přečteno- Krotitelka snů

Také bojujete s nadváhou, nedostatkem času a neposlušností vlastních dětí? Váš muž si našel milenku, co připomíná tyčku k fazolím a vaše ňadra jsou důkazem, že zemská přitažlivost skutečně existuje? Život vám přistřihl křidýlka a vy netušíte jak dál? Třetí vydání nejúspěšnějšího románu S. Monyové Krotitelka snů vám ukáže cestu, píše se na přebalu knihy.

Můj názor najdete po rozkliknutí, ale pozor!!  je místy vulgární a prozrazuje konec…to jen abyste si nestěžovali, že jsem vás nevarovala:-)Takhle knížka že má ukazovat cestu? Četla jsem tu větu několikrát, abych se ujistila, že se nemýlím a pořád mi přišlo, že to si snad někdo musí dělat prdel. Tahle knížka může tak maximálně někomu ukázat cestu k tomu, jak si podělat život. Manžel hlavní hrdinky Marie si nabrnkne jistou sotvažezletilou slečnu Terezu a rozhodne se přehnízdit. A to ještě k tomu dost ošklivým způsobem- sbalí se v době kdy je jeho 12letý syn Šimon na lyžáku, takže kluk se vrátí a táta bydlí u jiné ženské…a pak ho on ani jeho čtyřletá sestra Natálka nevidí po několik měsíců, nebo když tak jen na chvíli, protože Tereza ještě není na roli náhradní matky připravena. Marie tedy, kromě toho, že musí opět po 13 letech v domácnosti nastoupit do práce, protože ani s placením se tatínek nepřetrhne (a ona se s ním přeci o nějaké peníze nebude dohadovat!) a zastat tátu i mámu v jedné osobě, má ještě na krku svou dementní maminku, která sem tam něco podpálí, sem tam něco vyhodí z okna, a do ústavu by bylo nelidské ji dávat. Hrdinka zvolí humánnější metodu a sežene si inzulín, aby svou matku otrávila…

Od okamžiku, kdy její manžel odešel, uplyne už víc jak rok a po celý ten rok je Marii blbě, výrazně zhubne, nemůže prakticky jíst, má různé další přidružené potíže a stejně si neudělá čas na to navštívit doktora. Takže když se tam konečně dostane, je už rakovina střev pěkně zabydlená. V tom období už si jsou zase s exmanželem hodně blízcí, skoro až znovuzamilovaní a ten se ji ptá jestli by se s ním a s dětmi neodstěhovala do Cannes, kde sehnal práci. Ona- a to jsem si přišla jak v italské opeře, nebo v argentinské telenovele- mu neřekne pravdu, nýbrž se z lásky obětuje kvůli němu a jeho budoucnosti po boku nějaké jiné ženy, co nemusí nosit sáček s exkrementy a nemá holou lebku po chemoterapii a zalže mu, že už s ním žít nechce, protože mu nedokáže odpustit. No úplně dojemné! Tyhle scény mi vždycky přišly naprosto dementní- jemu sice sebrala možnost volby (nevím tedy jak velká je pravděpodobnost, že chlap, co opustil kvůli milence ženu zdravou, by dobrovolně a rád pečoval o tu samou ženu nemocnou… to těžko říct.) ale co děti? Na ty velmi pravděpodobně nemyslela vůbec, když jim po období, kdy to vypadalo, že se k sobě rodiče vrátí a všecko bude jako dřív, najednou řekne, že nikoliv; tatínek aniž by cokoliv tušil, se odstěhuje do Cannes a maminku čeká operace a chemoterapie s nejistým výsledkem…

….a to jsem ještě zapomněla zmínit Mariiny drogové experimenty s mladým milencem…no zkrátka, pokud se někdy rozvedu, tak protagonistka této knihy určitě nebude mým ukazatelem kudy z marasmu ven.

A ještě ukázka z knihy:

………………………….

1.

Přišlo to na mě zase. Opět jsem nedokázala odolat masochistické potřebě prohlédnout si svoje stárnoucí, neudržované tělo v zrcadle. Samozřejmě, že ne zálibně, nýbrž pro výstrahu. Minulý měsíc jsem totiž objevila (jistěže náhodou!) ve Vladanově nočním stolku štůsek erotických časopisů. To byla těla! Pokud si dobře vzpomínám, takhle štíhlá jsem kdysi taky bývala (někdy v páté třídě na základní škole).

Zamkla jsem dveře ložnice. Moje soukromá chvilka!

Zvolna jsem se svlékala a svršky s bohorovným klidem házela na podlahu, vědoma si skutečnosti, že přes zavřené dveře moje počínání nemůže spatřit ani vševědoucí Vladan.

Jen ve spodním prádle jsem přistoupila před zrcadlo velikosti dvířek šatníkové skříně. Vidět takovou postavičku v italské crazy komedii, asi se uřehtám.

Štítivě jsem vzala mezi prsty měkkou pneumatiku břicha roztékajícího se nad gumou kalhotek. Náladu mi to nijak nepovzneslo. Potom jsem si odvážně stáhla podprsenku. Ňadra se mi rázem volně rozprostřela po celém hrudníku.

Začínala jsem chápat, proč se můj muž po patnáctiletém manželství raději oddává autoerotice nad hanbatými obrázky.

2.

