Přečteno- Messalina

Za vlády císaře Caliguly si nemůže být jist životem vůbec nikdo. Caesar je náladový psychopat a sadistický šílenec s neomezenou mocí.

Mladý otrok nesl opatrně vzácnou křišťálovou misku, na níž se skvěl překrásný obrovitý hrozen. Přiblížil se k císařskému trikliniu, poklekl na koleno a nabídl misku císařovně.
Callistus na ni vrhl rychlý pohled. Tajné výstražné znamení.
Pochopila. Viděla a strpěla v tomto domě již mnohé potutelné záludnosti.
„Veliké hrozny mají často prázdnou a mdlou chuť,“ pronesla, zachovávajíc s námahou klid. „Ochutnej dříve ty, otroku!“
Mladý hoch uposlechl poslušně rozkazu.
Caligula se podivil duchapřítomnosti jinak ne právě důvtipné Caesonie a v duchu zuřil. Tušil, že hrozen znamenal vykonání jeho rozkazu. Nevěděl však, co počít při tomto neočekávaném obratu a zvědavě tedy čekal, co se stane. Napjatě pozoroval otroka.
Hoch okusil několik zrnek a řekl:
„Je velmi dobré, vznešná paní.“
Caligula byl zklamán. Proč nebylo uposlechnuto jeho rozkazu? Caesonia uklidněna vztáhla ruku k misce. V tom okamžiku se však otrok svalil kupředu a začal se zmítaat v smrtelných křečích po růžemi poseté podlaze. Dušené sténání se dralo z jeho zpěněných rtů. Zemřel s výkřikem vzbuzujícím hrůzu. Sluhové hodili rychle na mrtvolu plášť a vynesli ji ze sálu.
Jati smrtelnou úzkostí, hleděli všichni upřeně před sebe, jako by nic nevěděli o této hrůzné události.
Caesonia se roztřásla vzrušením. Pohlédla na Caligulu, jenž si horlivě čistil ubrouskem nehty.
Císař zbělel jak plátno. Teprve při pohledu na zkroucenou mrtvolu si s hrůzou uvědomil, že smrtonosný hrozen byl určen jediné bytosti, k níž cítil cosi jako lásku. těžkopádně, jako by jej ochromoval pocit viny, se obrátil k Caesonii. zírala na něho upřeně a v jejích očích se zračila hluboká bolest. Dvě veliké slzy skanuly pomalu po její tváři. uskočil před ní jako před strašidlem.
„Calliste, tys měl pravdu,“ zavřeštěl, „ona ne-“
Vztáhl ženskými cetkami ověšené paže k Caesonii a koktal prosby o prominutí. Císařovna se však zvedla z lektiky a opustila hostinu, aniž se ohlédla….
Caligula upadl v epileptický záchvat. jeho pevně zatnutými zuby se draly divoké skřeky. Všichnis e mu snažili pomoci. Sálem zavládlo hluboké ticho.
náhle tichem zazněl těžký a temný hlas. „Smrt řádí v Římě. Otrok padl za vznešenou oběť. Kdo bude následovat?“
Tribun Cassius Charea pronesl tato slova do mučivého ticha. Marně však čekal tento Caligulou tak často nejsurověji urážený muž, že po tomto veřejném úkladu o život císařovny bude pochopena jeho narážka na císaře a že bude pobídkou ke vzpouře proti tyranovi. Gaius Caesar, přezdívaný Caligula, byl dosud oblíben u svých kreatur a příživníků i u těch, jimž pořádal pitky a hry v cirku, rozhazuje nesmyslně bohatství, jež nashromáždil císař Tiberius pro blaho Říma.

…………………………………………………………….

Valerii Messalině, mladé šestnáctileté dívce ze slavného římského rodu, se první setkání s Caesarem stane osudným. Caligula upoután její krásou, ji pozve na hostinu do Palatina, kde ji znásilní a následně ji provdá za svého strýce Claudia. Ten je všeobecně považován za blázna a jako takový je terčem různých vtípků a posměšků. Navíc by věkem mohl být téměř Valeriin dědeček.

……………………………………………………………..

