Přečteno- Na jih od hranic, na západ od slunce

Na jih od hranic, na západ od slunce, další z knih slavného současného japonského spisovatele Haruki Murakamiho, je hodně podobná jeho slavnějšímu Norskému dřevu. Stejně tak jako Tóru z Norského dřeva je hlavní hrdina tohoto románu, Hadžime, jedinec, co do japonské společnosti přiliš nezapadá. V tomto případě ho vyčleňuje nedostatečný počet sourozenců.

…………………………………

Skoro ve všech domácnostech měli dvě nebo tři děti. To byl v té době průměr. Když si vzpomínám na několik kamarádů, které jsem měl od dětství do puberty, všichni bez výjimky byli ze dvou nebo ze tří dětí. Jako by je natiskli razítkem. Kdo nebyl ze dvou dětí, byl ze tří, kdo nebyl ze tří, byl ze dvou. Domácnosti, kde měli dětí šest, nebo sedm, byly dost vzácné. Vůbec nejvzácnější ale byly domácnosti, kde měli dítě jen jedno.
A právě já musel být takové dítě, které nemá vůbec žádné sourozence. Byl jsem jedináček. Jako kluk jsem se kvůli tomu cítil hrozně méněcenný. Byl jsem rarita, někdo, komu schází, co ostatní docela samozřejmě mají.
Slovo „jedináček“ jsem v dětství doslova nenáviděl. Jen jsem ho zaslechl, pokaždé mi znovu připomnělo, že mi něco chybí. Bylo mi vždycky, jako by na mě ukázali prstem a řekli, že jsem mrzák.
Ve světě, ve kterém jsem tehdy žil, se neochvějně věřilo, že je každý jedináček rozmazlený, slabošský sobec. Lidem to připadalo tak samozřejmé, jako že na vrcholku hor má vzduch nižší tlak než dole v údolí, tak samozřejmé, jako že krávy dávají mléko. Nesnášel jsem proto, když se mě ptali, kolik mám sourozenců. Jak lidé zaslechli, že jsem jedináček, okamžitě si pomysleli, že mě tedy asi rodiče moc rozmazlují a že budu nejspíš slaboch a pěkný sobec. Taková stereotypní reakce mě pokaždé hrozně rozčílila a ranila. Co mě ale v klukovských letech rozčilovalo a zraňovalo zdaleka nejvíc, bylo pomyšlení, že je to bohužel všechno naprostá pravda. Bylo to tak, byl jsem rozmazlený, byl jsem slaboch, a byl jsem strašně sobecký kluk.
Ve škole, kam jsem chodil, nebyly skoro žádné děti, které by neměly ani jednoho sourozence. Za šest let prvního stupně základní školy jsem se setkal jen s jedním jediným dalším jedináčkem. Pamatuju si ji (ano, byla to dívka) úplně jasně. Spřátelili jsme se a povídali jsme si spolu o všem možném. Staly se z nás opravdové spřízněné duše. A ano, nakonec jsem se do ní zamiloval.
Jmenovala se Šimamoto.

…………………………

V prvních kapitolách nás Hadžime seznámí se svými dvěma láskami z dětství, nejlepší kamarádkou ze základní školy, Šimamoto, se kterou ztratí kontakt poté, co se jeho rodina přestěhuje do jiného města, a Izukmi, první známostí na střední škole, které ovšem ošklivě ublíží, když na něj praskne, že paralelně udržuje sexuální vztah s Izuminou sestřenicí. Tím dojde k závěru, že „člověk občas může velice ublížit druhému člověku už jen svou existencí.“ Už tento závěr mi přijde zcela zcestný, protože udržovat sexuální poměr se sestřenkou své dívky je podle mého názoru dost vzdálené od pouhé existence. I níže citovaný úryvek, kdy Hadžime popisuje konec jejich vztahu s Izumi, ve mně žádné zvláštní sympatie k vypravěči nevyvolává. Hadžime neuvažuje o tom, že si svůj poměr bokem mohl odpustit, on přemýšlí nad tím, jestli své dívce mohl či nemohl svůj záměr souložit s její sestřenkou říci dopředu…

