přečteno- Nářek vlků

Nářek vlků- napínavý román Wilbura Smithe. Příběh, který nám Smith vypráví, začíná v roce 1935  v Dar es Salaamu, hlavním městě Tanganiky, kde se setkávají anglán Gareth Swales a yankee Jake Barton jako dva konkurenti v dražbě o několik polorozpadlých obrněných transportérů z 1. světové války.Nakonec se z konkurentů stávají spolupracovníci, protože se pěkně doplňují- poctivý a drsný strojař Jake ty mašiny umí zprovoznit a šejdíř v obleku Gareth zase pro ně má kupce. Habešského prince, který je zoufalý- jeho zemi se chystá napadnout plně vyzbrojená italská armáda a Etiopané se nemohou vyzbrojit, protože Liga národů vyhlásila naprostý zákaz dodávek zbraní do okolních Eritreje, Somálska a Habeše. Habešané mají tedy k dispozici jen pár zastaralých pušek a pár mečů…a 4 obrněné vozy by se jim hodily za jakoukoliv cenu. Což Gareth ví a proto cenu drze opálí. A habešský princ mu ji odsouhlasí…ovšem má podmínku. Ty transportéry musí Gereth s Jakem sami doručit na území Habeše, teprve tam dostanou zaplaceno.

……………………………………..

Dvě apartmá a deset dvojitých kajut první třídy obsadil Lij Mikhael Wasan Sagud s doprovodem. Lij byl potomkem habešského královského rodu, jehož kořeny sahaly až ke králi Salomounovi a královně ze Sáby. Byl důvěrníkem samotného císaře a zastupoval otce, jemuž náležel úřad místodržícího v jedné ze severních provincií této divoké země plné pouští a hor. Rozlohou byla provincie přibližně stejně velká jako území celého Skotska s Walesem dohromady.

Habešský šlechtic se navracel do vlasti po šesti měsících strávených naléháním na ministry zahraničních věcí Velké Británie a Francie a lobbováním v sálech Ligy národů v Ženevě. Tam všude se snažil získat záruku podpory své země, která byla nucena čelit houstnoucím bouřkovým mračnům představujícím ambice fašistické Itálie na africkém kontinentu.

Do Dar es Salaamu dorazil Lij bez jakýchkoliv iluzí. Se čtyřmi nejbližšími poradci se nalodil na vykládací člun a na něm doplul k molu, kde na něj a jeho doprovod čekaly dva kabriolety. Vozidla zajistil major Gareth Swales a řidiči měli své pokyny.

„Teď nechte všechno mluvení na mně, příteli,“ doporučil tiše Gareth Jakovi, zatímco napjatě čekali v přítmí klenutého skladiště číslo čtyři. „Tohle je zase moje parketa, víme? Vy se jen tvařte přísně a postarejte se o působivé předvedení. To na naše kamarády Habešany spolehlivě zapůsobí.“

Gareth se na dnešní příležitost oblékl skutečně slavnostně. V luxusním světle modrém tropickém obleku s bílou košilí a čerstvým bílým karafiátem v knoflíkové dírce vypadal opravdu elegantně. Vzal si staromódní, šikmo proužkovanou univerzitní kravatu, vlasy si napomádoval brilantinou a dokonale učesal a ráno si nechal zastřihnout již tak pečlivě pěstěný knír. Zkoumavým pohledem překontroloval svého společníka. V podstatě byl spokojen. Jake sice na první pohled nešil na Savile Row, ale oblečení měl přiměřené příležitosti, čisté a čerstvě vyžehlené. Boty měl vyčištěné a vyleštěné a obvykle neposlušné kadeře vlasů si namočil a uhladil. Dokonce i veliké kostnaté ruce si vydrhnul tak, aby mu na nich nezůstala ani stopa po šmíru. Vyčistil si i nehty.

„Nejspíš nemluví anglicky,“ vyslovil Gareth svůj názor. „V tom případě nám nezbude, než se uchýlit ke staré dobré posunčině, že? Škoda, že jste mě nenechal vzít i ten nepojízdný krám. Snadno bychom jim ho vnutili. Nejspíš to bude jen banda divochů, kteří takovým věcem vůbec nerozumějí. Omráčíte je i hrstí korálků a pytlíkem soli…“ Blížící se zvuk motorů jeho rozjímání přerušil.

„To budou oni. Tak nezapomeňte, co jsem vám řekl.“

Oba kabriolety zastavily v jasném slunečním světle u vrat a cestující vystoupili. Čtyři měli na sobě dlouhé bílé řízy připomínající tógy starých Římanů přepásané přes rameno. Pod nimi vykukovaly černé gabardénové jezdecké rajtky a sandály. Všechno to byli starší muži s hustými vlasy prokvetlými stříbrem a tmavými obličeji zbrázděnými vráskami. Uctivě se shlukli kolem mladšího a vyššího muže v tmavém evropském obleku a společně vešli ze slunce do chladivého příšeří skladiště.

Lij Mikhael měřil hodně přes metr osmdesát a s mírně nahrbenými rameny působil dojmem člověka, který strávil spoustu času po knihovnách, studovnách a učebnách. Jeho pleť měla barvu tmavého medu a jeho vlasy a vousy tvořily kolem tváře s ostře řezanými rysy hustou kučeravou svatozář. Snad nejnápadnější na něm byly tmavé přemýšlivé oči a úzký, semitsky skobovitý nos. Navzdory nahrbeným ramenům kráčel s elegancí šermíře, a když se usmál, zaskvěly se jeho zuby na pozadí tmavé pleti jako perly.

„Můj ty bože,“ protáhl Lij líně s přízvukem, který nápadně odpovídal Swalesovu, „to je Prďoch Swales, ne?“

Zdálo se, že major Gareth Swales je dokonale vyveden z míry přezdívkou, kterou slyšel naposledy před dvaceti lety. Dostal ji poté, co si jeho tělesná schránka v nejméně vhodném okamžiku ulevila od plynatosti, což se ve školní kapli nedalo vzhledem k několikanásobné ozvěně a dokonalé akustice klenutého stropu a kamenných zdí přeslechnout. Doufal, že už tu přezdívku nikdy neuslyší, ale teď ho vrátila o dvacet let nazpět. Jako by znovu stál v té studené kamenné kapli a vlny potlačovaného smíchu na něj dopadaly jako rány pěstí.