Sella, podobná trůnu, vyniká vysoko nad hlavy šesti obrovských Liburů. Jsou to silní muži z Illyrie, jichž bylo s oblibou používáno jako nosítkářů a poslů.
Na pohodlném sedadle selly spočívá mladá dívka. její ebenově černé vlasy jsou nad sněhobílým, širokým čelem rozděleny, splývají na obě stranyv mírných vlnách a přechází poznenáhlu ve vlnité kučery, zakrývající spánky i uši. V tomto účesu tím více vyniká pohled velkých tmavých očí, zastíněných hedvábnými, rozkošně vzhůru vyhrnutými řasami, nad nimiž se klene husté obočí. Ten pohled prozrazuje vroucí, vášnivou duši, dřímající dosud spánkem nevinnosti. je to jen dětský obdiv a zvědavost, s nimiž se tyto překrásné oči vpíjejí do neskonalé nádhery shromážděné šlechty a pozorují zevlující dav.
Lid ztichl, když se přiblížila její nostíka. V němém obdivu se obracejí tváře k této mladistvé kráse. Ba dokonce i nehybní pretoriáni věnují víc pozornosti rozkošné bytosti než své povinnosti, neboť i dav, jenž se doposud tlačil a divoce strkal, byl okouzlen líbezným pohledem na cudnost a setrval na chvíli v klidu.
Náhle zazněl do ticha silný mužský hlas:
„Pohleďte na dceru Valeria Messaly Barbata a jeho choti Lepidy.“
„Není to sama bohyně krásy?“ zvolal v náhlém nadšení jeden z mladých mužů.
„To snad přece ne,“ zasmál se první mluvčí,“nicméně hodina, ve které bylo toto děvče zplozeno, byla jistě pod vládou Venuše.“
„Řekni nám její jméno,“ zvolalo několik mladých mužů najednou. „Rychle její jméno! Chceme jí vzdát hold!“
„Raději toho nechte,“ zašeptal jeden z opatrnějších, „Caesar by se mohl o tom holdování dozvědět. A co by následovalo, víte sami. jeho závist by mohla znamenat smrt toho děvčete i vaši.“
„Pak tedy zemřeme pro nejkrásnější pohled našeho života a za tuto mladou bohyni krásy,“ zněla vzpurná odpověď.
„Provolejte tedy slávu Valerii Messalině.“
Jméno letělo od úst k ústům.
„Sláva tobě, Messalino! Římští jinoši tě pozdravují.“
Volání se rozšiřovalo, proběhlo davem a neslo se k rozžhavenému nebi i tam, kde vlastně nikdo nevěděl, komu patří a co znamená.
Byl to týž lid, jenž nyní provolával slávu, který o několik let později měl této nádherné dívce, spočívající na skvostné selle, nadávat do nejzáletnějších děvek Říma.

………………………………………………………………

Claudius, pokud u něj už v té době nepropukala duševní porucha, je každopádně zcela mimózní a rozhodně není manželem, který by se věnoval své mladé ženě a jejím potřebám – svůj čas spíše vyplňuje sepisováním knih o původu a pravidlech stolního pořádku, či vymýšlením nových písmenek do abecedy…a tak si Messalina poměrně rychle po svatbě opatří milence, herce Parise.

Když však události dostanou rychlý spád, Caligula je zavražděn a na jeho místo je dosazen právě slabomyslný Claudius, dozvídá se novopečená císařovna, že ji její miláček Paris opustil. Vztek, probouzející se nymfomanské sklony a neomezená moc promění mladou nevinnou dívku v ženu, co vejde do dějin jako jedna z nejslavnějších nemravných cour.

……………………………………………..

Myšlenky jí kroužily závratnou rychlostí a její surově pošlapaný cit se bouřil v sebeničivém vzdoru.
První ji znásilnil, druhý oklamal a zneuctil zbabělým podezřením. To mají být tedy mužové? Čím jim byla?- Ničím! Běhnou, kterou si berou a zahazují, když se nasytili. Co je láska? Směšnost! Hloupý sen! Pryč s ní! Divokost jejího rodu se v ní bouřila nad mrzkou pohanou. Byla jen děvkou oběma milencům a ničím jiným! Bude tedy děvkou a zůstane jí. Užívat, pít z číše rozkoše, potácet se z opojení do opojení! A nic víc! Žít jako nevěstka Řím…Nic víc, nic víc!
Vzkřikla náhle fanaticky na Rubrii: „Opatři mi milence!“
Rubria na ni zírala strnule, nehýbajíc se z místa.
„Neslyšíš? Chci muže, jenž by si mne vzal a zase odhodil.“
„Podívám se, co se dá dělat, mé dítě. Rozmysli si ale…“ zvedla zoufale třesoucí se ruce.
„není co rozmýšlet,“ zvolala vzrušeně Messalina. „Chci užívat, hořet jako plamen! Chci být pochodní, pochodní rozkoše, která pohlcuje muže. Plamenem pomsty na oltáři Venuše! Zavolej muže, bude spokojen!“
„Věční bohové, paní,“ zvolala zděšeně Rubria.
„Kuplířko, děsíš se sama svého zaměstnání?“ křičela Messalina v zoufalém běsnění. „Má se snad Řím dožít toho, abych vystoupila na některé z těch křesel hanby před tvým domem a lákala s odhalenými ňadry kolemjdoucí muže?“
Strhla z těla svůj plášř a stála zde pouze v ohnivě červené multicii, jejíž flór nezakrýval takřka nic z jejího nádherného těla.
„Až dosud kradli mé tělo, teď je chci dát dobrovolně každému, kdo poctivě přizná, že nechce nic jiného, než právě je, každému, kdo neztratí ani vteřinu s mojí duší a srdcem. Ven, kuplířko, prodej mne, komu chceš!“

………………………………………

Udržet se na výsluní ovšem není snadné a úklady číhají všude. Dokud je Messalina ochotná spolupracovat s čtveřicí řeckých rádců, kterými se Claudius obklopil a kteří de facto vládnou Římu, je nad ní držena ochranná ruka…ale jak dlouho poté, co se naprosto vymkne kontrole, bude následovat její nevyhnutelný pád?

Alfred Schirokauer- Messalina, Román ze života hříšné římské císařovny

Comments are closed.