Přečteno- Jak tvrdí Pereira

Jak tvrdí Pereira (1994, v češtině vyšlo v r. 2005) je asi nejslavnější kniha od Antonia Tabucchiho, která vyhrála řadu cen a to nejen italských, ale i evropských. Také je to jediná jeho  kniha, která se mi opravdu líbila- hlavně také proto, že příběh je umně gradován a úderně zakončen (což se rozhodně nedá očekávat od každé Tabucchiho knížky, například v Il filo dell´orizzonte- která ještě nebyla ani přeložená- se o nějakém závěru rozhodně nedá ani mluvit.)

…………………………………….

Je rok 1938, v Portugalsku je u moci Salazar. Pereira je postarší kulturní redaktor lisabonských novin Lisboa, slušný člověk, který se do politiky neplete a žije v neměnném kolotoči svých denních rituálů. Jednou ale, víceméně omylem, angažuje do redakce mladíka Monteira Rossiho, z něhož se vyklube protisalazarovský aktivista.

Monteiro Rossi není pro Pereiru nějakým velkým přínosem, co se literatury týče- svou diplomovou práci, na základě které ho Pereira přijal, opsal- a nekrology, které vytváří, se dost dobře nedají v cenzurou prošpikovaném Portugalsku otisknout.

………………………………….

Monteiro Rossi se posadil a vytáhl na dvakrát přeložený list. Pereira ho vzal a přečetl. Nepublikovatelné, tvrdí Pereira, ten článek byl vážně nepublikovatelný. Popisoval smrt Garcíi Lorcy a začínal takto: „Před dvěma lety nás za nejasných okolností opustil velký španělský básník Federico García Lorca. V této souvislosti se hovoří o jeho politických odpůrcích, byl totiž zavražděn. Celý svět si dodnes klade otázku, jak je takové zvěrstvo možné.“
Pereira zvedl hlavu od listu papíru a řekl: Milý Monteiro Rossi, vy byste mohl psát romány, ale do našich novin se romány nepíší, do novin se píší věci, které odpovídají pravdě, nebo se pravdě podobají, o spisovateli nemáte říkat, jak zemřel, za jakých okolností a proč, máte jen oznámit, že zemřel, a pak se rozepsat o jeho díle, o románech a básních, má to být sice nekrolog, ale v zásadě i kritická studie, portrét muže a jeho díla, to, co jste napsal vy, je naprosto nepoužitelné, smrt Garcíi Lorcy je dodnes záhadou, a co když to tak nebylo?
Monteiro Rossi namítl, že Pereira článek nedočetl, dál že hovoří o jeho díle, o jeho osobě, o jeho velikosti jakožto člověka a umělce. Pereira četl trpělivě dál. Nebezpečný, tvrdí, ten článek byl nebezpečný. Mluvil o nejzapadlejším Španělsku, o Španělsku hluboce katolickém, které si García Lorca vzal na mušku v Domě Bernardy Albové, hovořil o putujícím divadle Barraca, které García Lorca přivedl k lidu. A pak přišlo vychvalování španělského lidu žíznícího  po kultuře a divadle, jejž García Lorca uspokojil. Pereira