Přečteno- Moje cesta do ztracena

Martin Vopěnka působí jako sympatický muž, co žije nesmírně zajímavý život. Zatímco jeho dosavadní literární tvorba se ubírala dvěmi směry- jednu linii tvořily knihy hlubinně psychologické (autor mj. pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém) a druhou knihy o přírodě, horách, apod. (zkušeností z cest má pan Vopěnka patrně také dost, např. měsíc pobýval na ostrově Nelson v Antarktidě), v jeho knížce Moje cesta do ztracena (Putování s Benjaminem) se oba tyto směry sbíhají v jeden, nečekaně dobrý, celek.

Táta se synem pohřbívají mámu je název první kapitoly, takže žádné dlouhé okolky a ocitáme se rovnýma nohama přímo na pohřbu. Davidovi, úspěšnému podnikateli středního věku zemřela při autonehodě žena a zanechala ho samotného s osmiletým synem Benjaminem. Najednou David neví jak dál, postrádá smysl života, žije v bytě, kde o svou mrtvou ženu neustále zakopává a krom toho se musí postarat o syna, o kterého se zatím starala převážně jeho žena.

…………………………………

Najednou mi bylo těžko. Před chvílí za volantem jsem se cítil skvěle- život mi kynul svými možnostmi a záleželo jenom na mně. Teď jsem se krčil v pracovně a s každou uplynuvší vteřinou jako by mne některá z těch nových možností nenávratně míjela. Neměl jsem žádný plán, žádnou představu, co dělat. A někde v skrytu, dosud neuvědoměná, ve mně zrála myšlenka odejít.
Prozatím jsem o ní nevěděl a namísto úlevy z toho, že mám pohřeb za sebou, mne ochromila úzkost. Viděl jsem, že budu muset naplnit Benjaminův čas- hodinu po hodině. Těch několik dní mezi smrtí a pohřbem bylo tak napjatých, že jsem na podobné úvahy neměl pomyšlení. Zato teď se na mně ztěžka navalily a začal jsem o sobě pochybovat. Copak jsem nějaký mateřský typ? Copak se dokáži zcela odevzdat dítěti?  Řešit s ním úkoly, prát mu, hrát s ním přihlouplé hry? Jak jsem se mohl cítit vítězem, když ve skutečnosti jsem normální sobecký muž? Potřebuji přece prostor pro své záliby, svůj volný, nikým nerušený čas. A za zadkem pokud možno trpělivou ženu, která vstane k nemocnému dítěti, vše obstará, usměje se, uvaří,…
Snažil jsem se obhájit alespoň tím, že Benjaminova máma měla k ideálu daleko, a musel jsem tudíž hodně zvládnout. Nehledě na to, že si mohu leccos dovolit- jsem bohatý.
Dveře pracovny se náhle tiše otevřely. „Tati…“ Benjamin ani nečekal na můj pokyn a vklouzl dovnitř; rázem byl u mého křesla. „Tati, já nevím, co dělat.“ V jeho očích jsem viděl úzkost.
„Ty nevíš, co dělat?“ podivil jsem se naoko. „No přece tady nebudeme dřepět, když je venku tak hezky. „Pojď, zajedeme se najíst.“
„Tak jo, co si mám vzít na sebe?“
„Něco si vezmi. Přece víš, jak je venku.“
Odešel, po chvíli se ale vrátil: „Já nemůžu najít ponožky.“
„Ponožky? Aha.“ Šel jsem s ním do pokoje. Vysunul jsem nejprve horní polici jeho šatníku. Ležely tam vzorně složené dupačky z doby, kdy byl ještě miminem. Totéž o polici níž. To byla celá ona: ulpívající na minulosti; na drobných věcech. „A kde sis bral ponožky včera?“
Provinile se na mne podíval: „já jsem si ponožky nevyměňoval.“

……………………………..

A pak Davida napadne odjet, někam… „do ztracena“. Přes nesouhlas prarodičů z obou stran, kteří mají svou vlastní představu o tom, jak by měl jejich vnuk trávit prázdniny, se táta a syn na začátku července vydávají na cestu, která ovšem neskončí zároveň s koncem prázdnin.

……………………………….

Jen asi dvakrát během těchto srpnových týdnů přišla řeč na Benjaminovu mámu. Poprvé to bylo v podvečer na pláži- jenom takové běžné připomenutí, jestli je máma s námi a jestli tu krásně zabarvenou oblohu také vidí. Zato podruhé mi bylo Bena opravdu líto. Šnorchlovali jsme na severozápadě ostrova a v hluboké skalní průrvě jsme zpozorovali hejno ryb. Benjamin se vynořil nad hladinu- radostí bez sebe- a křikl na mě: „Tohle musíme povědět mámě.“ Jenomže to myslel tak, že to povíme opravdu jí, ne nějaké její vymyšlené duši. Prostě v té radostné chvíli zapomněl, že máma není. Oněmělý jsem na něj hleděl z vody a v tom zlomku vteřiny bych podstoupil jakoukoliv oběť, jen kdyby můj milovaný syn mohl mámu zase mít. A v tomtéž zlomku vteřiny, asi podle toho, jak překvapeně a bezradně jsem se zatvářil, jemu došlo, jak to je. Radost zmizela jako úderem blesku. Beze slova se otočil a plaval ke břehu.
Dohonil jsem ho, když vylézal z vody: „Počkej, Benjamine. Já se vůbec nezlobím, že  ses takhle spletl. Ani se tomu nesměju. Já ti rozumím.“
Ale on se po mně jen zlostně otočil: „Nech mě být!“
Nechal jsem ho. Šel jsem se projít na okraj pláže, zatímco on sebou plácl do písku- hlavou dolů. Rozuměl jsem mu. Rozuměl jsem tomu strašnému zkratu, který nyní musel zpracovat- bylo to, jako by o ni právě teď přišel ještě jednou. Když se vynořil z vody, měl ji, chystal se s ní podělit o své zážitky, všechno jí říct. A potom, náhle, ji ztratil. Ztratil ji skrze moje mlčení.
Leželo to mezi námi celý den až do večera. Mluvili jsme jen v krátkých sděleních, hlavně on mně odpovídal nejstručněji, jak to šlo: „ano“, „ne“, „hm“. Ačkoliv jsem s tím nemohl nic dělat, připadal jsem si jako vrah. Jako kdybych to byl já, kdo nezařídil, aby v okamžiku vynoření máma čekala na břehu nebo alespoň někde doma v Čechách.
Před spaním jsem si sedl na jeho postel, položil jsem dlaň na jeho hlavu, naklonil jsem se k němu a šeptal mu do ucha: „Vím jak ti je, a moc mne to mrzí, Benjamínku můj.“