……………………………………………

Namísto toho jsem Izumi strašně ublížil. Doslova jsem ji zlomil. To mi bylo úplně jasné. Ona, která při svém prospěchu mohla mít přijímací zkoušky na univerzitu takříkajíc předem v kapse, u nich totálně propadla, a skončila na nějaké naprosto bezvýznamné dívčí škole. Od doby, kdy se provalil můj poměr s její sestřenicí, jsme se setkali už jen jednou. Sešli jsme se v jedné kavárně, kam jsme dřív rádi chodili, a měli spolu dlouhou debatu. Pokoušel jsem se jí to všechno nějak vysvětlit. Co nejupřímněji a nejohleduplněji jí dát najevo, jak se věci doopravdy mají. Že to, co bylo mezi mnou a její sestřenicí vůbec nic neznamená. Že jsem to neudělal schválně. Že to zavinila jen taková fyzická přitažlivost a ne žádná moje zlovůle vůči ní. Že se tím na mém vztahu k ní vůbec nic nezměnilo a nemění.
Něco takového se Izumi pochopitelně vysvětlit nedalo. Řekla mi, že jsem odporný lhář. To měla bohužel pravdu. Všechno jsem jí tajil a za jejími zády si užíval s její sestřenicí. A kdyby jenom jednou, ale já to udělal i podesáté a podvacáté. Vodil jsem ji hezky dlouho za nos. Kdyby to, co jsem dělal, bylo opravdu tak nevinné, nemusel bych to přece před Izumi skrývat.
Bylo by bývalo nejlepší, kdybych jí to všechno mohl už od začátku na rovinu říct.
„Chci se vyspat s tvou sestřenicí. Chci to tak moc, až mi z toho začíná přeskakovat. Chci jí to udělat tisíckrát v tisíci různých pozicích. Ale na vztahu nás dvou se tím nic nezmění, tak to prosím tě tak ber, ano?“Jenže copak šlo, abych jí řekl něco takového? A tak jsem Izumi lhal. Stokrát, dvěstěkrát jsem jí zalhal. Vymýšlel jsem si záminky, abych mohl místo schůzek s ní jezdit do Kjóta milovat se s její sestřenicí. To se nedalo nijak ospravedlnit, a ani nemusím říkat, že vina za to padala jen a jen na mě.

……………………………………..

Po rozchodu z Izumi odchází Hadžime na univerzitu, kde se plácá od ničeho k ničemu. Vztahy s dívkami ho neuspokojují, ostatně žádná z nich nestojí za zmínku. Po univerzitě nastoupí do práce, která ho nebaví a v životě se plácá dál…až potká Yukiko, svou třetí osudovou ženu. S ní se konečně cítí šťastný, ožení se, narodí se jim dvě dcerky, tchán mu půjčí peníze na to, aby mohl odejít z práce a začít dělat to, co ho baví- provozovat jazzové bary. A tak by to mohlo spět k happyendu, nebýt toho, že je Hadžime taková bárka zmítaná osudem, třtina ve větru, a tak když mu do života opět zasáhnou jeho bývalé lásky, Izumi i Šimamoto, má na problém zaděláno…

……………………………………..

