Přečteno- Figarova zlatá svatba

Jednou z mých oblíbených zábav je vymýšlet druhý díl známých románů a čtvrté- nebo třetí, nebo páté, jak je právě třeba- jednání slavných dramat [...] pořádek je pořádek  a vypravuje-li mi někdo příběh o dvou lidech, z nichž jeden na konci umře, chci vědět, co se stalo s tím druhým, který přežil a možná dodnes žije. Vůbec mě vždycky zajímá, co bylo dál. Co dělal Sancho Panza po smrti svého hrdinného pána? Jak dožil Horatio, přítel Hamletův?Jak Taťána? Jak Oněgin?

Takto začíná pan Fischl svůj povídkový soubor Figarova zlatá svatba, ve kterém se dozvíme nejen jak Figaro se Zuzanou oslavili svoji zlatou svatbu, ale i jak dopadla krásná Helena Trojská, co si řekly nad hrobem Evžena Oněgina Olga s Taťánou a podobně.

Za sebe musím říci, že tomuto druhu zábavy moc nerozumím a tak mě tato knížka příliš nebavila. Souhlasím s otylým panem W. z následující ukázky, život literárních postav prostě končí tam, kde autor udělal poslední tečku. A pokud ne a ukáže se, že Červená Karkulka po prožitém traumatu už nikdy neopustila brány psychiatrické léčebny a hloupý Honza, který byl zvyklý se celý život válet na peci a pojídat maminčiny buchty, nezměnil své zvyklosti ani o píď ani poté, co se stal králem, a že zatímco se místo kralování oddával zahálce, proradní rádci mu království zadlužili na několik dalších staletí dopředu, tak já to tedy vědět nemusím. Takových příběhů, kde po šťastném happyendu následuje pád na hubu, člověk zažívá ve skutečnosti víc, než dost…tak proč si ještě kazit iluze přemýšlením, jestli i v literatuře po slavném happyendu nenásleduje náhodou nějaký držkopád?

……………………………………………….

„Nic ve zlém, páni spisovatelé a páni básníci, ale snad mi někdo z vás vyloží, čím se lišíte od ženské, která porodí děcko, složí je zabalené před práh někoho, o kom věří, že se o ně postará a zmizí zas až do chvíle, kdy se vrátí s dalším děckem, jež zatím donosila. A to jsem snad ve volbě příměru ještě příliš shovívavý. Snad bych se měl spíš ptát, čím se lišíte od otců, kteří své hezké dcery prodávají. Koneckonců si za své výplody dáváte taky zaplatit. Ale stará se někdy některý z vás o to, co se děje s postavami, které se zrodily z vaší bujné obrazotvornosti, na další stránce, kterou jste už nenapsali?“
Nikdo neodpovídal. Někteří se trochu ostýchavě usmívali. Koneckonců byl E. znám jako vtipálek a jistě i tentokrát jenom žertoval. Nešlo mu o nic jiného, než být, jako vždy, středem pozornosti. E. však pokračoval:
„Dva se hledali až se našli. Dlouhé objetí. Konec. Opona. Ale co dál? Co když skutečné drama mezi těmi dvěma začíná až teď? Anebo: Souboj, bum, jeden z obou soků padá mrtev k zemi. Opona. Konec. A co pak s těmi, kteří zbyli?“
E. hleděl posměšně do tváří svých zaražených přátel, v nichž se začaly jevit rozpaky. První se vzpamatoval W., jehož vášnivá prudkost se nijak nerýmovala s váhou jeho otylého těla.
„Co je to za nesmysl! Jakým žvástem nás tu častuješ!“ rozkřikl se na E. a zabodl se ohnivě zlobným pohledem do jeho tváře. „Básník neurčuje jen, jak jeho postavy vypadají, co říkají a jak jednají. Promýšlí také jejich příběh a tam, kde postavy došly předepsanými cestami k předepsanému konci, přestávají žít. Řekly, co jim bylo předepsáno a jako herci na jevišti dohrály své role a neuslyšíš od nich už ani slovo. Opona. Konec. Ano. Anebo snad chceš abychom všichni psali tak dlouho, až dovedeme všechny své postavy do hrobu? Anebo aby každý psal něco jako Tři mušketýry po desetiletí, po dvaceti, po padesáti letech?“
„Tři mušketýři v důchodu,“ prohodil kdosi vtipem.
„Faust po sto letech,“ trumfoval jiný. Všichni se rozesmáli. E., který teď byl terčem posměchu, se však nepřestával usmívat. Jako by si byl jist, že W. nepřesvědčil plně ani sám sebe a že v jiných byly jistě pochyby silnější. A skutečně, sotva dozněl smích, ozval se jindy zpravidla zamlklý L.:
„Tak docela nepravdu E. zas taky nemá. Přiznám se, že jsem se potom, co jsem dopsal povídku, ptal nejednou sám sebe, co bylo dál. Pravda je, že konec příběhu je často něco jako přetržená nit.“
„Tak ji navaž. Vnuk Posledního mohykána. Červená Karkulka babičkou. To všechno mohou být báječné knihy.“ Ale slova, jimiž W. chtěl bičovat, nerozvířila ani mračna modrého kouře nad hlavami básníků.
„A ještě častěji,“ pokračoval L. klidně, jako by W. nebyl nic řekl,“ ještě mnohem častěji se ptám, muselo-li to dopadnout opravdu tak, jak jsem to napsal a ne spíš jinak. Někdy napíšu dva, někdy i tři různé konce příběhu. Všechny jsou možné a nikdy si nejsem tak docela jist, že ten, který jsem zvolil byl nakonec nejblíž pravdě.“
„En ten týky, ene bene kliky bé. Proč o ty konce nelosuješ?“ šlehl ještě jednou W., ale nikdo si ho už nevšímal.

Comments are closed.