přečteno- Kudlanka bezbožná

„Proč bezbožná?“ divil se Honza, když jsem mu před dávnými lety darovala textík Kudlanky.
„Protože Kudlanka bezbožná je mnohem horší než kudlanka nábožná,“ pravila jsem záhadně.
„Horší? Co může být horšího než se nechat po sexuálním aktu sežrat samičkou?“
„Oženit se s ní,“ odvětila jsem.

Hlavní hrdinka další knihy Simony Monyové je úspěšná spisovatelka, které zrovna vyšla dvacátá kniha. Krom toho je také matka dvou dospělých dětí, babička na plný úvazek…. a manželka. V poslední zmíněné roli si nepřijde vůbec dobře- manželství je po pětadvaceti letech vyčpělé, skoro mrtvé. Čím víc Roberta čeří vlny a snaží se svého manžela Honzu přimět k tomu, aby spolu víc mluvili, aby hledali jádro problému, aby něco změnili, aby se víc milovali, aby cokoliv, jen ne pouze existovali vedle sebe jako dosud, tím víc před ní Honza prchá, mluvit prý není o čem, problém nevidí a řešit nic nechce.

Dokud jí potřebu intenzivní lásky vynahrazuje vnuk Puclík, kterého hlídá prakticky nepřetržitě, protože mladinká dcera Alice musí přes den studovat a po večerech shánět Puclíkovi náhradního otce, tak to ještě jde, ale když Alice partnera sežene a Puclík nastoupí do školky, Roberta zjišťuje, že doma už jí nikdo nepotřebuje. A že jí tam tím pádem nic nedrží…

…………………………………….

Milí čtenáři!

Považuji za poctivé hned ze startu vás upozornit, že tohle doopravdy můj nápad nebyl. Celý ten nesmysl má na svědomí psychiatr, jehož adresu jsem nalezla na letáku, který se nám záhadně vloudil do schránky, ačkoliv ji máme ze všech stran oblepenou výstrahami proti házení reklamních tiskovin. A jelikož jsem zastydlý romantik, pokládala jsem prospekt za osudové znamení… za jakési záchranné lano, které mi bylo shůry vhozeno do klína, respektive do schránky.

Objednala jsem se do ordinace okamžitě, a když jsme si týden poté s psychiatrem potřásali rukou při představování, bylo jasné, že tu nešlo o žádné záchranné lano, ale zase jenom o další stéblo, kterých jsem se v posledních letech snažila uchopit bezpočet, a k ničemu pozitivnímu to nikdy nevedlo. Tak trochu pana doktora podezřívám, že se mě chtěl zbavit, a proto mi už při druhém sezení doporučil: „Paní Sladká, zkuste si zapsat stěžejní zážitek z každého dne nebo alespoň pocit, který ve vás ten určitý den vyvolal. A až to dopíšete, pod čaru si poznamenejte, třeba odlišnou barvou nebo jiným druhem písma, co vás toho dne potkalo hezkého…“

„A k čemu mi to jako bude?“ otázala jsem se pochybovačně. Původně jsem doufala v předpis na antidepresiva anebo aspoň prášky na spaní.

„K tomu, abyste si konečně uvědomila, že žijete pěkný, plodný život, abyste si uvědomila, že to, co mylně pokládáte za deprese, je jen jakási přechodná nespokojenost se stojatou vodou ve vašem jinak bouřlivě se valícím životě…“

„To jste vyjádřil moc pěkně,“ pochválila jsem psychiatra jízlivě. A věřte nebo ne, on se celý načepýřil a načechral! „Kdysi jsem se literární tvorbě dost věnoval… dokonce jsem dosáhl jistého dílčího úspěchu v oblasti poezie…“ informoval mě pyšně.

Ani mě to příliš nepřekvapilo. Od doby, kdy jsem se začala živit psaním knih, se seznamuji výhradně s lidmi, jejichž život by stál za sepsání, poněvadž je to námět na román, jenž by zlatem bylo těžké vyvážit, anebo s těmi, kteří rovněž mají spisovatelské ambice, ale prozatím si nenašli chviličku, aby svoje rozvětvené a jistě geniální myšlenkové pochody hodili na papír. Nepochybně si dovedete představit, že setkání se vzorkem číslo dva je naprosto zničující. Já byla zničená dost, už když jsem do ordinace vstoupila, neexistoval žádný omluvitelný důvod můj stav ještě prohlubovat. A od psychiatra, jak jistě chápete, jsem očekávala pravý opak.

„Nebýt lásky k medicíně, která mi zkřížila cestu vedoucí k literárnímu Olympu, mohla jste mít v oblasti soudobého románu nebezpečnou konkurenci!“ zachechtal se psychiatr rádoby rozverně, aniž by mě nechal byť jen na okamžik zmítat v pochybnostech, zda si přece jen nedělá legraci.