……………………………………

Rakousko, Itálie, Řecko, Bulharsko, Rumunsko…až se ocitnou skutečně ve ztracenu. Pochyby, zda budou jeden druhému dobrým parťákem, zda by Benjamin neměl raději trávit léto s dětmi na táboře a David ve společnosti nějakého dospěláka (nebo dospělačky) se pomalu rozplývají a když dorazí na podzim k rumunským horám, je z nich už sehraná dvojka. Což neznamená, že je potíže minou…

………………………………………….

Hora i s věží zmizela a než jsme se nadáli, bičoval naše hlavy prudký ledový déšť. „Pojď přede mě. Rychle!“ volal jsem na Bena, který zaostával. Nacházeli jsme se zrovna v úbočí spojovacího hřebene a nebylo kde postavit stan. Vítr hnal déšť skoro vodorovně, voda zatékala pod rukávy i za krk.
„Tati, mě to studí.“
Zmocnil se mě panický strach, do čeho jsem ho to dostal. Kdybych byl sám, zaťal bych zuby a přidal do kroku, ale osmiletý Benjamin nemohl jít rychleji. „Benjamine, prosím tě, musíš to vydržet. Bude to těžké, ale zvládneme to, věř mi,“ promlouval jsem k němu naléhavě (vlastně jsem v běsnícím větru musel křičet). „Hlavně se drž těsně vedle mě, můžeš se za mě trochu schovat.“
Ben však naříkal: „Tati, já tady nechci být.“
Byl jsem zoufalý. Uvažoval jsem dokonce, jestli neodhodit batoh a nenést místo něj Bena. „Benjamine, poslouchej mě, prosím,“ sklonil jsem se k němu, až mi studená voda stékala po čele. „Budeme úplně mokří a bude nám zima, s tím počítej. Ale nakonec sejdeme někam dolů a ohřejeme se. Až zalezeš do suchého spacáku, bude ti za chvíli teplo. Já to znám.“
Podařilo se mi ho uklidnit a šli jsme dál- bok po boku. Štěstí posledních dnů bylo zapomenuto- nyní jsme pozemsky trpěli a konec tohoto utrpení nebyl na dohled. Bylo však přece konečné, stejně jako všechno v životě lidském. Dnes už na ně jenom vzpomínám.
Vím, že jsem ten den udělal mnoho chyb a stálo při nás štěstí. Určitě jsme měli postavit stan, třeba i v traverzu a čekat. Místo toho jsem přešel nepřehledný hlavní hřeben a domnělou pěšinou jsem nás vedl dolů. Déšť jako by se přímo rodil z mraků, jež nás obklopovaly, a bylo vidět jen na pár metrů. Pod nohama nám tekla voda a brala s sebou menší kameny; držel jsem Benjamina pevně za ruku. Hnala mne touha dostat ho do bezpečí, avšak právě kvůli ní jsem nejednal správně. To, co jsem považoval za pěšinu, se mohlo změnit ve strmou skalní strž. Hlavu jsem měl otupělou od větru a o moc víc, než svou touhu dostat nás dolů jsem nevnímal. Nějak se nám to navzdory chybám podařilo a v dolině jsme narazili na skutečnou cestu. Déšť i vítr tu byly mírnější. Objevila se kosodřevina a potom nízké smrky; klesali jsme na opačnou stranu hor, než ze které jsme přišli, a porost tu byl úplně jiný. Benjamin už ani nenaříkal; strojově šel a třásl se zimou.
A potom jsem uslyšel nějaký klapot- dřevěných nebo plechových lopatek nebo něčeho podobného- v každém případě zvuk lidského osídlení. Pocítil jsem silné pohnutí- vděk, lásku a něhu. Uvědomil jsem si svou příslušnost do světa lidí.

……………………………

Moje cesta do ztracena je knížka, která obsahuje všechny přísady nutné k vytvoření mistrovského díla- ztrátu blízkého člověka, cestu, napětí, hledání odpovědí na otázky o smyslu života či existence Boha, vyvíjející se vztah mezi otcem a synem, touhu po vztahu i po sexu, sex,…
Hlavně mě, narozdíl od této paní recenzentky, příjemně překvapilo, že otázky sexuální potřeby otce nejsou pro autora tabu, že se nějak snaží vypořádat i s tímto problémem. A dále bych vyzdvihla uvěřitelnost, s jakou jsou popsány postavy Davida i Bena a jejich vzájemný vztah. Pan Vopěnka má se svou ženou čtyři děti, takže i v tomto případě čerpá pravděpodobně ze svých pestrých životních zkušeností.


Comments are closed.