přečteno- Jméno, Milost, Ráchel

Tři novely Edy Kriseové se četly pěkně. Všechny mají zajímavý námět a jsou čtivě psané.

Hrdina první novely nesoucí jméno Jméno, Milan, je historik. Tedy bývalý historik, v současné době šofér avie. Má sepsanou knihu o válce u Hradce Králové, ale protože žije v totalitním Československu a má zákaz publikovat, musí najít někoho, kdo by mu propůjčil jméno svoje. Nakonec požádá svoji kolegyni ze studií a zároveň sousedku, zda by mu nemohla dělat pokrývačku a ona mu to odkýve v podstatě ze soucitu. Ani jeden z nich netuší, jak se jejich životy tímto rozhodnutím změní. Jaké to je, když se z člověka přes noc stane slavná a úspěšná spisovatelka? Jaké to je, když si někdo přisvojí 10 let vaší práce a slízne za vás smetanu? „Pokrývačka“ Milanovi postupně ukradne nejen knihu, ale i duši, píše se na záložce knihy. A je to tak, dílo je neodmyslitelně spjato s autorem, nejde se ho jen tak vzdát, nejde ho jen tak ukrást, aniž by to zásadně neovlivnilo život všech zúčastněných.

………………………………

Poslušně si zula lodičky a položila se na gauč. Přikryl ji dekou, do níž se balila jeho žena, když se večer dívala na televizi. Sedl si jí k nohám, vzal je na klín. Studily. Vzpomněl si, že mu jednou maminka vyprávěla, jak jí umíral pes. Měl už nožičky tuhé a studené a ona si k němu sedla a třela mu je, až zase zteplaly a pes ožil. Třel Marii oběma rukama nohy. Když zteplaly, řekla:

„Připadám si někdy jako prokletá. Celý život jsem měla smůlu. Moje práce byla nezajímavá, manželství nešťastné.“

Kývl, že rozumí. Teď ji musel nechat mluvit. Možná se léta nikomu nesvěřovala. Neměla nikoho, komu by to mohla říct, až přišel on. Čekala na něho celý život, ale nevěděla o tom. Bylo mu čím dál tím líp. Zdálo se, že se vrací to, co na začátku vyplašil.

„Vy jste se mi vždycky líbil,“ pokračovala. „Představovala jsem si, že tady je to všechno úplně jinak. Že si rozumíte. Že se máte rádi.“

Každým slovem se k němu přibližuje, čím dál víc mu patří. Jeho chvíle se blíží. „Od té doby, co jste mi svěřil tu knížku, se všechno změnilo. Přinesla mi štěstí. Vy jste mi přinesl štěstí. Vy asi víte, co to je, ale já to nevěděla. Taky jsem nevěděla, co je to láska.“ „Láska je nemoc,“ řekl. „Myslel jsem, že už to mám za sebou. Že se mi už nemůže nic stát. A vidíte. Nepamatuji si přesně, kdy jsem se do vás zamiloval, ale bylo to asi ve chvíli, kdy jsem vás nejvíc nenáviděl.“

„Kdy to bylo?“ „Když jsem vás viděl v televizi.“ „Ale já tam v té chvíli nebyla. Byla jsem doma, tady vedle.“ „To mi taky došlo, ale až za hodnou dobu. Měl jsem chuť jít k vám, vykopnout dveře a vyhodit vašeho muže. Unést vás. Možná bych ho zabil, kdyby se bránil. Možná bych ale zabil vás. Nevím, jak by to dopadlo, protože jsem to neudělal. Nikam jsem nakonec nešel. Jsem zbabělec.“

Třel jí teď konečky prstů nárty. Musí se jí zeptat na její rodiče a sourozence. Tím jí dodá odvahu. Měla nohy už úplně teplé. Krev začala proudit a on ji teď rozpumpuje, až se jí krev zpotí. Škytnutí, vzpomínka na pláč. Jel teď oběma rukama po nártech vzhůru, zajel pod sukni a v té chvíli se vzepjala, stáhla nohy pod sebe a zbělela v obličeji. Jak to dokázala, když byla před malou chvilkou tak červená.