„Vysvětli mi proboha, co tady celé dny děláš, že nejsi schopná ani uvařit pořádnou večeři?“ ohrnoval Vladan nos nad karbanátky z polotovarů s instantní bramborovou kaší a výchovně přitom zvedal ukazovák.

Je mi třicet sedm let a moje senilní matka s mým oduševnělým chotěm se neustále snaží udělat ze mě konečně normální ženskou.

„To se při nejlepší vůli nedá jíst,“ teatrálně pravil muž mých snů a odstrčil talíř.

Tři vteřiny poté tak učinil i dvanáctiletý syn Šimon, dokonalá to kopie svého otce.

Potlačila jsem sžíravé nutkání hodit staršímu z nich zbytek bramborové kaše do samolibého obličeje. Místo toho jsem zacpala pusu vřískající čtyřleté dceři Natálii soustem, velkým i pro hrocha.

Bleskově vyjádřila svůj nesouhlas. Důkladně se mi vyzvracela do klína.

Vladan se ušklíbl.

Teď mi ještě řekne, že si práci neumím zorganizovat…

„Víš Marie,“ odkašlal si významně, „problém je v tom, že si práci prostě neumíš zorganizovat.“

3.

Druhého dne jsem si přivstala. Pokud chci, aby se bůh Erós vrátil do naší ložnice (a to tedy chci), musím se sebou skutečně něco udělat. Když jsem oblečená a přimhouřím oko (raději obě), tak to ještě ujde, ale uznejte: co je to za erotiku v šatech?

Cvičit… cvičit… cvičit…, bláznivě mi tikalo v uších.

S hekáním a funěním jsem zvládla dva kliky, při třetím jsem už ryla nosem v plyšovém koberci. Začátky jsou těžké, uklidňovala jsem se, a leh–sed pro dnešek raději vypustila. Následoval hluboký předklon, při kterém jsem dlaněmi dosáhla takřka ke kolenům. Vysvobodil mne šramot a posléze i cinkot nádobí, doléhající sem z kuchyně. Šimůnek už vstal! Jak dobře cvičený psík jsem pelášila do kuchyně.

„Dobré ráno,“ hlasitě jsem pozdravila téměř nikdy nezdravícího syna, který dnes odjíždí na lyžařský výcvikový kurz.

Cosi zabrblal, vyvalil oči, polknul a pravil: „Mami, raději se mnou k autobusu nechoď…“

„Proč?“ špatně jsem skrývala své zklamání. Na veřejnosti ho přece již dobré dva roky neoslovuji Šimůnku a polibek na rozloučenou bych neloudila, ani kdyby na něm závisel lidský život.

Soucitně se na mě díval.

Dobře, připouštím, možná dělám chyby, ale svoji rodinu miluji. Tak proč?

„Tak proč?“ otázala jsem se. Vyznělo to plačtivě.

„Kluci by se mně smáli…“

„Ale nesmáli…, tentokrát si vážně nezapomenu sundat natáčky a přísahám, že obě moje boty budou od jednoho páru. Budu ta nejobyčejnější matka, kterou mohl svět spatřit, slibuju…“

„Mami, já půjdu,“ řekl, zlehka mě líbnul na tvář a odešel.

Můj syn… moje krev…

Dojatě jsem zavzpomínala na doby, kdy se mě držel za nohu a prohlašoval: „Nikdy tě nepustím… nikdy…“

4.

„Vladane,“ začala jsem opatrně, dobře vím, že muži jsou bytosti citlivé. „Potřebovala bych zajet na velký nákup…“

„Není problém,“ uculil se a položil na stůl klíčky od vozu.

Hahaha.

Pravda je, že vlastním řidičský průkaz již patnáct let, ale řídila jsem pouze jednou. Bylo to před deseti lety, slunce peklo a rozpouštělo asfalt při krajích vozovky. Vladan tehdy špatně zaparkoval, někam odběhl a mladý, horlivý a vedrem zcela zpitomělý policista mně nařídil přeparkovat. Zvládla jsem to bez nehody (pokud ovšem nepočítám, že mi po zbytek dne cukalo levé oko).

„Vladane,“ zaprosila jsem muže, který se rád nechává prosit. „Prosím…“

Pomaličku, aby si celou situaci beze zbytku vychutnal, zvedl své mohutné tělo a blahosklonně pravil: „Tak dobře…“

Pravou rukou jsem shrábla z věšáčku v komoře asi patnáct plátěných kabel, levou vytáhla Natálku z dětské židličky a už jsem se obouvala u dveří, aby si to můj drahý snad ještě nerozmyslel. K naprosté dokonalosti rodinného snímku schází, abych hlasitě kvikala a vesele vrtěla ocáskem.

Vladan řídil mlčky. V poslední době vše dělal mlčky. Když o tom tak uvažuji, vlastně se naše komunikace smrskla na pár vět měsíčně. A kdysi to bývalo tak hezké…

Vzpomínky mě rozněžnily. Pohladila jsem Vladana po ruce a políbila na tvář. Překvapeně na mě pohlédl. Byl by to krásný okamžik, nebýt hlasitého nárazu a řinčení skla, které následovalo.

„Doprdele,“ řekl Vladan s očima obrácenýma již zase na vozovku.

„Doprdele!“ řval majitel stříbřitého mercedesu, do jehož kufru se hladce napasoval náš stařičký moskvič.

„Dopldele… dopldele…,“ zvesela žvatlala Natálka…



Comments are closed.