přečteno- Na křídlech orlů

Velkým překvapením je námět dalšího románu Kena Folletta, který nese název Na křídlech orlů. Vybral si tentokrát skutečný příběh dvou amerických manažerů uvězněných v Íránu na konci 70. let, kdy protišáhovská opozice svrhla dynastii Pahlaví a následně převzal moc ájatolláh Chomejní. Autor materiál sesbíral při rozhovorech s jednotlivými aktéry a jejich rodinami, kniha obsahuje i fotografie hlavních hrdinů. Oč obyčejněji každý z nich působí, o to neobyčejnější je jejich příběh.

Ross Perot není mužem, který by se zastavil před nějakou výzvou. Jeho počítačová firma EDS, kterou zakládal prakticky z ničeho, se vypracovala na jednu z největších firem zabývajících se zpracováváním dat ve Spojených státech. Za svůj úspěch vděčí pečlivému výběru lidí na vedoucích postech, kterým říká orli. Od těch očekává naprostou loajalitu firmě a 100% nasazení, ale na druhou stranu je ochoten nastavit krk, když se někdo z jeho lidí dostane do potíží. A to se zrovna stalo Paulovi, teritoriálnímu manažerovi EDS Corporation Iran a jeho zástupci Billovi, kteří byli uvězněni v Teheránu.

……………………………….

Perot měl oba muže rád a důvěřoval jim. Byli to, čemu říkal orli: efektivní pracovníci, kteří využívali vlastní iniciativy, odvedli práci a sdělili mu výsledky, ne výmluvy. Motto náborářů EDS znělo: Orli nelétají v hejnu- musíte je najít jednoho po druhém. Jedním z tajemství Perotových úspěchů byla jeho zásada, že po takových lidech se musí pátrat a ne čekat a doufat, že se o místo přihlásí.
Perot řekl Sculleymu: „Myslíš si, že děláme pro Paula a Billa vše, co je třeba?“
Sculley bez zaváhání odpověděl: „Ne, nemyslím.“
Perot přikývl. Tito mladí muži se nikdy nebáli mluvit se šéfem otevřeně. Právě to byla jedna z věcí, která z nich dělala orly. „Co myslíš, že bychom měli udělat?“
„Měli bychom je osvobodit i násilím,“ řekl Sulley. „Já vím, že to zní divně, ale opravdu si myslím, že když to neuděláme, může se docela dobře stát, že je tam zabijí.“
Perot si vůbec nemyslel, že to zní divně.

………………………………………….

Situace v Íránu se stává nepřehlednou-pomalu se buduje masové politické hnutí, které je násilně potlačováno. Protiamerické nálady sílí a manažeři EDS přemýšlejí, kdy bude ten správný okamžik k vydání pokynu k evakuaci všech 130 amerických zaměstnanců a jejich rodin. Potíž je v tom, že je jasné, že jakmile se EDS z Íránu stáhne, tak se za prvé tamní systém sociálního zabezpečení kompletně zhroutí a za druhé už firma nikdy neuvidí svých 15 milionů dolarů, které jim íránská vláda dluží. Nakonec přeci jen všichni odlétají…tedy všichni, až na Paula a Billa, jejichž pasy zabavila íránská policie v součinnosti s americkou ambasádou. Paul a Bill se ocitají ve vězení, aniž by proti nim bylo vzneseno jakékoliv obvinění a výše kauce je stanovena na 13 milionů dolarů (pro srovnání- kauce pro muže obviněné z vraždy bývala obvykle kolem 20 tisíc dolarů) přičemž ani po složení kauce by nesměli odcestovat z Íránu.

………………………………

Na Billa doléhala nesnesitelná pomalost, s níž plynul čas. Den ve skutečném světě- den plný řešení problému, rozhodování, telefonování a jednání- utekl jako nic. Den ve vězení byl nekonečný. Narozdíl od usvědčeného zločince nebyl odsouzen na devadesát dnů nebo pět let, takže se nemohl utěšovat zaškrtáváním dní v kalendáři na zdi a počítat, kdy už bude na svobodě. Bylo jedno, kolik dní uběhlo: zbývající čas ve vězení byl neurčitý, tedy nekonečný.
Jeho íránští spoluvězni zřejmě takové pocity neměli. Byl to důkaz kontrastních kultur: Američany, cvičené, aby dosahovali rychlých výsledků, trápila muka nejistoty; Íránci spokojeně čekali na ferdá, zítřek, příští týden, někdy, možná- stejně jako v podnikání a obchodu.
Ale jak šáhův vliv slábl, měl Bill pocit, že na některých vidí známky zoufalství a začal jim nedůvěřovat. Dával si pozor, aby jim nevykládal, kdo z Dallasu je ve městě, nebo jak pokročila jednání o jeho propuštění. Bál se, že by se jako tonoucí, který se stébla chytá, pokusili prodat tyto informace dozorcům.
Stával se z něj aklimatizovaný kriminálník. Naučil se ignorovat špínu a hmyz, a zvykl si na studené, škrobovité a nechutně vyhlížející jídlo. Naučil se žít v rámci malého, jasně definovaného osobního území, vězňova „rajónu“. Ale zůstal aktivní.
Našel způsob, jak vyplnit nekonečné dny. Četl knihy, učil Paula šachy, cvičil na chodbě, mluvil s Íránci, aby se dozvěděl každé slovo z rozhlasových a televizních zpráv a modlil se. Provedl podrobnou prohlídku vězení, změřil cely a chodby a kreslil plánky a nákresy. Psal dopisy Emily a dával je Keanovi, který jí je četl do telefonu. Bill znal Keana deset let a byli si dost blízcí- bydleli spolu po evakuaci. Věděl, že Keane není tak necitelný, jak se o něm říkalo- z poloviny to byla jen póza- ale stejně bylo trapné psát „miluji tě“ a vědět, že to bude Keane číst. Bill se přes to přenesl, protože zoufale chtěl říct Emily a dětem, jak moc je má rád, kdyby náhodou už neměl možnost povědět jim to osobně. Byly to dopisy, jaké píší piloti v předvečer nebezpečného letu.