Princ se nahlas zasmál a dotkl se uzlu na kravatě. Teprve nyní si Jake všiml, že šikmé proužky jsou stejné jako na Garethově vázance.

„Eton devatenáct set patnáct, Waynfiete’s. Byl jsem studentský vedoucí. Dával jsem vám trestné body za kouření na ajnclíku, pamatujete?“

„Panebože,“ vydechl Gareth. „Cikorka Sagud. Prokristapána. Vážně nevím co říct.“

„Tak se zkuste uchýlit ke staré dobré posunčině,“ navrhl mu šeptem Jake.

„Držte hubu, krucinál,“ zasyčel Gareth a s vypětím všech sil vzkřísil k životu úsměv, který ztemnělé skladiště prozářil jako vycházející slunce.

„Vaše Excelence…, Cikorko…, kamaráde!“ Vykročil kupředu s rázně napřaženou pravicí. „Tomu tedy říkám obrovské a nečekané překvapení!“

Se smíchem si potřásli rukama a zachmuřené temné obličeje princových poradců se rovněž rozjasnily.

„Dovolte mi, abych vám představil svého společníka pana Jaka Bartona z Texasu. Pan Barton je vynikající technik a finančník -Jaku, tohle je Jeho Excelence Lij Mikhael Wasan Sagud, zastupující místodržící provincie Shoa a můj dávný vzácný přítel.“

Stisk princovy kostnaté hubené ruky byl překvapivě rázný a pevný. Než se znovu otočil ke Garethovi, přejel Jaka rychlým, pronikavým pohledem.

„Kdy vás to vlastně vyloučili? Nebylo to někdy v létě v patnáctém roce? Pokud si vzpomínám, přistihli vás v poměrně choulostivé situaci s jednou z uklízeček, ne?“

„Dobrý bože, to ne!“ zděsil se Gareth. „S námezdní sílou nikdy! To byla ředitelova dcera!“

„Ano, už si vzpomínám. Byl jste slavný – odešel jste se vší parádou. O vašem výkonu se povídalo ještě celé měsíce. Prý jste pak narukoval do Francie s Duke’s a šel jste od úspěchu k úspěchu.“

Gareth jen mávl rukou, jako by to nestálo za řeč, a Lij Mikhael se zeptal: „A co jste od té doby dělal, příteli?“

Ta otázka nebyla Garethovi zrovna příjemná. Pomohl si proto několika rozmáchlými gesty ruky svírající mezi prsty viržinko.

„Všelicos. Tuhle něco, támhle něco… Obchod, víte? Dovoz, vývoz, nákup, prodej…“

„Čímž se dostáváme k naší věci, že?“ naznačil jemně princ.

„Vlastně ano,“ přisvědčil Gareth a vzal prince za paži. „Když teď vím, komu prodávám, mám o to větší radost, že se mi podařilo sehnat tak vysoce kvalitní zboží.“

Podél jedné stěny skladiště stály úhledně vyrovnány dřevěné bedny.

„Čtrnáct kulometů Vickers, většina z nich přímo z výrobního závodu. Sotva se z nich vystřelilo…“

Zvolna přešli kolem srovnaných beden až k místu, kde byl jeden z kulometů vybalený a postavený na trojnožce.

„Jak sám vidíte, je to prvotřídní zboží.“

Všech pět Habešanů v sobě mělo po dlouhé řadě bojovných předků válečnickou krev, takže měli blízký vztah ke všem zbraním. Kolem kulometu se nadšeně shlukli.

Gareth na Jaka mrkl a pokračoval: „Sto čtyřiačtyřicet armádních pušek Lee-Enfield ještě ve vazelíně…“ Šest jich bylo vybalených, očištěných a vyložených na ukázku.

Skladiště číslo čtyři se v tu chvíli podobalo Aladinově jeskyni pokladů. Postarší dvořané zapomněli na důstojnost, vrhli se na zbraně jako hejno vran, a zatímco osahávali a hladili chladnou namaštěnou ocel, štěbetali si mezi sebou cosi amharsky. Jeden po druhém si vykasávali dlouhé bílé řízy, aby se mohli přikrčit na bobek za vybalený kulomet a jako školáci napodobovat staccato automatické palby, přičemž točili hlavní kulometu na trojnožce, jako by kosili celé hordy nepřátel.

Dokonce i Lij Mikhael zapomněl na způsoby, jaké si osvojil na Etonu, a připojil se k nadšenému zkoumání zbraní. Odstrčil stranou prošedivělého vousatého sedmdesátníka, zaujal místo za kulometem a přidal se k hlučné výměně názorů ostatních, do níž Gareth diplomaticky zasáhl.

„Ale to není všechno, co mám pro vás připravené, kamaráde. Ani náhodou. To nejlepší jsem si nechal na konec jako takovou třešničku na dortu.“ Jake mu okamžitě pomohl shromáždit skupinu rozrušených vousatých staříků v dlouhých bílých řízách a jemně ji manévrovat od rozložených zbraní ven ze skladiště k čekajícím kabrioletům.

Jako první jeli Gareth, princ a Jake. Oba vozy zahnuly na hrbolatou prašnou cestu klikatící se mahagonovým lesem a záhy zastavily na mýtině před barevně pruhovaným plátěným přístřeškem, který stál na původním místě Jakova větrem, sluncem a deštěm vyběleného stanu.

Občerstvení bylo pro tuto slavnostní příležitost dodáno z hotelu Royal, přestože vzhledem k nákladům Jake hlasitě protestoval.