„To nejde,“ řekla zkřivenými ústy. „Víte, stalo se něco nečekaného. Můj muž býval dřív jiný. Náš vztah byl vlažný, tvrdil, že nejsem vášnivá a že je rád, že nejsem. Chtěl mít klid, tak ho měl. Žili jsme spolu víc jako bratr a sestra. A teď, po dvaceti letech, jsme se do sebe zamilovali. Věřil byste tomu? Říká, že mne miluje od té doby, co jsem napsala tu knížku. Že se ze mě stala úplně jiná žena.“ Usmívala se teď, jako by vzpomínala na něco krásného. „Vy jste napsala knihu?“

Přikývla šťastně a dívala se na něho široce rozevřenýma očima. Viděl tam svůj deformovaný obličej, sám sobě nepodobný. Tak ona tomu věří. Zatmělo se mu před očima, jako by dostal palicí. Chvilku byla tma. Studená a hluboká jako hrob. Propadl se ze svého těla někam dolů, ale nesměl tam zůstat. Musel se vrátit nahoru a zamést po sobě smetí, které svým životem na světě udělal.

Vracel se zpátky do svého těla, navlékal si ho jako odhozenou rukavici. Bylo mu těsné a příliš teplé. Bylo vůbec jeho? Prsty jezdil napřed kolem rtů, palcem a ukazovákem nahmatal nos a zmáčkl špičku, pěstmi si promnul oči a znovu prohlédl. Byla tu a vůbec se nezměnila. Něco říká, protože rty se jí otvírají a zavírají, nějaké zvuky mu narážejí do bubínků. Slovům nerozumí. Když se mu konečně podařilo zapnout opět sluch anebo propojit ho s mozkem, uslyšel, jak povídá, že od té doby, co napsala knížku, jí nastal nový život. Muž se do ní zamiloval, váží si jí. Dřív s ní skoro nemluvil, teď jí nosí dárky, dokonce i květiny, a každou chvíli jí řekne něco lichotivého. Zvlášť se mu líbila v televizi. Zamiloval se prý do ní, když byla v televizi, a hned potom jí to řekl.

Proč tady poslouchá holčičí svěřování? Tohle měla říkat dávno nějaké své osmnáctileté přítelkyni na lavičce na Petříně.

Ukradla mu jeho knížku a vůbec se za to nestydí. Ani nepovažuje za důležité o tom mluvit. Žije z jeho síly. Parazituje na jeho mozku. Zkrásněla jeho krví. A co víc, ukradla mu jeho duši. Má všechno a on nemá nic.

Zavalila ho vlna sebelítosti. Tenkrát při prověrkách se zachoval slušně, odmítl lhát, a co z toho má? Jednu lež odmítl a na druhou ho dostali. Ona ho dostala. Pase se na jeho bezmoci. Ví, že si může říkat, co chce, protože on je v bezprávném postavení. Nikde není napsáno, že je to jeho knížka. Kdyby tu ženu žaloval, soud ho odsoudí pro podvod. Musí se sebrat. A jestliže musí dál žít, tedy proto, aby ji potrestal. Především nesmí dát najevo, že jí nevěří. Že s jejím tvrzením nesouhlasí. Musí ji dostat. Až se bude pod ním svíjet, až bude křičet rozkoší, bude pomstěn. Vezme si zpátky svou duši a dostane i její. Je tak prostomyslná, že to nebude těžké. Vezme si, co mu patří, a pak ji opustí.

………………………………………….

V druhé novele nazvané Milost autorka využila své zkušenosti nabyté v odboru stížností a milostí v kanceláři prezidenta Havla, kde působila jako ředitelka. Je to příběh pěti lidí- odsouzeného Jana Moravy, který zabil stařenku železnou trubkou, aby jí mohl okrást, kněze, který věří v jeho možnou nápravu, Evy Nekolové, zbožné a dobrosrdečné ženy, která si na knězův popud začne s Moravou dopisovat a postupně se fixuje na představu, že Moravu propustí, budou spolu žít a ona jeho duši spasí, doktorky práv z kanceláře Helsinského výboru, na kterou se všichni zúčastnění s důvěrou obrací a žádají, aby zařídila Moravovo předčasné propuštění, a bachaře nadporučíka Vaněčka, který se mezi vězni pohybuje příliš dlouho na to, aby věřil v nějakou nápravu jejich pokrouceného násilnického smýšlení.