Nejdůležitějším dárkem od návštěvníků byly zprávy. V těch krátkých setkáních v nízké budově přes dvůr se hlavně probíraly různé pokusy dostat Paula a Billa ven. Billovi se zdálo, že klíčovým faktorem je čas. Dřív či později musela jedna z metod zabrat. Naneštěstí, jak čas ubíhal, s Íránem to šlo z kopce. Revoluční síly získávaly stále větší vliv. Dostanou se oba ven, než celá země vybuchne?
Pro lidi z EDS bylo stále nebezpečnější přijíždět do jižní části města, kde bylo vězení. Paul a Bill nikdy nevěděli, kdy přijde další návštěva, nebo zda vůbec nějaká bude. Když uběhly čtyři, pak pět dní, říkal si Bill, jestli se ostatní nevrátili do Spojených států a nenechali ho s Paulem tady. Co když se vzhledem k nemožně vysoké kauci a neuvěřitelně nebezpečným ulicím Teheránu všichni už vzdali a odepsali je jako ztracený případ? Možná byli i proti své vůli donuceni odejít, aby zachránili vlastní životy. Bill si vzpomínal na odchod Američanů z Vietnamu, kdy poslední zaměstnance velvyslanectví sbírali ze střech vrtulníkem, a uměl si představit stejnou scénu na velvyslanectví USA v Teheránu.
[...]
Když pomyslel na kauci, shledal ji závratnou. Nikdo nikdy nezaplatil takové výkupné, nikde na světě. Připomněl si zprávy o amerických podnikatelích unesených v Jižní Americe, za něž požadovali jeden nebo dva miliony dolarů. (Obvykle byli zajatci zabiti.) Při jiných únosech milionářů, politiků a slavných osobností žádali únosci tři nebo čtyři miliony- nikdy třináct. Za Paula a Billa by nikdo tolik nezaplatil.
Kromě toho ani tolik peněz by jim nekoupilo právo odjet ze země. Pravděpodobně by je drželi v Teheránu v domácím vězení- a zatím by masy převzaly moc. Kauce se jevila spíš jako past než jako úniková cesta.

Celá ta zkušenost mu převrátila hodnotový žebříček. Bill zjistil, že se může obejít bez svého pěkného domu, aut, dobrého jídla a čistého oblečení. Nebylo těžké žít ve špinavé místnosti, kde po stěnách lezl hmyz. Byl zbaven všeho, co v životě měl, a teď objevil, že to jediné, oč mu jde, je rodina. Uvědomoval si, že mu opravdu záleží jen na Emily, Vicky, Jackie, Jenny a Chrisovi.

……………………………………………..

Ross Perot napíná všechny své síly, aby své muže z vězení dostal. Má mezi americkými politiky dobré známé, kteří by i rádi pomohli, jenže jak se situace v Íránu mění ze dne na den, tak jsou všechny kontakty přetrhány, bývalí ministři a náměstci sedí ve vězení a ti, co tam ještě nejsou, nehodlají riskovat krk pro dva Američany. Americké velvyslanectví v Teheránu v podstatě naservírovalo Paula a Billa inspektoru Dádgárovi na zlatém podnose a po jejich zatčení dalo od celé záležitosti ruce pryč, že se jedná o politický zájem a že mají na starosti dalších 12 tisíc Američanů v Íránu, kterým by policie dělala problémy, kdyby jí ambasáda nešla na ruku.  Takže zbývá jen jediný, byť trochu šílený plán- dostat Paula a Billa z věznice násilím. Ross Perot má k dispozici řadu oddaných mužů, po kterých může chtít, aby pro své dva kolegy přestoupili zákon a riskovali život…někteří z nich jsou veteráni z Vietnamu, jiní jsou počítačoví experti, co válku viděli zatím pouze v televizi…

………………………………………

Když večer osaměl v Taylorově bytě, zavolal Dallas a požádal o Merva Stauffera.
Stauffer byl jako vždy v dobré náladě. „Nazdar, Jayi! Jak se vede?“
„Prima.“
„Jsem rád, že voláš, protože tu pro tebe mám vzkaz. Máš tužku?“
„Mám.“
„Dobře. Honky Keith Goofball Zero Honky Dummy…“
„Merve! přerušil ho Coburn.
„Copak?“
„Co mi to povídáš, Merve?“
„Je to kódované, Jayi.“
„Co je to Honky Keith Goofball?“
„H jako Honky, K jako Keith…“
„Merve, H je Hotel, K je Kilo…“
„Aha! řekl Stauffer překvapeně. „Já jsem si neuvědomil, že je třeba používat určitých slov…“
Coburn se rozesmál. „Poslyš, než budeš příště dávat zprávu, ať tě někdo naučí vojenskou abecedu.“

………………………………

A přesně takovýto hlouček nevycvičených amatérů dostane k dispozici nejlepší z nejlepších- plukovník Simons. Ten má za sebou řadu zkušeností z Vietnamu, ale ještě nikdy nevelel skupině orlů, kteří nejsou zvyklí poslouchat a o všem mají tendence diskutovat. S nimi má uprostřed země, která se řítí do občanské války, přepadnout vězení, vysvobodit dva Američany a bez pasů je dostat za hranice…


Comments are closed.