„Každému bych dal láhev Tuskeru a otevřel bych plechovku fazolí,“ namítal, ale Gareth vrtěl hlavou. „Jen proto, že jsou to divoši, se ještě nemusíme chovat jako barbaři, příteli. Styl! Člověk musí mít svůj styl… O to v životě jde! O styl a načasování. Nalijeme do nich šampus a pak je vezmeme na procházku, ne?“

Teď tu čekali číšníci v bílých řízách přepásaných červenými šerpami s titěrnými červenými hrnečkovitými fezy na hlavách. Pod přístřeškem stála dlouhá řada stolů na dřevěných kozách, které se prohýbaly pod tíhou vybraných lahůdek. Bylo tu nazdobené sele, na podnosech hromady dočervena uvařených krabů, uzený losos, jablka a broskve, jež bylo třeba dovézt až z mysu Dobré naděje, a hlavně šampaňské, šampaňské a zase šampaňské. Bedna za bednou, kbelík za kbelíkem. Jakovy apely na šetrnost Garethem pohnuly alespoň natolik, že nakonec netrval na vybraném ročníku Veuve Cliquot.

Ve chvíli, kdy princ se svou suitou vystupoval, zarachotila první salva zátek od šampaňského a staří dvořané se potěšené zatetelili. Garethovi se podařilo čirou náhodou zahrát na správnou strunu, aniž něco tušil o náklonnosti Habešanů k oslavám a o jejich výrazně vyvinutém smyslu pro pohostinnost. Právě proto, že to nemohl tušit, získal si ještě větší přízeň hostů.

„To je od vás skutečně velmi milé, drahý Swalesi,“ prohlásil princ. Veden vrozeným smyslem pro zdvořilost už někdejší přezdívku nepoužil. Gareth mu za to byl vděčný, a sotva se sklenky naplnily, pozdvihl svoji k prvnímu přípitku.

„Ať žije Jeho Veličenstvo negus negesti, král králů, císař Haile Selassie, lev Judův!“

Všichni vypili do dna. Zdálo se, že je to tak u Habešanů zvykem, takže je Gareth s Jakém napodobili. Pak se Habešané vrhli na jídlo a Gareth měl konečně příležitost prohodit s Jakem pár slov.

„Vymýšlejte už nějaké další přípitky. Musíme je nalít.“ Dělal si zbytečné starosti, protože princ už zvedal sklenku.

„Na Jeho britské Veličenstvo Jiřího V, krále Anglie a císaře Indie!“ Jakmile byly sklenice znovu nality, princ se zlehka uklonil před Jakem a pozdvihl sklenici.

„Připíjím na prezidenta Spojených států amerických Franklina D. Roosevelta!“ Nikdo nic nenamítl.

Žádný z dvořanů se nechtěl nechat zahanbit, a tak jeden po druhém štěbetavě pronášeli nesrozumitelné přípitky v amharštině. Nejspíš připíjeli na zdraví prince, jeho otce a jeho matky, tet, strýců, bratranců a sestřenic. Číšníci běhali sem a tam za vytrvalého rachocení zátek od šampaňského.

„Na guvernéra britské kolonie Tanganjika!“ Gareth pozdvihl sklenku a uvědomil si, že mu začíná těžknout jazyk. „A na guvernérovu dceru,“ zamumlal ironicky Jake. To vyvolalo další sérii přípitku ze strany hostí v dlouhých bílých řízách a Jakovi s Garethem náhle došlo, že byl nesmysl domnívat se, že by snad mohli v pití držet krok s muži, kteří vyrostli na ohnivé habešské kořalce tedž.

„Jak se cítíte?“ otázal se úzkostlivě Gareth a mžoural, aby zaostřil poněkud zamlžený zrak. „Nádherně,“ prohlásil Jaké a blaženě se na něj zašklebil.

„Prokristapána, ti to do sebe umějí lít.“

„Jen do nich, Prďochu. Za chvilku je máte na lopatě.“ Rukou svírající prázdnou sklenku ukázal směrem k rozesmátým, avšak naprosto střízlivým hodnostářům habešského císařského dvora.

„Byl bych vám velice vděčen, kdybyste si mohl odpustit užívání té přezdívky, příteli. Je to nechutné, víte? Rozhodně to nesvědčí o dobrém stylu.“ Gareth  Jaka žoviálně plácl po rameni a málem minul. Ve tváři se mu okamžitě objevil ustaraný výraz. „Jak mluvím?“

„Stejně jako já se cítím. Raději bychom odsud měli vypadnout, dokud se ještě držíme na nohou.“

„Panebože, už zase,“ zamumlal vyděšeně Gareth, když si všiml, že princ pozvedá po okraj naplněnou sklenku a v očekávání se po něm dívá. „Připijme si, drahý Swalesi!“ zvolal, když se jejich pohledy střetly.

„No, to je nádhera,“ zavrčel tlumeně Swales, ale nezbylo mu než s úsměvem pokývnout a hodit do sebe obsah sklenice. Okamžitě však vykročil k číšníkovi, aby ho zarazil dřív, než princi znovu dolije.

„Cikorko, starý příteli, rád bych vám konečně ukázal to slibované překvapení.“ Uchopil prince za paži a jemně mu vzal z prstů skleničku. „Tak jdeme. Tudy prosím, přátelé.“

Šedovlasí vousatí dvořané se očividně zdráhali přístřešek opustit, takže Jake musel Garethovi pomoci. Oba rozpřáhli paže a nakonec se jim podařilo Habešany přimět, aby se jako housata odkolébali od stolů a zamířili po stezce lesem na zhruba sto metrů vzdálený palouk velikosti hřiště na pólo.

Když skupinka hostí spatřila čtyři železné dámy vyrovnané v řadě na louce, rozhostilo se ohromené ticho. Stroje se v novém nátěru v barvě polní šedi jen leskly, ze střílen vyčuhovaly tlusté hlavně kulometů Vickers chlazené vodou a elegantní střelecké věže zdobily podélné pruhy v habešských národních barvách – zelené, žluté a červené.

Habešané se nechali jako náměsíční odvést ke křeslům pod slunečníky, kde klesli na svá místa, aniž by od strojů odtrhli zrak. Gareth se před nimi vztyčil jako učitel, mírně se však potácel.

