Přečteno- Jeruzalémské povídky

V Jeruzalémských povídkách se Fischl přiblížil stylem Nerudovi a jeho Povídkám Malostranským. Krátké povídky z období kolem šestidenní války v roce 1967, které popisují Jeruzalém, ve kterém „nebylo třeba nikoho hledat. Prošli jste dvakrát trojúhelník mezi Jaffskou třídou, Ulicí krále Jiřího a ulicí Ben Jehuda a nepotkali- li jste toho, s nímž jste se chtěli sejít, nebylo s ním něco v pořádku. Nepotkat někoho po léta znamenalo, že buď odcestoval, nebo zemřel.“ A v tomto Jeruzalémě žijí postavičky jako je trubač na Šofar, princezna ze Sáby, šachový odborník pan Rappaport, nebo Menachem Salz, bodrý prodavač v kiosku na rohu, kterému dělá společnost papoušek, který volává hašteřivým hlasem jeho zesnulé ženy: „Jsi Rrrotschild? Jsi Rrrotschild? Nejsi Rrrotschild! Šetři! Šetři! Kdo šetří, má za tři! Grrroš ke grrroši!“ Nebo třeba nosiči břemen, kteří pocházejí z Kurdistánu či ze Soluně a zatímco na rozpálených schodech čekají, až bude někdo potřebovat něco někam odnést, vyprávějí si příběhy…

………………………………………

O šest dní později bylo po válce. Šli jste ulicí, ve které jste žili, a až teď jste věděli, kdo schází. A každá mezera byla bolestně palčivá rána. Na schůdcích proti kiosku Menachema Salze, na kterých sedali nosiči břemen, zůstalo prázdné místo po nejstarším z Ovadyových synů. Když teď přicházeli ráno do práce, jako jindy s Ovadyou v čele, nechávali ostatní synové větší odstup mezi sebou a otcem, takže se zdálo, že i teď, ač neviditelný, kráčí za ním jako dřív Jicchak, první před mladšími bratry.

Ovadya sám pak- zdálo se, že jeho vlasy byly teď ještě popelavější a že dosud černá křoviska jeho obočí zhoustla ještě víc- sedal s lokty na kolenou a s tváří ve dlaních, a když ho vybízeli, aby něco vyprávěl- neboť uměl vyprávět líp, než všichni ostatní, ale hlavně proto, že se ho tak snažili přivést na jiné myšlenky- zakýval jen hlavou ze strany na stranu, jako by říkal, že řeč musí ustat, když se nese břemeno, a on teď nesl břímě nejtěžší.
Seděl tak po týdny, až jednoho dne se vrátila radost do ulice vedoucí k Jaffské bráně a jako jitřní rosa svlažila zprahlou půdu a přivedla ji znovu k životu. Toho dne se pojednou na křižovatce před kioskem objevila Ovadyova nejmladší dcera Lea, zdálky už vzrušeně mávala rukou, a jak se blížila chvatně k nosičům břemen, volala, že ji slyšela celá ulice:
„Chava má syna! Chava má syna.“
Zajíkala se samou radostí, že mohla otci přinést tu dobrou novinu.
Tu se Ovadya zvedl, napřímil se v celé své rozsochatosti a velel svým synům:
„Pojďte, pojďte se radovat s Jicchakem.“
A na jeho tváři se rozestřel poprvé zas úsměv. Všichni jsme věděli, že Chava byla vdova po Jicchakovi, že chlapec, jehož narození přišla Lea právě zvěstovat, byl jeho syn, a nikdo nemohl ani na chvíli pochybovat o tom, že Jicchak si nepřál nic víc, než abychom se radovali s ním.

………………………..

