak vidíš, to už zvládnem.
jo, totéž říkal před patnácti minutama.
není to jedno? stejně to musíme dorazit. pak si dáš studenou sprchu a lehneš si do postele.
jo, studenou sprchu, to je fakt vtipný.
za zatáčkou se objevují šamanovi bratři a učedníci, zbavují ho nákladu, podávají ruce, vítají.
už je to jen malý kousíček.
otevře se výhled na palmové střechy na kůlech, sahají do vroucí vody, jídlena a kuchyň v oblacích páry a hukotu, žádné stěny, jen horký dech řeky.
na břehu se gloria hroutí. tohle já nepřejdu! opravdu nemůžu, spadnu tam a bude ze mě fritovaný šnek. nechejte mě tady. jeden z mužů ji převádí, chyť se mě a tuhle tyč si vezmi do druhé ruky, můžeš se o ni opírat. salvy nepříčetného smíchu ve spirálách nad vodou, na druhém břehu čeká reina s čerstvým chapo a úsměvem. vítejte v santuariu.

santuario huishtin. v jazyce indiánů shipibo je huishtin hvězda. jitřenka.

plánek kuchyně. dlouhý stůl, lavice po stranách, stěna přihrádek, vzdáleně připomíná kredenc, všechno z hrubého dřeva. otevřené ohniště.
glorio, jsi hrdina. tohle bych do tebe nikdy neřekla.
ani já ne!
při představování padají roztodivná jména. manu, belisario, hegner, franco, ginder. a pak diego a carlos, čistokrevní indiáni, ostatní jsou mix, mesticové. všichni samá šlacha a sval, hbitost a lehkost, se kterou nosí pytle rýže a brambor přes řeku.

santuário huishtin. viděl jsem to místo ve snu a věděl jsem, že ho musím najít. bůh mě sem zavedl. řekl mi, tady budeš žít.
jasná věc, enrique. vypadá to, že ani gloria, která věří jen v mechaniku, o tom nepochybuje. překládá úvodní proslov, oči se jí přitom mží, hlas škobrtá, kapky potu se sbíhají v soutěsce pod krkem.
k vyléčení potřebuješ pozitivní mysl, klid v duši a lásku ke všemu. příroda ti pomůže, ale musí si na tebe nejdřív zvyknout, stromy, rostliny, voda, až tě líp pozná, přijme tě. když s ní splyneš, dá ti sílu. duchové mi řekli, že máš schopnosti. naučím tě všechno, co umím, když budeš chtít.
to by moc ráda. kvůli tomu přijela, chtěla by splynout s přírodou. i hemingway se neustále vracel k přírodě. žil s ní, čerpal z ní sílu, inspiraci, splýval s ní. nakonec se zastřelil.
…………………………………………………….

při dietě bez soli se v těle něco mění. čeká, až dopadne na dno, že se odrazí, ale dno se pod ní prolomí a zase padá, pod posledním dnem je další dno. a co když to žádné dno nemá? co když dna nemají dno?

projevem síly by bylo vydat se do džungle, na stezku ke kaskádám, a po ní ke studeným vodopádům, a tam mocně zařvat, zatím jen leží a prosí, bože smiluj se. kyrie eleison. kriste eleison. krleš, krleš. uklidni se, dcero, strach je žíravina, za chvíli tě sežere, takže vztyk, jde se. mačeta, klobouk, voda. vamos. párkrát si není jistá, jestli je na správné stezce, jestli trefí, protože džungle houstne, kam se podívá, tady u toho spadlého stromu se uhne mírně vlevo, zpráchnivělý pařez napravo, vybaví se jí ginderova mačeta, rychlé záseky, úlomky větví, tenhle úsek je trochu o hubu, skoro se tu nedá projít, vzdušné kořeny se proplétají s liánami, plazí se nahoru a dolů, není vidět, co je co. teď přijde ležící palma, polorozpadlý kmen, pak čvachtání, dnes víc bahna než minule, výhybka doleva, pak provazochodecký kousek, úzký kmen stromu, dolů sráz. tak se tam radši nedívej.

Comments are closed.