„Pánové, máte před sebou nejuniverzálnější obrněná vozidla, jaká kdy byla zavedena do výzbroje některé z významných mocností…“ Když se odmlčel, aby poskytl princi čas na tlumočení, vítězně se na Jaka usmál.

„Tak je nastartujte, kamarádíčku.“

Když naskočil první motor, důstojní dvořané vyskočili z křesel a aplaudovali jako na boxerském turnaji.

„Patnáct set liber za jedno,“ zašeptal Gareth s jiskřícím zrakem. „Půjdou i na patnáct set za jedno!“

Lij Mikhael je pozval na večeři do svého apartmá na palubě lodi Dunnottar Castle, a ačkoliv Jake protestoval, narychlo povolaný krejčí mu expresně střihl docela přijatelný večerní oblek, který seděl i na jeho vysokou rozložitou postavu.

„Připadám si v tom jako šašek,“ vrčel Jake.

„Vypadáte jako vévoda,“ přesvědčoval jej Gareth. „Konečně máte trochu styl. Styl, Jaku, kamaráde můj, na to nikdy nezapomínejte. Styl! Když budete vypadat jako vandrák, lidé se k vám budou podle toho chovat.“

Lij Mikhael Sagud měl na sobě nádherně vyšívaný plášť vyvedený ve zlaté, šarlatové a černé barvě, sepnutý u krku sponou z tmavě rudého rubínu o velikosti zralého žaludu, těsně padnoucí sametové rajtky a lehké střevíce prošívané drátkem ze čtyřiadvacetikarátového zlata. Večeře byla vynikající a princ, jak se zdálo, byl v neméně výborné náladě.

„Takže, milý Swalesi, ceny kulometů a další výzbroje byly dohodnuty už před několika měsíci, ale o obrněných vozidlech nepadlo ani slovo. Co kdybyste nadnesl nějaké rozumné číslo?“

„Vaše Excelence, slušnou cenu jsem měl spočítanou ještě předtím, než jsem zjistil, že obchod uzavírám právě s vámi.“ Gareth zhluboka potáhl z princova kubánského doutníku a připravoval se hrát vabank. „Nyní mi jde samozřejmě jen o úhradu nákladů a skromný zisk, o který se rozdělím se svým společníkem.“

Princ velkoryse pokynul na znamení, jak si Garethovy velkomyslnosti váží.

„Dva tisíce liber za kus,“ vysypal ze sebe Gareth o překot, aby šok co nejrychleji odezněl. Jaké se však přesto málem zakuckal, protože si právě důkladně lokl whisky se sodou.

Princ v zamyšlení přikývl. „Rozumím,“ pronesl. „To bude zhruba pětinásobek jejich skutečné hodnoty.“

Gareth šokované vytřeštil oči. „Vaše Excelence…“

Princ ho umlčel zdviženou rukou.

„Za posledních šest měsíců jsem spoustu času věnoval prohlídkám a oceňování nejrůznějších součástí vojenské výzbroje. Drahý Swalesi, neponižujte, prosím, sebe ani mne námitkami.“

Nastalo dlouhé ticho. Atmosféra v kajutě byla napjatá jako kytarová struna. Nakonec si princ povzdechl.

„Mohl jsem ty zbraně ocenit – ale nemohl jsem je koupit. Největší mocnosti světa mi toto právo – právo bránit svoji zemi před útočníkem – odepřely.“ V tmavých očích se mu náhle zračilo vyčerpání, které by vystačilo na několik životů, a dosud hladké čelo se mu v zamyšlení svraštilo. „Sami víte, pánové, že má země postrádá přístup k moři. Jsme vnitrozemský stát. Všechno dovezené zboží k nám putuje přes Britské nebo Francouzské Somálsko, případně přes italskou Eritreu. Itálie je naším nepřítelem a Britové i Francouzi na nás uvalili embargo.“ Lij Mikhael usrkl ze sklenky a pak se do ní temně zamračil, jako by to byla křišťálová koule a on v ní viděl budoucnost.

„Mocnosti jsou odhodlány předhodit nás fašistickému tyranovi s rukama prázdnýma a ještě svázanýma za zády.“ Opět ztěžka vzdychl a podíval se na Garetha. Vtom se výraz jeho tváře změnil.

„Majore Swalesi, nabídl jste mi soubor opotřebených a zastaralých zbraní za mnohonásobek jejich skutečné ceny. Ale já jsem zoufalý člověk. Musím tedy vaši nabídku i požadovanou cenu přijmout.“

Gareth se nepatrně uvolnil a pohlédl na Jaka.

„Dokonce musím přistoupit i na vaši podmínku, že platba proběhne v librách šterlinků.“

To už se Gareth usmíval. „Drahý příteli…,“ začal, ale opět byl přerušen velitelským gestem princovy zdvižené paže.

„Já mám naopak jedinou podmínku. Bez ní vaši nabídku nepřijmu. Vy a váš partner pan Barton budete zodpovědní za dodání těchto zbraní na území Habeše. Platba se uskuteční teprve poté, co předáte dodávku mně nebo mému zástupci v říši Jeho císařské Výsosti Haile Selassie.“

„Proboha, člověče!“ vybuchl Gareth. „To znamená propašovat je stovky kilometrů přes nepřátelské území! To je směšné!“

„Směšné, majore Swalesi? Mně to k smíchu nepřipadá. V Dar es Salaamu nemá vaše zboží žádnou cenu pro mě ani pro vás. Jsem váš jediný zákazník. Na světě by se totiž nenašel další hlupák, který by to od vás koupil.

………………………………………..

Gareth s Jakem se tam vydávají na nebezpečnou cestu, kdy musí stovky kilometrů přes nepřátelské území propašovat bez povšimnutí poměrně nápadné kusy nespolehlivé vojenské techniky. Jako řidiče třetího vozu jim princ svěří svého synovce Gregoria, který poslouží rovněž jako průvodce. A řidičem čtvrtého vozu, aby to bylo napínavé, bude krásná americká novinářka Vicky Camberwellová, která chce o zoufalé situaci Habešanů napsat sérii článků, aby vybudila svědomí demokratické části světa.