„Tak příští měsíc se budu stěhovat,“ spustil, jen co se posadil a položil doktorskou brašnu vedle sebe.
„Stěhovat? A kam?“ ptal jsem se trochu překvapen.
„Do starobince, kam jinam? Ale žádné strachy, budu za vámi všemi chodit dál. Jen už se nestačím starat i o vás, i o sebe.“
Trvalo mi chvíli, než jsem to vstřebal a než jsem se odhodlal k otázce, kterou jsem mu vlastně chtěl položit už dávno.
„Řekněte, doktore, proč vy jste se vlastně nikdy neoženil?“
Jen jsem to dořekl, už jsem věděl, že jsem měl dobrý důvod, proč jsem mu tuhle v podstatě drzou otázku nepoložil dřív. Byl jsem si jist, že se teď uraženě zvedne a ani se snad nerozloučí. Nic takového se však nestalo. Jen se usmál, mávl rukou a řekl:
„Chcete mi snad nějakou dohodit? Na to už je trochu pozdě. Ale chcete to opravdu vědět? Je to prastará historie a nebudete tomu věřit. Ale snad se tomu zasmějete a smích je taky dobrá medicína. Tak budiž.“
A začal:
„Byl jsem ještě malý klouček, bylo mi snad šest, když k nám jednou přijela na návštěvu přítelkyně mé matky s dceruškou. Marcelce byly snad čtyři, snad pět, přesně to nevím. Zato vím docela určitě, že byla se svýma velkýma černýma očima a kaštanovými vlasy až na ramena nejkrásnější stvoření, které jsem kdy potkal. Poprvé a snad i naposledy v životě jsem se tehdy zamiloval. Chtěl jsem od první chvíle být jenom s ní. Ač jsem jinak žárlivě střežil své hračky, Marcelce jsem dovolil hrát si se vším, dokonce i na mém houpacím koni se směla projíždět, zatímco já jen držel otěže, aby se kůň nesplašil. Byl bych jí nejraději snesl modré z nebe.To bylo arci trochu těžké, ale přivedlo mne to na jiný nápad. Nejvyšší, nejbližší nebi byla u nás koruna starého třešňového stromu na zahradě a do té jsem teď, před starostlivýma Marcelčinýma očima, ve kterých jsem, jak se mi zdálo, zahlédl jiskřičku obdivu, hbitě vyšplhal.
Modré z nebe jsem jí sice snést nemohl, ale zato jsem jí mohl alespoň natrhat nejsladčích temně rudých, dužnatých třešní, které rostly nejvýš v koruně, skoro u samého nebe. Marcelka seděla hluboko pode mnou v trávě a vzhlížela ke mně těma velkýma černýma očima a já jí házel do klína ty sladké třešně a ona každou vložila do ještě sladších malých úst a každou si nadšeně pochvalovala a dvě a dvě na spojených stopkách si zavěsila na rozkošná ouška jako nejkrásnější náušnice. A já byl tehdy v koruně toho stromu snad šťastnejší než kdy předtím a kdy potom a přál jsem si jen být co nejdřív velký, abych se mohl s Marcelkou oženit, protože jsem až do smrti chtěl být jenom s ní. Chvíli jsem o tom tam nahoře snil, když jsem slyšel, jak na mne Marcelka zezdola volá nejlíbeznějším hláskem na světě:
„Už dost těch hloupých třešní! Teď mi hoď zas jahody!“
„Jahody?“ nemohl jsem se probrat z údivu.
„Anebo maliny.“

Nemohl jsem si pomoci a musel jsem se rozesmát.
„A proto jste se nikdy neoženil?“
„Přesně proto. Kdykoliv jsem později pomýšlel na ženění, zaslechl jsem ten hlásek, kterým Marcelka žádala, abych jí natrhal jahody z třešňového stromu.“

………………………………………….

Jeruzalémské povídky patří mezi jednu z mých nejoblíbenějších Fischlových knih. Dýchá z nich jak láska ke všem těm postavičkám, z nichž každá byla jako střípek do mozaiky a k Jeruzalému té doby neoddiskutovatelně patřila, tak láska k Jeruzalému samotnému, městu, které se stalo domovem pro všechny ty, kteří už jeden domov i rodinu ztratili.

Comments are closed.