přečteno- Krvavá královna

Jeanne Kalogridis napsala poutavý román o silné osobnosti na francouzském trůnu, Kateřině Medičejské. O té se obvykle nemluví příliš lichotivě, protože se jí připisuje zásluha na Bartolomějské noci a spoustě prolité krve, ale Kalogridis se rozhodla touto knihou tento stereotyp trochu narušit a napsala příběh z Kateřinina úhlu pohledu.
Kateřinu, jako hlavní hrdinku, je poměrně snadné si oblíbit, nebo s ní minimálně soucítit, protože rozhodně neměla na růžích ustláno. Jako sirotek po Lorenzu II. Medičejském a jeho manželce Madelaine pocházející z rodu Bourbonů, vyrůstala v paláci své tety, kde jí sice vnímali trochu jako kouli u nohy, ovšem vzhledem k jejímu původu to byla koule ze zlata. Po svržení Medičejských byla rebely po několik let vězněna v klášteře, a ani s návratem Medičejských do Florencie se její situace příliš nezlepšila. Její strýc- papež Klement VII- pro ni dohodl neobyčejně výhodný sňatek. A tak se teprve 14letá Kateřina stěhuje do cizí země, aby se vdala za někoho, koho nikdy neviděla, za Jindřicha Orleánského,druhorozeného syna francouzského krále. Po celou dobu Kateřina věznění jí pronásledují vidiny, noční můry, ve kterých se k ní obrací cizí zkrvavený muž a prosí jí, aby mu pomohla. Teprve po příjezdu na francouzský dvůr Kateřina zjistí, že tvář z jejích snů patří jejímu nastávajícímu manželovi. A z potřeby ochraňovat se zrodí láska. Bude muset být obrovská a silná, protože na Kateřinu čeká ještě spousta nástrah- po smrti jejího strýce papeže přestává být sňatek Jindřicha s Kateřinou politicky zajímavý a tak se začínají ozývat hlasy, které upozorňují na fakt, že Kateřina není královské krve a navrhují, že by se měl prozatím bezdětný sňatek anulovat. V okamžiku, kdy zemře Jindřichův starší bratr a z Jindřicha se rázem stane následník trůnu, tyto hlasy notně zesílí a pro Kateřinu to začíná vypadat nedobře. Stačilo by mít dítě, aby si své místo vedle milovaného manžela pojistila, ale roky plynou a dítě nepřichází. Ono také bodejť by přicházelo, když Jindřich tráví noci raději v posteli své milenky Diany de Poitiers. Astrolog a Kateřinin přítel Cosimo Ruggieri by věděl, jak to zařídit, aby dítě přišlo a Kateřina je ochotna obětovat cokoliv…včetně své duše. Jenže pomocí černé magie se málokdy docílí něčeho dobrého….

…………………………………………..