Jakovi, Garethovi, Gregoriovi a Vicky, se skoro zázrakem podaří vozy dodat na místo určení- ke studnám Chaldi. Tím by jejich úkol mohl skončit, ale pak na vlastní oči uvidí masakr domorodých žen, dětí a spoře ozbrojených mužů, do kterých pálí ze všech sil nedisciplinovaná italská armáda vedená karikaturou hrdiny- hrabětem Aldem Bellim.

……………………………………………….

„Jestli Italové poslali vojáky, aby obsadili studně, je to promyšlený válečný krok. Budou hledat záminku ke konfliktu, princi.

Nejlepší by bylo, kdybyste všem svým lidem zakázal, aby tam chodili, dokud pořádně nevyhodnotíme situaci.“

Bylo však pozdě. Už dávno bylo pozdě. V prvním nesmělém náznaku úsvitu, kdy si světlo s lidským okem dokáže ošklivě zahrát, spatřily italské hlídky hledící dolů přes předprsně okopů a kulometných hnízd jednolitou stěnu lidských těl, která se vyvalila z temného členitého terénu za studněmi. Vzápětí ke sluchu vojáků dolehl stále sílící hukot stovek vzrušených hlasů.

Když bylo slyšet bubnování, mnozí z černokošiláčů se choulili pod palebnými předprsněmi okopů zahaleni do dlouhých plástů a spali tvrdým spánkem lidí, kteří celý den cestovali a celou noc pracovali.

Poddůstojníci se mezi nimi rozběhli a kopanci a ranami je zvedali na nohy a postrkovali do jejich pozic podél předprsně. Rozespalí vojáci s očima dosud zalepenýma spánkem civěli do údolí.

S výjimkou Luigiho Castelaniho ani jediný z příslušníků třetího praporu nestál dosud proti ozbrojenému nepříteli. Nyní se po nekonečném a nervy drásajícím čekání dočkali, právě za tmy těsně před svítáním, kdy je na tom lidské tělo s aktivitou nejhůř. Sužoval je chlad a měli pocit, že jim to v tuto chvíli nijak zvlášť nemyslí. Ve tmě, do níž nesměle a nejistě pronikal první ranní přísvit, jim zástup valící se do údolí připadal tak početný, že ani zrnek písku v poušti nemohlo být víc, a každá z postav před jejich očima vyrostla do rozměrů obra nebezpečného jako útočící hladový lev.

Z  úzkého spojovacího zákopu vystoupil plukovník Aldo Belli a přistoupil k palebné předprsni střeleckého okopu. Námahou a nervovým vypětím dýchal tak, až to bylo slyšet po celé přední linii zákopů. Velící seržant okopu ho okamžitě poznal a s úlevou vykřikl: „Díkybohu, že jste přišel, pane plukovníku!“ Na okamžik zapomněl na rozdíl hodností a postavení a popadl hraběte za paži. Aldo Belli okamžitě upřel veškerou pozornost na to, aby se vymanil z těch zpocených a ušpiněných spárů, že chvíli trvalo, než se soustředil na pohled do temného údolí. V tu chvílí se pod ním podlomila kolena.

„Milosrdná matko boží!“ zakvílel. „Všechno je ztraceno! Jdou po nás!“ Neohrabanými prsty rozepnul pouzdro s pistolí a vytrhl ji ještě dřív, než se svezl na kolena. „Palte!“ zavřeštěl. „Zahajte palbu!“ Skrčil se hluboko pod úroveň předprsně okopu a vyprázdnil celý zásobník Beretty proti pozvolna se rozjasňující jitřní obloze.

V předsunutých italských zákopech bylo připraveno přes čtyři sta mužů; více než tři sta padesát vyzbrojených opakovacími puškami a dvanáct pětičlenných družstvech jako obsluha důmyslně rozmístěných kulometů.

Měli za sebou nervy drásající koncert válečných bubnů a před sebou pohled na valící se zástup nebezpečně vyhlížejících postav. Krčili se za svými zbraněmi jako temné sochy se zkřehlými ukazováky pokrčenými na spouštích a mžourali otevřenými mířidly pušek či kulometů.

Ječivý povel a práskání výstřelů z pistole představovaly poslední podněty, které zpřetrhaly ochromující pouta strachu, jež je dosud svazovala. Palbu zahájili muži, kteří byli Aldu Bellimu nejblíž, a jasně proto slyšeli jeho rozkaz. Podél svahu nad údolím se rozkmitala dlouhá řada záblesků z hlavní pušek a spolu s praskotem jejich výstřelů se rozezněl smrtící rachot tří kulometů. Řev jejich palby, která v dlouhých dávkách rozsevem pročesávala údolí, přehlušil praskot jednotlivých ran z pušek. Stopové dráhy svítících střel se blýskaly tmou a jako dlouhé bílé šípy se hnaly údolím, aby se zakously do temné pohybující se masy lidských těl.

Dav napadený z boku se rozvlnil a zamířil jako na povel stranou k tmavému, mlčenlivému protilehlému svahu údolí, co nejdál od palebné clony vyznačované bílými stopovkami kulometných svítících střel a řadami narudlých záblesků z hlavní pušek. Mrtvé a raněné nechával ležet za sebou a jako rozlitý olej se rozehnal údolím.

Střelci na protějším svahu, kteří se až doposud neprojevili, viděli blížící se domorodce a pár panikou a zmatkem naplněných okamžiků nestříleli. Pak, protože se začali cítit ohroženi, se přidali k palbě. Jejich zpoždění způsobilo, že ti, kdo přežili první příval kulek, vběhli hluboko do vzájemně se překrývajících palebných rádiů, které Castelani tak důkladně naplánoval.