Námět této novely pro mne byl zajímavý zejména proto, protože jsem si také asi před 10 lety chodila do jedné organizace dopisovat s vězni. Dopisy, co jsem odesílala, se psaly ve dvou kopiích, jedna se odesílala se zpáteční adresou té organizace, jedna zůstávala v kanceláři, dopisy, co přicházeli od vězňů se po přečtení zařadily do šanonů a zůstávaly rovněž v kanceláři. Tenkrát mi to přišlo jako zbytečná buzerace, časem jsem to ovšem přehodnotila jako buzeraci nutnou a prospěšnou. Je to způsob jak ochránit dobrovolnice před tím, aby se z nich staly paní Nekolové…

………………………………….

Jela pak dolů po schodech v metru a pozorovala lidi, kteří jeli proti ní. Jestli pak uvidím někoho hezkého? Proti ní se posunovali samí vyhořelí lidé, seděli i ve vagonu. Přece je má někdo rád, někdo na ně doma čeká, bojí se o ně, byl by smutný, kdyby nebyli. Oni také někoho milují. Ale víc než lásku vyzařovali zármutek. Smutek tekl jako řeka podzemním tunelem, nezahlédla ani jedno světýlko, které by hlásilo život. Už nikdy nevyjde ven, na louku, do lesa. Popluje dál v tunelu šedou řekou a přidá k zármutku všech cestujících svůj. Kdy se jí lidé naposledy zdáli hezcí? Nepamatovala se.

Ráno přišla do úřadu a zalila ubohé kancelářské květiny. Potom si uvařila kávu a sedla si ke svému psacímu stolu. Chystala se telefonovat, když jí pohled padl na dopis, který tu včera nechala rozložený.

„Vážená paní doktorko,“ psala Eva Nekolová, „obrací se na Vás v nejvyšší nouzi žena, která už ztrácí skoro všechnu naději. Myslela jsem, že do Vánoc bude Jan doma, že na jaře bude pracovat se mnou na zahradě. Mám starého tatínka, který už nemůže nic dělat, a dům potřebuje mužskou ruku. Zaručila bych se za Jana vší svou ctí, podepíšu cokoliv. Rozhodla jsem se, že pro něho udělám všechno. Cítím, že je to nejdůležitější úkol mého života a že jsem se možná proto narodila. Jestliže tento úkol nesplním, budu za to potrestána. Prosím Vás, pomozte. Bojím se, že mi Jan ve vězení umře. Byla jsem za ním v neděli a vypadá špatně. Zhubl o tři kila a nemá chuť k jídlu. Nemohu se dívat na to, jak schází. Jde přece o život člověka a nám všem jde o život každého, i kdyby se provinil jakkoliv. Dozorci se ke mně chovali hrubě. Překvapilo mne to. Myslela jsem si, že od té doby, co se politické poměry změnily, zachází se s vězni lidštěji. Ve věznici se však nezměnilo nic. Chtěla bych Vás zvláště upozornit na dozorce Vaněčka. Je to zlý člověk a zneužívá bezmoci vězňů. Skoro všichni dozorci, kteří byli po revoluci vyhozeni, jsou tam zpátky. Jan odseděl ve starém režimu pět let. Nyní by se mu měla tato léta k jeho současnému trestu připočíst. Byl přece odsouzen podle starých zákonů a soudci, kteří ho soudili, byli nemravní a sloužili zločinnému režimu. Prosím Vás, navštivte věznici a podívejte se, jak to tam vypadá. Budete překvapena…“

Měla by se nejdřív sejít s tou ubohou paní. Ale co jí řekne? Nikdo jí nemůže pomoci, protože Morava odseděl teprve tři roky z dvaceti. Předchozí vězení nelze připočíst, jak si on myslí. Svádí všechno na komunistický režim a tvrdí, že se na předchozí zločin vztahovala amnestie. Poslední násilná krádež neměla s politickým systémem nic společného. Měla jí to říct hned na začátku. Nechala to dojít až tak daleko, že se sama cítí vinna. Ten pocit požívala vždycky, když byla ve věznici na kontrole. Cítila se provinile, protože neměla s vězni stejnou startovací čáru. Teď ale musí paní Nekolové říct, jak se věci mají. Ptala se sama sebe, jestli dokáže být tak nemilosrdná. Najde v sobě sílu vzít někomu to, co dává jeho životu smysl?

………………………………………….

Poslední novela Ráchel vypráví příběh 55 leté britské lékařky, kterou jako malou holku rodiče vyvezli do emigrace a ona se po jejich smrti vrací do Čech, aby znovuobjevila své kořeny a svůj mateřský jazyk.