V tu dobu  Skotskem zmítaly bouřlivé nepokoje a mladičké panovnici hrozilo ve vlastní zemi vážné nebezpečí.
„Ať žije s námi na francouzském dvoře,“ navrhl Jindřich.
„V klidu a bezpečí zde dospěje. Až bude dost stará, provdá se za mého syna Františka.“
Jeho rozhodnutí někteří lidé považovali za moudrou strategii: jakožto katolička je Marie jedinou anglickou panovnicí uznávanou papežem. Kdyby se stala chotí našeho syna, mohl by posléze vznést nárok na anglický i skotský trůn.
Marie přijela do Blois odělná v tartanu, tmavovlasá porcelánová panenka s velkýma očima plnýma strachu. Francouzsky hovořila jen málo. Vydávala jakési chraplavé hrdelní zvuky, které snad ani nemohly být slovy, ale její doprovod jim kupodivu rozuměl. Přivedla si s sebou tělesnou stráž, svalnaté obry v kiltech, s mastnými ryšavými vlasy a podezíravými pohledy, kteří neskutečně páchli. Skoti zavrhli koupání i slušné chování- až na Marii a její guvernantku Janet Flemingovou, krásku s bílou pletí, zelenýma očima a vlasy jako sluneční svit. Madam Flemingová, mladá vdova, si záhy osvojila francouzskou kulturu a zasvětila do ní svou svěřenku.
Všechno směřovalo k tomu, že si Marii oblíbím, dokonce si ji zamiluji. Pociťovala jsem souznění s dítětem, jemuž vlastní krajané vyhrožovali smrtí a donutili je opustit domov. Dobře vím, jaké to je, být nenáviděná v rodné zemi. Chápu, jak se člověk cítí v cizí zemi, opuštěný a vystrašený. Proto sotva jsem se doslechla o jejím příjezdu, pospíchala jsem ji přivítat.
Bez ohlášení jsem vstoupila do dětského pokoje. Spatřila jsem, že Marie stojí vedle Františka a kriticky si ho prohlíží. Šestiletá holčička pánovitě vystrkovala bradu a tvářila se povýšeně.
Jakmile zaslechla mé kroky, prudce se ke mně otočila a hrubou francouzštinou se silným přízvukem vyštěkla: „Proč jste se mi neuklonila? Copak nevíte, že jste se ocitla ve společnosti skotské královny?“
„Jistěže,“ odvětila jsem s úsměvem. „Zato vám uniklo, že právě vstoupila francouzská panovnice.“
Očividně jsem ji tím zaskočila. Rozesmála jsem se  a spěchala ji políbit. Polibek mi ostražitě zaplatila, její rty páchly rybinou a pivem. Odtažité chování svědčilo o silné averzi. Ačkoliv byla o pouhý rok starší než můj František, převyšovala ho o dvě hlavy i svou předčasnou vyspělostí. Můj syn ve svých pěti letech vypadal na tři a jeho intelekt odpovídal dítěti mnohem mladšímu. Občas jsem pohlédla do jeho tupých, nezaostřených očí a spatřila v nich ducha zabité slabomyslné dívky.
JIndřich se do Marie rázem zamiloval. Nikterak se netajil tím, že ji zbožňuje víc, než vlastní děti, neboť se již nyní chová jako královna. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych tu urážku ustála. František i Karel z Guise plesali nad společenským úspěchem své neteře. Po JIndřichově smrti se jeho syn stane králem a Marie povýší na královnu Francie a Skotska.
S nástupem mého manžela na trůn se pro mnohé otevřely nové příležitosti. Přítelkyně zesnulého panovníka se rozprchly, zneuctěná vévodkyně d´Etampes žila v tichosti v ústraní. její nejbližší kamarádka, tlusťoučká koketa Marie de Canaples byla svým manželem obžalována z cizoložství a vyhnána ode dvora. Další dvě ženy se spolu s královnou Eleonorou odstěhovaly do Portugalska. Eleonora už měla všech intrik po krk a přála si v klidu dožít.
V průběhu korunovace v Remeši jsem seděla na tribuně v tamější katedrále a bojovala se slzami, zatímco manžel kráčel k oltáři. Neplakala jsem pouze dojetím, ale i kvůli zlaté výšivce na Jindřichově tunice z bílého saténu. Přímo na srdci se mu skvěla dvě písmena D stojící propletená zády k sobě, na nichž se skvělo písmeno J. tento emblém se stal mužovým symbolem, stejně jako jeho otec si oblíbil salamandra. Do konce života budu žít obklopena tímto monogramem, na němž se Jindřichovo jméno snoubí se jménem jeho milenky. Namlouvala jsem si, že mi na tom nesejde. Především jsem mu chtěla zachránit život a mít s ním děti. i tak to bolelo.
Moje korunovace se konala v katedrále svatého Denise na předměstí Paříže.
Ubírala jsem se dlouhou uličkou se zlatým jablkem v ruce. Spolu s kardinálem de Bourbon jsem je umístila na oltář. Poté jsem se otočila a čekala na své dvorní dámy.
Dávaly si načas. Diana mě měla těsně následovat, ale místo toho se schválně courala. Upírala zrak k nebesům, úmyslně předstírala zbožné vytržení. Když míjela lóži, v níž seděl můj manžel, zastavila se a dlouho před ním bez hnutí otálela. Tím si k sobě přitáhla oči všech přítomných.
Cloumal mnou hněv, ačkoliv navenek jsem se tvářila vyrovnaně. Domnívala jsem se, že se Diana spokojí s nesmírným bohatstvím a Jindřichovou láskou. Jenže jí to nestačilo. Musela mě připravit i o ten skromný díl pozornosti, které se mi dostalo. Toužila dát všem jasně na vědomí, kdo králi doopravdy vládne.
V tu chvíli mě napadlo, jak by bylo snadné ji nechat zabít. Stačilo požádat Ruggieriho o jed, otrávenou rukavici anebo kouzlo. Vždyť už jsem se podobného zločinu opovážila dvakrát. Avšak nikdy jsem se nesnížila k vraždě z pouhé pomsty. Jedině za předpokladu, že bych tím zachránila ty, které miluji. Stejně jako Cosimo Ruggieri.
Snad nám za to v pekle vyhradí příjemnější místo.

…………………………….

Pěkné a čtivé, taková pohádka na dobrou noc. Poohlédnu se v knihovně ještě po jiných dílech od této autorky, protože k té by se kupříkladu ta paní, co napsala knihu Eliška Přemyslovna, měla dostavit na školení o tom, jak se píší historické romány.

Comments are closed.