Poté, co byla na otevřeném prostranství zaskočena a zastavena dalším vražedným přívalem palby zpředu, masa lidí pohyb kupředu zarazila a začala se bezcílně přelévat. Ženy k sobě s křikem tiskly batolata, větší děti s jekotem pobíhaly a krčily se jako rybky uvízlé v pobřežní laguně. Někteří válečníci konečně zaklekli a opětovali palbu. Rudých záblesků provázených duněním a dlouhými rozmazanými šmouhami dýmu ze spáleného černého prachu přibývalo. Výstřely z mnohdy vpravdě historických zbraní však

zakopaným Italům nemohly nijak ublížit. V jejich důsledku italský útok nakonec zesílil.

Vlna nekontrolovaně se pohybujících a panikou zmítaných lidských těl zpomalila, až se úplně zastavila. Bezbranné ženy, které přežily, kolem sebe shromažďovaly děti, halily je do svých říz a krčily se nad nimi jako kvočny nad kuřaty. I muži se schýlili, přitom však kolem sebe divoce a naslepo pálili proti svahům údolí, kde rozeznávali záblesky z nepřátelských hlavní. S přibývajícím denním světlem ale tato vodítka pro nasměrování palby byla čím dál tím hůře viditelná.

Do údolí chrlilo smrtící příval olova dvanáct kulometů, z nichž každý vypálil téměř sedm set ran za minutu, a tři sta padesát pušek. Minuty ubíhaly, ale střelba pokračovala a světla přibývalo. Slunce nemilosrdně odhalovalo ty, kdo tam dole v údolí ještě žili. Nálada útočících se změnila. Už hezkou chvíli se nepodobali zpanikařeným, nejistým, nervózním a ustrašeným domobrancům z rána, kteří za kalného svítání civěli ze zákopů jako syslové. Naopak – zmocnilo se jich téměř opilecké vzrušení a nadšení vítězných útočníků. Zatímco pálili nebo pomáhali střelcům, vítězně se řehnili. Oči jim plály krvelačným chtíčem predátorů. Vědomí, že mohou beztrestně zabíjet, dodávalo odvahu a povzbuzovalo k ještě větší krutosti.

Ubohoučké záblesky a rány ze starobylých mušket dole v údolí byly tak řídké, tak slabé a postrádaly jakoukoli hrozivost, že mezi Černokošiláči nenahnaly strach ani jedinému. Dokonce i hrabě Aldo Belli byl hrdě na nohou, oháněl se pistolí a ječivě, s téměř dívčí hysterií vykřikoval jedno bojové heslo za druhým.

„Smrt nepříteli! Pal! Pokračovat v palbě!“ Opatrně povysunul hlavu o dalších pár centimetrů nad horní hranu okopu. „Zabte je! Vítězství je naše!“

Když první paprsky ranního slunce pozlatily i dno údolí, odhalily hromady mrtvých a zmrzačených. Někteří leželi jednotlivě, jiní na haldách jako odházené obnošené šatstvo na bleším trhu, těla dalších byla náhodně rozhozena na světlé písčité půdě nebo uspořádána ve zdánlivě úhledných obrázcích jako morbidní, příšerná mozaika.

Uprostřed pole mrtvých však stále bujel pohyb a tudíž i život. Každou chvíli odtud vyskočila osamocená postava a rozběhla se, až jí lem řízy pleskal kolem nohou. Okamžitě zapráskala dávka z kulometu.

Půdu v okolí prchajícího nešťastníka zvířily dopadající střely rozhazující písek, hlínu a mračna prachu, až nakonec přibližující se obláčky prchajícího ubožáka dostihly a střely se zakously přímo do něj. Vzápětí se tělo kutálelo po písčité zemi.

Bojovníci, kteří se doposud krčili nad svými starodávnými puškami a obraceli tmavé obličeje ke svahům, skýtali střelcům nad sebou vynikající cvičný terč. Jakmile se některý ze zoufalců zdvihl a v předklonu přiložil svoji zastaralou zbraň k líci, ozval se shora vzrušením zvýšený a rozechvělý hlas některého z italských důstojníků, který nařizoval zahájit palbu. Každý takový nešťastník byl rychle zasažen pečlivě mířenými výstřely, některý se ještě v předsmrtných křečích zmítal, svíjel a kopal kolem sebe.

Palba trvala skoro dvacet minut a zbývala pouze hrstka cílů. Kulomety pátravě projížděly dno údolí krátkými dávkami mířenými do hromad mrtvol. Střely rvaly již zohavená těla nebo vyhazovaly mračna prachu i kamenné tříště z okrouhlých břehů hlubokých napajedel, odkud se z terénního krytu ještě tu a tam ozvalo ojedinělé prásknutí výstřelu.

„Pane plukovníku.“ Castelani se dotkl plukovníkovy paže, aby na sebe upoutal jeho pozornost. Teprve poté se hrabě Aldo Belli s divoce vypoulenýma očima lesknoucíma se vzrušením ke svému majorovi otočil.

„Ha, Castelani! To je vítězství! Skvělé, že? Teď už o naší chrabrosti nikdo pochybovat nebude!“

„Pane plukovníku, mám nařídit zastavení palby?“ Zdálo se, že ho hrabě nevnímá.

„Teď budou vědět, co jsem za vojáka. Toto skvělé vítězství mi zajistí místo v síni…“

„Pane plukovníku! Pane plukovníku! Musíme zastavit palbu! Tohle je masakr! Nařiďte zastavení palby!“

Aldo Belli na něj vytřeštil oči a v obličeji začal rudnout pobouřením.

„Vy blázne šílený!“ rozkřikl se. „Výsledek musí být rozhodný! Zdrcující! Teď přece nepřestaneme! Rozhodně ne, dokud nebude vítězství naše!“ koktal divoce a třesoucí se rukou ukazoval do krvavé změti pokrývající dno údolí.

„Nepřítel se skryl v napajedlech! Musíme ho vykouřit! Vyhnat a zničit! Minomety! Castelani, vybombardujte je!“

Aldo Belli zkrátka nechtěl, aby to už skončilo. Znamenalo to pro něj jeden z nejhlubších zážitků, s jakými se kdy v životě setkal.