zvedl hlavu od článku, tvrdí, uhladil si vlasy, vyhrnul si rukávy u košile a řekl: Milý Monteiro Rossi, dovolte, abych k vám byl upřímný, váš článke je nepublikovatelný, opravdu nepublikovatelný. Já ho otisknout nemůžu, ale žádné portugalské noviny by ho nemohly otisknout, ani italské ne, to jenom, že z Itálie pocházíte, takže jsou tu dvě možnosti, buď jste nezodpovědný, nebo jste provokatér, a v novinařině, tak jak se dnes v Portugalsku dělá, není místo ani pro nezodpovědné jedince, ani pro provokatéry, a to je vše.
Pereira tvrdí, že během té řeči cítil, jak mu po zádech stéká stružka potu. Proč se začal potit? kdo ví. To nedokáže přesně říct. Snad proto, že bylo strašné vedro, to nepochybně, a ventilátor nestačil tu těsnou místnůstku provětrat. Ale také možná proto, že mu bylo líto toho mladíka, který na něj přitrouble a zklamaně zíral a během jeho řeči si začal okusovat nehet. A tak neměl odvahu říct mu: No nic, zkusili jsme to, ale nevyšlo to, na shledanou. Místo toho dál hleděl s pažemi zkříženými na Monteira Rossiho a Monteiro Rossi řekl: Přepíšu to, do zítřka to přepíšu. To ne, Pereira sebral sílu a prohlásil, žádný García Lorca, prosím, v jeho životě a smrti je příliš mnoho stránek, které neodpovídají takovým novinám, jako je Lisboa, nevím, jestli si uvědomujete, milý Monteiro Rossi, že v současné době zuří ve Španělsku občanská válka a že portugalská vláda smýšlí stejně jako generál Francisco Franco a že García Lorca byl podvratný živel, to je ten výraz, podvratný živel.
Monteiro Rossi vstal, jako by ho to slovo vylekalo, zacouval ke dveřím, zastavil se, popošel o krok vpřed a pak řekl: A já si myslel, že jsem sehnal práci. Pereira neodpověděl, jen cítil, jak mu po zádech stéká stružka potu. Co mám teda dělat? zašeptal Monteiro Rossi jakoby prosebným hlasem. Pereira vstal také, jak tvrdí, a šel si stoupnout před ventilátor. Pár minut stál mlčky, nechával vzduch, aby mu vysušil košili. Měl byste mi napsat nekrolog na Mauriaca, odpověděl, nebo na Bernanose, vyberte si, nevím, jestli mi rozumíte. Ale já na tom pracoval celou noc, zakoktal Monteiro Rossi, myslel jsem, že dostanu zaplaceno, ne že bych chtěl nějak moc, jenom abych se mohl dneska naobědvat. Pereira by nejraději podotkl, že mu už včera dal zálohu, aby si mohl koupit nové kalhoty, a že mu nemůže věčně jen strkat peníze, není přece jeho otec. Rád by byl tvrdý a neoblomný. Ale místo toho řekl: Jestli je vaším problémem dnešní oběd, tak vás na něj můžu pozvat, já taky neobědval a začínám mít trochu hlad, docela bych si dal nějakou pěknou rybu na roštu, nebo pořádný smažený řízek, co vy na to?

