Přečteno- Medová léta

Prý se národ dělí na ty, kdo Ivana Krause četli, a na ty, co ho teprve číst budou, jak stojí v závěru knihy… tak jsem se přesunula z té druhé skupiny do té první.

Není to špatné počtení, ačkoliv nechápu, v čem by měla spočívat ta jeho originalita, která by dělila národ. Podle mého názoru spadá svým stylem i náměty do šedi průměru.
Je to vlastně už druhá knížka, co jsem od něj četla, ta první se jmenovala, tuším, Číslo do nebe a už nevím o čem byla, zato vím úplně přesně, že patří na seznam věcí, které mi můj drahoušek bývalý přítel zapomněl vrátit, poté, co mi zapomněl oznámit, že se se mnou rozchází. No nic, to jsem odbočila… tato knížka se jmenuje Medová léta a popisuje autorovy školní léta, jeho lásku k Janě,… žádné neobvyklé téma, možná napoví víc nějaká ukázka….

„Od té doby, co se jeho táta stal tajemníkem, začal se Šulta chovat divně. Mokřál se k němu přidal a sloužil mu. Bahýnko ho dokonce jednou viděl, jak Šultovi nese ze školy tašku. Horší bylo, že se to projevilo i ve fotbale.

Dřív jsme hrávali kopanou a losovali jsme, kdo s kým bude hrát. Pak začal Šulta najednou sám rozhodovat, jaká bude sestava mužstev, kdo bude v bráně, kdo v útoku a v obraně. Brzy se s nikým nebavil ani o tom, kdy a kde se bude hrát a kdo bude zápas soudcovat. Mokřál na všecko jen kýval a říkal, že všecko, co Šulta navrhuje, je výborný nápad a že není nutný se zdržovat zbytečným dohadováním.

Když to došlo až tak daleko, přestali jsme spolu hrát. Z jednoho mužstva byly najednou dvě. A protože v jednom mužstvu bylo sedm hráčů a v druhém jen čtyři, rozpadla se celá jedenáctka a nemohli jsme už hrát proti jiným třídám jako dřív.

To nás tak štvalo, až jsme si jednou řekli, že to těm dvěma pořádně ukážeme. Začali jsme tím, že jsme si ve škole schválně tiše povídali, ale kdykoliv se k nám přiblížil Mokřál, hned jsme nápadně ztichli, aby to vypadalo, že něco důležitého chystáme. Jen jednou řekl Bahýnko schválně hlasitě slovo rybník.

Šli jsme k rybníku, když jsme byli v polích, všimli jsme si, že se za námi někdo plazí jetelem. Sedli jsme si na mez a čekali jsme, co se bude dít.

Mluvili jsme nahlas, aby to špioni slyšeli. Bahýnko řekl, že v jeteli je někdo, kdo je hrozně zvědavý. Kamenický prohlásil, že ať je to, kdo je to, jistý je, že je to pěkný vůl, a já jsem dodal, že to bude navíc pěkný hajzl, když se takhle skrývá. Pak jsme začli vyjmenovávat všechny kluky ze třídy, jednoho po druhým. U každýho jsme se shodli, že by něco takovýho neudělal. Když jsme vyjmenovali všechny, až na Šultu a Mokřála, zavlnil se jetel a ti dva vylezli ven.

Smáli jsme se jim, že jsme je dostali. Mokřál se to snažil zakrýt a tvrdil, že prý tam náhodou jen tak leželi. Šulta neříkal nic, jen se mračil.

Potom se ho Mokřál schválně zeptal, čím jeho táta bude jezdit a Šulta řekl, že bude mít auto a taky řidiče. To nás nijak nepřekvapilo, protože jsme věděli, že pan Šulta bude mít tatru hadimršku, kterou míval kdysi pan doktor Pazlt.

Ale když se Mokřál ptal Šulty, jestli jeho táta bude mít řidiče napořád a Šulta důležitě vysvětloval, že ho bude mít ve dne i v noci, řekl Kamenický, že kdo umí jezdit, nemusí mít řidiče.

„Táta by mohl jezdit sám, ale nač by se dřel“, skočil na to Šulta.

„Kdyby uměl jezdit, jezdil by sám,“ pravil Bahýnko.

„Umí jezdit, ale bude mít řidiče a ten ho bude vozit, kam mu poručí.“

Vzpomněl jsem si, jak kdysi pan Šulta kradl na dědově poli zeleninu a děda mě pokaždé poslal pro vzduchovku, aby ho štípl brokem do zadku. To bylo ale dávno, mnohem dřív, než se pan Šulta stal tajemníkem.“

„Díval jsem se na Janu a viděl jsem, jak na její modrý klobouček padají hvězdy. A když se klobouček pokryl padajícími hvězdami, byla tak krásná, že jsem z ní nemohl spustit oči. Zřejmě jsem měl hřích, protože pan farář jednou vysvětloval, že každý, kdo se dívá na ženu s žádostivostí, má hřích. Jenže já se dívám na Janu se žádostivostí pořád. A hlavně v neděli, v kostele, protože jinak k tomu nemam moc příležitost. Kdyby byla ošklivá, jako je třeba Sím Sím Horáčková, tak bych o ni ani okem nezavadil. Nedívat se v kostele na Janu je nemožný a mně by nepomohlo ani kdybych se kvůli tomu umodlil. Jestli kvůli tomu mám hřích, tak snad jen lehký, takový, jaký má každý, komu se líbí nějaká holka. Myslím si, že pánbůh tenhle hřích nebere tak přísně jako třeba krádež nebo vraždu, protože jinak by nemohl lidi nabádat, aby šli a milovali a množili se. Nedovedu si představit, že by se měli milovat a rozmnožovat, jen tak, s kým je napadne, kdyby se jim ten druhý nelíbil. Ale až půjdu ke zpovědi, budu to muset stejně oznámit panu faráři, protože jinak bych lhal a to je velký hřích.
Někdy taky v kostele myslím na to, co Janě chci už dlouho povědět. To, co si v duchu v lavici říkám, se mi líbí, protože v duchu vůbec nekoktám. Ale když ji pak náhodou někde samotnou potkám, zapomenu to. Potím se, chraptím a mluvím jako blbec. Proto se v kostele občas modlím i za to, abych se konečně jednou choval normálně a neříkal hlouposti. Pravda je, že pánbůh mě zatím nevyslyšel, asi mě tak zkouší. Ten pot a mokrý vlasy, který mi zvlhnou, sotva s Janou začnu mluvit, to je asi moje ´břemeno,´ které mi pánbůh uložil, abych se taky snažil.
Nečekám takovou pomoc, že Janu potkám a budu hned mluvit jak kniha. Ale přesto se občas při modlitbě o tom zmíním, sice jen nenápadně, ale vroucně, protože si říkám, že kdybych Janě dokázal povědět, co mám na srdci, nedíval bych se pak na ni s takovou žádostivostí. Tím bych neměl hřích a uvolnil bych jedno místo u zpovědnice.“

One Comment

  1. mura napsal:

    se tahle knížka líbila moc.