Pokud tohle byla válka, pak konečně pochopil, proč ji po celou historii lidstva tolik oslavovali nejen básníci. Je to práce pro celého muže a Aldo Belli věděl, že se právě pro ni narodil.

„Chcete zpochybňovat mé rozkazy?“ rozkřikl se na Castelaniho. „Splňte svoji povinnost! Proveďte rozkaz!“

„Provedu,“ pronesl ledově major Castelani a ještě na okamžik upřel na hraběte kamenný pohled. Teprve pak se otočil na podpatku a trpce se ušklíbl.

Netrvalo dlouho a k průzračné ranní obloze nad pouští vyletěl první minometný granát, který opsal ve vzduchu oblouk a s hvízdavým jekotem se začal řítit kolmo k zemi. Vybuchl na okraji nejbližšího napajedla. Nakrátko vyhodil do povětří sloup prachu a dýmu provázený zaječením střepin. Druhý granát dopadl přímo do hluboké kruhové jámy, takže vybuchl mimo dohled zákopů pod úrovní terénu. Nad břeh vyrazil gejzír hlíny a kouře a z napajedla využívaného dosud jako studně a nyní i jako poslední útočiště se vyplazily a vyvrávoraly tři postavy připomínající ve špinavých a potrhaných řízách pleskajících jim kolem nohou strašáky do zelí, ověšené ušmudlanými vlajkami příměří.

Okamžitě se na ně snesla smršť kulek vypálených jednotlivě z pušek i dávkami z kulometů. Půda bičovaná střelami jako by se kolem nich rozvlnila kaskádou zvířeného prachu, do níž se nešťastníci svalili a nakonec zůstali nehybně ležet.

Aldo Belli zavýskl vzrušením. Bylo to tak snadné a tak nesmírně zábavné! „Další studně, Castelani!“ zavřeštěl. „Vyčistěte je! Všechny!“

Obsluhy minometů rychle změnily nastavení mířidel a všechny hlavně začaly soustředěně pálit vždy na jedno napajedlo. Některá byla opuštěná, ve většině z nich masakr pokračoval. Pár zoufalců, kteří náhodou drtivý příval střepin přežili, vyvrávoralo na otevřené prostranství, kde je kulomety bleskově pokosily.

To už si hrabě dodal tolik odvahy, že si dokonce stoupl k předprsni okopu, aby lépe viděl do údolí a mohl sledovat palbu minometů na zbývající napajedla a řídit obsluhy kulometů.

Dalším cílem bylo napajedlo nejblíže vádí a členitému terénu v jeho okolí. To už dopadl první minometný granát a explodoval ve vysokém gejzíru prachu a bělavého plamene. Než dopadl další, vyskočila přes okraj napajedla žena a rozběhla se k ústí vádí. Vlekla za sebou dvouleté nebo tříleté dítě – nahé batole s tlustýma

nožičkama do „O“ a bříškem jako hnědý míč. Protože jí nestačilo, matka ho táhla, až se nožkama sotva dotýkalo písčité země. Na boku měla zavěšené další dítě, nahého kojence, který se zoufalou silou držel jejího prsu a stejně jako starší sourozenec ječel a divoce kolem sebe kopal.

Kratičký okamžik měla prchající žena obtěžkaná dětmi štěstí, že na sebe neupoutala pozornost žádného ze střelců. Vzápětí se kolem ní rozpoutala hotová smršť a kulometné dávky ji rychle dostihly. Jedna z kulek jí urvala paži, kterou držela dítě. Žena se začala točit dokolečka, ječet jako šílená a mávat pahýlem paže, z něhož stříkala krev jako z hadice. Další dávka jí rozervala hrudník a roztrhala tělíčko kojence, jehož měla zavěšeného na boku. Žena padla a překulila se jako králík zasažený z brokovnice. Palba umlkla. Po chvíli z prachu nejistě vstalo nahé batole.

Chlapec se rozječel. Stál na místě na tlustých nožičkách samý fald. Kolem vypouklého bříška měl šňůru z modrých korálků, pod níž mu jako tenký hnědý prstík vyčuhoval penis.

Vtom se z ústí vádí do písčitého údolí prudkým tryskem vyřítil kůň. Na jeho hřbetě se křečovitě přidržovala hřívy chlapecká postava, za níž ve větru divoce vlála černá domorodá říza. Řítil se k místu, kde stálo křičící batole, a než si muži ve střeleckých okopech a kulometných hnízdech vůbec uvědomili, co se děje, byl kůň málem u cíle.

Ozvala se první kulometná dávka. Protože střelec však nedostatečně předsadil, kulky zvířily prach příliš daleko za koněm. Ten se mezitím dostal k dítěti. Jezdec ho zarazil tak ostře, že se zvíře vzepjalo na zadní, a vzápětí se sehnul pro batole.

Přesně v tom okamžiku zahájily na nehybný cíl palbu další dva kulomety.

Jake Barton si uvědomoval, že existuje jediný způsob, jak zabránit střetnutí mezi italskými jednotkami, které se neočekávaně a zlověstně vynořily u studní Chaldi, a nedisciplinovaným davem Rasových válečníků a těch, kdo se k nim cestou přidali. Neměl však šanci, že ho bude někdo poslouchat, protože v jeskyni se rozpoutala vřava. Ras se pokoušel brebentivou amharštinou překřičet asi padesát náčelníků a dalších pohlavárů, jimž šlo především o to, aby bylo popřáno sluchu právě jejich názoru.

Protože Jake nutně potřeboval tlumočníka, protlačil se davem ke Gregoriu Maryamovi, popadl ho za paži a vyvlekl z jeskyně ven. Musel na to vynaložit značnou sílu, protože Gregorius tak jako všichni ostatní usiloval o prosazení svých názorů a návrhů.

Když vyšli, Jaka překvapilo, jak je vidět. Noc utekla, ani se nenadal. Od rozednění uplynulo pouhých několik minut a Jakovi připadal suchý pouštní vzduch po celonočním pobytu v zakouřené páchnoucí jeskyni jako hotový balzám na průdušky.