………………………………………………

Čeština je těžká, vzpírá se, nechce se nechat dobýt. A ona už je stará na to, aby se učila něco nového, namáhá ji to a unavuje. Někde to vní přece musí být. Stačilo by vyhrabat v mozku těch pár čar a znaků a mluvila by češtinou čtyřletého dítěte. To by docela postačilo, zbytek už by se naučila tím, že by četla knihy. Nejdřív dětské, pak dívčí a nakonec pro dospělé. Zdědila po rodičích dost velkou českou knihovnu, kterou převezla do pražského bytu. Představila si, že by jako britská penzistka mohla ležet v Praze na gauči a číst si české knihy. Ráchel rozčilovalo, že čeština sedí někde v ní za zavřenými vrátky, je tam a léta se pošklebuje. Co kdyby se podařilo vyvolat ji? Silný český rod, k němuž také náleží, ji volal, chtěl ji přijmout. Dojímalo ji to až k slzám a vzbudilo to v ní hluboký rozpor. Dodnes myslela, že její domov je viktoriánský dům, při jehož rekonstrukci se s matkou tolik nadřely. Ten dům, kde žije sama, hlídaná poplašným zařízením. Až teď, když přišla do svého pražského bytu už bez uren, si svou rozpolcenost uvědomila. Celý život poslouchala češtinu, něčemu rozuměla, ale ostýchala se před matčinými přáteli a příbuznými pronést byť jen jediné slovo. Teď si prohlížela známé hřbety knih a upíjela kávu. Jak by bylo krásné, kdyby je mohla číst. Uplynulo ještě několik týdnů, než svou touhu prozradila sestřenici. Ta jí vždycky pomáhala se všemi písemnostmi, které zůstaly v krabicích po matce a byly napsány tím málo srozumitelným jazykem. Sestřenici napadlo, že by se třeba čeština dala vyvolat hypnózou a našla psychologa, který umí anglicky.

………………………

Hypnóza skončila. Ráchelin dětský obličejík se vsákl kamsi do hloubky, jako voda navždy zmizí v písku. Kolem úst, jejichž koutky opět povisly, se ukázaly dvě urputné vrásky. Ústa zbledla. Spodní ret se vysunul a v hnědých očích se tvrdě zaleskl stříbrný plech.
Sedí pak všichni tři okolo stolu, pijí kávu a doktor poví svou diagnózu. Čeština tam je, ale je spojena s největším traumatem Ráchelina dětství. Kdyby ji vyvolal, musela by projít utrpením. Rozhodne-li se později nožem otevřít víko té krabice, která v ní hluboko vězí, mohl by jí pomoci. Musela by ale být někde nablízku. Otevřít krabici a vysypat obsah. Přehrabovat se ve vyhořelém popelu, hledat novou cestu v pusté krajině, jinou než tu, kterou dosud šla a na níž se čemusi vyhýbala, protože si nechtěla způsobit bolest. Sestřenice si uvědomuje vážnost okamžiku. Je zvědavá, jestli v sobě Ráchel nade odvahu skočit ze skály a nevědět, jaká hloubka je pod ní. Prohlíží si svou příbuznou a vidí primářku, členku Královské lékařské společnosti, dobře vychovanou dámu, která ještě s dětským úlekem pomoc odmítá. Chce zapomenout.
„Pak se ale češtinu musíte učit jako každý cizí jazyk,“ řekne psycholog a v jeho hlase je soucit a také zklamání. Ten případ by ho věru zajímal. Ráchel se několikrát zhluboka nadechne, hruď v černém puloveru se zvedá a klesá. Vyhrabe z kabelky kapesník a otírá si čelo a krk. Sestřenice vstane a otevře okno. Do pokoje vnikne pražský vzduch plný kouře z výfuků a hnědého uhlí.
Ráchel s obličejem a tělem pětapadesátileté paní souhlasí, pokyvuje a najednou jí tečou slzy. Rozmazává si pudr po tvářích, stírá ho v bledých vrstvách, z očí jí šedě kape, ale určitě nemyslí na to, jak teď vypadá. Oplakává malou holku, kterou přivezli s nejlepšími úmysly do cizí země a dali ji do týdenní mateřské školky. Brali si ji domů jen na víkend  ona, aby je potrestala, zapomněla česky. Pomsta byla opravdová, zapomněla dokonale.

Comments are closed.