Nat King Cole zpíval South of the Border, píseň, kterou jsem už strašně dlouho neslyšel.
„Víš, že když jsem tohle písničku poslouchal jako kluk, musel jsem si pořád představovat, co asi na jih od těch hranic je?“ zeptal jsem se.
„To já taky,“ řekla Šimamoto. „Ale pak jsem vyrostla a přečetla si anglický text a byla jsem hrozně zklamaná. Byla to jenom písnička o Mexiku. A já si pořád myslela, že na jih od hranic musí být něco mnohem lepšího.“
„A co třeba?“
Prohrábla si vlasy a zlehka si je přidržela vzadu rukou. „Nevím. Snad něco pravdu krásného, velkého a hebkého.“
„Něco krásného, velkého a hebkého,“ opakoval jsem po ní. „Něco, co se dá jíst?“
Šimamoto se zasmála. V úsměvu se slabě zaleskly její bílé zubys. „To možná ani ne.“
„A dá se na to sáhnout?“
„Možná, že ano.“
Mám dojem, že už těch tvých
možná začíná být trochu moc,“ řekl jsem.
„Na jih od hranic jsou jen samá
možná,“ odpověděla Šimamoto.
Natáhnul jsem ruku a dotknul se jejích prstů na opěradle sofa. Po dlouhé době jsem se zase doopravdy dotýkal jejího těla. Poprvé od doby, co jsme spolu seděli v letadle z Komacu na Hanedu. Když jsem položil svou ruku na její, zvedla trochu hlavu a zadívala se na mne. Pak oči zase sklopila.
„Na jih od hranic, na západ od slunce,“ řekla.
„Co myslíš tím
na západ od slunce?“
Takové místo opravdu je, řekla. „Slyšel jsi někdy o nemoci zvané
hysteria siberiana?“
„Nikdy.“
„Já o tom kdesi četla. Myslím, že na střední škole. Nevím už v jaké to bylo knize, ale měla to být nemoc rolníků na Sibiři. Jen si to zkus představit. Jsi takový rolník a žiješ sám a sám uprostřed sibiřských plání. A každý den obděláváš pole. Kam se podíváš, tam široko daleko vůbec nic není, jen obzor. Na severu severní, na východě východní, na jihu jižní a na západě je obzor západní. A to je všechno. Každý den, jakmile na východním obzoru vyjde slunce, se vydáváš pracovat na pole, obědváš, jakmile je nejvýš a jen co klesne za západní obzor, vydáš se domů spát.“
„To bude asi jiný život, než vést bary v Aojamě.“
„To tedy asi ano,“ usmála se a nepatrně sklonila hlavu. „Úplně jiný. A trvá to den za dnem a rok za rokem.“
„Ale co v zimě? To se na Sibiři přece rolničit nedá.“
„V zimě pochopitelně odpočíváš,“ řekla. „Jsi doma a děláš práce, které se dají dělat i v místnosti. Když přijde jaro, vyjdeš zas ven a pracuješ na poli. Jsi prostě rolník. Dokážeš si to představit?“
„Myslím, že jo.“
„A pak se v tobě jednoho dne něco zlomí.“
„Co by to tak mělo být?“
Zavrtěla hlavou. „Já nevím. Prostě něco. Když tak pořád a pořád den co den vídáš slunce vycházet na východě, putovat oblohou a klesat k západu, něco v tobě nakonec praskne. Necháš nářadí ležet na zemi a jen jdeš a jdeš, pořád na západ. Na západ od slunce. Den za dnem jen jdeš a jdeš, jako posedlý, bez jídla a bez pití, až nakonec padneš na zem a umřeš. To je
hysteria siberiana.“
Představil jsem si takového umírajícího rolníka ze Sibiře.
„A co tam vlastně je, tam na západ od slunce?“ zeptal jsem se.
Jen znovu zavrtěla hlavou. To nevím. Možná vůbec nic. Anebo Něco s velkým N. Ale rozhodně to bude něco trochu jiného, než co je na jih od hranic.“

……………………..

Víc neprozradím, snad jen to, že mně osobně se Norské dřevo líbilo mnohem víc. Krom toho, že mě v této knize hrozně štval hlavní hrdina, sobeček bez ambicí, bez zodpovědnosti a ohleduplnosti k lidem, které k sobě připoutal, mi ještě vadil konec bez konce. Jsem osoba zvědavá, takže mi vadí knihy s nádechem tajemna, kde člověk hltá každou stránku a těší se, že se dozví…a bum ho, konec knihy a nedozví se nic.

Comments are closed.