………………………………..

Přesto má setkání s tímto mladíkem na Pereirův život obrovský dopad- díky němu přestane žít ve svém vysněném světě, tvořeném vzpomínkami na mládí a začne se trochu rozhlížet kolem.

Jakožto novinář se postupně cítí být čím dál tím víc svazován diktátem toho, o čem psát a o čem ne, a když nakonec v jeho vlastním bytě utluče při tzv. výslechu policie Rossiho k smrti, rozhodne se jednat.

………………………………..

Jak tvrdí Pereira, stáli tam tři muži v civilním oblečení a ozbrojení pistolemi. Jako první vstoupil takový mrňavý hubeňour s hnědým knírkem a kozí bradkou. Politická policie, řekl mrňavý hubeňour s velitelským výrazem ve tváři, máme byt prohledat, hledáme jistou osobu. Ukažte mi svůj průkaz, vzepřel se Pereira. Mrňavý hubeňour se obrátil na své dva kolegy, dva halamy v tmavém oblečení, a řekl: Hele, kluci, sylšeli jste, co tomu říkáte? Jeden z nich namířil pistolí Pereirovi na ústa a zašeptal: Tohle ti jako průkaz nestačí, tlusťochu? Ale no tak, mládenci, řekl mrňavý hubeňour, takhle se s doktorem Pereirou nejedná, je to vynikající novinář, píše do velmi seriózních novin, možná trochu moc katolických, to nepopírám, ale zastávajících správná stanoviska. A pak pokračoval: Poslyšte, doktore Pereiro, nepřipravujte nás zbytečně o čas, nepřišli jsme si s vámi povídat a marnit čas se nám nezamlouvá, a navíc víme, že s tím nemáte nic společného, vy jste řádný člověk, jenom jste nepochopil s kým jste se zapletl, důvěřoval jste podezřelému člověku, já vás ale nechci dostat do maléru, jenom nás nechte dělat naši práci. Vedu kulturní přílohu večerníku Lisboa, řekl Pereira, chci s někým mluvit, chci zavolat našemu šéfredaktorovi, on ví, že jste tady? Ale notak, doktore Pereiro, odpověděl mrňavý hubeňour úlisným tónem, myslíte, že když jdeme na policejní akci, upozorníme nejdřív vašeho šéfa, co je to za řeči? Ale vy nejste policie, trval Pereira umíněně na svém, neprokázali jste se, jste v civilu, nemáte žádné povolení ke vstupu do mého bytu. Mrňavý hubeňour se znovu s úšklebkem obrátil na ty dva halamy a řekl: Pán domu si staví hlavu, mládenci, to bych rád věděl, co by ho mohlo přesvědčit. Muž, který na Pereiru mířil pistolí, ho udeřil hřbetem ruky takovou silou, že Pereira zavrávoral. Ale no tak, Fonseco, takhle ne, pokáral ho mrňavý hubeňour, nesmíš s doktorem Pereirou špatně nakládat, abys ho moc nevyplašil, je to křehký člověk, i při svém objemu, zajímá se o kulturu, je to intelektuál, na doktora Pereiru se musí po dobrém, jinak se nám počůrá strachy. Halama, který se jmenoval Fonseca, vlepil Pereirovi další políček a Pereira znovu zavrávoral, tvrdí. Fonseco, řekl s úsměškem mrňavý hubeňour, ty jsi hrozně neurvalý, budu si tě muset ohlídat, abys mi všechnu práci nepokazil. Pak se obrátil k Pereirovi a řekl mu: Jak jsem vám říkal, doktore Pereiro, my proti vám nic nemáme, jenom jsme přišli uštědřit drobnou lekci mladíkovi, který je tady u vás, člověku, který potřebuje trochu poučit, on totiž nezná hodnoty vlasti, ztratil je, chudák, a my jsme mu přišli pomoci je najít. Pereira si třel tvář a zamumlal: Tady nikdo není. Mrňavý hubeňour se rozhlédl kolem sebe a povídá: Poslyšte, doktore Pereiro, ulehčete nám práci, my se toho vašeho hosta potřebujeme jen zeptat na pár věcí, jen si ho trochu vyslechneme a postaráme se, aby znovu věděl, co znamená vlast, nic víc nechceme, proto jsme tady. Tak mi dovolte zavolat na policii, trval na svém Pereira, ať přijdou a odvedou ho na stanici, tam se provádějí výslechy, ne v bytě. Ale no tak, doktore Pereiro, řekl mrňavý hubeňour s tím svým úsměškem, vy nám nějak nechcete rozumět, váš byt je ideální pro takový soukromý výslech, jako bude ten náš, vaše domovnice tu není, sousedi odjeli do Porta, večer je klidný a tenhle dům je úplně skvělý, mnohem nenápadnější než policejní kancelář.

……………………………….

Atmosféru neurčitého strachu, výborně dokresluje forma jakéhosi zprostředkovaného monologu („Pereira tvrdí, že..“), jako by šlo o úřední zápis výpovědi nebo jako by příběh vypravoval někdo, kdo se od něj pro jistotu poněkud distancuje.

Mezi řádky se dá vyčíst myšlenka, že totalitní režim a nesvoboda z něho plynoucí, není rozhodně pro každého utrpením, jak se dnes spousta lidí tváří. Je spousta lidí, kteří se spokojeně zabydlí v jakémkoliv režimu- ti, které nezajímá nic jiného, než co budou mít k večeři a nevadí jim, že zatímco je svět okolo vzhůru nohama, noviny na titulní stránce informují o tom, že mladí umělci si na pláži uspořádali výstavu soch z písku. Nevadí jim, že žijí v kleci, možná ani nevidí mříže.

Jenom ti, co se rozhlíží okolo, si uvědomí, že je v té kleci těsno a že se tam špatně dýchá.

Ve stejnojmenném filmu si doktora Pereiru zahrál Marcello Mastroianni.


Comments are closed.