Nedělal! Vsadím na to krk! V té chvíli už by nezúčastněný pozorovatel jen stěží odhadoval, kdo z nás dvou je větší rapl. Pokládala jsem za etické pana doktora trumfnout, tudíž jsem prohlásila: „Dobře, budu si tedy sepisovat jakýsi deník či co…“

„Nepodceňujte psychoterapii psaním!“ napomenul mě.

„Jak bych mohla,“ ušklíbla jsem se. „Mám na kontě devatenáct vydaných knih, dvacátá je na cestě do tiskárny a právě dřepím v ordinaci psychiatra! Můj kladný vztah k psychoterapii psaním je dozajista zřejmý, leč bohužel prozatím i bezúspěšný.“

„Já ty vaše romány četl!“ pohrozil mi přísně vztyčeným ukazovákem. „Vy si je vymýšlíte!“

„Ano,“ přiznala jsem kajícně.

„A já teď po vás chci, abyste se konečně přestala schovávat za literární postavy… Vy musíte psát o vašich dojmech a pocitech, rozumíte?“

Zmateně jsem přikývla.

„Žádná fabulace, literární invence, fikce! Jen holá skutečnost!“

Opět jsem poslušně přikývla. Autoritativní pozice, kterou psychiatr zaujal, mi velice plasticky připomněla tatínka. A tatínkovi jsem nikdy neodporovala a neodporuji dosud.

„Slibuji, že skoncuji s psaním povrchních výmyslů a zaměřím se na fakta. Pokud lze ovšem fakta nazíraná čistě subjektivně považovat ještě za fakta…“

„Nefilozofujte mi tady, od toho tu nejsme ani jeden z nás!“ znovu mě pokáral. „Prostě pište, pište. Když ne denně, tak alespoň co nejčastěji… A ne že se budete dělat lepší, než ve skutečnosti jste! Anebo dokonce cenzurovat svoje zážitky, jak to někteří vaši kolegové s oblibou ve svých pseudodenících dělají! Za to bych vás pochválit nemohl!“

V oné chvíli mi již psychiatr zcela splynul s nedostižnou osobností tatínkovou, o jehož pochvalu jsem s vyplazeným jazykem marně usilovala tři čtvrtiny svého života, tudíž jsem hmátla po nečekané příležitosti zabít dvě mouchy jednou ranou. Vysloužím-li si pochvalu pana doktora, jako bych si též vysloužila otcovu. Vždyť ti dva pánové jsou vlastně jeden a tentýž!

„Jak dlouho mám psát? A mám zápisky dát někomu přečíst?“ horlivě jsem si ujasňovala zadání jako pečlivá školačka.

„Bude stačit několik měsíců…“ bohorovně pravil, předváděje svoji benevolenci jak sbírku exotických motýlů. „A kdo by měl vaši zpověď číst mimo mě?“ položil řečnickou otázku, na niž si bleskurychle sám odpověděl: „To záleží na vás. Obvykle se osobní výpovědi dávají přečíst přátelům, ne?“

Přátelům?, pokusila jsem si vybavit a nějak hierarchicky seřadit žebříček svých přátel, ale nešlo to. Stále jsem na někoho zapomínala, přehazovala je z místa na místo, škrtala, vepisovala, až jsem si konečně přiznala marnost svého počínání… Mí přátelé? To jste vy všichni, milí čtenáři!

čtvrtek, 23. listopadu 2006

Přijíždím k domu a rozladěně vnímám, že manželovo auto stojí na našem soukromém plácku vyhrazeném k parkování. Je poledne, mému muži Honzovi je čtyřicet šest let, tudíž ještě stále spadá – a dlouho spadat bude – do takzvaného věku produktivního. Tak by doprčic měl něco produkovat, ne?

Kromě permanentního poflakování se a občasných nepříliš úspěšných hudebních nahrávek s kapelou Kravál neprodukuje takřka nic. Pokud pomineme vyměšování, samozřejmě. A to ze mě, prosím, předloni vymámil nevratnou půjčku na založení realitní kanceláře, přičemž se od začátku choval, jako by chtěl realitku spíš položit než založit!

Dveře od jeho auta jsou otevřené, nešikovně se mi parkuje. Nakonec se moje zrcátko letmo políbí s jeho dveřmi a já málem přejedu vysavač. Honza mě chce rovněž letmo políbit, ale já nakvašeně vytahuji klimbajícího vnuka z autosedačky. Nechápavě zírá. Ne vnuk, nýbrž manžel – bohužel. Činí tak posledních pět šest let, možná dokonce deset, co já vím… Prostě už celou věčnost na mě povětšinou jen připitoměle civí. Mohla jsem si dávno zvyknout, já vím, jenže já miluji muže inteligentní, s bystrým myšlením a šibalskými jiskrami v očích, takže na toho tupana po svém boku si nezvyknu nikdy. Rozčiluje mě čím dál tím víc. Taky proto, že doma vysavač překračuje bázlivě jak jedovatého plaza, ale auto si pulíruje pořád.