Ve světle táborových ohňů a stále se jasnící oblohy Jake viděl, jak se dav z tábořiště valí vádím směrem ke studním rozjařený jako na pouti.

„Zastavte je, Gregu!“ vykřikl. „Honem, musíme je zastavit!“ Oba se za nimi rozběhli jako o závod.

„Co je, Jaku?“

„Nesmí se dostat k taliánskému táboru!“

„Ale proč?“

„Jestli někdo jen jednou vystřelí, skončí to masakrem.“

„Ale my mezi sebou nemáme vyhlášenou válku, Jaku. Nemohou střílet.“

„Tak na to bych moc nespoléhal, chlapče,“ zahučel pochmurně Jake. Jeho nervozita se přenesla i na Gregoria. To už bok po boku doběhli k roztroušenému konci zástupu a začali si lokty, pěstmi i kopanci razit cestu kupředu.

„Zpátky, idioti!“ řval Jake. „Všichni zpátky!“ Aby bylo i přes jazykovou bariéru každému jasné, jak to myslí, provázel svá slova pádnými ranami.

Po Gregoriově boku se Jake protlačil davem k úzké soutěsce, jíž vádí ústilo do údolí miskovitého tvaru, v němž se nacházely studně. Tam se s Gregoriem chytili za ruce a pokusili se vytvořit pevnou hráz, která by zabránila davu zvědavců pokračovat dál. Tlak těl valících se zezadu byl však stále silnější a nevypadalo to, že dva muži ten nápor dlouho snesou. Nálada davu se navíc rychle měnila. Původní nadšení a zvědavost vystřídala zlostná uraženost, že je jim odpíráno právo přidat se ke stovkám těch, kteří už z vádí vyběhli a vyřítili se na volné prostranství dna údolí.

V okamžiku, kdy byli Jake s Gregoriem odstrčeni stranou, se ze svahů údolí ozvala střelba. Dav strnul a umlkl. Nikdo se najednou nedral vpřed. Jaké toho využil a vydrápal se po příkré stěně vádí nahoru, aby viděl do údolí.

Naskytl se mu dokonalý výhled na masakr, který se dole rozpoutal a proměnil pokojné údolí kolem napajedel v krvavou lázeň. Ačkoliv se mu z té podívané zvedal žaludek, neodkázal odtrhnout zrak. Jak palba minutu za minutou pokračovala, znechucení vystřídaly jiné pocity. Zmáhaly ho vztek a zuřivost a přehlušovaly všechno ostatní. Proto si sotva uvědomil, že mu do dlaně vklouzla drobná, studená štíhlá ruka. Letmo se ohlédl, spatřil vedle sebe Vickyinu zlatovlasou hlavu a pak se plně soustředil na závěrečné dějství příšerné tragédie, která se před ním odehrávala.

Jen matně vnímal, že Vicky vzlyká a svírá mu ruku tak pevně, až mu zarývá nehty do dlaně. I přes rudou mlhu strašlivého vzteku však dokázal pozorně sledovat terén a všímat si italských pozic. Gregorius Maryam se po jeho boku tiše modlil, obličej popelavý hrůzou; slova modlitby se mu drala přes toporně ztuhlé rty jako poslední výdechy umírajícího.

„Proboha,“ zašeptala Vicky stísněně přiškrceným hlasem, když začalo minometné ostřelování. Jedna mina za druhou nemilosrdně dopadala do prohlubní, v nichž se jako v posledním útočišti choulili ti, kdo přežili. „Proboha, Jaku, co budeme dělat?“

Odpovědi se nedočkala. Jatka pokračovala. Jako by bezmocně uvízli v osidlech noční můry, z níž nebylo probuzení. Zděšeně sledovali, jak minomety likvidují jeden úkryt za druhým. Nakonec ve vzdálenosti necelých tří set metrů před nimi vyskočila přes okraj napajedla žena se dvěma dětmi.

„Prokristapána, to ne. Ježíšikriste, ať se to nestane. Ať už to skončí,“ zašeptala jako v horečce Vicky.

Kulomety v krvavé řezničině pokračovaly a zanedlouho jejich střely ženu dohonily. Dítě se na vratkých nohou vystrašeně vztyčilo nad matčinou mrtvolou a ve vádí pod nimi zaduněla pádící kopyta. Gregorius se otočil a vzápětí vykřikl: „Sáro! Ne!“ Dívka se těsně tiskla ke koňské šíji, drobná postavička v černém domorodém hábitu ostře kontrastovala s bělostí nesedlaného hřebce.

„Sáro!“ vykřikl Gregorius znovu, a kdyby ho Jake neuchopil za paži, tak se za ní do toho pole smrti rozběhl. Nedělalo mu velké potíže chlapce udržet, ačkoliv se divoce zmítal a vykřikoval cosi v amharštině.

Dívka uháněla zuřící palbou bez úhony. Vicky při pohledu na ni tuhla krev v žilách. Věděla, že je nemožné, aby Sara dítě zachránila. Ten zoufalý čin nebyla než hloupost, prachsprostá hloupost,

která ve Vicky jen podněcovala vztek, a přece pohled na křehkou a půvabnou dívku jedoucí si pro smrt působil tak dojemně, že to Vicky až zahanbovalo. Najednou si uvědomila, že ji ta dívka vlastně pokořila. Věděla víc než dobře, že sama by – bez ohledu na vypětí chvíle – takové oběti schopna nebyla.

………………………………………………………………

A tak je Jackovi i Garethovi jasné, že pokud odejdou, tak za pár dní budou dodané obrněné vozy Habešanům k ničemu- bez řidičů, bez servisního technika. A tak se rozhodnou zůstat. Těžko můžou vyhrát válku se čtyřmi muzejními kousky vojenské techniky, proti moderním tankům, letadlům a yperitu, který se z nich snáší na těla polonahých a bosých domorodců. Ale alespoň jeden z nich může vyhrát bitvu o srdce krásné Vicky…pokud se jim ovšem podaří přežít.

Comments are closed.