„Děda! Dědýnek!“ roztomile a radostně žvatlá Puclík.

Honza mu roztržitě zamává a navzdory výstražným signálům, které střílím z očí jak poplašňáky, se začne vyptávat, co mi zase vadí.

On mi vadí!

„Neměl bys být v práci?“ pokouším se z nejhlubších zásob vydolovat laskavý tón.

Ráda bych, aby vnouček vyrůstal v harmonickém prostředí navzdory tomu, že nemá tatínka, a občas se zdá, jako by neměl ani maminku. Naše dvaadvacetiletá dcera Alice přes den studuje vysokou školu a po večerech shání pro Puclíka náhradního otce. První jmenované prozatím úspěšně, druhé prozatím bezúspěšně. Mnohdy bych si přála, aby to bylo naopak.

A pro pana psychiatra něco hezkého pod čarou. Zprvu jsem si marně v hlavě pouštěla dnešní den tam a zpátky, jen stereotypní domácí práce, nuda a maximálně od pudinku upatlané pusinky vnoučkovy. Jenže pak se mi před očima mihlo popelářské auto, se kterým jsme souběžně popocházeli a civěli na něho s Puclíkem skoro hodinu. To už se blížím ke svému vrcholnému zážitku z dnešního dne: Usmál se na mě mladý, dlouhovlasý, bohémsky vyhlížející popelář!

(V uších mi doteď znějí fanfáry.)

pátek, 24. listopadu 2006

Po obědě, tedy v době, kdy mám za celý den chvíli klidu, protože Puclík spinká, volá máti. Bolí ji klouby, záda, hlava, žlučník, levá ledvina i srdce, o kterém celý život prohlašuje, že jako jedna z mála ho má skutečně na pravém místě. Dvacet minut podrobných zdravotnických informací včetně odborné terminologie, kterou si moje matka za léta detailního zkoumání vlastních – vesměs neexistujících – chorob, osvojila!

Chtěla jsem si uvařit kafe, zapálit cigaretu a chvíli si číst. Mezi mým chtěním a skutečným stavem věci však pravidelně bývá propastný rozdíl. Naříkání a sténání matka špikuje výrazy jako cholecystolithiáza, vylučovací urografie či arteriální hypertenze. Načež mě informuje o svém záměru podstoupit rekonstrukci pánevního lůžka. Taktéž bych potřebovala rekonstrukci lůžka, a to lůžka manželského.

„A co děláš ty?“ položí mi bez špetky opravdového zájmu zdvořilostní otázku.

„Před chvílí jsem uložila Puclíka…“ ani nezvládnu dokončit větu, do ucha už mi vtéká proud matčiných výtek. Alici rozmazlujeme, je to její dítě, tak ať se prý pěkně stará. Od mé máti to vskutku sedí! Já i bratr jsme prožili polovinu dětství u prarodičů! Sotva otevřu pusu k chatrné obhajobě svých výchovných metod, životních postojů a priorit, surově mě utne: „No je to vaše věc. Nebudu ti do výchovy mluvit.“

Což v překladu znamená, že mi mluvit do všeho bude nadále, jen nenechá mluvit mě.

Za čtyřicet minut telefonního hovoru, kdy se o sobě dozvídám samé nepěkné věci a pěkných poskrovnu, jsem totálně vyčerpaná. Vařím si konečně to kafe, zapaluji cigaretu, v jejíž polovině se z elektronické chůvičky ozývá dětský hláseček: „Babi! Babinko!“

Málem se rozbrečím. Dojetím i lítostí. Lítostí, že neslyším: „Mami! Maminko!“

Před třemi lety, někdy okolo mých čtyřicátých narozenin, mě napadlo geniální řešení, jak zase cosi pěkného postavit na našem totálně vyhořelém manželství. Aspoň altánek, krmítko pro ptáčky, nechtěla jsem hned mrakodrap vášní a vzkříšených citů.

„Dítě? Ty bys chtěla dítě teď, když už jsou Alice s Adamem velcí a konečně si můžeme něco užít?“ divil se Honza.

„Tak proč si tedy neužíváme, když můžeme?“ zeptala jsem se, neboť každovečerní klimbání u televizní obrazovky a láhve červeného nepovažuji za kdovíjaké užívání si.

„Dobře, já o tom dítěti teda popřemýšlím,“ slíbil manžel, jenže dřív než se k přemýšlení dostal, otěhotněla naše tehdy devatenáctiletá dcera s Íráncem jménem Pírúz. Vykašlal se na ni. A Honza ho v návalu zhrzených rodičovských citů v opilosti přejmenoval na Píčús. Přezdívka se naštěstí neujala. V zásadě hlavně proto, že po Pírúzovi se slehla zem ještě předtím, než naše dcerka slehla v porodnici. A narodil se malý Pírúzek. Ačkoliv to zní spíš jako pirožek, říkáme mu Puclík.

Comments are closed.